NEDĚLNÍK: Jana Jůzlová, Jaká je hodnota knihy

Ne, nebudeme řešit, kolik knihy stojí, zda jsou levné, nebo drahé a kolik z jejich ceny dostane ubohý autor a kolik někdo jiný. Nebudeme ani řešit sběratelství a aktuální cenu Kulhánkovy prvotiny. Budeme si povídat o idejích. A o citech a emocích.

Málokdo z nás má doma knihu, která by měla nějakou extra vysokou reálnou cenu, již by šlo vyjádřit penězi. Ale nejspíš všichni doma máme více než jednu knihu, která s námi přežila všechna stěhování, neexistuje situace, ve které bychom ji byli ochotni vyhodit, pravděpodobně tu knihu ani nepůjčujeme a jistojistě bychom si ji vzali s sebou, kdybychom museli odejít do vyhnanství, emigrovat či opustit pohodlí domova při zombie apokalypse. Ale ano, vzali, dali bychom ji do batohu místo nějaké mnohem užitečnější věci, která nám pak bude krutě chybět, ale my bychom si ji přesto vzali, i když to nemá žádnou logiku.

Vzali, tak jako si své knihy brali všichni emigranti po staletí před námi.

V minulosti to možná byly knihy trochu jiného typu, ale na věci to nic nemění. Pronásledované národnostní či náboženské menšiny se obracely ke svým knihám, střežily je, opatrovaly a stěhovaly, protože s nimi nosily své ideje a svou identitu. Jejich protivníci vynakládali obrovské úsilí, energii a lidské i materiální zdroje, aby tyto knihy vyhledali a zničili, právě proto, že byly nositelkami idejí a identity. A nemusí nám naskakovat hned nějaký Koniáš nebo rabování židovských knihoven za druhé světové války, stačí se obrátit do nedávné vlastní minulosti a vzpomenout na nucené vyřazování knih z veřejných knihoven či zakazování konkrétních nepohodlných autorů a zvážit hodnotu samizdatu a exilových nakladatelství.

Pro nás, nepronásledované obyvatele žijící ve svobodě, tato ideologická linka povětšinou odpadá. Místo ní nastupují emoce. Kniha z dětství, kterou jsem četla padesátkrát. Kniha, která pro mě byla obrovsky důležitá, když mi bylo dvacet. Kniha, kterou jsem dostala od své první lásky. Nejoblíbenější kniha maminky či tatínka, kterou držím v ruce, když likviduji knihovnu po jejich smrti. Kniha s věnováním, které mě rozplakalo. Kniha, kterou jsme s kamarádkou našly zapadlou mezi kládami na vandru, a když jsme ji otevřely, zjistily jsme, že hrdinové šli stejnými místy jako my. Kniha, která mi zachránila život…

Možná bychom ke knihám měli přistupovat jako k jakémukoli jinému konzumnímu, komerčnímu zboží. U řady knih to lze. Koupíme je, užijeme (informačně, čtenářsky, nebo podle nich třeba něco uvaříme), svůj účel splní stejně dobře, jako ten svůj plní boty, židle nebo hřeben. A když ho splní, můžeme je dát pryč.

U některých knih, i když neexistuje žádný reálný, logický a praktický důvod, proč bychom je měli dál mít a proč by nám měly doma zabírat místo, to však nedokážeme. Protože s některými knihami navazujeme intenzivní emoční vztah, který nevyprchává.

Poznáváte je? Taky je máte?