LITERATURA: XB-1 12/2011

Áaaah! Proč!? Moje reakce na otevření Prosincové XB-1. První povídka je totiž něco na způsob typografického terorismu. Kdyby řádkování první povídky bylo ještě trochu menší, řádky by úplně splynuly. Chápu, že povídku je třeba narvat do určeného prostoru, ale takhle prosím příště ne.

Lavie Tidhar ve svém krátkém textu vypráví o jedné noci laoského taxikáře (rikšáře) o nadějích, tajných, neuskutečnitelných snech i pokračování v rodinné tradici. Povídka spíše než dějem, který se točí kolem taxikářské služby a zvláštního pasažéra, zaujme poklidnou atmosférou. Celkově se ale Nepřetrhni řetěz řadí až na chvost čísla.

Jestli se Tidhar řadí na chvost čísla, Ted Kosmatka s Michalem Poorem patří jasně do čela. Jejich povídka Smrtilka má, co se týče sci-fi propriet, co dohánět, ta fantaskní část děje se točí kolem objevu larvy, která oplývá téměř nekonečnými možnostmi adaptace na prostředí, ale něco tomu prostě chybí, nějaká ta třešínka na dortu. Přesto, když se nad tím zamyslíte, je představa existence popsaného tvora dost děsivá. To, co ale ztrácí na sci-fi proprietách, jasně dohání v té lidské rovině vyprávění, která by mohla stát vlastně úplně samostatně. Je takovou sociální sondou do chudé domácnosti, ve které proti sobě stojí mužova láska k ženě a láska k povolání, které ale rozhodně také není ideální a tím nemyslím jen finanční stránku věci. Hlavně v této rovině vyniknou výborné dialogy a vůbec, uvěřitelně a lidsky napsané postavy.

Povídka Pravda na kamenné zdi je, pokud mě paměť neklame a já myslím, že v tomhle případě ne, jedinou (případně jednou z mála) zástupkyní fantasy v zahraniční sekci po celý uplynulý rok. Ocitáme se ve světě, kde existuje tajemná kamenná zeď, na níž se za trest věší odpůrci zrovna nastoleného režimu, rozřezávají se a rozkládají na zeď, s obnaženými orgány, svaly i kostmi, a přesto zůstávají naživu, aby mohli být po uplynutí trestu opět složeni a sešiti. Hlavní hrdinkou povídky je doktorka, která se po jedné změně režimu rozhodne odsouzeného nerozřezat a za trest dostane doslova ochutnat vlastní medicínu. Pravdu na kamenné zdi bych řadil k lehkému nadprůměru, není sice nikterak oslnivá, ale dobře se čte a má zajímavou myšlenku. Kdybych mohl spoilerovat trochu bych zapochyboval nad potěšením z … ale co, vy si to přečtete sami.

Greg Egan je s AI povídkou Krystalové Noci jasně na čumáku čísla, když už od začátku používám tuto terminologii. Povídka mi  trochu připomněla Životní cyklus softwarových objektů z XB-1/4, ale jen zdánlivě, tady půjde o umělý život trochu jiného druhu. Hlavní hrdina Daniel má sen o dokonalé umělé inteligenci, i prostředky a tu správnou míru etické otupělosti, aby mohl spustit program, který neustále prochází evolucí a přizpůsobuje se vnějším naprogramovaným podmínkám i sociálním stimulům (A to nemluvím o bezcitné likvidaci slepých uliček.) a tvoří tak svébytnou civilizaci umělých bytostí. Máme ale vůbec právo něco takového vytvořit? A co se stane, když si ta civilizace uvědomí, že je jen shlukem jedniček a nul? A co když ten shluk jedniček a nul dostane možnost projevovat se ve vnějším světě?
Krystalové noci určitě jsou favoritem čísla. Jsou perfektně napsané, nechybí jim napětí, díky kterému je prostě budete muset zhltnout najednou, ani pointa, která ve většině překoná vaše očekávání.

První povídka z českého rybníčku, Voršila, dobračka od kosti je od Evy Hauserové. Neobjevuje se ani na obálce ani v obsahu, takže to vypadá, že se za ni redakce trochu stydí. Nemá proč. Samozřejmě není to ten úplně nejlepší kousek, ale tak špatná taky není. Svět ovládaný všemi těmi Unilevery, Daewoo a Whirpooly je na zvracení a Voršila (mimochodem velice krásné jméno, ale pojmenovat takhle dceru, tak mě ta moje asi zabije) je poměrně sympaťačka, tak vo co de?! Trošku mi to připomnělo Ivana Mlse v ženském a komornějším vydání.

Lidé z Marin-Gotte Vladimíra Zábroského se vůbec, ale vůbec, nepovedli. K vesmírné kolonii připluje v lodi stěhovák s hi-tech zbraňovým arzenálem a má přestěhovat osazenstvo, jenže se něco pokazí a stěhování se nekoná. Místo toho vypadne přátelské umělé prostředí a po setmělé stanici se pohybuje stvůra ovládající těla svých obětí. Zní to zajímavě, bohužel v praxi to vypadá o hodně jinak.
Povídka je extréměně dlouhá, nepřehledná, mixující sociální drama lidí vyhozených z virtuálního světa, klasickou hororovou vyvražďovačku a obsahuje tunu naprosto splývajících postav, které vám nebudou sympatické, ani co by se za nehet vešlo. Místo abyste se o ně báli, jim proto budete přát co nejrychlejší smrt, ve které figurují hýždě a ocelová trubka. A to ne proto, že by to bylo zábavné, ale kvůli tomu, aby vaše utrpení co nejdříve skončilo. Při čtení se ve mě přepnuly postupně tři stavy:

1. Co to sakra je? Co se děje? Je to vůbec česky? ( Pokud bych nebyl recenzent, zabalil bych to v této fázi čtení.)
2. Už tak nějak chápu o co jde, ale už by to mohlo končit!
3. Néééé! Proboha další stránka, odstavec, řádek! Bože, zabij mě!

Z čehož jasně vyplývá následující hodnocení. Lidé z Marin-Gotte jsou pro mě v XB-1 nejnečitelnějším počinem roku.

Mia je jednou z dětských obyvatelek Marsu a má pro nás trochu netradiční problém, chce mít nemoc z ozáření jako ostatní děti, protože pak by si nepřipadala tak jiná. Bohužel pro ni jí dá život najevo, že děti jsou kruté ať ty hnusné boláky máte nebo ne...
Mít tu nemoc od Milana Petráka je povídka s jednoduchým a zpočátku dobře zpracovaným nápadem, které ke slávě chyběl jen a pouze propracovanější konec.

Publicistika je doslova nabita. Prvním článkem je Houserův rozbor tvorby Grega Egana, matematika a fyzika tělem i duší (kterou ovšem sám neuznává). Následuje jako vždy skvělý Život s pocitem úžasu, který se tentokrát točí kolem Kyberpunku, Johnyho Mnemonica, Neuromancera a také Worldconu 1987 a časopisů Ikarie a Živel.

Jason Sanford si vzal tentokrát pod kudlu žánr takzvané paranormální romance a porovnává ji s tradiční městskou fantasy a celkověse zamýšlí nad tím, proč je tento žánr tak odmítán a zavrhován sci-fi a fantasy většinou.
Osobně si zde neodpustím poznámku, že je to i naopak. Tedy, spousta čtenářek paranormální romance vás označí za vyšinutého, když jim naznačíte, že jejich upírci jsou subžánr toho, co samy označují za naprostý úpadek pro pomatence, tedy klasickou sci-fi a fantasy.

Závěr publicistiky má na starost Aleš Smutný, tentokrát s velice smutným výčtem filmových čarodějů. Vesměs se v něm dozvíme, že stříbrné plátno hostilo tak málo opravdových čarodějů, že by se dali spočítat na prstech obou rukou a to počítáme i ty, kteří o kouzlech vlastně jen kecají a za celý pobyt na plátně či obrazovce prakticky žádné pořádné čáry neukázali. No uznejte, jak to musí být špatné, když vzpomene i na kresleného železničního mága Zababu, na druhou stranu, proč ne?

Celkově má poslední letošní XB-1 velice slušnou zahraniční sekci a extrémně naditou publicistiku, jediné, co tak kazí celkový obraz, je česká sekce a to hlavně její nejdelší povídka.