Radosti Jany Jůzlové – prodloužené třetí čtvrtletí 2020

Proč prodloužené? Mohla bych si vymýšlet nějaké ušlechtilé výmluvy, ale ty důvody jsou ve skutečnosti přesně dva a jsou jednoduché: a) v říjnu, kdy by správně mělo přijít na pořad III. čtvrtletí, jsem dopisovala svou nejnovější knihu o výletech v Pojizeří, a prostě jsem neměla čas a myšlenky psát něco jiného; 2) když už zpoždění, třeba to čtenáři ocení jako tipy na Vánoce. Protože Vánoce už jsou za dveřmi. A asi to budou poněkud zvláštní Vánoce.
Při posledním dílu Radostí v létě jsem si pochvalovala, jak „neviditelný nepřítel“ koronavirus zeslábl a je nám skoro úplně fajn. Tak už zase není. Než tenhle článek vyjde, snad (doufám, modlím se) budeme zase moci zajít si koupit knížku do knihkupectví, ale momentálně to možné není. A tak nám, které výroba a následný prodej knih živí, nezbývá než stejně jako na jaře apelovat na ty, které živí něco jiného a zatím kvůli koronaviru úplně nezchudli. Prostě stále platí: kupujte knížky! Kupujte jich co nejvíc a vybírejte co nejlepší! Protože jsou Vánoce a knížky jsou skvělý dárek (který se navíc jako bonus velmi snadno balí, takže to zvládne úplně každý), a když jich koupíte opravdu hodně, bude moci mít klidné Vánoce i váš oblíbený knihkupec, nakladatel, spisovatel, překladatel, grafik, tiskař, ba i redaktor! Z toho důvodu se v dnešním článku budu soustředit především na knížky.

KNIHY

Od minulých Radostí, které jsem psala na začátku prázdnin, jsem přečetla přes 40 knih. Něco z toho byla práce, řada z nich byla domácí fantastika, sem tam nějaké naučné, když už mi to „vymýšlení“ v beletrii moc leze na nervy. A moje radost z některých mě upřímně zaskočila. Třeba tahle…

Jak jsem si oblíbila Warhammer 40 000
Mám manžela. Občas ho přistihnu při četbě knih s takovými barvotiskovými obálkami a emblémem Warhammer 40 000. V tu chvíli se dívám obzvlášť shovívavě. Warhammer… to je něco pro děcka? Pro puberťáky? Nějaké figurky? Nebo hra? Nebo jako co? Vždycky jsem myslela, že je to spíš jako fantasy… aha, to číslo 40 000 něco znamená? A pak řekl: „A já myslím, že by se ti tohle mohlo líbit.“
Ta kniha se jmenuje Magos a jako první dávka je naprosto nevhodná. Jen si představte číst povídky z komplikovaného světa, o kterém vůbec nic nevíte, volně propojené jednou postavou, o níž taky vůbec nic nevíte. A přesto jsem se zamilovala. Spíš než do světa, který mi stále značně proklouzává mezi prsty, jsem se zamilovala do autora. Dan Abnett. Popravdě, začalo to už druhým odstavcem předmluvy, ze kterého jsem pochopila, že si budeme rozumět. Ale nakonec se mi zalíbil i ten svět, ta kombinace feudalismu a vyspělé technologie, ta velká meziplanetární měřítka, ta neochvějnost, umanutost, osudovost… To, jak je vše v té společnosti užitečné, praktické, utilitární. Něco mezi Římskou říší a nacismem.
Podstata Warhammeru, válčení, jednotky, monstra a další věci, jsou nadále mimo mě. Zatím se držím jen inkvizice, přečetla jsem trilogii věnovanou Gregoru Eisenhornovi (Xenos, Malleus, Hereticus), a až se budu chtít odměnit, doplním si i Ravenora (to jsou taky tři díly, a právě jsem si připomněla, že bych měla oslovit svého dealera).
Warhammer je určený pro zábavu. Není to hodnotná, vysoká, umělecká literatura. Přesto si nemůžu pomoct, ale musela jsem ho zařadit na první místo svých radostí, protože tohle perfektně odvedené řemeslo bylo pro mě radostí dalece nejčistší.
PS: Ne, ve figurkách nejedu!

Jak jsem se radovala z práce
Pro ty, kdo to neví: kromě psaní knížek se živím jako redaktorka cizích knížek. V praxi to znamená, že… „si čtu za peníze“. Jo. Znamená to odbornou práci (v mém případě s 24 lety zkušeností), docela rozsáhlé znalosti, nekonečné množství trpělivosti, obrovskou schopnost soustředění, schopnost potlačit vlastní ego v komunikaci s autory, sklony k puntičkářství a pedantismu, setrvalé ničení očí a zad, křečové žíly a rozsezený zadek. To vše za ostudně málo peněz a rozhodně žádnou slávu. Přesto mě ta práce baví, zvláště od té doby, co si můžu knížky, na kterých pracuji, vybírat a nemusím brát každou zakázku. Ale jakkoli člověka práce baví, pořád je to práce, do které se musíte trochu nutit, protože byste se samozřejmě raději dívali na seriál, četli si nebo psali něco vlastního. Jen opravdu výjimečně se stane, že se hranice mezi prací a radostí naprosto setře, až ji jako práci přestanete vnímat. Způsobit to může příjemné téma, sympatický autor i spousta jiných faktorů. U jedné knihy se mi to letos stalo.
Jan Beránek: Pátrání po Silvestrovi
Silvestr Němec byl mládenec z jihomoravských Vémyslic, který začal pracovat u Bati a ve svých 19 letech byl firmou vyslán do Singapuru. To bylo v roce 1939. Ano, to je rok začátku druhé světové války. Silvestr se odtamtud nevrátil a rodině po něm zbyl jeden dopis, pár fotografií a nějaká úřední vyrozumění o jeho pravděpodobné smrti v únoru 1942.
Jan Beránek je Silvestrův prasynovec. Příběh z rodiny znal, ale malé množství informací mu nestačilo, a tak začal pátrat. V českých archivech, britských i singapurských, v dobovém tisku, mezi historiky, nadšenci, pamětníky i potomky pamětníků. Pátrání mu zabralo tři roky. Nejprve své poznatky publikoval na blogu, ale na takový příběh, který postupně odkryl, to bylo málo. Takže tu máme tuhle knihu.
Pátrání po Silvestrovi jsme označili za „faktografickou detektivku“. Protože se nejedná o román, je to non-fiction, ze které se dozvíte ohromující množství informací, jak z oblastí očekávaných (firma Baťa, baťovci v zahraničí, druhá světová válka), tak nečekaných (třeba dějiny pedikúry). Ale současně je to napínavý příběh průběhu pátrání, postupného rozkrývání historické reality a osudů nejen Silvestra Němce, ale i jeho spolupracovníků a kamarádů, ve kterém nechybí ani silné emoce. Vše doplněno 230 unikátními fotografiemi, dokumenty a mapami.
Osobně tuhle knihu považuji za největší pecku letošního roku.

Jak mě potěšila domácí fantastika
A jéje… 10 knih. Všechny byly celkem slušné, ale u většiny jsem měla k větší radosti přeci jen trochu daleko. Takže zmíním jen tři, které jsem si opravdu užila.
Jan Hlávka a Jana Vybíralová: Chlad Chiméry (Algor 4). Čtete Algor? Pokud ano, víte, o čem bude řeč, pokud nečtete a máte rádi sci-fi, měli byste to napravit, protože tahle série je již sedm let čtenářsky nejradostnější věc, která u nás vychází. Tenhle díl je předposlední, takže ano, taky si můžete počkat, až to bude komplet, abyste se neocitli ve stejné situaci jako já, totiž že si to před tím posledním dílem (až vyjde) budete muset celé přečíst znovu, abyste si to doopravdy užili. Ono je totiž co. Celý Algor je jeden rozsáhlý spletitý příběh rozprostřený přes několik planet, se souvislostmi a odkazy na minulosti ještě na Zemi, se spoustou postav, které mají vztahy, plány, intriky a vášně. Algor není sci-fi toho typu, který vás ohromí divnými světy, extrémní fyzikou a nepochopitelnou technikou. Je to série postavená především na postavách a jejich interakcích. Na lidech, kteří sice stojí v situacích, v jakých nejspíš nikdo z nás nikdy stát nebude, ale kteří navzdory tomu čtenáře beze zbytku zajímají, protože se chovají srozumitelně a lidsky. Na lidech, kterým fandíte a o které se bojíte, i když víte, že musí přežít, jinak by nebyl další díl, a stejně tak na těch, nad nimiž skřípete zuby, ale bez kterých by to taky nešlo, a včetně pěšáků mezi oběma skupinami. V tomhle Algor přináší něco, co mi v české literatuře (nejen žánrové) až na pár čestných výjimek hodně chybí: obdivuhodnou schopnost vyprávět velké příběhy.
Petra Kubašková: Čarodějky malostranské. Ani zdaleka nejsem cílovka, tohle je knížka pro teenagerky. Ale je moc milá a bavila mě a v rámci žánru a cílové skupiny je naprosto perfektní. Já jako četbou omlácený veterán bych mohla možná plkat něco o předvídatelnosti a naprosto klasických schématech, ale proč bych to dělala – vždyť náctileté čtenářky právě takováto schémata nutně potřebují a podobné knihy je učí základy. Sympatická hrdinka, příjemné ostatní postavy, jednoduchá, ale milá zápletka, okořeněná spoustou dekorací, tvorů a detailů, hezky využité centrum Prahy (byť se skoro polovina knihy odehrává v Podsvětí), živá, nekomplikovaná magie… Za mě prima. Pokud máte v okolí nějakou holku ve vhodném věku (hrdince je 14), která se nebojí trochy kouzel, tohle by se jí určitě líbilo. Aktuálně vyšel druhý díl.
Pavel Bareš: Meta. Pokud jste v anotaci zahlédli něco o superhrdinech a trochu vás to odradilo, tak v klidu na superhrdiny zapomeňte a do knihy se pusťte. Tím, nad čím jsem v knize musela uznale kývnout, je skvěle zpracovaná tematika sexuálního obtěžování, stalkingu a manipulace. A to tak skvěle, že mě kniha oslovila navzdory tomu, že hrdinka je mi generačně značně vzdálená a její mileniálské fňukání jsem vstřebávala s jistou útrpností. Současně si ale umím představit, že právě pro to mileniálské fňukání může pro spoustu lidí Meta být zásadním generačním románem a bude to tak v pořádku. Potěšilo mě ověření, že Pavel Bareš nezůstane zakopán ve svém Projektu Kronos a že jeho odskočení jinam je sice úplně jiné, ale stejně současně živelné a strhující jako bezvadně promyšleně konstruované. A stejně tak mě tahle knížka potěšila jako příklad toho, že i u nás může vzniknout něco jako moderní fantastika, která není jen fantastikou a funguje ve více vrstvách. 
Slíbila jsem tři, takže tohle bude mimo – ta kniha mi totiž udělala radost, aniž bych ji (zatím) četla. Legendy: Praga mater urbium, monstrózní sborník z nakladatelství Straky na vrbě. Má 1 180 stránek, váží kilo a půl a je to druhá část ke sborníku Praga caput regni, který vyšel vloni. Fantastické povídky věnované Praze. A čím mi kniha udělala radost? Má úchvatnou obálku a najde se v ní několik mých oblíbených autorů (například můj manžel).

Jak jsem propadla abstrakci
O těch knihách jsem hodně četla a budilo to mou zvědavost. Pak jsem rozečetla první kapitolu a usoudila jsem, že to nezvládnu. Jenže první kapitola minula a pak druhá a třetí… a já se přistihla, že sice místy moc nerozumím tomu, co se tam zrovna odehrává, ale že se mi to jako celek moc líbí. O čem je řeč? Yoon Ha Lee: Liščí gambit a Krkavčí lest (Mašinerie říše 1 a 2, třetí díl teprve vyjde). Je to zajímavá originální military sci-fi (i když svým způsobem spíš fantasy, protože technologie mi připadají příliš magické), která mě bavila, přestože asi 15 % textu (těch, kde se popisuje konkrétní válčení) pro mě zůstává v rovině abstraktního obrazu. Děj je vlastně jednoduchý, protože komplikovanější by se tloukl s tím barvitým popisováním poněkud neuchopitelného válčení. Jinak manipulace, intriky, lsti a klamy. Plus za neotřelé nakládání s genderem, což od trans-autora dává smysl. A velký palec nahoru za překlad.

Jak mocný je růžový plyšový kocour
Existuje jistý britský autor, kterého jeden můj kamarád (Tomáš Němec, nakladatelství Mystery Press) vydává a jedna moje kamarádka (Alžběta Lexová) překládá. Toho autora jsem míjela, ale když předloni zavítal na veletrh do Prahy, všimla jsem si, že je to sympaťák. A pak jsem jednou na Facebooku zahlédla fotku, na které tento autor rozesmátě ukazoval, že dopsal další román. V pozadí byly pootevřené dveře, které na zemi hlídal růžovo-červený pruhovaný plyšový kocour. Ten rozhodl. Rok se s rokem sešel a já postupně přečetla všech deset knih, které zatím vyšly.
Oním pánem růžového plyšového kocoura je Tim Weaver.
Ne, jeho knihy nejsou žádné hodnotné umělecké veledílo s přesahem, o jehož hloubkách budete další týdny přemítat. Weaver píše thrillery s hlavním hrdinou Davidem Rakerem, jehož prací a posedlostí je pátrání po nezvěstných osobách. Aby si člověk ty knihy opravdu užil, musí dobrovolně akceptovat pár věcí jako vlastnosti celé série, nikoli chyby: Raker je nezničitelný a nezdolatelný a ty příběhy jsou místy notně krkolomné, překombinované a přepálené. Ale: je to zatraceně dobře napsané, čte se to rychlostí blesku, vtáhne vás to a nepustí, takže autorovi vždycky nakonec odpustíte i tu Rakerovu nezničitelnost i ten jeden zvrat navíc ještě za poslední roh… Ne všechny knihy se mi líbily stejně (a popravdě, kdybych jako první spořádaně četla první díl, asi v sérii nepokračuju), ale některé byly opravdu skvělé. Třeba Žena mého života, u které mi místy bylo až nevolno (ale jako první si ji neberte, protože dokud si s Rakerem už něco málo neodžijete, nedoceníte ji).

Jak zábavná může být věda
Naučné knížky mám ráda, a pokud se nejedná zrovna o encyklopedii bagrů, jsem celkem svolná k jakémukoli oboru, pokud mi kniha přinese zajímavé informace. Z naučných knih, které jsem přečetla v posledních měsících, mi nejzajímavější přišly dvě.
Matthew Walker: Proč spíme. Odhalte sílu spánku a snění. Spousta fascinujících informací o fungování mozku a celého těla v souvislosti se spaním a sněním, spousta souvislostí a důsledků. Jako dost wow! Ten nejjednodušší závěr, který si člověk z knihy odnese, je, že kdybychom všichni spali kvalitních osm hodin denně, budeme všichni zdraví, šťastní a svět bude růžový. Ale bohužel…
Randall Munroe: CO KDYBY? Vážné vědecké odpovědi na absurdní hypotetické otázky. Autor vzal nejbizarnější dotazy, které mu chodí na jeho blog, a s naprostou vědeckou vážností (a současně s příjemným humorem) na ně odpovídá. Často odpovídá na víc, než byl původní dotaz (například odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby se všichni lidé shromáždili na jednom místě a vyskočili a dopadli na Zem, sama o sobě zajímavá není – nestalo by se celkem nic –, ale zajímavější je pak to, jak se všichni odtamtud dostanou domů…). Většina otázek/odpovědí se otírá o fyziku, občas chemii, výjimečně biologii, hodně se tam počítá, ale není to nic, co by humanitně vzdělaný čtenář (já) nezvládl pochopit. Celkově by mě ale zajímalo, kam lidé na ty dotazy chodí – asi jsem strašně přízemní, ale mě takové otázky prostě nenapadají.
PS: Velmi by mě zajímalo, k jakému dotazu se vztahuje ilustrace na obálce. V knize to není. Ale když sundáte přebal, aspoň se dozvíte, jak to dopadlo.

DESKOVKY

Jak jsem zachránila prezidenta Nixona
Hádejte, jak se jmenuje hra, ve které hrajete za prezidenta Nixona? Samozřejmě Watergate. A ten druhý hraje za novináře, kteří se snaží Nixona usvědčit. Vlastně jsou to takové důmyslnější a mírně komplikovanější piškvorky. První dvě partie jsem za Nixona s přehledem vyhrála, a tím jsem změnila dějiny. Třetí už spořádaně vyhrál novinář. Pak jsme si to prohodili a Nixon zase zvítězil. Jo, dějiny…
Rok vydání: 2019
Počet hráčů: 2
Herní doba: 45 minut

Jak jsme cestovali časem
Když chceme cestovat časem, ale nemáme-li k dispozici Tardis, doporučuji agenturu T.I.M.E. Tam vás přímo zaměstnají a budou vysílat na nejrůznější mise do nejrůznějších prostředí. Hra se jmenuje T.I.M.E. Stories a odehráli jsme jich už několik. Hraje se kooperativně, odhalují a zkoumají se lokace, občas se potká nějaké monstrum, které je potřeba zlikvidovat, a taky je dobré cestou sbírat různé věci, které se můžou hodit.
Existuje několik příběhů podle různých scénářů, jakmile se úspěšně odehraje některý scénář, už není důvod ho kdykoli hrát znovu. Ale komponenty se ve hře neničí, takže není problém odehraný scénář prodat.
Rok vydání: 2015
Počet hráčů: 2–4, obvykle hrajeme ve 3
Herní doba: různé dle scénáře, obvykle 2–3 hodiny

A jen tak pro pořádek
Stále pokračujeme ve dvou našich největších hitovkách letošního roku: Marvel Champions pro milovníky superhrdinů v přiléhavých trikotech nabízí stále nové postavy s různými schopnostmi (jo, už jsem hrála i za Hawkeye, ale myslím, že ve vzpomínkách mi dlouho zůstane ta partie, když jsme hráli za Hulka a She-Hulk). A samozřejmě Na křídlech, ptáci se nám ještě neomrzeli a k Vánocům dorazí nové rozšíření Oceánie!

FILMY

Jak jsme byli v kině
To se zdá skoro neuvěřitelné! Kino! Za běžných okolností jsme v kině minimálně jednou měsíčně, ale někdy taky třeba každý týden, když je na co jít. Letos… Kina jsou zavřená (naposledy jsme byli v únoru na celkem otravných Birds of Prey), přes léto sice hrála, ale zase nebylo na co chodit. Takže jediný film, který si letos zasloužil velké plátno a velký zvuk a velké kino…  TENET
Okouzlení Christopherem Nolanem mě už nějakou dobu až tak nedrží, ale jeho filmy vždycky stojí za podívání, i když třeba lehce odtažitě. Tahle hříčka s reverzním časem byla fajn. Není to super film a dějově je to trochu legrační, ale akční scény jsou vážně povedené a za to velké kino nám to rozhodně stálo.

Jak natočit zábavný film o politice
Nemnoho lidí v České republice někdy slyšelo o bouřích v Chicagu v srpnu roku 1968, natož aby detailněji znali nějaké podrobnosti. Pokud se chcete trochu historicky dovzdělat, podívejte se na film The Trial of the Chicago 7 (Proces s chicagskou sedmičkou), který zobrazuje soud s lidmi, kteří byli zatčeni v souvislosti s protesty a střetem s policií. Soud. Politika kdysi dávno. Nějaké hipísácké protesty. Jo. A celé to napsal a režíroval Aaron Sorkin. To je ten pán, který napsal třeba Steva Jobse nebo Sociální síť, abychom se drželi toho nejznámějšího. Na počátku budete možná malinko tápat, kdo je kdo a proč nás má zajímat, ale jakmile se usadíte v soudní síti (a odskakovat z ní budete pouze v občasných retrospektivách, anebo po soudu diskutovat), strhne vás perfektně vyprávěné drama, kde obžalovaní jsou pestré postavičky, obhájce a žalobce profesionálové, kteří se snaží dělat dobře svou práci, a soudcem nesnesitelný stařec, u kterého nevíte, zda to všechno bojkotuje jako politický účel, anebo je prostě senilní. Ať už je vaše politické smýšlení jakékoli, film je natolik skvělý, že váš nenutí zaujímat postoj a vyhraňovat se, ale můžete prostě jen sledovat fascinující hru – dramatickou, zábavnou a nakonec i poučnou, protože po skončení už budete něco vědět o tom srpnu 1968 v Chicagu. 

Jak běhají korejské zombie
No a nakonec něco trochu pokleslého. Že mám ráda zombie, už jsem několikrát zmínila. Korejci mají taky rádi zombie, alespoň v posledních letech se zdá (vzpomeňme pěkný seriál Kingdom, o kterém jsem psala v lednu). A já mám za to ráda Korejce. A můj manžel má rád mě, takže mě zásobuje Korejci i zombiemi…
#Saraitda/#Alive/#Žiju je jednoduchý příběh o mladíkovi, který si povšimne, že se světem není něco v pořádku, až když mu přestane fungovat on-line počítačová hra. To už je trochu pozdě, celé sídliště, kde žije, se propadá do chaosu. Zůstane v bytě. A zůstane v něm v podstatě až do konce 100minutového filmu. Ale o zážitky není nouze.
A pak tu máme Vlak do Pusanu 2: Poloostrov. Název odkazuje ke staršímu korejskému filmu Vlak do Pusanu, který jsme taky viděli (milovníkům zombií vřele doporučuji) a který popisoval vznik a první šíření nákazy. V tomto druhém filmu jsme už o čtyři roky dál a sledujeme partičku Korejců emigrovaných v Hongkongu, kteří se vydají zpět na zamořenou pevninu kvůli kamionu narvanému penězi. A ono se to zvrtne, kdo by to byl řekl? Na rozdíl od prvního Vlaku do Pusanu, který byl čistým žánrovým zombie-hororem, tohle už je spíš posunuté do zombie-postapo, navíc s řadou vysloveně komických prvků.

SERIÁLY
A nakonec tu mám seriály. Viděli jsme jich dost. Ale… některé jsme ani nedokoukali (sci-fi Away), některé absolvovali první sezonu, ale rozhodli se nepokračovat (zábavně-akční Killing Eve/Na mušce, krimi Marcella, Criminal UK, sci-fi Raised by Wolves/Vychováni vlky), u dalších jsme z věrnosti dali druhou sezonu, ale nadšeni nebyli (ach, Punisher). Takže co?

Jak tekla krev
Na začátku je zabit muž, hlava nejdůležitější londýnské gangsterské rodiny, která ovládá a udržuje v rovnováze všechny ostatní. Člověk by čekal, že to bude seriál o pomstě, o přebírání moci, o generačním střetu… nebo tak něco. A ono to tak trochu je, ale jako celek to moc smysl nedává. Každý jednotlivý díl slouží prostě k tomu, aby vytvořil situaci a jeviště pro krásnou, koukací, brutální a fantastickou zabijačku. Nic víc.
Jo, a jmenuje se to Gangy Londýna.

Jak jsme se báli
Před pár lety jsem četla slavný starý horor Shirley Jacksonové Dům na kopci (vydalo Argo 2015 v překladu Anny Urbanové). Ta kniha je skvělá. Když jsem viděla trailer na seriál The Hounting of Hill House, vadilo mi, že seriál s knihou nemá nic společného. Nějaká rodina? Děti? Co to má být? Takže jsem se rozhodla seriál ignorovat. Ale pak se nějak Země otřásla a Slunce vyprsklo nějakou erupci a rozhodli jsme se to zkusit. Ze Shirley Jacksonové seriál využívá pár scén a pár vět. Jinak si jde vlastní cestou, kterou můj manžel definoval jako „rodinné drama s bafačkami“. Děti jsou použité výborně, protože děti vidí různé věci a nikdo jim nevěří. Silné postavení má také mé oblíbené téma nespolehlivosti vzpomínek a odlišnosti úhlů pohledu. Jak to vlastně bylo? Některé věci, které byly děsivé, se ukážou mít jednouché vysvětlení… a u jiných, které působí banálně, se projeví jejich děsivost. Tohle je výborně napsané a výborně natočené a potěší i celkem málo profláklí herci.
A tak jsme hned, sotva se objevil, sáhli po The Hounting of Bly Manor. Není to žádné pokračování ani volné pokračování, je to úplně jiný příběh z jiného sídla, tentokrát inspirovaný slavným dílem Henryho Jamese Utažení šroubu (The Turn of the Screw). Děje se v Anglii v 80. letech 20. století. S HoHH seriál spojuje stejný tvůrce a několik totožných herců, ale dějovou ani jinou souvislost to nemá. Bly Manor začíná fantasticky: vychovatelka, dvě divné děti, staré sídlo, divné věci a zjevení… Perfectly splendid! Zhruba od poloviny to bohužel začne jít z kopce. Některé do té doby výrazné dějové linky úplně vymizí, příběh ztratí logiku a kompaktnost, ale dokoukáte to, protože jsme to dokoukali až sem, ale… ale na konci už to velké uspokojení nepřináší. Ale půvab to má.

Jak Mandouš a Jodko jeli do světa II
Vloni nás přes Vánoce okouzlila starwarsovsko-westernová televizní pohádka na pokračování Mandouš a Jodko (The Mandalorian). Tak letos pokračujeme. Chlápek v plechu (pardon, beskaru) a zelený plyšák s hlubokýma očima a roztomilými oušky (ale žere žabí vajíčka!) putují vesmírem a diváci z toho mají úplně primitivní radost a dojetí. Fanoušci SW a všech souvisejících animáků větší, ale běžní diváci si taky vystačí. Berte to jako jednoduchou pohádku-jednohubku a potěšíte se taky. This is the way…
PS: Pokud mě v tomhle tričku potkáte, neváhejte a zajděme spolu do temné místnosti.

A to je vše.
Do konce roku už žádný článek nenapíšu, takže přeji všem čtenářům krásné a klidné Vánoce a šťastný nový rok bez koronaviru a podobných útrap, zato se spoustou radosti. A když budete chtít, vrátím se zase se čtvrtletním přehledem.

*

Zdroj fotografií: facebook Tima Weavera, nakladatelství Mystery Press, archiv autorky