Recenze

Robert Jenkins je uznávaný soudní psychiatr. Před sebou má případ, díky kterému už jeho jméno nikdy nezapadne. A přitom stačí jen mluvit a naslouchat. Robert se těší na jednoduchý případ. Všechno je jasné. Alespoň do chvíle, než se poprvé opravdu setká s Alexandrou, se ženou, která má na svém kontě 168 zabití. Všechno se zdálo být na slunce jasnější a přece...

Krásny pohraničný kraj ovládajú zbojníci. Kradnú a nechávajú obyvateľov okolitých dedín o hlade a bez prostriedkov. Náhodou do týchto končín zamieria čierny husári, obdarení čarodejníckou mocou. Potrebujú kováča a oddych pred ďalším putovaním. No udalosti sa zamotajú a všetkým zrazu začne hroziť oveľa väčšie nebezpečenstvo, ako zbojníci...

Posádka (Vzdorující) Kraksny je konečně svobodná. Uprchla z vesmírného tábora nucených prací a teď si může létat po všech hvězdných soustavách, kam se jí zachce. A cestou z planety na planetu zachraňovat lidskou rasu… no, leda prd.

Přemysl Krejčík také není typickým autorem fantastiky. Dostaveníčko se sci-fi si dal v díle Kybersex, kde si v patnácti povídkách osahal nástroje alternativních realit, dystopie a pseudohistorie. Na svém kontě má i dvě básnické sbírky (které doporučuji, hlavně tedy Asfaltového plameňáka) a mimo jiné knihu Malej NY.

Kto by si aspoň raz za čas nedal niečo sladké? Niekto mlsá verejne, iný potajomky, sem-tam či niekoľkokrát denne. V detstve sme milovali rozprávky o krajinách nekrajinách z cukrovej vaty a marcipánu. V dospelosti sme na ne zabudli. Hrdina nášho príbehu zabudnúť nedokázal. Lenže on mal na to dôvody. A veľmi presladené dôvody. Čo však, keď krajina z cukru naozaj existuje a domorodci sú skutoční ľudomili? Nie hypoteticky, úplne prakticky...

Troufám si tvrdit, že Kroniky Deštné divočiny jsou u nás neprávem přehlíženy. Odrazuje dospělé čtenáře doporučení pro mládež? Odrazuje ty mladší výtvarné provedení, které se spíš než dnešním atraktivním young adult obálkám blíží těm klasicky fantastickým? Ať už je to jakkoli, nedělejte tu chybu, že hodíte dračí sérii do škatulky, do které nepatří!

Petr Jaroněk na sebe poprvé upozornil vcelku nedávno; v roce 2019 vydanou Ospalou slovanskou dírou. Na Sardenu jsme ji nerecenzovali, ale stála by za to – mrazivý příběh ze Zlína 13. století s téměř až detektivní zápletkou má plíživě temnou atmosféru, sympatického hlavního hrdinu a kupu fascinujících reálií. Jen ten konec se moc nevyvedl. Nová Jaroňkova kniha, Běsi z temného hvozdu, navazuje právě na ten pokulhávající konec… bohužel.

Příběhy jsou staré jak lidstvo samo. Bez nich by nebylo nic – kultura, slovo, písmo, fantazie, naděje... Autoři se často snaží vymyslet příběhy nové a neotřelé, a přitom někdy stačí vzít to, co všichni tisíckrát četli a slyšeli, a převyprávět to po svém. Něco přidat, něco ubrat, změnit kulisy či povahu hrdinů… a může jít o příběh mnohem zajímavější než ten původní. A pokud zůstane poselství zachováno, může být navíc novou generací lépe uchopitelné.