RECENZE: Míla Linc, Když se pohne les

Když se pohne les, je zle. Minimálně všude tam, kam dosáhne zákeřná moc Černého hvozdu. Jakmile tě jednou pohltí, už není úniku – zapomeneš, co je lidské, a vzpomeneš si, co je bestiální.

Jan Boček z Bočkova ví, co je to čest. Jakožto panoš ušlechtilého rytíře Vojtěcha má všechny výhody rytířského stavu na dosah: všichni si ho váží, v hostincích má dveře vždy otevřené, urozené dámy mu padají k nohám… no dobře, takhle to tak úplně nefunguje. Ve skutečnosti je Jan sotva odrostlé ucho, které v pití nezná míru, na ženy zatím štěstí nemělo a co obnáší být rytířem, to se teprve učí. Výprava s Vojtěchem a družinou ze Svinibrodu vede přes Černý hvozd a právě ona bude Janovou největší zkouškou.

Ve hvozdu se totiž něco hýbe. Z děr vylézají pokřivenci – ti, kteří bývali lidmi. Od té doby, co jim zčernaly oči, mají naopak na lidi spadeno. A ze všech sil brání podivnou sošku, kterou jim rytíři horko těžko vytáhli z doupěte. Je jasné, že sošku musí odnést z dosahu Černého hvozdu, pak bude zlo zažehnáno. Ale skutečně je to tak? Nehraje si jen les s jejich hlavami? Neskrývá se mezi nimi zrádce? Jan Boček se ocitne ve světě, kde dnes už neplatí, co bylo včera, přátelé můžou být falešní a kde zabít je překvapivě jednoduché. A on jediný má v ruce všechny klíče k vyřešení hrozby Černého hvozdu.

Češi historickou fantasy umí, prostě ano. Nepíšou ji vždy, ale když už se do toho pustí, výsledek vás ohromí. A jak by mohl zklamat Míla Linc, odborník na (nejen) literární středověk kovaný? Skutečně, jakmile se začtete do jeho knihy, za chvíli zapomenete na těch pár století, které vás od středověku dělí ve skutečném světě. Popisy jsou neuvěřitelně plynulé a přirozené. Zkrátka poznáte, že tady je Míla Linc doopravdy doma. A co víc, právě vás do toho svého doma zve na vydatný oběd i s dezertem. Jak by se dalo odmítnout?
Kde to naopak trošku skřípe, je akce. Boje, bitky, potyčky a ozbrojené střety, to holt někdy vypadá dobře před očima, ale už hůř se o tom píše. Méně je někdy více, a ač se člověk opravdu snaží pohyb vystihnout, je poměrně vzácné, že čtenář si představí to, co měl básník na mysli. Autorů zručných v tomto směru je málo a Míla Linc mezi ně – zatím! – bohužel nepatří.
Ale neklesejte na mysli, čemu se Lincovi nedostává v bitvách, to bohatě vynahrazuje působivou atmosférou (skvěle vyváženým poměrem lesního dusna, humoru, epičnosti a „přívětivé“ středověké civilnosti), důvtipnými dialogy a napětím. Nečekejte detektivku a šokující zvraty, ale přesto si na čtení vymezte pár volných hodin, protože se lehce může stát, že se nebudete moci odtrhnout, dokud nedočtete poslední stránku.

A teď je snad konečně příležitost maličko si zaslintat nad grafickým vyvedením tohoto knižního drobka. Jak Češi umí historickou fantasy, tak Straky umí knihy. Možná je to nějakou osobní slabostí, ale mám-li popsat, jaký je můj knižní typ – myšleno z fyzického hlediska – Straky jasně vedou. Jana Šouflová je už tradiční sázka na jistotu, tentokrát mi však zvlášť zahrála do noty. No schválně, prohlédněte si dobře rytířův výraz na obálce. To přece mluví samo za sebe! A uvnitř vás čeká bonus – ilustrace Ondřeje Janovského, které jsou nenásilně vtipné a chytré. Malé měsíčky místo tří hvězdiček na oddělení textu už jsou jen takovým vyloženě kratochvilným potěšením.

Nutno říct, že Míla Linc to slušně rozjíždí. Pokud bude pokračovat v zajetém tempu – a některé nápovědy v Když se pohne les nasvědčují tomu, že ano, a že to bude ještě sakra epické – máme si proč mnout ruce v natěšeném očekávání. Nevím jak vy, ale já si už teď dělám místo v knihovně.

Míla Linc, Když se pohne les
Nakladatelství: Straky na vrbě
Rok vydání: 2017
Počet stran: 416
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Ilustrace: Ondřej Nerion Janovský
Cena: 250 Kč
ISBN 978-80-87364-78-9