LITERATURA: Jan Dobšenský, Yorrân – Poutník

Ukázka

Slunce bylo téměř na vrcholu své dráhy, když se ozval z věže nadšený pokřik stráží.

„Jezdci! Hurlan dorazil!“

Kdo měl nohy a nebyl zaneprázdněn jinou neodkladnou činností, běžel na hradby. Stejně tak Abarhil se Sorganem a dalšími náčelníky. Sotva vyběhli na hradby, upřeli nedočkavě oči na západ. Na místě, kde začínal Darli Grot, kde se do té doby téměř rovná pláň začínala lámat a pomalu klesat dolů k tvrzi, stála dlouhá řada jezdců. Nebylo pochyb, Harghané dorazili. Abarhil se pokusil odhadnout jejich počet. Vzhledem k tomu, že zabírali téměř míli od severu na jih, odhadl, že jejich počet hodně přesahuje tisícovku. Potom však jezdci, aniž by se začali řadit k útoku, udělali nečekaný obrat. Dlouhá řada se rozdělila a jezdci se přesouvali na křídla, přičemž se uprostřed otevřela velká mezera. Ta se však po chvíli začala plnit.

„Ale to už nejsou jezdci!  To přece není možné, to jsou pěší oddíly?“ vykřikl jeden z náčelníků. Všichni překvapeně pokyvovali hlavami. Tohle nikdo nečekal. Harghané nikdy netáhli do války jinak než koňmo. Jestliže střed sestavy začínaly plnit pěší oddíly, musely to být oddíly Erighanů.

„Tvůj přítel je největší brin, jakého jsem kdy potkal,“ vykřikl nadšeně Sorgan a otočil se k Abarhilovi a plácl jej radostně do zad, „dokázal nemožné, přivedl sem i Erighany,“ a nechápavě vrtěl hlavou.  Otočil se i k ostatním náčelníkům. „Tomu bych nikdy nevěřil, že sem dorazí Erighané. Podívejte, pořád tam pochodují další a další oddíly. Vypadá to, že už je jich stejně jako Harghanů, nebo ještě víc?“

Skutečně, mezeru, kterou vytvořily jízdní oddíly, zaplnily do nejmenšího místa erighanské pěší pluky. Celá linie chyrrkhanského vojska se pomalu posouvala vpřed. Nyní byly přední oddíly vzdálené asi půl míle od hradeb. Potom se dlouhá řada mužů a koní zastavila, jako by čekala na nějaký pokyn.

„Myslím, že přišel tvůj čas, Agorlachu. Spěchej, protože Shariané již brzy vyrazí vstříc svým bratrům,“ řekl Sorgan a obrátil se směrem do pevnosti a hlasitě vykřikl: „Hej, odstraňte zátarasy a připravte otevření brány! Sharianští vlci vzhůru do sedel, kořist je na dosah. Lov začíná!“

 Abarhil se ještě krátce podíval na vojska seřazená k bitvě a rozběhl se ke schodišti na Togianu. Zmocnilo se ho vzrušení. On to bude, on prostý lukostřelec z Merélosu, na jehož pokyn se dají do pohybu tisíce mužů. Nikdy tak rychle nahoru nevyběhl, ale na ochozu věže měl pocit, že se mu roztrhnou plíce a srdce vyskočí z hrudi.

‚Bohové, to není dobré, musím se uklidnit! Mám ještě čas!‘ říkal si v duchu. 

Posadil se a opřel se zády o hradební ochoz a zavřel oči. Snažil se vědomě ovládnout dech a zběsilý tlukot srdce. Cítil, jak se bušení ve spáncích zklidňuje a i jeho dech se začíná uklidňovat. Otevřel oči a díval se přímo do tváře Roghiborovi, který vyběhl za ním a v předklonu se na něj zadýchaně usmíval.

„U Maghura, Roghídane, tobě narostly křídla? Ty jsi neběžel, ty jsi letěl.“

Abarhil jen zadýchaně přikývl a oba ještě chvíli odpočívali, aby popadli dech. Roghibor se narovnal první a podíval do pevnosti.

 „Je čas, Roghídane, Shariané už jsou seřazení!“

Abarhil se zvedl a krátce se podíval dolů do pevnosti, kde v hloubce uviděl dvě stovky jezdců na koních řadících se proti stále ještě zavřené bráně. Přešel na druhou stranu věže a podíval se do nepřátelského tábora. Oddíly Orofantarů, Katawdů, černých Jižanů i Gorwondů byly seřazeny a připraveny odrazit hrozící útok.  Na svahu nad nimi jako hrozící lavina stálo anghirské vojsko. Oba voje odděloval volný pás široký přibližně čtyři sta stop. Na pravé straně, přímo pod Togianou byl násep obležený  gorwondskými jezdci na náspu samotném sedělo na koních několik jejich velitelů. Všude bylo cítit napětí jako před bouřkou. „Máš pravdu, je čas!“ přitakal Abarhil a požádal Roghibora: „Pomůžeš mi?“

Ten jen mlčky, ale zvědavě přikývl. Abarhil mu podal dlouhý šíp, jediný, který si vzal na vrchol věže. Ze záňadří vyjmul nevelkou lahvičku, otevřel ji a velice opatrně odlil na hrot šípu maličkou kapku tmavé, téměř černé tekutiny. Lahvičku zavřel, ukryl zpět a vzal si od Roghibora šíp a několikrát jím zatočil, aby se tekutina rovnoměrně rozlila po celém hrotu. Ještě na něj několikrát foukl. Hustá kapalina začínala tuhnout. Šíp je připraven.

Abarhil vzal luk a vyskočil na ochoz hradeb. Podíval se do strmé propasti pod ním. Na krátký okamžik pocítil závrať, kterou však rychle ovládl. Zvedl hlavu a zabodl oči do svého cíle, jako by jej chtěl očarovat. Tak tam stál nehybný jako socha, viditelný ze všech stran. Mužům dole v pevnosti to připadalo jako by sám Adeghur, posel bohů, sestoupil z Maghrinu, aby dal pokyn k zahájení této krvavé slavnosti. Všechny oči v pevnosti byly upřené na něj. Mezi Shariany se rozšířila zvěst o tom, o co se chce pokusit a všichni jej v tichu sledovali. Ticho zavládlo i v nepřátelském ležení a stejně tiše stály i oddíly chyrrkhánského vojska. Žádné bubny, žádné rohy, žádný válečný pokřik. Jen ticho. Krátký okamžik klidu před bouří, která se měla co nevidět strhnout.

 Abarhil měl pocit, že mu to nezvyklé ticho rve uši. Pomalu natáhl luk. Podíval se na svůj cíl a opět luk sklonil. Není připraven. V tom jako by k němu zdáli dolétla slova usměvavého brina.

„Až se cíl stane obsahem tvé mysli, tak to, co se odehraje v cíli, odehraje se v ní, a ona potom bude řídit tvou ruku!“

Upřeně se podíval na svůj cíl, vzdálenou maličkou postavičku jezdce na koni. Prostor kolem ní se začínal ztrácet, přestal vnímat šelest větru i občasný klapot kopyt a řinčení zbroje, které vítr donesl až sem nahoru. Prostor a čas se spojily. Vnímal jen svůj cíl. Měl pocit, že vidí do tváře nepřátelského vojevůdce. 

‚Až se cíl stane obsahem tvé mysli...‘

Muži, kteří z hloubky pevnosti sledovali Abarhila na hradbách, měli pocit, že zkameněl. Stál tam proti jasnému nebi jako zdvižený prst boha války. Lev chystající se ke skoku. Potom se pohnul a pomalu začal natahovat luk. Dlouho, nekonečně dlouho trval ten pohyb. I na tu dálku bylo vidět neobvyklé prohnutí lučiště, které tvořilo téměř kruh.

       Abarhil měl pocit, že na okamžik vše zmizelo. Stál tu sám. A najednou ucítil jako by mu někdo jemně položil ruku na rameno. Závan větru do zad.

       Teď! 

       Aniž věděl kdy a jak, uvolnil tětivu a šíp vzlétl vzhůru.

Muži, kteří dole sledovali jeho výstřel, nemohli vidět, kam šíp letí. Ticho bylo úplně nesnesitelné. Nyní jeho střelu již nesledovali jen obránci, ale i obléhatelé, protože někteří z nich si již všimli nehybně stojící siluety lukostřelce na nejvyšším bodě hradeb a ukazovali na ni rukou. Šíp vystoupal na nejvyšší bod své dráhy a sklonil se hrotem dolů. Začal klesat a stále zrychloval svůj let.

        Abarhil stál jako socha, ruka, která před chvílí držela tětivu, byla stále ještě přitažená k rameni. Uvnitř hlavy slyšel nekončící drnčení tětivy. Čas a prostor zmizely a jeho mysl, střela i cíl byly v tom okamžiku jedno. Všichni, kteří sledovali let šípu, Shariané na hradbách i nepřátelé pod hradbami, měli pocit, že to trvá nesmírně dlouho. Jak šíp klesal, začalo být zřejmé, kam má namířeno. Mezi muži na velitelském pahorku proběhla vlna vzrušení. Varován strhl velitel svého koně, aby se otočil čelem proti střele.

‚U Maghura!‘ blesklo Abarhilovi hlavou. Zdálo se, že šíp mine svůj cíl.

*

Chesay sledoval klesající střelu, která nabírala rychlost. Připadalo mu, že je k němu přímo magicky přitahovaná. Ať natočil koně kamkoliv měl pocit, že jej musí zasáhnout. V posledním okamžiku pod ním hřebec poskočil, jako by jej poplašila nějaká neviditelná ruka. Šíp dopadl, svezl se po erenbalové zbroji a zasáhl jej do nevelkého nechráněného místa na vnitřním stehně. Kovový hrot proťal látku i kůži a potom spadl na zem. Chytil se za stehno, ale když uviděl nepatrné zranění, pohrdavě odfrkl. Otočil koně směrem k tvrzi a zahrozil pěstí proti věži, na které stál neznámý lučištník. Rozlítila ho troufalost a drzost, se kterou si ho přes tu obrovskou vzdálenost vybral jako cíl a zasáhl. Přestože to bylo nepatrné zranění, Chesay náhle ucítil, že se jej dotkla smrt. Prudké bolestivé křeče mu sevřely stehno. Noha, kterou neovládal, se začala třást. S bolestným úšklebkem se znovu chytil za stehno. Hřebec zareagoval na nezvyklý pánův pokyn a začal se točit kolem své osy. Chesay ucítil, jak křeče zachvacují i jeho trup a v panice zatáhl za uzdu. Hřebec se postavil na zadní a Chesay pomalu přepadl nazad. Poslední co mu proběhlo hlavou, byl nechápavý údiv. Co se to děje? Zdálo se mu to, že ten střelec byl plavovlasý? Krátce poté co dopadl na písčitou zem, byl mrtvý.

*

Abarhil sklonil luk a společně s Roghiborem, který stál u hradby pod ním, sledoval s napětím chování gorwondského vůdce. Viděl, jak otáčí hřebce několikrát kolem své osy a zdálo se, že se v sedle svého koně zaklání. Kůň se vzepjal na zadní a jeho jezdec se sesul do písku. Abarhil se otočil pomalu k Roghiborovi, dlouze vydechl, jako by shazoval napětí té dlouhé chvíle a tiše řekl: „Ať zapálí hranici!“

„Oheň! U Astoghara, oheň! Zapalte oheň!“

Roghibor se rozběhl k ochozu, který byl obrácen do pevnosti, kde čekali jezdci seřazení k výpadu. Nadechl se a ze všech svých sil vykřikl: „Astoghar je s vámi Shariané! Roghídan Agorlach zasáhl cíl! Vzhůru vlci, lov začal!“

Seřazení jezdci vybuchli v jásot a pevnost se začala otřásat válečným pokřikem Sharianů. 

Brána tvrze se rozletěla, jako když praskne hráz za povodně a do zad nepřátelských oddílů se začali valit sharianští jezdci. Hranice na Togianě ze slámy a suchého dřeva vzplanula jako vích a oheň vyletěl v okamžiku do výšky několika metrů. Smluvené znamení pro útok. V chyrrkhánském vojsku daleko za hradbami se ozvaly bubny, válečné rohy, a válečný pokřik jednotlivých národů. Vojska se dala do pohybu. Slavná bitva o Dar Uru Awrakh a Anghir začala.

Anotace

V přesýpacích hodinách odměřujících trvání starého světa pomalu propadávají úzkým hrdlem osudu poslední zrnka. Naplňuje se čas dávno zapomenutého proroctví o tom, že ti, kteří vládli světu tři dlouhé věky, budou muset odejít. Odejdou však dobrovolně?

Mocné pilíře Enqaindoru, království starého jako sám čas, už se začínají otřásat, ale ve vsích a městečkách ještě plyne život svým poklidným tempem. Vítr změn je však neúprosný a divoce obrací v knize osudů list za listem. Daleko za obzorem se rozhořívá požár, který má zvrátit směřování světa. Stín se vrací.

A tehdy přichází na svět oni. Jsou slabí, nevědomí, spoutaní obyčeji okolního světa a nevědí jeden o druhém. Nemají ponětí o zkouškách, které jim osud přichystal. Netuší, že právě oni byli povoláni, aby se rostoucímu Stínu postavili. Jaká bude jejich pouť tím nemilosrdným, matoucím světem. Obstojí? Na kterou stranu se postaví?

Yorrân je epická fantazy odehrávající se na rozsáhlém území fiktivního světa. Není to příběh jediného ústředního hrdiny, i když pověstnou červenou nití knihy je putování chlapce, mladíka a později muže rozlehlým neznámým světem. Sledujeme ho, když se jako mladý muž vydá na dalekou plavbu za hranice známého světa. Bohužel v divočině svou loď ztratí a čeká ho spolu s jeho druhy dlouhý a nebezpečný návrat domů. Osud tomu však chce, že i v tom divokém, primitivním světě zažije příhody a potká lidi, kteří zásadním způsobem ovlivní jeho životní pouť. Kvůli lásce k domorodé princezně se zaplete do války, která vyvrcholí válečným střetem tvou odlišných světů. V nemilosrdné válce o bytí a nebytí sice získá první válečné zkušenosti a jméno, ale ztratí mnohem víc. Přichází o své iluze, o lásku, a aniž to tuší i o domov. V závěru knihy jej opustíme, krátce před jeho návratem do rodného města, zklamaného a bezradného.

Na pozadí této základní dějové linie se čtenář začne seznamovat i s dalšími postavami pocházející z odlišných ras a národů, jejichž životní příběh se s poutí hlavního hrdiny několikrát prolne. Jejich osudy jsou již načrtnuty stručněji, ale přesto právě jejich dobrodružství pomáhají čtenáři postupně odkrývat a chápat obraz zprvu velmi nejasného Yorrânova světa.

Poslední dějovou linií, která je zatím naznačena jen ve velmi jednoduchých a neostrých konturách je tajemný národ kočovníků, který zdolává jeden obranný val za druhým a postupně si podmaňuje jednotlivá království. Nájezdníci se však chovají velmi podivně a vypadá to, že motivem jejich výbojů není bohatství ani územní zisky. Vypadá to, že něco hledají. Co to je? Co je skutečnou příčinou jejich příchodu? Kdo vlastně řídí jejich ničivé tažení, však nikdo netuší. První kniha tak nabídne čtenáři spíše otázky než odpovědi.

Podtitul knihy „Věčný příběh o touze, hledání i cestě“ pak naznačuje, že příběh má i lidský rozměr, protože je i lidské touze jít svou vlastní cestu a hledat své místo ve světě. Možná, že tato rovina příběhu učiní knihu zajímavou i pro čtenáře, kteří jinak fantasy příliš neholdují.

Protože dějový záběr příběhu je hodně široký, jsou součástí knihy i podrobné mapy a rejstříky názvů, které čtenáři usnadní orientaci v ději, místech, národech a jejich historii. Za zmínku stojí ilustrace Pavla Talaše, které čtenáři dobře přibližují historický a kulturní rámec, tohoto zvláštního světa. Jako bonus připravil autor i webové stránky www.yorran.cz, kde lze dohledat další podrobné a doplňující informace.

Pokud vás příběh zaujal, můžete si knihu objednat a současně podpořit autora, který vydává knihu vlastním nákladem zde: https://www.startovac.cz/projekty/yorran/