ROZHOVOR: „Jsem občan světa,“ vraví o sebe cestovateľka a spisovateľka Lucie Lukačovičová

Lucia Lukačovičová je cestovateľka a spisovateľka. Je to skvelá kombinácia, pretože práve nevšedné zážitky, miesta a legendy, ktoré na svojich cestách objavila, obohacujú jej knihy a poviedky. Román Zákon Azylu, je toho najčerstvejším dôkazom. Pretože Lucie Lukačovičová je veľmi zaujímavá žena a osobnosť, porozprávala som sa s ňou o cestovaní, silných zážitkoch, kedy stíha popri rodine a deťoch písať aj o tom, ako sa jej píše v tandemoch.

-Viem, že u teba sa umelecké sklony prejavili už v školských laviciach. O čom boli tvoje prvé príbehy?
Můj úplně první román byl směska vlastního vymyšleného světa, Hvězdných válek, Pána prstenů, Dračího doupěte... Gramaticky a stylisticky správně, místy i vtipně a akčně napsané... ale ne, nedala bych to nikomu přečíst ani za zlaté tele. Nebylo to v publikovatelné kvalitě.

-Použila si niektorý z týchto ranných motívov neskôr, v niektorej knihe, či poviedke?
Zatím ne. Bylo to takové protahování a rozcvičování a posilování, které do začátku potřebuje každý autor. Nevypsaná ruka je nevypsaná.

-Tvoja mladšia sestra (Petra Lukačovičová) píše tiež. Inšpirujete sa navzájom?
Rozhodně ano. Když se zasekneme při psaní, stačí zvednout telefon a chvíli si povídat. Někdy se sejdeme na „pracovní odpoledne“ a obě píšeme.

-Súťažíte s Petrou, je medzi vami rivalita?
Vlastně ne. Jsem strašně hrdá na každý Petřin úspěch. Můžu se chlubit takovou úžasnou sestrou, no kdo jiný to má? Mimochodem, Petra chystá teď (po svém prvním románu „Sbírka ctností“) další knihu.

-Rada píšeš v tandeme? Napríklad taký román Hořící kůň si napísala spoločne s Františkou Vrbenskou a nie je to váš jediný spoločný projekt...
Františka mi psala historický doslov k románu „Zelený drak, Karmínový lev“. Do knihy musel její text dokonce jít zkrácený, v e-booku je v plném rozsahu a je skvělý. Tak jsme vlastně navázaly užší spolupráci. Ráda píšu se spoluautory, protože vnášejí do příběhu prvky a nápady, na které bych sama nepřišla – je to osvěžující.

-Podľa čoho si vyberáš, s kým budeš na knihe spolupracovať?
Můj spoluautor mi musí být podobný... ale ne příliš. Musí být ode mne odlišný... ale ne příliš. A když vynechám tato tajemná filozofická moudra, tak hlavně na něj musí být spolehnutí. Když řekne, že něco napíše do určité doby, tak to udělá a udělá to dobře. Pokud uvažujete o spoluautorství, na tohle pamatujte. Je jedno, jak skvělí jste s někým kamarádi, pokud nedokážete táhnout stejnou silou a stejným směrem.

-Stalo sa ti už, že si román pre zásadné rozdiely v názoroch nedopísala?
Myslím, že ne, žádný takový případ si nepamatuju. Snažím se projekty dokončit, dostat je do finální podoby, i když je to někdy jako letní čundr do pekla. Momentálně píšu ve výborné názorové shodě se sestrou, příležitostně s Julií Novákovou a teď čerstvě s Honzou Kotoučem – s každým je spolupráce jiná, ale u všech mi vyhovuje jejich profesionalita. Když se na něčem neshodneme, tak to prostě rozebereme a upravujeme tak dlouho, dokud to nefunguje pro nás oba.

-Si známa aj ako cestovateľka. Čo ti dáva putovanie po cudzích krajinách?
Všechno. A žertuji jen napůl. Je to zdroj inspirace a neustálé vnitřní obnovy a změny. Je to nasycení mojí zvědavosti a hladu po neznámém, vytržení ze všednosti. Je to pro mě palivo, které mi umožňuje hnát se dopředu a chrlit jiskry.

-Aký bol doteraz tvoj najsilnejší zážitok z ciest? Zapracovala si ho do niektorého príbehu?
Jako první se mi vybavila historka z Indie, kterou jsem slyšela na místě od lidí, kteří jí byli částečně účastni. Šlo o stavbu přehrady a situaci, kdy místní vesničané málem zabili zahraničního odborníka, inženýra dohlížejícího na celý postup. Tenhle příběh najdete v románu „Poslední bůh“.

-Ktorá krajina je tvojej mentalite najbližšia? Kde sa cítiš najlepšie?
Ráda bych odpověděla jako Díogenés ze Sinópé: „Jsem občan světa.“

-Ohnivý kůň sa odohrával v Španielsku, Poslední bůh v Indii, Zákon Azylu v Prahe ale aj v Argentíne. Máš reálie naštudované z internetu, či si každú lokalitu osobne navštívila?
Ze jmenovaných jsem nebyla v Argentině – zatím, protože to rozhodně míním napravit. O Argentině jsem četla články, sledovala dokumenty a nechala si vyprávět od jiných cestovatelů. Nejblíž k ní jsem se dostala do Mexika, které má taky fantasticky bohatou mytologii. Už se těším, až nějaké své literární postavy pošlu na výlet na aztéckou pyramidu...

-Na zatraktívnenie príbehov využívaš aj mnohé legendy, povery a mýtické bytosti z rôznych kútov sveta. Zbieraš ich, študuješ, či máš vlastný tím poradcov?
Jsem vystudovaná knihovnice a kulturní antropoložka, takže mě sbírání mýtů a legend provází už hodně dlouho. Mám za léta nashromážděnou obsáhlou knihovnu, ze které čerpám.

-Si zdatná aj pri vymýšľaní výhovoriek? Ako ti to šlo napríklad v škole?
Vlastně jsem výmluvy nikdy příliš nepotřebovala. Byla jsem takový ten totálně nudný šprt, co úkoly nosí a chodí včas. Takže i když zrovna přišla bída na kozáky a já se nějak provinila, nebylo nutné vymýšlet nic složitého ani originálního. Učitelé mi prostě věřili, že „tramvaji spadla trolej, a tak jsem to nestihla“.

-Čítala som, že medzi tvoje záujmy patrí aj kresba a kaligrafia. Akému druhu kresby sa venuješ?
Zkoušela jsem černobílou kresbu tenkým fixem, ale už jsem dlouho předlouho nic nenakreslila, není čas. V jiném interview jsem byla dotázána, jestli si svoje texty i sama ilustruji, ale to ochotně přenechám profesionálům, jako je třeba Jana „Maffet“ Šouflová.

-Medzi nami, dievčatami... Píšeš, vedieš kurzy písania, máš rodinu, koníčky. Kde na to všetko berieš čas?
Mám takové tajemství: moc nespím. Spánek je slabá náhražka kofeinu.

-Ktorá tvoja postava ti najviac prirástla k srdcu?
Nejraději mám postavy, které se nevzdávají. Ne, že by neuznaly chybu, naopak. Ale nenechají se rozdrtit nepříznivými okolnostmi, nezradí své blízké ani svůj vnitřní morální kompas. Z nejčerstvějšího románu „Zákon Azylu“ je to nejspíš jízlivý intelektuál Gabriel, který má do začátku knihy drobnou nevýhodu – je mrtvý.

-Čo teraz kuchtíš vo svojej autorskej kuchynke? Na čo sa môžeme tešiť?
Především doufám, že bude příležitost rozpracovat román o lovcích monster navazující na „Zákon Azylu“; pracovní název zatím zní „Čepel Azylu“. Krom toho máme rozepsanou s Honzou Kotoučem románovou trilogii (ano, je to slušně velké sousto), která je prequelem k jeho sérii „České země“. Je to alternativní historie 19. století, částečně postapo – po tzv. Velké bouři se zkrátka část Evropy potopila. Staré struktury se rozpadají a na jejich troskách povstávají hrdinové i padouši. Spolupráce s Honzou mě hodně baví, tak snad se časem nepobodáme. A pokud ano, tak to aspoň zvýší prodeje.

Hoci Lucie Lukačovičová vyzerá na prvý pohľad ako tiché žieňa, je plná temperamentu a dobrej nálady. Možno aj preto sú jej knihy plné ohňa, humoru a miestami poriadne akčné. Prajeme jej veľa nocí plných nápadov a nemíňajúce sa zásoby kávy. Pretože to bude znamenať, že je všetko v poriadku a Lucie pre nás pečie ďalší skvelý literárny kúsok. Možno to bude len jej dieťa, možno ho namieša so spoluautorom. No my jej už teraz môžeme za budúce čitateľské zážitky povedať: Ďakujeme.