RECENZE: Ondřej Štindl, Mondschein

Dne 21. prosince, Anno Domini 2012, se měl konat konec světa. Alespoň podle jedné senzacelačné interpretace ukončení dlouhého cyklu Mayského kalendáře. Nevyšlo to, a tak se z recenze neuleju. Kdyby se však obavy byly přece jen naplnily, mohlo to dopadnout například jako v novém českém románu Mondschein, čerpajícím z tradice dystopické a post-apokalyptické literatury.

O Argu je známé, že knihy jen tak netisknou. Jednak přepečlivě vybírají, co vydat, jednak si dávají záležet, aby knihám nechyběla duše. Ani osobitost. A jelikož je Mondschein velice ponuře laděný příběh, dokreslují jej černobílé přetisky obrazů Josefa Bolfa. Místem se nešetří a převážně černošedá plocha se rozpíná vždy hned přes několik dvoustran, oddělujících tři stěžejní části příběhu. Z hlediska náladotvornosti to funguje, ale přesto mi to zde připadá jednoúčelové - absence dalších barev ubírá malbám sílu vlastního sdělení, zbývá jen jejich stín, nepříliš přesvědčivá adaptace (nenechte se zmást, na podsvíceném displeji je grafika o poznání čitelnější). Beru to jako ústupek Josefu Bolfovi, který je také spoluautorem námětu knihy, původně zamýšleného jako scénář a teprve později přepsaného pro knižní vydání.

Próza skutečně scénář v mnohém připomene - důsledná dotaženost jednotlivých motivů, neplýtvání postavami a jejich uzavřené příběhy, jednoznačnost dějových linek, rozdělení na jakási dějství, “snímání obrazu kamerou”, filmová atmosféra, střih, změny tempa, gradace. Úspornost.

“Kdyby se dalo psát jenom žiletkou do vlastního masa, lidi by třeba líp vážili slova.” (Mondschein, strana 5, Prolog)

V prvním oddíle knihy poznáváme prapodivný vyprázdněný svět očima Erika Vilkse, povoláním průvodce z tohoto do onoho světa. Tedy někoho, kdo na žádost klienta provádí legální eutanázii. V životě samotném není moc o co stát - citová sepjetí v realitě již neexistují a ve virtuálním městě Dorma jsou zakázaná, za vojensky bráněným perimetrem řádí divoká zvěř a všehoschopní kdysi-lidé, bezpečná zóna je plná nevybíravých nemocí, proti nimž není obrany.

Přeživší jedinci upínají svou víru ke Stanovi, svému Prozřetelnému (je pouhou shodou náhod, že jeho jméno silně připomíná slovo Satan?). Není to však víra s nadějí, pouze slepá poslušnost vyvolávaná strachem a několikrát dokázaným faktem, že Stan dokáže vidět budoucnost. Vůdce následují i do míst, kam vyrážejí za zábavou - do Dormy, požitkářského virtuálního města odrážející i naši skutečnou citovou vyprázdněnost, bloudění a hledání prchavého uspokojení v nereálném světě.

“Nikdo to dneska nepozná, ale je to jasná věc. Život se přesunul do Dormy.” (Mondschein, strana 71)

Štindlova vize je v tomto ohledu bezútěšná, nenabízí restaurování společenských hodnot jako Merleův vcelku pohádkový Malevil. V části vnímané skrze Erika Vilkse vzpomenete nejspíše 1984 George Orwella, Brasyl Iana McDonnalda, dílo bratrů Strugackých, případně Phillipa K. Dicka. Autoři ve výčtu inspiračních zdrojů sami uvádějí Waltera Tevise. Místo samotného Lema pak odkazují k filmovému ztvárnění od Tarkovského, což jen potvrzuje filmové pojetí příběhu. Mně se v této polosnové části vybavila ještě těžce mimožánrová Durychova Boží duha.

Erik se však stane nechtěným skorohrdinou, když ho nepochopitelná nutkavá vzpomínka melodie Beethovenovy klavírní sonáty Měsíční svit (Mondschein) přiměje k prvním pochybnostem a otázkám o vlastním původu. Ty ho poté přivedou blíže skutečným lidem - Larisse, Martě, Antonovi, i samotnému Stanovi - dokonce nebezpečně blízko!

A Marta ví víc než ostatní. To je zřejmé také Erikovi, když mu na straně 48 říká: “Kdybyste věděl určitě, že to byly stromy, co pak? Chtěl byste vědět, co to bylo za les. (...) žádná odpověď nemůže stačit.”

Tragická postava Marty vnáší hmatatelnou opravdovostí svého vyprávění do minulosti více světla (ve všech ohledech) ve druhé části příběhu. Její putování ze zapomenutých časů až k Erikovi v sobě sice konečně nese záchvěv citu, ale přesto z něj na vás padne tíha, kterou si pamatuji zejména z McCarthyho Cesty. Martina odhalení jsou šokující a vedou k dalším palčivým otázkám.

“Ženina ruka zůstala viset z pece, leskl se na ní zlatý prsten. Na rozdíl od masky a bot nestál nikomu za sundání.” (Mondschein, strana 138)

Ve třetí části knihy se příběh rozjede na plné obrátky. Nedokončené příběhy se uzavřou, kruh se zacelí. Původně rozjímavé tempo se změní v akční spektákl.

Poznáním vlastní minulosti se můžeme znovu napojit na sílu svých kořenů, ať je jakákoli. Otevřením očí skutečnému světu kolem získáme zpátky opravdovost a smysl. Vhledem do sebe samých a do těch, k nimž nás váže citové pouto, se pak dokážeme spojit i s něčím, co nás přesahuje.

“Předváděla mu tehdy piano. ´Uvnitř je zajímavější. Je tam všechno.´” (Mondschein, strana 177)

Ačkoli zde nalezneme zřetelné (dystopicky typické) varování před ideami zvrácenými v ideologie, posléze demagogie a totalitní systémy (symbol spirály připomene hákový kříž, rudou hvězdu i pinkfloydovská zkřížená kladiva; udržování moci nástroji jako je strach a adorizace poukazuje na to, že volební lístky máme vhazovat uvážlivě), nesmíme opomíjet především to, co nám kniha říká o současném světě (virtuální náhražky života, ztráta kořenů, prázdnota lepená požitkářským dostatkem, odcizenost přírodě, nebezpečí absence sociálních a citových vazeb).

Pokud kniha vyprovokuje váš zájem, můžete nahlédnout do zákulisí jejího vzniku na stránce http://www.mondschein.cz. Při zjištění, kdy autor text psal a co u toho poslouchal za hudbu se přestanete divit rozpoložení jeho díla :-)

Titul vyšel také v elektronické podobě, u které si ale nedovedu příliš dobře představit dostatečně působivé využití Bolfových obrazů.

Ondřej Štindl a Josef Bolf:  Mondschein
Nakladatelství: Argo
Obálka a ilustrace: Josef Bolf
Rok vydání: 2012
Vazba: pevná
Počet stran: 214
Cena: 285,- Kč