RECENZE: Peter V. Brett, Válka za bílého dne

Po Tetovaném a Pouštním kopí zavádí Peter V. Brett ve Válce za bílého dne již potřetí své dychtivé čtenáře do nepěkně drsné budoucnosti, která na první pohled připomíná spíše středověk. Do budoucnosti, v níž noci vládnou jadrnci, magičtí démoni sužující lidskou rasu, která je navíc jako vždy roztříštěna nejen běžnými půtkami o moc a bohatství, ale také náboženskými rozepřemi. Povede lidstvo do boje proti démonům Osvoboditel ze severu nebo ten z jihu? Arlen Sedlák či Ahmann Jardir?

„Tisícího sedmdesátého sedmého jitra bude v Labyrintu plakat chlapec. Udělej z něj muže, který vkročí na stezku Šar’damy Ka. … Šarak ka je blízko. Osvoboditel musí získat všechny výhody.“
To řekly Ineveře magické kostky vyřezané z démonských kostí. A mladá kněžka Inevera nezaváhala. Mezi krasijskými vojáky našla chlapce, který se má stát sjednotitelem, bájným Osvoboditelem, jenž povede lid do boje proti démonům.

Peter V. Brett se podobně jako v předchozím díle Pouštní kopí i ve Válce za bílého dne na začátku vrací o pár desítek let zpátky. Tentokrát seznamuje čtenáře s mladou Ineverou, která se později stane významnou kněžkou a první manželkou Ahmanna Jardira. Přibližuje prostředí, v němž vyrůstala, a její výchovu ve škole pro damy’ting, krasijské svaté ženy. Tímto tahem autor odhaluje, jaké události z ní zformovaly ženu, jež v současnosti našeptává Jardirovi a významně tahá za nitky, a opět tak získává čtenářovy sympatie pro postavu, která v předchozích dílech asi jen stěží někomu přirostla k srdci. Ve třetím díle Démonského cyklu se totiž objevuje jako dívka z nuzných rodinných poměrů, jejíž otec byl pijan a zbabělec a která byla od rodiny odtržena v devíti letech, kdy se za ní zavřely brány dama’tingského pavilonu. Ponižování a úklady o život, které tam zažila, v ní probudily bojovného ducha a dokázala tak vyšlapat až na vrchol společenského a mocenského žebříčku v Krasii. Tato úmorná životní stezka tak připomíná v podstatě všechny hlavní hrdiny z předchozích dílů – chraničáře Arlena, léčitelku Leeshu, žongléra Rojera i krasijského vojáka a sjednotitele Ahmanna.

Válka za bílého dne se však nevrací v čase jen zpátky, ale také na události z Pouštního kopí navazuje. Arlen, vracející se do Osvoboditelovy Kotliny se snoubenkou Rennou, i Jardir v Krasijci dobytém Rizonu se připravují na další novoluní, kdy v noci ze země nepovstanou jen obyčejní démoni, ale především démonští princi schopní proniknout do lidského mozku. A Arlen i Jardir, sjednotitelé lidu na severu a jihu, jsou jejich prvotním cílem.

Výraznou roli v tomto příběhu sehraje i Leesha, jež není lhostejná ani jednomu „osvoboditeli“ a která při návratu do Kotliny za doprovodu Krasijců varuje seveřany před Jardirovou armádou, a houslista Rojer, jenž si domů přivádí dvě krasijské manželky. Čtenář tak podobně jako v minulém díle potkává všechny své oblíbené hrdiny a zároveň shledává, že navzdory různému náboženskému a společenskému prostředí, ve kterém byli vychováni a žijí, se lidé ze severu a jihu zas tolik od sebe neliší.

Z termínu „válka za bílého dne“ – což neznamená nic jiného, než dobyvačnou válku, kterou Jardir vede proti lidem na severu, aby je sjednotil do „šaraku ka“, války s démony – zřejmě získá čtenář pocit, že těch víc než šest set stran pokrývají samé dechberoucí souboje a krvavé bitvy. Ovšem až na závěrečnou pětinu příběhu se kopí provětrá častěji v ložnici než v boji s nepřítelem. I když… i v nadýchaným poduškách a v průsvitném hedvábí se může skrývat nepřítel záludnější než démonský princ.

Od vydání prvních dvou dílů už uplynuly tři roky, ale autor důležité události připomíná, takže není problém se nechat hned od začátku vtáhnout do poutavého vyprávění, přestože se asi tři čtvrtiny románu nic akčního neděje. Peter V. Brett „jenom“ niterněji rozebírá všechny své důležité postavy, jejich vývoj se tak stává osou celého cyklu. Jemný závoj tajemství nakonec nezakrývá ani tak intrikující Ineveru, jak by asi mnozí předpokládali, ale poměrně překvapivě Leeshu, v jejíž pocitech je obtížné se vyznat (osobně jsem hlavně na ni v dalším pokračování zvědavá – kdo četl, ví proč, kdo nečetl, tomu víc neprozradím). Připomínání událostí ovšem není totéž, jako si předchozí díly přečíst. A jelikož nejde o příběh, jenž by byl ukončený v každém díle, ale o navazující cyklus, tak doporučuji číst od prvního dílu.

I do třetice autor ukazuje, že finišovat umí bravurně, a to je třídenní boj s démony za novoluní jen pouhou předehrou k úchvatném mači v poslední kapitole. A na poslední straně asi stejně jako já budete mít chuť shodit Bretta z útesu za to, že vás nutí čekat na pokračování zrovna v tak napínavém momentu.

Jardirův příběh v minulém díle Pouštní kopí mě oslnil a upoutal mnohem víc než Arlenův Tetovaný (důvody jsem uvedla v minulé recenzi). Válka za bílého dne mě lehce zklamala v tom, že k osudnému střetnutí došlo až na jejím konci, že posunula příběh o mnohem menší kousek, než jsem doufala. Podstatné ovšem je, že Peter V. Brett nenudí, naopak poutá a píše tak, že máte pocit, že všechny ty postavy zná tak dobře, jako by jejich příběhy prožil alespoň ve snu – či spíš v noční můře? Každopádně se na další díl opět těším, takže pište, Petere, pište!

Krasijských slov se čtenáři nemusejí obávat, vzadu v knize je přiložen slovník a nechybí ani mapa.

Ukázka

Peter V. Brett: Válka za bílého dne (The Daylight War)
Nakladatelství: Triton
Překlad: Mirka Polová
Obálka: Larry Rostant
Rok vydání: 2013
Počet stran: 664
Vazba: vázaná
Cena: 499 Kč