LITERATURA+KOMIKS: Sláva Kalouskovi! aneb Obrázková kronika českých dějin 2

Sláva Kalouskovi! aneb Obrázková kronika českých dějin (dokončení)

V prvním pokračování této studie jsme postupně dospěli ke srovnání mateřídouškové a knižní verze jednoho z nejznámějších kreslených seriálů výtvarníka Jiřího Kalouska, ve kterém dětem let sedmdesátých přibližoval českou historii.

Nyní se podívejme, k jakým dalším „zdokonalením“ došlo v první knižní verzi.

Dvoustrany získaly kupříkladu teprve tady názvy a staly se poprvé regulérními kapitolami. „Pověst o Libuši a Přemyslovi“, jmenuje se jedna. A původní časopisecký scénář sice i dál zůstává jádrem všeho, je však částečně zredukován a částečně doplněn.

Uvedu příklad redukce. Ještě v Mateřídoušce jsem se ve svých sedmi letech poučil: Jednou stanula kněžna se svou družinou na srázném břehu. Vztáhla paže k nebi a věštila: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat! Vybudujte tam hrad a nazvěte jej Prahou!“ A dále jsem četl: Často pak sestupovala Libuše k řece. Jednou spatřila na hladině výjevy z budoucnosti svého knížectví. Viděla krveprolití, útrapy. Zarmoucena, pokynula dvěma dívkám své družiny. Poslaly jí zlatou kolébku. Ponořila ji do hlubin. „Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, až čas tě povolá. Nebude navěky v temných hlubinách, nebude nad vlastí noc bez konce.“ Dobrá kněžna zemřela, pokračoval jsem v četbě.Léta míjela. Proti Vyšehradu mohutněl hrad Praha.“

Jde o Adlův, jenomže fakticky víc Jiráskův text, který roku 1971 provázel pouhých šest obrázků bez bublin. Nějakých deset let poté si vše znovu přečetl Černý (po roce 1968 dokonce šéfredaktor Mateřídoušky, který přišel o důvěru Strany) a vyprodukoval následující obměnu: Libuše byla obdařena zvláštní věšteckou mocí. Jednou se s knížetem a družinou zastavila nad strmým břehem Vltavy, pohlédla na lesy za řekou a věštila. Knížecí družina se odebrala do míst, která Libuše svou věštbou označila. V hlubokém lese našli muže, jak tesá práh domu. Na Libušino přání tam vystavěli hrad a nazvali ho Prahou.

Tomu textu tentokrát musely už stačit pouhé tři obrázky a jejich redukci sice vyvažují nové informace, nicméně... Nicméně v původní verzi kupříkladu spatříme obrázek rozjásaného Přemysla s mečem ve zdvižené pravici, po jehož boku stojí (jistě nejen podle mě) hezká Libuše. A nová variantě?

Meč v tahu, inu, vždyť staří Češi jím asi vážně nedisponovali, a Libuše už se mi ani za vlčí mák nelíbí, protože to zkrátka není holka „krev a mlíko“. Hm. Že by tu sehrál roli i ten o pár let vyšší Kalouskův věk? Kdo ví. Ale nově se ještě před zobrazením páru vyskytují hned tři obrázky navíc, na nichž se... ovšem naprosto nic neděje. Pod původní ilustrací přitom stálo: Odvezli Přemysla na Vyšehrad a on se ujal vlády, zatímco po deseti letech tu stojí: Vladykové mu odevzdali knížecí šat a s ním i vládu nad českou zemí. Přemysl se rozloučil se svým rodem. Vladykové ho doprovodili na Vyšehrad. Po slavném uvítání a ještě slavnější svatbě ujal se Přemysl po boku kněžny Libuše vlády. Tak co myslíte? Jde o podstatnější informace?

Nejvíc mě ovšem zaskočil ten Kalouskův výrazný výtvarný posun. A jistě, občas je obrázek vylepšen, povětšinou ale jsou výjevy jen do nejmenších detailů překresleny: a vypadají hůř. Ten honorář „number two“ přitom, pravda, inkasoval i pan Černý a jak jinak než jeho potřebou si třeba následující nadbytečnou úpravu představit nedovedu:

1. verze: Přeplaval Vltavu a uháněl k Neumětelům. Nezamysl Horymíra povolal na Vyšehrad a vše mu odpustil. Statečný Šemík však zahynul.

2. verze: Skočil ze skály rovnou do Vltavy, plaval s vladykou k druhému břehu a cválal k Neumětelům. Horymír byl zachráněn. I kníže mu odpustil. Statečný Šemík však svůj skok nepřežil.

Tak, a teď, když jsme se seznámili s jedním z mnoha projevů, jistě nejen českého, pragmatismu, dolistujme do konce a vysledujme alespoň nejpodstatnější změny v proporcích, ke kterým došlo při interpretaci dějin a bájí.

Do toho! A v původní verzi zabrala lucká válka, jak víme, půl ročníku, přičemž se autoři vyžívali v masakrech. V knize je krvák pryč a vše zůstává neodpustitelně odbyto jedinou dvojstránkou, ačkoli následující pověst o Durynkovi, na válku těsně navazující, kupodivu nechybí, a to v plné, dvoustránkové podobě, což je znatelný nepoměr, na kterém i nejlépe postihneme další z prvků proměny, a to ztlumení brutality.

Je zřetelné. Krve ubylo, a zatímco v původní verzi ještě vidíme tělíčko chlapce bez hlavičky a v rudé kalužině roztékající se lepkavě po ledě, v knize už tatáž mrtvolka uniká ze „záběru“.

Zatímco v Mateřídoušce ještě civíme na zlopověstného Durynka jako na příšerně zeleného oběšence, v knize se k oné sebevraždě teprve chystá, i když to není jednoznačné. A co víc?

V knížce nechali po právu třeba i moravskou legendu o Ječmínkovi a ta jest v definitivní verzi dokonce doplněna dvoustranou o knížeti Svatoplukovi a jeho prutech. Dodám už jen, že kniha oproti Mateřídouškám obsahuje navíc i krátké statě, například na téma pohádkových bytostí, v něž staří Slovani věřili, a že Kalousek ty odstavce brilantně doplnil zcela novými, celostránkovými ilustracemi. Vraťme se však k mému oblíbenci Bruncvíkovi. Jeho víc než báječná dobrodružství původně zabírala další půlročník, ale nově se i ona musela spokojit s jedinou dvojstránkou. Ou! A vždyť se tím pádem ztratily nejzajímavější i nejakčnější pasáže. Boje s draky! Bouře na moři! A co tedy vlastně zůstalo? Nic, než jen stručné „obrázkové vyprávění“, ačkoli napoprvé to byl v těch místech už skoro kýžený pravý komiks.

Jak příběh lucké války, tak ten Bruncvíkův by dnes tudíž vydaly na další Kalouskovu a Adlovu samostatnou knihu! (Vydejte ji, Jakube Kalousku, ne?)

Ale pokračujme. V původní podobě se řada i dost podstatných historických úseků vůbec nevyskytovala, což se kniha pokusila napravit, a jedním takovým obdobím se stalo i panování knížete Václava. Vrcholí, jak si možná už nevybavíte, jeho brutálním zavražděním ve Staré Boleslavi u jedněch vrat, a jak je patrno z nového posledního obrázku epizody, umírňování brutality přece jenom nebylo důsledné, ba právě naopak. Teče krev – a leskne se dýka! Nu, a naštěstí nebyl Kalousek umírněn ani literárně, hle:

„Hele, pradlena!“řekl podle něj Oldřich v Mateřídoušce.

„Podívejme, pradlena,“ říká méně legračně nakreslený, a tedy důstojnější Oldřich v knize.

„Joj!“vyhrkne vzápětí vzrušeně, když k němu budoucí manželku přivezou poslové, a JOJ už sice v knížce nenajdeme, ale jeden z poslů se o budoucí kněžně zato vyjádří takto:

„Přesná, co?“

Což je i nejmaximálnější úlitba dobovému dětskému čtenáři v knize. Ale vraťme se k rozšiřování původně stručnějších scénářů.

Tak například v první verzi ještě chybělo celé panování Vladislava II. a dobývání italského Milána je omylem přiřčeno Vratislavu II., který však ve skutečnosti pomáhal dobýt Řím. Ehe? A co s tím? Jako pro odčinění té nezáměrné mystifikace vznikla pro knížku hned celá nová dvoustrana o Vladislavově dobývání Milána - a nádavkem děti obdržely i „Pověst o Tatarech na Moravě“, která vydá na další dvoustranu z času vlády Václava I. Přesmoc přesných dat se ovšem v Obrázcích z českých dějin dočkáte leda úplně výjimečně. A co ještě víc?

Původní varianta postrádala i vylíčení panování Václava II. a zavraždění jeho syna Václava III. v Olomouci, kterým také končí brutální éra Přemyslovců. V knížce jsou témuž tématu věnovány nově dvě strany a přibyly tam i další dvě o Janu Lucemburském a o Karlu IV. Úlitbou pragocentrismu jest ovšem zařazení legendy o chrámu ze čtvrti Karlov.

A dál? Osudy Václava IV. a jeho sličné lazebnice Zuzany nás v knize překvapí tím, že sice mají nový text, ale obrázky zůstaly. Svazek pokračuje Husity, kouzelníkem Žitem a dvojstránkou o blanických rytířích. Přibyla i další pražská historka o Daliborovi a věži Daliborce, nicméně oba Kalouskovy kresebné styly se tlučou jak Husiti s Křižáky – a stále se střídají.

Nová je epizoda o kutnohorských havířích, známá z divadelní hry J. K. Tyla, i legendy staroměstského orloje a Faustova domu (opět tedy dvě pragensie). Dvoustrana o císaři Rudolfovi je opět dost mechanicky překreslena a z dvou původních pověstí o Golemovi zůstala v knížce jen ta první a legenda o studentovi a Golemovi vypadla. A dál?

Osudy Jana Ámose Komenského jsou v knize vyprávěny zcela nově a navíc překresleny, přičemž zmizela i tato nábožná věta: „Když mu bylo dvacet čtyři let, byl vysvěcen na kněze.“

Dva obrázky navíc jsou zato věnovány Dobrovskému, který je rovněž překreslen. Za ním následuje dvojstrana První dělníci. Rok 1848 zůstal dle očekávání zachován, ale přibyly životopisy dalších dvou spisovatelů, Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové, které odvážlivce z Brixenu obklopily. A Tyl? V knize se konečně dočkal aspoň krátké biografie. Malinko nekrofilní Nerudova povídka byla oproti tomu bez milosti vyhozena a nahradila ji spisovatelova vzpomínka z dětství na hochy hodlající „rozbořit Rakousko“. Hned následující dvoustranou Sjezd u Kaštanu kniha překvapivě končí a nedošlo tedy znovu na mateřídouškové osudy Františka Křižíka, ani technický rozvoj počátku dvacátého století a ani na první světovou válku, natož pak založení Československa. A jistě, český Edison mohl být plným právem přenechám rovněž vydané knize o vynálezcích, ale…

Publikace Obrázky z českých dějin a pověstí vyšla v „socialistické podobě“ znovu ještě i roku 1987, a to v na dnešek obrovském nákladu 100 000 výtisků, načež to ale v Československu „prasklo“ a čtvrté vydání tedy bylo nutno přepracovat.

Stalo se to roku 1996, kdy se objevilo na trhu, a přibyli dva autoři: scenárista Pavel Zátka a výtvarník Jakub Kalousek, syn předčasně zesnulého Jiřího (Jakubovo jméno je ale uvedeno jen v tiráži).

Z této nové verze opět zmizela hospoda U Kaštanu a na její místo se vrátila už mateřídoušková dvojstránka o technice počátku 20. století, o první světové válce a o vzniku republiky. Ale přibyly i dvoustránkové medailony Františka Palackého, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, přičemž právě ty vlastními kresbami doplnil Jakub Kalousek.

V původní Mateřídoušce následovaly po tom všem ještě „obrázky“ o objevech a vynálezech, jak už řečeno, i stalo se, že právě z nich převzalo nové vydání životní příběhy vynálezců Prokopa Diviše, Josefa Božka, Františka Antonína Gerstnera a Jana Pernera. Nu, a po sametovém převratu se do knihy dostal znovu i Křižík, a to jako „vynálezce tramvaje“, přičemž dvoustranu „Josef Ressel“ jsem tu dokonce spatřil poprvé, protože se jinak vyskytuje čistě jen v KNIŽNÍ podobě „Objevů a vynálezů“, zatímco v původní Mateřídoušce se nikdy neobjevila. Ale abychom shrnuli: Po převratu v knize přibylo devět dvojstran a jedna naopak zmizela, přičemž taky se scénářem se znovu a dle očekávání pracovalo, díky Pavlu Zátkovi. A uvedu už jen pár příkladů toho, jak:

Příběh lucké války není náhle nazýván pověstí - a podobně je tomu s Ječmínkem.

Bůh se nově píše s velkým B.

V meziodstavcích přibyly některé věty o náboženství, a teprve se dovíme, že byl kníže Václav „později prohlášen svatým“. A co ještě víc?

Kupodivu nově není „hýbáno“ s husitstvím, a to ani co se textů týká, ani ne „obrazem“. Ano, pohyb byl i tady na místě (a právě tady), ale zdál se po právu až příliš náročný. I když...

Ano, krátké odstavce, kterými jsou příběhy Jana Želivského anebo Jana Žižky proloženy, ty občas přepracovány byly. Naštěstí. Za už menší pozornost pak stojí, že byly tituly kapitol jako „Jaggelovci na českém trůně“ a „Habsburkové v Čechách“ po převratu změněny na prosté „Jaggelovce“ a na „Habsburky“. A kapitola První dělníci?

Sice se nově jmenuje Nevolníci a dělníci, jinak však nebylo s textem ani hnuto. A Karel Hynek Mácha? Už v moderní verzi neumírá na následky nachlazení, nýbrž na následky vyčerpání. A Němcová? Již nepokládá na Havlíčkův hrob „trnový věnec“, ale „trnovou korunu“. Nu, a vyškrtnuta byla i věta: V revoluci 1848 Češi neuspěli a museli dál bojovat za samostatnost a vlastní kulturu.

I porevoluční vydání Obrázků se tedy stalo jen kompromisem, nicméně co naděláme?

S dějinami a jejich „přepisováním“ to bude vždycky těžké, i když ve skutečnosti samozřejmě „přepsat“ vůbec nejdou.