SLOUPEK: Pět knih, které změnily Potanovi život

Každá cesta má nějaký počátek. Některé začnou spontánně, jiné jsou výsledkem mnohaletých příprav a analýz. Moje cesta k fantastice začala díky televizi. Ono už je to deset let, co malý Štěpánek viděl na videokazetě Jacksonovo Společenstvo Prstenu. Svět Středozemě mě okamžitě uchvátil a byl jsem celý dychtivý, jak to celé dopadne. A pak přišel šok. Ono je to podle knížky! A když už se světem Pána Prstenů začít, tak rovnou od píky. Tak se ke mě dostal Tolkienův Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky v hardbackovém vydání Mladé fronty s množstvím ilustrací Alana Lee. Možná i díky nim mě Středozem tak uchvátila. A vydrželo mi to dodnes. Můj starý Hobit má stále v mé knihovničce své čestné místo jisté, i když tam není sám. Společnost mu dělají jeho tři bratříčci o jednom prstenu, Silmarillion a nedávno se připojily i Húrinovy děti. Pan profesor Tolkien mě nevědomky posadil na loď plující po řece fantastika. I když jsem z ní už přestoupil z říše meče a magie do nekonečného vesmíru, plného hvězdných letů a laserových střel, stále vzpomínám na na svoji první fantasy knížku.

První moje mezigalaktická výprava, která mě velice ovlivnila, byla pod vedením kapitána Timothyho Zahna. Když dnes přede mnou někdo mluví o brilantním taktikovi a začne vyjmenovávat jména jako Alexandr Veliký, Napoleon Bonaparte či Erwin Rommel, pouze se mírně pousměji a v mysli se mi vybaví obraz geniálního chisského stratéga ve službách Galaktického Impéria. Řeč není o nikom jiném než o velkoadmirálu Thrawnovi, jehož nám Zahn představil ve své skvělé Thrawnově trilogii. Ta mi ukázala, že svět Star Wars může být skvělý i v knihách. Do té doby jsem sice nějakou tu SW knížku četl, ale převážně jsem se orientoval na komiksy. Timothy to vše změnil a ukázal mi nový směr, kterým jsem se vydal. Kdybych ho dnes potkal, jistě bych mu za to všechno poděkoval. Druhým dechem bych mu sice vynadal za konec Posledního povelu, ale i tak ho budou mít moje děti jako povinnou četbu :).

Star Wars sice patří k mým nejoblíbenějším universům (určitě jsem mu věnoval nejvíce času a energie), ale má silnou konkurenci minimálně v jednom universu z daleké budoucnosti, kde je jen válka. Je jím svět Warhammeru 40 000. Většina lidí si W40k obvykle spojí s původní wargamingovou hrou s miniaturami (dobře, děcka si ji spojí s počítačovými hrami od Relicu), ale svět má úžasné pozadí tvořené komiksy a knížkami. Vůbec první (a možná stále nejoblíbenější) kniha, kterou jsem potkal, byla Třináctá legie, první díl trilogie Poslední šance od Gava Thorpeho. Krásná kombinace Tuctu špinavců a Ďábelské gardy s charismatickým hrdinou. No, spíše s "hrdinou", protože poručík Kage ze 13. trestanecké legie imperiální gardy není ten typ, který by zachraňoval dámy v nesnázích či sundával kočky ze stromu. Že by k tomu měli gardisté někdy čas při všech těch peklech, kterými je jejich velitel, nemilosrdný plukovník Schaeffer protáhne, se říct nedá. Thorpe mi představil krutý svět, kde neexistuje dobrá strana. Lidské Impérium je sice "ta naše strana", ale nejsem si jistý, zda bych chtěl být jeho občanem. Drsný hrdina s jazykem ostřejším než rotomeč jeho nadřízeného; brutální příběh, kde hlavní hrdinové umírají jako mouchy, protože nejsou ničím jiným než zkaženým masem do masomlýnku imperiální gardy. Kombinace, která dokonale fungovala a i díky které mi svět warhammeru a military sci-fi obecně tak učaroval.

Jak jste si všimli, mě zajímala hlavně angloamerická fantastika. I když jsem četl například Jiřího Kulhánka, který je pro mě dodnes mistrem braku (v tom nejlepším slova smyslu), můj názor a pozornost k české fantastice přivedl až muž s velkým M a také Ž. Byl to Miroslav Žamboch a jeho Na ostřích čepelí. Koniáše jsem si úplně zamiloval a dodnes patří Koniášův svět k mým nejoblíbenějším fantasy světům (spolu se Středozemí a Zaklínačem) a je jedno, jestli se jedná přímo o Koniáše, Baklyho či Vegaš (která by si zasloužila zase nový přírustek). Přes Koniáše jsem se dostal k dalším Žambochovým knihám (ať již lepším či horším), ale hlavně k dalším českým autorům. Tomu posloužil hodně Agent JFK, nebýt "otců zakladatelů", asi bych si sérii nikdy nepřečetl. Žamboch mě tedy sice neformoval nijak žánrově, ale zase mi otevřel oči a ukázal, že zlatý český ručičky se neztratí ani ve fantastice.

Poslední knihou je Metro 2033, které napsal Dmitry Glukhovsky, a na český trh se dostalo ani ne před rokem. Jak mě tedy mohla nějak výrazně ovlivnit kniha, která vyšla tak nedávno? Jednoduše, i díky ní můžete číst tento článek. Když jsem Metro přečetl, zpětně jsem si četl recenze, abych se podíval, jaký názor na knihu měli ostatní. A velice mě zaujala recenze na Fantasy Planet. Bohužel, spíše mi rozproudila krev, protože jsem v ní neviděl recenzi, ale autorův chabý výpis, proč se mu kniha nelíbí. Jako správný Čech jsem si musel hned "u piva stěžovat". Tou osobou, která to musela poslouchat, je moje dlouholetá kamarádka Jana "Elinor" Poláčková. Ta mi dala jednoduchou radu ve smyslu: "Nelíbi se ti ta recenze na FP? Tak napiš lepší a ukaž, že to jde líp." Tak jsem splácal recenzi, kterou jsem umístil na pevnost.cz. Náhoda tomu chtěla, přečetl si ji Martin Stručovský. Věrný své roli náboráře mi dal nabídku, která se neodmítá. Kruci, kdo by nechtěl být redaktor Sardenu?