REPORTÁŽ: FanCity - Divní lidé

Ve sváteční pátek 28. X. jsem se vydal na Novodvorskou, kde se v místním Kulturním centru konal Největší festival her a fantastiky FanCity. Na cestu jsem se vydal v záměrně provokačním ustrojení. Tedy - neměl jsem žádný meč aniž plastový mašinkvér, nebyl jsem bojově nalíčen, ani jsem si nenasadil špičaté uši. Jediné, co jsem provedl, bylo to, že jsem si do svého batohu vetknul českou vlaječku.

Že jsem udělal dobře, jsem zjistil hned v metru. Jedna holčička se divila, proč jsem ovlajkován. Její otec odvětil, že je svátek.

"A jakej svátek, tatínku?"

"Ježíš, Helenko, to je jedno, svátek je!"

Doufám, že si ho pak otec vygoogloval. Anebo dcerka, už jí bylo tak šest.

Nejen divné uši a meče, ale i hábity a divní lidé mě na místě přivítali. A to hned na recepci, kde jsem - jakožto předem přihlášený a předem platící - dostal identifikační listejček, tašku s materiály a objednanou placku. Dále jsem - jakožto přednášející - obdržel obálku s jiným listejčkem, kde se mi oznamovalo, kdy a kde se má přednáška koná. Díky čemuž jsem se dověděl, že je o dvě hodiny posunuta. Jak říkám - bylo to hodně divný, protože během tří minut jsem byl obsloužen, tok informací klapnul, kdežto když chodím po různých státních úřadech… (Ale to je jiná story, ve které nejde o minuty, ale o měsíce!)

Kdo má zájem o hry a fantasy, může zde skončit, protože já jsem hlavně na literaturu a kosmonautiku. Bylo krátce po jedenácté, takže jsem hned vyběhl do patra, do místnosti č. 1 (soukromě jsem si ho kvůli barvě židlí nazval "modrý salonek"), kde jsem si užil přednášky Petra Tomka Cesty k raketoplánům. Stroje, které nám byly představeny, nacistické, sovětské, americké, evropské či japonské by mohly být skvělým námětem pro nějakou scifárnu - a myslím, že budou. Dověděli jsme se, že Dyna Soar byl Gemini s křídly, s aktivním tepelným štítem, chlazeným vodou (mohl by to být i parní raketoplán:), shlédli jsme sovětský Spiral, stojící v jakémsi muzeu na povětří ve vysokém bejlí, podivili se podivnému systému, kdy na raketoplánu je raketoplán, na němž je raketoplán, což není nic proti zvrhlému plánu na dva raketoplány, připojené břichem k sobě, které vynášejí třetí raketoplán (vše pilotováno), potěšili se raketoplánem, který vynáší nosné rakety družic, dověděli se, jak je to s motory jednostupňového britského kosmoplánu SKYLON a a jak je to se sice nefunkčním, ale neukončeném programu japonského raketoplánu (Japonci jsou prostě divní). Jestli na nějakém conu bude mít Petr ještě přednášku, určitě ji nevynechejte.

Po přednášce jsem sešel o patro níž, a u recepce zabočil do bočních dveří, za kterými se nacházela hospoda. Pracovní oběd zde konzumovala redakce prvního českého ryze internetového sci-fi deníku Sarden, kteréžto jsem dopisujícím a pozorujícím členem. S redakčními novinkami vás jistě na Sardenu seznámí šéfredaktor Jan "Pechy" Pechanec. Já prozradím, že Novodvorská restaurace má dobrý guláš i pivo. (Výhodou pro jeden druh conanů je, že tuhle hospodu jen tak nějaký con nevychlastá:) I zde seděli divní lidé. Prostory jsou zde kuřácké, na stole byly připraveny popelníky - avšak čisté! Tedy nepoužité. Redakční tabakisté chodili svoji závislost ukájet ven! Aby nečoudili kamarádům pod nos. Jak říkám, divní lidé.

Zatímco jsme obědvali, jiní divní lidé naplnili divadelní sálek, aby za pět stovek shlédli Kocoura, přesněji herce Danny John-Julese ze seriálu Červený trpaslík. Seriál dobrý, ale, bohužel, nepřijel Kocour, jen jeho herec, takže jsem možnost koupit si místenku ponechal skutečným fandům Red Dwarf. Bylo vyprodáno, někteří nadšenci šli na FanCity i jen kvůli těm dvěma hodinám! Ostatně, Danny do Česka dorazil taky jen na otočku a z Prahy viděl jen cestu z letiště na Novodvorskou a zpět. Divný člověk...

Druhou kosmonautickou lahůdku - přednášku Asie ve vesmíru Filipa Kovala - jsem navštívil v místnosti číslo 4 ("zrcadlový salonek"). Trochu divné bylo, že probíhala v rámci linie Manga & Anime & Japonsko (takže jsem se zde setkal neplánovaně i s japonofilním synkem :). Filip rozšířil téma o okolní země. Takže jsme zjistili, že i Vietnam má kosmickou agenturu: ředitel, sekretářka a kosmonaut. Který letěl ještě v programu Interkosmos jako první Asiat. Indové mají také interkosmonauta, ale chlubí se svými raketami a družicemi, z nichž jedna létala i kolem Měsíce! Na měsíčním projektu spolupracovala s Indy NASA, ESA a Bulharsko. Na rok 2016 se plánuje vlastní geostacionar, vynesený vlastním nosičem. Už příští rok by měly být první "výsledky" pilotovaného projektu. Do indického orbitálního vehiklu by se měli vejít dva Indové. O Číně víte dost z denního tisku, ale možná nevíte, že už brzo by na Mars měla letět čínská Světluška (Yinghuo-1). (Doplním: Rusové vynesou raketou Zenit-2/Fregat svou sondu Fobos-Grunt, která by měla po nějaké době přejít z oběžné dráhy kolem Marsu na orbitu Marsova měsíčku Phobos, na němž má nakonec přistát. Metráková Světluška se stane první čínskou družicí Marsu. Podle posledních zpráv je už nosná raketa na Bajkonuru, kde se připravuje na rampě ke startu, který je plánován už na 8. listopadu 2011! K Marsu dorazí v srpnu 2012, únor 2013 je termín plánovaného přistání na Phobosu. V srpnu 2014 se má na Zemi vrátit modul s odebranými vzorky.) Také Číňané by se chtěli vbrzku usadit na Měsíci, zatím tam plánují poslat automatizovaná vozítka. Aby patřičně zužitkovali kosmonautický výzkum, založili dokonce ministerstvo vesmírného průmyslu.

Velkými úspěchy v kosmu se chlubí kosmická velmoc KLDR, tedy s velkou propagandou představovaných plánů. To jižní Korejci jsou jinší borci. Nejdříve vypouštěli družice v USA, nyní už mají vlastní motor, vlastní raketu a vlastní kosmodrom. Největší kosmický drajv mají asi Japonci poté, co všechny svoje kosmické agentury sloučili v roce 2003 do agentury JAXA. Už osm astronautů obývalo ISS, ke které je připojen japonský vlastní rozlehlý tlakovaný modul. Na záběrech, kdy tam vplulo asi deset lidí, to vypadalo skoro jako v nádražní hale. Stále žije projekt malého raketoplánu, který by mohl sloužit jako záchranný člun pro sestup z ISS. K Venuši letí sonda Akatsuki a první funkční sluneční plachetnice Ikaros. Japonci už měli družice Měsíce (a chystají se k Merkuru), plánují kolonizovat Měsíc, a to pomocí jednak kolových robotů, ale i "humanoidních robotů".

Vypadá to, že vesmír bude už brzo patřit hlavně Asiatům - anebo androidům. Prostě - divným lidem.

Po čtvrté hodině jsem navštívil ve dvojce ("vydýchaný salonek", Fantasy & History) Tessinu přednášku Čarodějové a dopravní infrastruktura. Míněno tedy čarodějové ze světa Harryho Pottera. Dcerka Terka provedla urbanistický odhad, podle kterého žije v Británii tak 3,5 až 5 tisíc čarodějů. (Trochu víc než českých urbanistů :) Vyplatí se pro ně vůbec hromadná doprava - když navíc mohou cestovat na košťatech, jednorožcích, kentaurech, testralech, obrech, případně skrzevá krby? Každý z těch prostředků má své mouchy, snad proto do Bradavic všichni jezdí vlakem. Nástupiště, dejme tomu, ale jak se v anglické krajině schová celá trať? Jednoduše: Tess předvedla barevně vyvedený plánek anglických železničních drah. V Anglii stavěly železnice soukromé společnosti, takže mnohdy vedou souběžně. Nějaká trať navíc se v tom už ztratí. Problém by mohl být ve Skotsku, ale Skotové jsou poněkud divní - nikoho nezajímá, čí je místní trať. Ta do Bradavic je už profláklá, zejména onen filmový viadukt. V 10:30, kdy jede parní vláček "tam" a kdy je nejlepší světlo a správný úhel záběru, jsou okolní kopce obsypány fotografy. Zapomněl jsem se zeptat, jak se to dělá, když je na těch fotkách liduprázdná krajina. Ale asi už bylo pár fotografů zastřeleno, a tak si ostatní dávají pozor. Zato jsem se dozvěděl, jak se to dělá, aby nad vláčkem vlál parní závoj: strojvůdce musí na správném místě vypustit trochu páry. Někdy se stane, že se netrefí, a pak střílejí fotografové na strojvůdce.

Po krásných a náročných přednáškách jsem potřeboval trochu orazit, i potoulal jsem se mírně po chodbách a sálech. Navštívil jsem i Komára a jeho dislokované knihkupectví Daemon. Komár je taky nějakej divnej - trpělivě tahá bedny s knihami na cony, i když ví, že jich nikdy moc neprodá. A nejenže prodává i časopisy, jako třeba XB-1 (nástupce Ikarie) či Pevnost, ale i Pevnost plus. Jak milé, uvidět zase svou knížku, tak na pultech ne, ale ve stojanech s časopisy alespoň.

Před šestou, kdy jsem měl původně mít svoje představení druhého papírového a celkem třetího vydání Blackoutu, jsem navštívil chodbu před Jedničkou, kdyby tam náhodou byl nějaký zbloudilý návštěvník. Ale to se tak často nestává - u recepce může člověk vyzvednout aktuální program, který se aktualizuje i na nástěnkách, před kterými si většina lidí plánuje další postup. Aktualizace jsou nutné, protože změna je život a cony bývají obvykle velmi živé. V mém případě jsme se čenžli s Johnakem, jenž vyprávěl ve své oblíbené uniformě o své oblíbené Honor.

Zalezl jsem do baru, nechal si nalít půl litru čaje, dolil mléčkem, a s bagetou v ruce jsem hodil na papír pár bodů k mému povídání o Blackoutu. (Trochu jiný pár, než který jsem včera zapomněl na papíru v Kruhu :) Vylezl jsem zase až na další Tessinu přednášku, kde jsem se konečně dověděl, Jak přednášet. A jak se bránit rozbíječům přednášek. (Já už budu hodný, Terezko :) A najednou bylo osm a úplně všichni odešli do divadelního sálu na kostýmovou soutěž, nebo jak přesněji nazvat Cosplay Lite 2011. I Johnak ve své skvělé uniformě - těžko by mohl přednášet a předvádět kostýmek najednou, to dá rozum. Naštěstí přišlo pár lidí, něco jsem jim řekl o vzniku knížky, o tom, jak mnohem děsněji by asi blackout vypadal dnes a drobně početl. V půl deváté se dostavila Tess, která mi při přípravě knížky radila s výběrem maskáčů, zbraní, a která mi taky do Sardenu nakreslila obálku knížky - z níž ilustrátor Dan Černý použil alespoň motiv Útébéčka. Načež mi slavnostně pokřtila knížku - kapkou minerálky rovnou na obálku - kterou jsem slízl. Která minerálka to byla, neřeknu. V knížce jsem nevědomky použil product placement - ale producent příslušné vody to neví. Odtajním ho, až zaplatí.

A bylo po přednášce, a nastupoval Petr Zach s povídáním Mozek a chronický stres - kterou jsem avšak nevyslechnul, kvůli chronickému stresu svého mozku. Odblokoval jsem si ho na chodbě v následné debatě se svými posluchači, která, jak páteční rozvrh ukazuje, trvala ještě další dvě hodiny. Ještě jsem stihl poslechnout si poslední písničku z konceru elfího barda Laega Mortemira, jehož cédéčko jsem si koupil na jarním smíchovském coníku. Ten kluk umí skvěle hrát na kytaru i zpívat, dokonce si snad šije nejen šaty, ale i botičky, jest tedy jasným talentem Československého fandomu. Elfí písničkář má sice málo početnou cílovou skupinu - superdivné lidi, kteří oblibují jednak elfy, pak larp a ještě hru na kytaru a bardí zpěv - ale tahle skupina přišla. A zpívala i písničky Laegova superminoritního žánru...

Duševně občerstven jsem se vydal vstříc autobusu a cestě za domácí postelí. Čekala mě ještě sobota, která slibovala být mnohem náročnější. Juchej!

Ale o tom až příště.

(Viz i Šamanovu fotogalerii.)