NEDĚLNÍK: Tvorba bez zítřka

„Umění máme, abychom nezemřeli na pravdu.“
F. Nietzsche

Tuhle mě napadla taková myšlenka ohledně autorských bloků – že snad existují čtyři druhy: Ten, kdy se nám tvořit prostě nechce. Ten, kdy tvořit chceme, ale nevíme co. Ten, kdy víme co, ale nevíme jak. A pak ten, kdy víme co a jak – ale nevíme proč.

A ten je nejzákeřnější.

Zatímco první blok zmizí, jakmile se k práci konečně dokopeme (většinou s blížícím se deadlinem), a druhé dva překoná praxe a pořádná dávka té správné inspirace, ten poslední se pojí s mnohem vážnějšími problémy: s pocitem zbytečnosti, s depresemi a vyhořením. Ve chvíli, kdy si začneme klást otázku po smyslu tvorby (či života, vesmíru a vůbec), ono pověstné „proč?“, můžeme se dostat do spirály pochyb, která už definitivně zdeprimovala nejednoho potenciálního autora.

Dá se z ní dostat ven?

Trocha existencialismu: Podle francouzského filozofa Alberta Camuse (Cizinec, Mýtus o Sysifovi, …) je život absurdní. A je to v pořádku. Můžeme se sice upnout na víru (spáchat „filozofickou sebevraždu“, jak Camus říká), anebo se zabít doslova (spáchat sebevraždu fyzickou), ale chceme-li žít, a chceme-li především žít autenticky, musíme nutně přijmout absurditu života – totiž fakt, že člověk je odsouzen hledat smysl ve světě, který žádný smysl nemá.

Proč tedy tvořit? Podle Camuse je odpověď nasnadě: Můžeme „předstírat“ (bezhlavě věřit), že naše tvorba nějaký smysl má (šíříme osvětu, řešíme věčné problémy lidstva, inspirujeme budoucí generace, stáváme se nesmrtelnými, naplňujeme vůli boží…), nebo zkrátka netvořit vůbec (a všechno spálit).

Anebo se vzbouřit – tvořit s vědomím (a navzdory vědomí), že naše tvorba žádný smysl nemá. Že zemře spolu s námi. A přežije-li nás, zemře s příští generací. A přežije-li příští generace, vyhyne spolu s lidstvem. A přežije-li lidstvo, shoří za pár bilionů let v rostoucí sluneční koroně. A i kdyby přežila to všechno, ztratí se v pusté prázdnotě vesmíru, který směřuje ke svému vlastnímu zániku. A nakonec nezbude nikdo, kdo by našemu dílu porozuměl, a veškerý dopad, který na vesmír mělo (mělo-li vůbec nějaký) se pro něj stane stejně bezvýznamným jako máchnutí motýlích křídel v Amazonii pro to, co si dnes dáte k obědu. Zapomene se na něj. Stejně jako na nás...

Ale to nás přece trápit nemusí.

„Tvorba je vrcholem absurdní radosti“, píše Camus v Mýtu o Sysifovi. Nejde totiž o to absurdno popřít – jde o to ho přijmout. Naučit se s ním žít. A tvořit, to znamená žít dvakrát!

Prostředek se však nesmí zaměňovat za účel. Člověk, který vydělává peníze, aby dosáhl štěstí, nakonec stráví život honbou za penězi a na štěstí úplně zapomene. Stejně tak člověk, který tvoří, by měl tvořit právě pro tvorbu samotnou (l'art pour l'art), nikoli za účelem slávy, nesmrtelnosti, bohatství, uznání, nebo jiné pomíjivé iluze. Dílo tak nemůže být smyslem ani útěchou. Tvořit nebo netvořit (z hlediska věčnosti) nic nezmění. A aby dílo a jeho tvůrce zůstalo absurdní (a tedy autentické), nesmí podléhat iluzím. Autor, který zůstává věrný své neopodstatněnosti, by mohl i netvořit. A věděl by, že je to v pořádku. „V souladu s nádherou a zbytečností lidského života.“

„Pracovat a tvořit ‚pro nic‘,“ říká nám Camus, „sochat do hlíny, vědět, že ta tvorba nemá budoucnost, sledovat zničení díla v jediném dni, a přitom si v hloubi duše uvědomovat, že to není o nic důležitější než stavět po staletí, to je ta svízelná moudrost, kterou absurdní myšlení umožňuje. Otevřeně se vypořádat s těmito dvěma úkoly, na jedné straně popírat a na druhé exaltovat, to je dráha, jež se otevírá absurdnímu tvůrci. Musí propůjčit své barvy prázdnu.“

Toť Camusova odpověď na ono sžíravé „proč?“. Tvorba jako vzpoura člověka proti jeho údělu – pachtění se pro nic, a přece pachtění se, s úsměvem na rtech a radostí v duši. Jako Sysifos na věčnosti valící svůj balvan. V tom Camus spatřuje velikost umělce, velikost lidí vůbec. Přiznání si, že tvorba (jako život) nemá smysl, člověka nesvazuje, naopak: osvobozuje ho! Netvoří už totiž z nutnosti, kvůli deadlinům, honorářům, či vlastnímu egu. Tvoří z vůle. Z čistého a upřímného chtění.

A takového autora už autorské bloky trápit nemusí.

Pozn.: cílem tohoto příspěvku není nikoho v ničem o čemkoli poučovat, předkládá jen myšlenky (otevřené debatě), které mně samotnému občas pomáhají vypořádat se s absurditou života, myšlenky Alberta Camuse, které spolu s mnohými dalšími úvahami předložil v knize Mýtus o Sisyfovi, z něhož jsem při psaní čerpal.