ROZHOVOR: Karin Novotná

Karin Novotná je vycházející hvězda české hororové scény, která miluje knihy, psaní povídek, a rozsáhlou tvorbu Stephena Kinga. Jak vzpomíná na své literární začátky? Co ji baví na bookstagramu? A proč nedá dopustit na Nirvanu a Foo Fighters? To se dozvíte v nejnovějším sardenském rozhovoru.  

Co tě přivedlo k psaní? Vzpomínáš si, kteří autoři tě nejvíce ovlivnili?
Můj táta, čtení a King. Vezmu to popořadě – můj táta mně a bráchovi každý večer četl. Doteď si pamatuju ty večery strávené u souborného vydání Rychlých šípů. To byla paráda. A pak už jsem si četla sama. Hodně. A kdo čte, podle mě taky dřív nebo později (obvykle ještě na základce) zkusí taky něco napsat.

No a já zjistila, že je to jak štípn  utí od komára – když to v sobě máš a přijde nápad (mě obvykle spíš kopne do hlavy, než že by zaťukal a vešel), nedá ti to pokoj. Jediný způsob, jak se toho svědění zbavit, je sednou na zadek a ten příběh domyslet a napsat.

A kdo mě ovlivnil? Já jsem totální Kingofil. Ten chlap je neskutečnej. Začala jsem ho číst už na základce (tenkrát mi ho knihovnice odmítala půjčovat, protože mi ještě nebylo patnáct, takže jsem v oddělení beletrie, natož hororů, neměla co dělat). Ale kdo chce, cestu si najde. Strašně se mi líbí, jak pracuje s postavami a jazykem a motivy a napětím… dobře, snad jen ten konec mu ne vždycky vyjde, ale třeba u jedné z posledních knížek – Billy Summers – jsem po dočtení brečela jak želva, takže i tohle zmákl.

Začneme s tvými literárními začátky – na střední škole jsi se účastnila literárních soutěží, přispívala jsi do školního časopisu a napsala jsi svou první novelu. Co ti zkušenosti z mládí daly a jak ses poučila ze začátečnických chyb?
Tenkrát existovalo diskusní fórum, taková prababička Wattpadu, ale název už se mi nepodařilo dohledat. Každopádně tam člověk vkládal po částech svoje příběhy. Můj první bylo jakési fantasy s elfy. Jo, teď se tomu fakt směju, protože se to dost možná jmenovalo „Krev elfů“, ale mému třináctiletému já to přišlo děsně cool a vlastně se to celkem i líbilo ostatním diskutujícím.

Co sis nedohledal a ani nemohl, je, že úplné základy jsem získala na Lidé.cz. Počkej, nesměj se. Scházeli jsme se tenkrát v chatovacích místnostech fanoušci seriálu StarGate a Ztraceni a vymýšleli si vlastní příběhy. Každý jsme měli nějakou postavu (ať už v tom seriálu byla, nebo jsme si načrtli vlastní) a s ní jsme pak „hráli“ na chatu. Do závorek se psalo, co postava dělá, a do hvězdiček, co říká. Byla kolem toho úplně skvělá komunita a potkávali jsme se takhle každý den…
Jak jsem se poučila z chyb? Že nebudu psát fantasy a když už, určitě tam nebudou elfové.

V jednom rozhovoru jsi přiznala, že jsi měla skvělou češtinářku, která tě v psaní podporovala. Za jaké rady od ní jsi nejvíc vděčná?
Naučila mě psát správně uvozovky :-). Paní profesorka Tlustošová byla velmi sečtělá, inspirativní a aktivní, prostě učitelka za odměnu (pokud vás čeština bavila… pokud ne, byla dost drsná :-D).

Knižně jsi poprvé publikovala v roce 2020 ve sbírce Trojpovídky, která měla velice originální koncept. Hostovalo na ní dvacet osm různých autorů, kteří se nikdy předtím neviděli. Antologie byla složená z dvanácti trojic povídek, navzájem propojených postavou, motivem nebo příběhem. Jak probíhal tvůrčí proces? Musela jsi s ostatními autory vzájemně komunikovat, nebo si každý psal sám podle sebe? 
Postupně jsme to ladili. Většinou jsme si během setkání rozplánovali, co a kdo budeme zhruba psát, a pak už jsme komunikovali online. Fyzicky jsme se potkávali jen jednou do měsíce, takže jsme si povídky posílali mailem, komentovali a zjišťovali, jestli to funguje. A pak jsme je četli nahlas během kurzu. To bylo docela náročné, protože člověk hned dostal zpětnou vazbu od patnácti lidí, kteří byli ale třeba žánrově úplně někde jinde. No… vypily jsme tenkrát s Jarkou Pelikánovou ty sobotní večery po kurzu spoustu spoustu vína.

Koncept trojpovídek zní na papíře zajímavě, ale kreativně asi musí být dost náročný. Chtěla by ses k němu někdy v budoucnu vrátit?
Nejnáročnější na něm bylo to, že jsme se neznali. Prvních pár jsme psali vážně random – René nás úplně normálně rozlosoval „do týmů“ a prostě jsme si museli poradit. Za pár měsíců už člověk přesně věděl, kdo má jaký styl a podle toho jsme si pak sedli. :) Doslova.

S Jarkou, Jirkou a Kristýnou jsme po křtu Červů v hlavě začali koketovat s tím, že bychom napsali společně něco většího. Někdo to tam tenkrát plácl, myslím, že to byl úžasný Martin Štefko. Už máme i nějaký nástřel, ale kdo ví, jak to dopadne. Počkám, jestli Jirka Koreš zavelí, on je takovej tahoun.

Po Trojpovídkách jsi se zúčastnila různých literárních soutěží (např. #ilustory nebo O krvavý brk). Proč bys povídkové soutěže doporučila a jak podle tebe mohou člověka obohatit?   
Jednak je to způsob, jak o sobě dát vědět (obzvlášť když se zadaří). Přece jen působí jinak, když člověk pošle rukopis nakladateli s tím, že už má něco za sebou, než když je prostě jen nějaká Novotná.

Další, co mě napadá, je, že pokud chce člověk psát nějak pravidelně, soutěže ho k tomu „donutí“ – je tam uzávěrka, rozsah a často i téma. To je fajn na nakopnutí.

Nevím, jestli se úplně ohánět zpětnou vazbou od porotců, protože většinou žádná nepřijde a když už, tak v ní taky může být doporučení, že nejlíp uděláte, pokud vyhledáte odbornou psychologickou pomoc. :-)
 

V roce 2022 vyšla u nakladatelství Golden Dog kniha Červi v hlavě, do které přispěli čtyři autoři (kromě tebe šlo o Kristýnu Lyach, Jarku Pelikánovou a Jiřího Koreše). Zajímavé je, že jste se poznali na kurzu tvůrčího psaní Reného Nekudy. Jak se vám podařilo sblížit? Měli jste nějaké společné záliby?
Jako myslíš vyvolávání duchů, návštěvy strašidelných domů, fobii z dentálních hygienistek a chov prapodivných mazlíčků ve sklepě? :-D Normálka. Ne, vážně – určitě čtení a psaní a touhu se někam posunout i za tu cenu, že půjdeme s kůží na trh.

Jarku jsem znala už pár let – je to moje kamarádka. Jirka mi padl do oka tím, jak píše – umí nádherně pracovat s detaily, to mám ráda a Kristýna je prostě tak správně divná (v tom nejlepším slova smyslu).

V Červech ti vyšly tři povídky – Houpací křeslo, Našeptávač a Nekoukej ven. Kterou máš nejraději a proč?
Těžko jen tak střelit, v každé z nich je kus ze mě. Jsou tam kusy dialogů, které jsem vedla, byt, ve kterém jsme bydleli, cesty vlakem… Ale asi nejraději mám Nekoukej ven. Myslím, že tam vážně perfektně funguje začátek – pohled z okna na oběšeného souseda na stromě na zahradě. Funguje tam motiv dítěte, strachu, a navíc se mi skoro celá zdála a to, že jsem to hodila na papír/do texťáku, taky pomohlo, abych to vyventilovala. Když jsem se pak na Světě knihy bavila s Jirkou Dvorským, který každou z povídek nádherně ilustroval (dokonale to vystihl, klobouk dolů), říkal, že z toho nespal.

U Golden Dogu ještě chvíli zůstaneme. Letos v říjnu ti vyšla novela Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech. Jde o dvanáctý díl edice Zrnka temnoty. V čem jsou Okřídlení tvorové unikátní oproti jiným Zrnkům?
Sice jsem Zrnka četla už komplet všechna, ale jsou speciální právě tím, že je každé jiné. Myslím, že se mi podařilo skvěle rozepsat hlavní hrdinku (což mi potvrdil Martin Štefko i moje betačtenářky Madla Pospíšilová a Jarka Pelikánová). Navíc to není čistý horor. Řekla bych, že je to trochu lízlé dark fantasy a přesně na tenhle typ knihy se lidi ptali letos na Světě knihy, takže doufám, že o ni bude zájem. A zas tak jako vždycky – dobrá půlka knihy je pravda. :-)

Kromě psaní se také věnuješ bookstagramu (knižní příspěvky na Instagramu, pozn. redakce). Na účtu karin.knihomolka přidáváš tematické příspěvky a píšeš krátké recenze na knihy, které zrovna přečteš. Co tě na instagramových aktivitách nejvíc baví?   
Přiznám se, že zrovna bookstagram v poslední době dost zanedbávám. Čtu pořád poměrně dost, ale tím, že píšu celý den v práci, v šest večer už mi hučí v hlavě. Nebo hučí děti, které chtějí večeři. :-) A než to flákat, to tomu dám raději trochu času. Co mě na tom nejvíc baví? Asi ta komunita – bookstagrameři jsou skvělí.

Také bych rád zmínil, že pracuješ jako copywriterka (tvůrkyně marketingových a reklamních textů, pozn. redakce). Jde o práci, kde se můžeš kreativně vyřádit. Pracuješ totiž se slovy a tvorbou textů. Pokud bys měla copywriting srovnat se psaním povídek a tvořením bookstagramových textů, jaké největší rozdíly tě napadnou?    
Páni, to je docela těžká otázka. V agentuře máme hodně klientů z průmyslu, výroby, takže v těch textech zas až tolik kreativity není. Jde spíš o to pochopit a načíst to, co přesně dělají a co to může přinést jejich zákazníkům. A pak to ještě převést do lidštiny tak, aby to bylo přesvědčivé, poutavé a informačně hodnotné pro čtenáře. Jde mi o to ho přimět k akci (kontaktu, registraci, odběru). Zatímco beletrie má především vtáhnout do děje, bavit a vyvolat emoce.

Podklady získáváme přímo od klientů, takže na mně je spíš vymyslet, co a jak chceme říct.
Na psaní povídky je člověk většinou sám a vychází to přímo z něj. Z toho, co si v sobě řeší, co ho zrovna svědí a nedá mu spát. I jazykový styl je otevřenější, spisovatel může daleko víc experimentovat.

To mě přivádí k další otázce. Na internetu jsi o sobě napsala, cituji: „Literaturou a slovy žiju. A ta vášeň pro knihy a psaní mi teď taky platí složenky.“ Jaké jsou tvé literární ambice? Máš nějaké milníky, kterých chceš dosáhnout, nebo se nikam zbytečně nehrneš?
Pro mě je teď velký milník to, že mi vychází novela. Chápej – knížka, na které je moje jméno. Jen moje jméno. Jasně, pak se nabízí napsat román, nebo třeba vyprodat náklad… Ale co si budem… Na román se zatím necítím, možná až mi děti ještě trochu povyrostou – dokážu si představit, že bude jejich puberta nejspíš nekonečná studna hororových námětů. A pokud jde řemeslo, mám se ještě dost co učit.

Kromě literatury také miluješ hudbu. Jsi rockerka duší i srdcem a potrpíš si na tvorbu Nirvany a Foo Fighters. Co tě na obou kapelách tak zaujalo? Byla to láska na první poslech?
Tady se tak trochu nabízí, že mě zaujal Dave Grohl, který byl v obou (a mimochodem taky napsal naprosto úžasnou knížku!!!). Nirvanu jsem dost poslouchala na vejšce… Kurt byl prostě osobnost, génius, navíc se zabil, takže romantika jak blázen. :-D  Foočka mám teď coby dospělá o něco raději – líbí se mi na nich ta obrovská energie, kterou umí předat. A bože, ty jejich klipy!

Která hudební alba (nehledě na žánr) by si měli čtenáři povinně naposlouchat?
Krom Nirvany a Foo Fighters? Určitě Guns N' Roses – Appetite for Destruction :-), AC/DC – Back in Black, Queeny (v podstatě cokoliv), Green Day – American Idiot. Z novějších mám ráda třeba Måneskin – Rush.

Z českých a slovenských určitě Wanastowi Vjecy – Best of 20 let (miluju), Kabát – Dole v dole, něco od Rybiček 48, Horkýže Slíže, Tublatanku…

Otázka závěrem – proč se dá zabít motyčkou jenom 52 způsoby? Proč jich není více?
Protože ani motyčka tohle zacházení taky nevydrží věčně.

A teď vážně, Karin, co bys vzkázala čtenářům Sardenu?
Čtěte dobré knihy, pijte dobré víno a pusťte si k tomu nějakou dobrou muziku – to je recept na instantní štěstí.