FILM: John Carter: Mezi dvěma světy

Opravdu nechápu, co lidé vidí na takovém braku, jako jsou dobrodružství Johna Cartera. Už samotná knižní předloha je těžko pochopitelným blábolem, a tolik očekávané a opěvované nové filmové zpracování k ní nepřináší nic nového. Ba co víc, spíše ještě i tak chudý obsah zredukovalo na objem, který ještě jsou hollywoodští scénáristé schopni udržet v hlavě a nezamíchat do něj děj, postavy či kulisy filmů již viděných (ano, víte přesně, že narážím na hrůzu jménem Hobit, ale to je jen špička ledovce). V tomto názoru mne ostatně podpořily také polohlasné poznámky nadávkovitého rázu z hloučku o řadu pode mnou.

Co k tomu říci: v první části produkce výrazně šetřila náklady využitím exteriérů a interiérů kovbojek, kterých hollywoodští filmaři po celé zemi roztrousili snad tisíce (míním ty kulisy, ne filmy) a kdybych já byl plukovníkem Powellem, asi bych také nejspíš v té jeskyni nudou umřel.

Ve snaze přetrumfnout své předchůdce co do nápaditosti triků zavedl režisér pohled z dálky a výšky na karavanku plahočící se pustinami Marsu a na postavičky Johna Cartera a jeho společníků lezoucích po skalnatém ostrohu. Jenže tam chyběla ta proslavená krabička sirek, takže nebylo poznat, jak velcí jsou - kameraman a trikaři totiž zřejmě trpěli buď požitím lysohlávek, nebo medicíně dosud neznámou oční poruchou, jinak si to perspektivní zkreslení neumím vysvětlit.

Společenské korektnosti padl za oběť hlavní atribut rozlišující Marťany, totiž barva pleti (počet rukou nechali na pokoji, zřejmě produkce dospěla k závěru, že film je určen pro diváky, kteří neumějí do dvou počítat). Tím, co obětovali, byla barva kůže, či spíše barvy kůže. Zelení čtyřrucí tharkové nejsou až tak moc zelení. Rudí Marťané jsou bledí jak Islanďané po krachu jejich banky, úlitbou původní knižní předloze byly jen jejich červené kérky. Jestli dojde ke katastrofě zvané druhý díl, jsem zvědavý, jak budou pořešeni Marťané černí.

Létající stroje, jakkoliv i ony se více než liší od popisů Edgara B. Rýžového, byly aspoň hezky naanimované. Tedy - dokud nebyly popadané na zemi v hromadách připomínajících šrotiště.

Na konec jsem si ovšem nechal hrůzu téměř největší - samotného Johna Cartera na Marsu (podle IMDB Taylor Kitsch, podle mne neherec). Mnohokrát jsem měl chuť vykřiknout do plátna "Protože Lucas!", nelogičnosti všeho druhu na nás totiž padaly (téměř) ze všech stran (byl jsem rád, že jsem neskončil v herbáři a že jsem se šel na tenhle film podívat do IMAXu na 3D provedení, jinak bych asi uprchl už po prokoukání první padesátikoruny - a to ještě doopravdy 3D byly jen čistě animované scény).

John totiž po svém příchodu na Mars (ne)zvládal místní gravitaci tak, že bez titanových kostí a celotělových airbagů by byl rozmlácen na padrť. A hle, po několika dnech již skáče jak přerostlá kudlanka, zachytává vysoko ve vzduchu Dejah Thoris, odráží se od létadla k létadlu, hupsne z věže na věž a nevadí mu, že divákům, zavěšeným za jeho zády, fičí okolo vlasů vítr přes celé město.

Děj… ty 3 (slovy: tři) tečky tady vlevo zhruba tak v sobě obsahují celý děj filmu. Kromě jeho největší slabiny, Thernů - tajemných nesmrtelných (pardon: pouze dlouhověkých) kněží, kteří ovládají tajemství morfování. Proč s touto dovedností nezlikvidovali Johna Cartera ještě na Zemi, jsem nepochopil, když v mnohaminutové pasáži mu předvádějí… protože Lucas, volají osoby znalé, neboť klasické hollywoodské klišé je, že padouch se tak dlouho chlubí svým padoušstvím, až zmlácený či rozstřílený kladný hrdina je urychleně vyhojen, doplněn svalovou hmotou a jsou mu podstrčeny molekulární nůžky, sten-gun nebo ruční atomový granát, aby děj mohl skončit tak, jak skončit má.

Dejah Thoris (Lynn Collinsová) má jednu zásadní výhodu proti Johnu Carterovi: je, jako každá správná princezna, dekorativní. To, že tu a tam hází odbornými termíny či dýkou, to jsou drobná vyrušení, která mi nevadila.

Škoda, že režiér Andrew Stanton se nerozhodl natočit Johna Cartera tak, jak to umí z Pixaru - samé pixely, plně animovaného, vždyť nakonec i z postav patří k těm nejlepším pes Woola a především Willem Dafoe, který si stylem capture motion zahrál tharka Tarse Tarkase, a také jeho "dcera" Sola v podání Samanthy Mortonové.

Celkové hodnocení je jednoznačné - je to ubohá fantasy space opera, jejímž největším problémem je, že se její autoři pokusili jí dát na místo, kam patří - před Star Wars, Avatara, Hvězdnou pěchotu, Kulla dobyvatele či Alana Quatermaina, bohužel se ale opozdili o mnoho desítek let. Jestli jste milovníkem pokleslých žánrů, tohle takzvané dílo je určeno právě pro vás.

John Carter: Mezi dvěma světy / John Carter
USA, 2012, 137 min.
Režie: Andrew Stanton
Scénář: Andrew Stanton, Michael Chabon
Námět: Edgar Rice Burroughs
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Taylor Kitsch, Lynn Collins, Mark Strong, Willem Dafoe, James Purefoy, Samantha Morton a další