Zrnka temnoty #1-10: Zhodnocení

Zrnka temnoty je nová řada krátkých příběhů do 150 stran, kterou od roku 2021 vydává nakladatelství Golden Dog. Každá kniha je samostatný uzavřený příběh od jednoho autora nebo autorky, a to jak z českých luhů a hájů, tak ze zahraničí. V sérii dosud vyšlo prvních deset svazků, a tak jsem se rozhodl napsat speciální článek, v němž jednotlivé svazky seřadím od nejhoršího po nejlepší. Předem zdůrazňuji, že můj žebříček bude velice subjektivní. Pokud s umístěním jednotlivých titulů nebudete souhlasit, víte proč.

10. Billy Silver
Nekompromisní novela od amerického spisovatele Daniela J. Volpeho doplácí na prvoplánovost a lacinou snahu šokovat. Nemám nic proti znázornění explicitních scén (násilí na lidech, sexuální scény apod.), naopak jsem přesvědčen, že pokud jsou využity správně a v přiměřeném dávkování, mohou dílo pěkně obohatit. Co ovšem bytostně nesnáším, je snaha vytvořit jakousi mozaiku, v níž jedna odporná scéna střídá další. Spisovatelé si asi myslí, že touto na první pohled efektivní strategií zaujmou, ale opak je pravdou. Kniha rázem nepůsobí jako kompaktní celek, nýbrž jako sled náhodně poslepovaných obrázků, které nedrží pohromadě. Šokující sekvence zároveň nefungují, protože postrádají jakýkoliv moment překvapení a jsou čtenářům nepřetržitě servírovány pod nos. To má za následek, že některé rádoby odporné výjevy mají spíš opačný efekt - působí nanejvýš trapně a úsměvně. 

Billy Silver bohužel doplácí na všechny výše zmíněné nedostatky. Jde o strašlivý zážitek s nefunkční zápletkou, otřesnými postavami a nefunkčními popisy. Dokonce ani brutální scény nefungují. Možná budete překvapení, ale u některých jsem se hodně nasmál. Jde o naprostý škvár, jenž selhává téměř ve všech ohledech. Jediné, co bych mohl aspoň trochu pochválit, je překlad Martina Štefka, který se vážně povedl. Nicméně to bohužel nestačí. “Billy Silver” sice není taková tragédie jako odpadní Utrpení těla, ovšem o žádnou hitparádu také nejde. Pokud můžete, Billymu se vyhněte obloukem!  

9. Sklíčenost
Hororový western - představa, která na papíře zněla velmi lákavě. Golden Dog měl s kvalitními westernovkami nemalé zkušenosti. Ostatně tituly jako Zatracenci nebo Mrtví kráčí po zemi jsou toho pravým důkazem. Nicméně výsledek nenaplnil moje očekávání. Lucy Taylor, na českém trhu známá jako autorka povídkové sbírky Vztek a další příběhy, naservírovala čtenářům nezáživný, zapomenutelný a naprosto podprůměrný příběh, který sice příjemně odsýpá, ale v hlavě vám dlouho neutkví. Jistě, pár dobrých momentů by se možná našlo, ale čekal jsem daleko víc.  

8. V rozkvětu
Kristina Heidingerová se vytasila s prapodivnou, velice experimentální podívanou, která vám buď sedne, nebo vás bude nudit k uzoufání. Já bohužel patřím do druhé kategorie. V rozkvětu nabízí surrealistické a vskutku originální nápady, které však nejsou moc dobře využity. Zářným příkladem budiž postava Emanuela. Pominu-li naprosto stupidní výběr jména (odkaz jsem samozřejmě pochopil, ale výběr je opravdu hloupoučký), jeho charakter mě vytáčel v každé scéně a budu na něj nerad vzpomínat. O nesympatické hrdince a jejím vývoji se raději ani nerozepisuji.
Novela V rozkvětu byla výletem, který jen tak nezažijete. Přívlastky jako vzrušující, magický nebo neobyčejný jsou zcela na místě. Jízda měla světlé momenty, některými scenériemi bych se klidně kochal ještě hodně dlouho. Nicméně výsledek dopadl krkolomně a můj zážitek z cesty byl hořkosladký. Pokud by se mě někdo zeptal, zda bych podobnou cestu chtěl absolvovat znovu, řekl bych: “Ne, děkuji!” 

7. V pekle jsme všichni Hébert
Ano, půjdu proti většině! Nervy drásající novela Madly Pospíšilové Karasové mě zklamala. Mohlo jít o fenomenální zážitek a o nejlepší díl Zrnek… za předpokladu, že by kniha měla o 100-150 stran víc. Zápletka působí značně zkratkovitě. Přijde mi, že autorka byla dost limitována prostorem, díky čemuž různé aspekty (ať už záporáci, popisy prostředí nebo navození atmosféry) moc nefungují. Díky intimnímu stylu vyprávění sice čtenář může lépe poznat vnitřní prožívání hlavního hrdiny, což je chvalitebné. I tak se ovšem nemohu ubránit dojmu, že emocionálně vypjaté scény, ve kterých šlo do tuhého, mě nijak nezasáhly, což mě samotného zarazilo. Možná je to vina špatného budování napětí? Těžko říct.

V pekle jsme všichni Hébert mohla být úžasná podívaná. Nebýt zkratkovitosti a snahy autorky vsadit na dějovou přímočarost, mohlo jít o kvalitní pojednání o kanadských křesťanských sirotčincích, které by v člověku rezonovalo ještě hodně dlouho.  Píšu to nerad, ale v mých očích jde pouze o nudnou, ryze podprůměrnou novelu, která měla mnohem na víc. Škoda, tak promarněný potenciál!

6. Oko čarodějnice
Ke knižní tvorbě Nelly Černohorské jsem si zatím nedokázal najít cestu. Debutová sbírka Zlovolné bytosti mě příliš neoslnila, spíš naopak. A pokud je řeč o novele Oko čarodějnice, mohl bych ji označit jako průměrné, leč příjemné čtivo, které svižně odsýpá a  čtenáře má čím překvapit (např. brilantním zakomponováním novinových článků do děje). Nicméně hlavní hrdinka mi vůbec nepřirostla k srdci. Její ich-formový styl vyprávění mě celkem štval a o chování se raději ani nebudu rozepisovat. 

Oko čarodějnice je dobře odvedené řemeslo. Nejde o novelu, ze které byste se posadili na zadek, ale jako solidní úvod do Zrnek temnoty splňuje novela svůj účel na jedničku. Nečekejte žádný zázrak a dostanete docela fajn čtivo na jedno odpoledne. 

5. Kyselé bonbony
Kyselé bonbony jsou napínavé čtení s vyváženým tempem, které slupnete jako malinu. Nabízí se srovnání s Okem čarodějnice, které jsou dost podobné. Nicméně tam, kde útlá knížka od Nelly Černohorské šlape na půl plynu, jedou Kyselé bonbony na maximum. Kealan Patrick Burke rozhodně nevytvořil příběh, který by ve vás dlouho rezonoval. Musím ovšem konstatovat, že jako výborná, skvěle ukočírovaná jednohubka fungují Kyselé bonbony na jedničku.  

4. Pomiluj smrt
Veronika Fiedlerová má zcela jedinečný styl. Ve svých prózách umí navodit specifickou atmosféru, která by se dala krájet, a vždycky přijde s působivými nápady, které umí pěkným způsobem zakomponovat do svých děl. Po duchařských románech Pozdravy záhrobí a Ozvěny záhrobí s detektivem Benediktem Klausnerem vyšla novela Pomiluj smrt, která jede v zaběhnutých kolejích Veroničiny tvorby. Atmosféra Rakouska-Uherska funguje na jedničku, přestože si myslím, že některé detaily by mohly být lépe rozvinuty. Hrdinka je dobře napsaná a děj svižně odsýpá. Obecně jsem byl z četby spokojený. Snad jenom jednu výtku bych našel - některé momenty působí divně, někdy až trapně (jde především o scény z nevěstince, trapné popisy různých údů a citlivých partií raději ponechám bez komentáře).  

3. Vzácný druh
Erik Hofstatter mě překvapil. Uznávám, Vzácný druh se rozhodně neobešel bez drobných logických lapsů. Nutno však dodat, že zápletka je výtečná a její vyústění mě nenechalo chladným. Postavy jsou originálně zpracované a dokázal jsem si k nim utvořit pevnou citovou vazbu. Atmosféra byla ohromující a zvrat v druhé půlce mě skutečně odrovnal. Pokud hledáte svižnou, ale zároveň kvalitní novelu, neváhejte a Vzácný druh vyzkoušejte. Nebudete litovat.

2. Líp už bylo
Jiří Sivok se po debutovém románu Smrt bývá nehezká a povídkové sbírce Pár zbytků pro krysy vytasil s kvalitní, atmosférickou a strhující dystopickou novelou. K příběhu sice mám několik výhrad (reference mě občas vytáčely, konec je nemastný neslaný apod.), obecně vzato jsem však s výsledkem nadmíru spokojen. Svůj úkol novela splnila - varování lidstva před hrozivou katastrofou.

Líp už bylo bývá občas srovnáváno s románem Cesta od Cormaca McCarthy. McCarthyho postapokalyptická vize budoucnosti mi přišla daleko lepší, protože vybízela k větší interpretaci samotného díla (ať už díky názvu, nedořečenosti různých událostí nebo výborně pojatém vztahu mezi neohroženým dospělákem a bojácným dítětem). Co si budeme povídat, Sivokův román je víc doslovný a vsází na přímočarost zápletky. Přesto musím konstatovat, že Líp už bylo má říz. Svým unikátním autorským pojetím dokáže čtenáře vtáhnout do centra dění a nepustit jej. Pokud hledáte koncentrovanou depresi, víte, po jaké knize máte sáhnout. Sivok se vyřádil na maximum a na výsledku je to více než patrné!

1. Zůstanou jen skvrny
Ross Jeffery mě odpálil, a to doslova! Zůstanou jen skvrny je parádním zemitým příběhem, který zaujme jak skvěle napsanými postavami s propracovanými charaktery, tak napínavou zápletkou, jež dokáže čtenáře zaujmout funkčními, skvěle vybudovanými momenty a strhující výpravou. Nemám slov! Novela mě posadila do kolen a rezonovala ve mně ještě hodně dlouho. Uvažuji, že se k ní časem vrátím znovu, protože takhle napínavé Zrnko jsem vážně nečekal. Vřele doporučuji! A pokud budete chtít, můžete si taky přečíst sbírku Připoutaní od stejného autora, která taktéž stojí za pozornost.

Jak hodnotíte prvních deset svazků Zrnek temnoty? Které díly jsou vaše oblíbené a kterým jste nepřišli na chuť? Pište dolů do komentářů, rád si vaše názory přečtu!