RECENZE: Ursula K. Le Guinová, Vyprávění

Když nevyprávíme svět, neznáme svět…
 

Vyprávění I

Bylo – a možná nebylo. Za sedmero horami a za sedmero řekami v daleké Indii toužili královna Prasútí a její manžel Dakša po dceři. Ne že by jich neměli už třiadvacet, ale jsou prostě věci, které rozumem nevysvětlíte. Naše vyprávění jich bude plné. Pán Brahma královskému páru poradil, aby se modlili k bohyni Adí-Parašaktí. Poslechli, vzdali se královských rouch, převlékli se do rób svatých mužů a usedli v lese v modlitbách, až se bohyně zjevila. Dakša požádal, aby se ona sama znovuzrodila jako jejich dcera. Adí-Parašaktí souhlasila, ale zároveň manžele varovala, že pokud by ji kdykoliv urazili, navrátí se ke své božské podobě a zřekne se jich. Dakša a Prasútí souhlasili. Brzy se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Sátí.

Citát I

Onoho dne, kdy jsem se zrodil,
svou první chybu jsem učinil,
a od té chvíle
na této stezce moudrost hledám.

(motto na úvod Vyprávění, s. 5; původně citát z Mahábháraty)

Vy chcete i recenzi? I

Existují knihy natolik dobré, že není možné na ně napsat důstojnou recenzi. Recenze by neměla být poctou knize – pak přestává být recenzí. Recenze by měla postihnout podstatu knihy. A je-li podstata knihy natolik komplexní, tak hluboce lidská jako ve Vyprávění, nelze ji zhanobit pouhým hodnocením, metatextem, psaním o knize. Chceme zachytit podstatu bez toho, aby byla tato podstata vyslovena. O to se tu pokusíme – vyprávěním.

Citát II

„ (...) bez vyprávění se mohou klidně obejít kameny, rostliny, zvířata. Ale lidi ne. Lidi bloudí sem a tam. Nerozeznají horu od jejího odrazu v louži. Nerozeznají stezku od útesu. Zraňujou sami sebe. Rozčilujou se a ubližujou jeden druhém a všemu ostatnímu taky. Ubližujou zvířatům, protože jsou naštvaní. Hádají se a podvádějí jeden druhého. Chtějí toho příliš mnoho. Všechno zanedbávají. Nevysadí rostliny. Vysadí moc rostlin. Řeky jsou plný sraček. Země je plná jedu. Lidi jedí jedovatý jídlo. Všechno je vzhůru nohama. Všem je špatně. Nikdo se nestará o nemocné lidi, o všechno co je nemocné. Jenže tohle je moc špatné, moc špatné, jo? Protože starat se o věci, to je náš úkol, jo? Starat se o věci, starat se jeden o druhého. Kdo jiný by to měl dělat? Stromy? Řeky? Zvířata? Ty dělají jenom to, co už jsou. Jenomže my jsme tady, a my se musíme učit, jak být tady, jak všechno dělat, jak všechno udržet v tom směru, kterým to má jít. Zbytek světa, ten ví, co má na práci. Zná Jedno a Myriádu, zná Strom a Listy. Ale my víme jenom to, jak se učit. Jak studovat, jak naslouchat, jak mluvit, jak vyprávět. Když nevyprávíme svět, neznáme svět. Jsme ve světě ztracení, umíráme. Ale musíme svět vyprávět správně, musíme ho vyprávět pravdivě. Jo?“

(Vyprávění, s. 134–35)

Vyprávění II

Brahmův záměr byl, aby si Sátí vzala za manžela Šivu. Tento bůh byl ovšem asketický a nepřístupný. Získat jej mohlo jen skutečně čisté srdce. Sátí, dokonce už jako děvčátko, milovala příběhy a legendy spojené se Šivou. A jak rostla, stále více se jí příčila možnost, že si vezme někoho jiného, jak plánoval její otec. Aby získala pozornost asketického Šivy, vzdala se luxusu královského paláce a odešla do lesa, aby tam rozjímala. Tak přísné bylo její pokání, že postupně přestala přijímat potravu – nejdříve žila o jednom lístečku denně, postupně se vzdala i toho. Modlitby vzápětí přinesly ovoce, neboť sám Šiva vyhověl jejím přáním a dal souhlas k tomu, aby se stala jeho ženou.

Vy chcete i recenzi? II

Bez základních kamenů nelze stavět. Tedy příběh. Anotace praví: Pozemská lingvistka Sutty pátrá ve velehorách planety Aka po zbytcích staré kultury, zakázané a pronásledované totalitním a technologiemi posedlým Korporátním státem. Sutty postupně zjišťuje, že nesmírný labyrint tisíciletých vědomostí skutečně vskrytu přežívá, že je obrovský a nepochopitelný. Jeho jméno zní Vyprávění…  No dobře. Dodejme, že Sutty odejde z vlastního světa, takřka si vymodlí pozici Pozorovatelky na jedné z planet. A je postavou nesympatickou. V první části příběhu v jednom kuse brečí nebo má pocit, že udělala něco špatně. A protože je vše vyprávěno jejím prostřednictvím, chápeme pouze její vidění světa – a ona má po každém svém činu pocit, že si o ní či o tom, co udělala, někdo jiný něco myslí.

Citát III

Kdo není připoután k věcem a není potěšen dobrem, ani pohoršen zlem, získá dokonalou moudrost.

(Bhagavadgíta – Zpěv vznešeného; součást eposu Mahábhárata)

Vyprávění III

Sátí se radostí bez sebe vydala do otcova paláce. Našla však rozpačitého krále, krále, který se na svatbu netvářil nijak vstřícně. Sňatek se nicméně uskutečnil a Sátí odjela se Šivou na horu Kailáš. Dakša, kterého v tomto příběhu, který je stále pouze příběhem, vyobrazujeme jako krále poněkud arogantního, nevycházel se zetěm dobře. Prakticky ukončil veškeré kontakty s dcerou. A když jednou uspořádal ohňový rituál jadžna a pozval na něj všechny bohy a bohyně, vynechal pouze Šivu a Sátí, protože s jejich sňatkem se stále nesrovnal. Sátí se o konání rituálu dozvěděla a požádala Šivu, aby jel s ní. Šiva odmítl, Sátí ale trvala na svém a Šivovi vojáci ji doprovodili do otcova paláce.

Vy chcete i recenzi? III

Pocit, který Sutty má, do značné míry vychází z prostředí, ve kterém se nachází. Z prostředí, které se podobá Orwellovu 1984 a které je nám, Středoevropanům, blízké. Nikdo nesmí říkat nic nahlas, pravda je pouze jedna, občas někdo zmizí – a nikdo danou osobu více nespatří. To vše ve jménu pokroku. To vše v přísném odmítání zpátečnictví, které kdysi, ne tak dávno, planetu Aka ovládalo. Ve Vyprávění se tohle všechno děje bez paniky, chaosu. Obyvatelé planety nejsou rádi, ale jsou smířeni s tím, jak to je. To, co Sutty hledá a nachází, tedy staré vědění, zakázané příběhy a historie jednoho celého světa, je tak zásadně lidské, tak zakořeněné v podstatě každého člověka, že to nemůže zmizet. I kdybychom se sebevíc snažili, minulost, příběhy, historie, naše interpretace světa – to všechno bude pořád s námi.

Citát IV

Čemu tihle lidé vlastně věřili? Co považovali za posvátné? Neustále hledala jádro celé věci, slova, která jsou centrem Vyprávění, posvátná písma, která by mohla studovat a zapamatovat si je. Našla je, ale nebyla to jedna kniha. Žádná bible. Žádný korán. Tucty upanišad, milióny súter. Každý máz jí dal ke čtení něco jiného. Sutty už tou dobou přečetla nebo vyslechla bezpočet textů, psaných, vyprávěných, psaných i vyprávěných zároveň, a mnoho nebo většina z nich existovala ve více než jednom vyprávěcím stylu a více než jedné verzi. Zásoba témat, jimiž se všechna vyprávění zabývala, se zdála být nevyčerpatelná, dokonce i teď, kdy už toho bylo tolik zničeno.
Počátkem zimy došla Sutty k názoru, že nalezla ústřední texty systému v souboru básní a pojednání zvaném Zahrada. (...) Bylo to rozsáhlé kompendium sofistikovaných filosofických úvah na téma bytí a stávání se, formy a chaosu, mystické meditace na téma Tvoření a Stvořené, a nádherné, obtížné metafyzické básně zabývající se Jedním, které je Dva, Dvěma, kteří jsou Jedno, všechno propojené, osvětlené a zkomplikované komentáři a margináliemi ze všech staletí, jež od té doby uplynula.

(Vyprávění, str. 104–105)

Vyprávění IV

Když Sátí dorazila, Dakša se rozlítil a křičel, že na jeho dvoře není vítána. Sátí se pokusila jej ukonejšit, ale nebylo to k ničemu. Říká se, že když Dakša nepřestával křičet, zachvátil Sátí vztek. Vzala na sebe podobu bohyně Adí-Parašaktí. Blesk a hrom hrozily, že zničí celou krajinu, Matka Země sama nebyla schopná vztek Sátí uklidnit a dály se nejrůznější přírodní katastrofy. Bohové, svatí, mudrci, bohyně Lakšmí i Sarasvátí, matka, otec, její sestry, všichni prchali s děsem v očích a skláněli se před tou, která byla Jagadambou, Matkou Vesmíru. Adí-Parašaktí se Dakšovi představila jako Věčná Síla a proklela ho: bude zabit Šivou a s ním všichni bohové a bohyně.

Vy chcete i recenzi? IV

Pokud je to, co jsme napsali, podstatou sdělení celého textu, nesmíme zapomínat na ostatní složky. Le Guinová především vypravuje. Nedělá nic jiného. Samotným vyprávěním dokazuje, jak jsou příběhy důležité. Ne příběhy, které jsou literárními experimenty – ale i ty. Ne příběhy, které jsou o lásce – ale i ty. Ne příběhy, které jsou nonsensové – ale i ty. Příběhy jsou důležité pro veškeré aspekty z nich plynoucí, pro samo vyprávění, pro mezilidský kontakt, který vyprávěním vzniká a který se jím prohlubuje. A skrze příběhy, skrze osudy postav, skrze to, co Sutty prožívá, probleskuje náš světy, aktuální problémy lidstva: terorismus, konzumerismus, fanatismus, náboženství, v zásadě jakoukoliv neúctu, která se může mezi lidmi objevit, včetně předsudků vůči homosexualitě. A v neposlední řadě snahu jít stále vpřed, dál, výš, aniž bychom pomysleli na to, co všechno při takovém způsobu prožívání mineme.

Vyprávění V

Šivu zpráva o smrti Sátí rozčílila. Započal se strašlivým tandavem, tancem zkázy. Čím víc Šiva tančil, tím víc zkázy kolem sebe rozséval. Pak si ustřihl dva prameny vlasů a položil je na zem. Z jednoho povstal Vírabhádra, Šivova děsivá a zkázonosná inkarnace s černou kůží a osmi končetinami, z nichž každá drží zbraň. Z druhého vyrostla Bhadrakálí, zuřivá inkarnace Nejvyšší Bohyně. Těm dvěma pomáhalo ještě osm nižších bohů a bohyň. Země se chvěla pod krokem armády démonů. Jejich náporu neodolal žádný z bohů a sám Vírabhádra usekl hlavu Dakšovi. Po noci hrůzy Šiva Odpouštějící vrátil všem, kteří byli zabiti, život a požehnal jim. Dokonce i Dakša byl navrácen do života a znovu se stal králem. Jeho useknutá hlava byla ale nahrazena hlavou kozla. Po této lekci strávil Dakša svá zbývající léta jako oddaný stoupenec Šivy. Bez hněvu a smutku přenesl Šivá tělo Sátí nad vesmír a vzpomínal na společně strávené chvíle. Višnu její tělo rozsekal na dvaapadesát částí, které spadly na zem a vytvořily svatá místa, kde se poutníci dodnes modlí k Sátí.

Vy chcete i recenzi? V

Vyprávění je kniha o vyprávění. Můžete se tu dozvědět o Stromu, Hoře či Řece. Můžete najít příběhy, které nemají konec, nedávají smysl, příběhy krátké, dlouhé, umně vyprávěné i neohrabané, ale ryzí. Můžete se dozvědět něco o Jednom, který je Dvěma, i o Dvou, kteří jsou Jedním. Vyprávění není knihou-průvodcem. Neříká nám, co máme dělat. Jen upozorňuje, že žádný jeden příběh (ani Bible, ani Korán, ani upanišady či védy) nemá jen jednu variantu. Že vyprávění je proměnlivé, neměnné – že to, na čem při vyprávění záleží, je i vypravěč. A že není od věci naslouchat. A to je, myslím, víc než dost.

Citát V

Kam vedou mě mí průvodcové v laskavosti své,
tam jdu za nimi, jdu za nimi zlehka
a v prachu za námi
nezůstávají stopy.

(Vyprávění, str. 75)

Volně i méně volně bylo nakládáno s těmito zdroji:

Bhagavadgíta neboli Zpěv vznešeného. Přeložil Rudolf Janíček, 1989. Dostupné z: http://www.gaaba.cz/BHAGAVADGITA.pdf
LE GUINOVÁ, Ursula K. Vyprávění. Přel. Jakub Němeček. 1. vyd., nakl. Gnóm!, Praha 2016.
Příběh Sátí. Podle anglické Wikipedie upravil autor. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sati_(Hindu_goddess)

Vyprávění
Ursula L. Ke Guinová
Nakladatelství: Gnóm
Rok vydání: 2016
Překlad: Jakub Němeček
Počet stran: 248
ISBN 978-80-906124-1-9
Cena: 280 Kč