KOMIKS+LIDÉ: More of Moore

Kapitola první: 10 ran Wall Streetu

„Pohrdám komiksovým průmyslem, ale vždy budu milovat komiksové médium“.

Krev Gentlemanů

„Tihle Britové. Už delší dobu se nám montují do našich věcí a dávají nám to sežrat. No dobře, jazyk máme od nich, ale tyhle řeči mě nevzrušujou, tantiémy za to neplatíme. O to tady stejně nejde. Já mluvím o Britech, co se nám do toho montujou.“  F. Paul Wilson (Úvod knihy Sandman: Preludia Nokturna)

Jak Alan z podzemí vzešel si povíme jindy. Teď se bavme o krystalicky pokryteckém businessu. Prvním kontraktem v pravém slova smyslu pro Moora znamenala série Marvelmana a jelikož se ve státech přejmenovala na Miraclemana zbytek si domyslíte sami. Původně ovšem přirozeně v duchu více jak stoleté tradice vycházela časopisecky pod patronátem magazínu Warrior. Geneze originálního Marvel-Miraclemana se řadí do období padesátých let a jako to předtím byly pocty sci-fi žánru ze stejného období i on dosáhl stupně demýtizace s lehkostí Moorově vlastní. O 30 let později tak jedna z prvních britských pláštěnek vypustí barvu, nasadí tvrdou psychologickou charakterizaci a zapomene létat. Twist o konspiraci a mimozemském záření pak báječně zapadá do žánrové reminiscence a analogií s prazážitky. Pokud byste si však chtěli tuhle laskominu prolistovat, dejte mi vědět, abych vám zařídil pár týdnů elektrošoků, neboť kvůli výše zmíněným machinacím v právním systému jsou výtisky Miraclemama vzácnější než pravý kozy v Hollywoodu. 

Mezitím v zámoří:

Americký mainstream se nacházel v krizi. Zkostnatělá torza superhrdinů se plácala v omšelých stereotypních zápletkách, bez jakékoli obsahové, natož formální invence. Jeden z hegemonů komiksové éry, nakladatelství DC Comics, se v těchto močálech nudy a konvence topilo nejvíc. Kde konkurence v podobě Marvelu dolovala workoholismus Stana Leeho ze 60. let, tam DC chyběl skutečný matador, nová tvář. Jejich nejznámější postavy, Superman, Batman a Wonder Woman, kdysi hvězdy, dnes vyhaslá komiksová tělesa, potřebovaly vzpruhu intenzity minimálně výbuchu supernovy. Není náhoda, že právě 80. léta znamenala revoluci v komiksu. A to paradoxně na starém kontinentu, kde bylo médium ještě koncem sedmdesátých považováno spíše za marginální, potažmo artovou záležitost. Nejsnadnějším kanálem mezi výživným, inspirativním a mladým podhoubím nové sluneční soustavy a umírajícím kolbištěm černých děr vyschlé mlhoviny, bylo spojení Británie-USA. Právě ze souostroví královské monarchie dorazily posily. Byly to komety Alan Moore, Neil Gaiman a Grant Morrison. Nejstarší z těchto bratrů ve zbrani, prorazil barikády první a to když byl Moore přijat jako scénárista prodělávající série zvané Bažináč (Swamp Thing).

A stvořil něco neobyčejného.

Společně s editorem Lenem Weinem a malíři a scénáristy Stephenem R. Bissetteem, Rickem Veitchem a Johnem Totlebenem, vtiskl Moore původně čistě “frankensteinovské“ postavě novou genezi v podobě kombinace brakových zápletek, multiplatformních témat, sahajících od existencialismu až po vegetariánství, rozsáhlé mytologie, provinční aktuálnosti, vzhledem k umístění příběhu u bažin státu Louisiana a především mnoho a mnoho poct a subplotů, týkajících se opětovných reinkarnací, reimaginací nebo úplně nových zrodů účinkujících postav. Příkladem budiž: Spectre, jako duch zabitého policisty chránící vstup do pekla. Následně Demon, další postava spojená s biblickou tématikou. Má tendence mluvit v rýmech a udržovat na démona neobvyklé poměry vzhledem k úmyslu chránit nevinné. A hlavně úplně nová cynická duše Johna Constantina jako vymítače Hellblazera, jenž vizuálně připomíná zpěváka Stinga a hlášek a nikotinu má plný pajšl. Ti všichni prošli ozdravnou kúrou dekonstrukce, aby se objevili po boku Bažináče. Původně vědce, dnes monstra, které se musí smířit s vlastní rozpolcenou identitou a přemírou masa ve svém zeleném edenu.

Odměna přišla záhy. Podobnost hledejte ve vrchovatém panáku tequily, který někdo násilně nalije do chřtánu abstinentujícímu pastorovi.

Věřte mi, že když vám místo abstraktních přirovnání doložím fakta, bude to vypadat ještě hůř:

Série se během čtyř let zvedla z prodejů kolem 17 tisíc výtisků na víc jak 100 tisíc. Převedeno do finančního hodnocení je to něco jako kdyby John Lennon nepotkal Yoko Ono a Marka Chapmana, Beatles se tak nikdy nerozpadli a jejich nové album by se prodávalo 5x líp než Jacksonův Thriller.

Moorův tým dostal z tržeb 7 procent.

Závrať (z Moora, z USA, z právních tahanic, taky je to název vzniknuvšího nakladatelství a jednoho Hitchcockova filmu, kde Jimmy Stewart…..no myslim, že symboliku toho nadpisu už chápete.)

Díky nekonvenčnímu psaní a především naprosté ignoraci CCA (Comics Code Authority), jejž byl jakýmsi desaterem scénáristických námětů (Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství se v něm překvapivě nepíše), donutil Bažináč rigidně zakořeněné zadnice nakladatelů k razantním krokům. Tím bylo vytvoření zvláštní linie DC zvané Vertigo. Jednalo se o díla striktně pro dospělé publikum s realistickým zobrazením násilí a sexu, příměsí mystiky odvolávající se spíše na evropské a historicky věrnější reálie. Tudíž díla vytvořena myšlenkovými procesy na hony vzdálenými standardu vhodnosti pro pubertální, nedej bože dětskou americkou čtenářskou obec. A asi správně uhádnete, že nejlépe se ve Vertigu usadili právě Moorovi britští soudruzi Gaiman s Morissonem. Nutno však přiznat , že než Neil představil Sandmana a Grant restrukturalizaci JLA, byli uvrženi do kobek poměrně obskurních žánrů i postav. To Moore to vzal víc od podlahy a ujal se hned dvou ikon naráz. Té první a pak hned té druhé...