(NE)RECENZE: Pavel Renčín, Labyrint

Varování: Následující článek může způsobit prudké poruchy běžného vnímání světa. Doporučujeme si nejprve přečíst nějakou příčetnou recenzi na Labyrint, ideálně pak samu recenzovanou knihu.

Plameny osvětlují kus rudé cihlové zdi, při určitém úhlu pohledu vytvářejí stroboskopický rej krvavých skvrn. Zbytek slepého ramena kanálu se utápí v naprosté tmě. O kousek dál začíná nízká hladina břečky.

Zvuk odklopeného kanálového víka je dobře slyšet i na vzdálenost několika tunelů a křižovatek. Jedna z postav přihodí trochu dřeva a plameny vyšlehnou výše.

„Toto je opravdu zajímavé…“ odkašle si blonďák, který se zjeví v ohybu chodby a rychle ucukne, neboť svou rudou polobotku úspěšně ponořil mezi lidské výkaly. Stín za ním ho popostrčí blíže k ohni. O dva nádechy později se objeví další návštěvník z povrchu, který ale na rozdíl od svého kolegy vypadá, že se na pobyt v podzemí už delší dobu připravoval. Neučesané vlasy a divoký plnovous se mu ježí na všechny strany. Nervózně si posune brýle na nose. Jejich holohlaví průvodci se ukloní postavám u ohně a vytratí se.

„Posaďte se,“ vyzve návštěvníky hrubý hlas, který by s trochou představivosti mohl patřit ženě. Ti učiní, jak si neznámá přeje a oheň ozáří obličeje těch, kteří je nechali přivést.

„Rito, Valentýno, Zdenále!“ zalapá po dechu blonďák. V náhlé předtuše se otočí, ale za ním je stále jen neproniknutelná tma. Když ovšem stočí zrak zpátky k ohni, vedle jmenovaných postav se krčí stařec s baretem, na němž se leskne zlatý odznáček.

„Rádi tě tu vidíme, Pavle Renčíne,“ pronese Rita a natáhne k němu ruku. Blonďák si oddechne. Zabíjení nepohodlných autorů se snad prozatím odkládá.

„Beru to tak, že se k vám dostal Labyrint,“ nadhodí. Valentýna místo odpovědi vytáhne pečlivě zabalenou knihu ze záhybů šatů. Společně s ní drží propisku a oboje podá spisovateli.

„To je, ehm, náramný, ale proč jsem tu já?“ optá se druhý návštěvník.

„Přece abyste mi podepsal Grimoár, mistře,“ zašklebí se Zdenál a vytáhne na světlo tlustý svazek svázaných časopisů Pevnost. Šéfredaktor Tomáš Němec s uvolněným výrazem připojí na první stranu svůj autogram a je propuštěn zpátky na světlo. Při odchodu stiskne povzbudivě Renčínovi rameno, načež se rychle spakuje.

„Kde je Slíva?“ chce ještě vědět Renčín.

„Má moc práce. Ale nechal nám tu svoje postřehy.“

„Sedmtři?“

„Na cestě od Krále olší.“

„Tak tedy spusťte,“ povzdechne si spisovatel a doufá, že z toho vyvázne se zdravou kůží.

„Tak předně,“ chce vědět Rita, „Jak ses o nás vůbec dozvěděl?“

„Tak to je jednoduché: Jako každý pražský spisovatel se rád procházím po nábřeží a podél odpadních rour a jiných vstupů do kanalizace. Při jedné z takových procházek jsem narazil na Ziffernicka, možná ho znáte…“ Postavy přikývnou. „Měl zrovna družnou náladu a vyprávěl mi slavný kanálnický příběh o Siréně, Inkantorovi, Nezdolném, Popravčí a Vrahovi mágů. Uznejte, je to dost dobrý námět na román…“

„To každopádně,“ zašklebí se Zdenál, „Samozřejmě nemáš nejmenší tušení, s čím si zahráváš, a je jen tvoje štěstí, že většina toho, co tam píšeš, jsou blbosti.“

Pavel Renčín si odkašle a nakloní se blíž.

„Strávil jsem dost času výzkumem,“ ztlumí hlas, „Vím, jak to tu chodí a co je v sázce, nejsem úplně blbej… Navíc příběh potřeboval výrazný autorský zásahy už z toho důvodu, že v surové podobě by byl prostě nepřijatelný. Kdybych třeba napsal o tom mezi tebou a Kořínkem…“

Oba zmínění muži náhle zrudnou a odvrátí zrak.

„Zato já bych s ním určitě mohla něco mít…“ prohodí posměšně Valentýna a rukou si prohrábne své i v kanálech dokonale čisté kadeře.

„Nechme realitu realitou, stejně je jí nejlíp tady v temnotě,“ řekne Rita, „Mám ale pár připomínek jako čtenář.“

„Povídej,“ přikývne spisovatel.

„Přijde mi to takový… nevyrovnaný. A hlavně ze začátku hodně zkratkovitý.“

„Podívejte, za to můžou čtenáři, určitě jste si všimli výběru z jejich komentářů na konci…“ brání se Renčín.

„Jo jasně, publikovals to na netu a banda šašků k tomu měla pořád nějaký připomínky. Vím jaký to je, pod takovým tlakem se prostě nedá pořádně soustředit,“ zavrčí Zdenál a hodí zlým okem po ostatních.

„Mimochodem, tu bitvu s Beatles považuji za nactiutrhání,“ prohodí Kořínek.

„Byl to prostě experiment,“ pokrčí rameny Renčín, „Hromada krátkých kapitol, jejichž směřování a vyznění se mění za pochodu podle toho, co si usmyslí celá skupina mozků. Ale celkem se to snad povedlo udržet pohromadě, ne?“ dodá s lehce prosebným tónem.

„Ale jo,“ uklidní ho Rita, „I když je to ze začátku takový dost přímý… jak tomu dneska děcka říkáte (obrátí se na Zdenála)… dungeons and dungeons dobrodružství. A pak to postupně nabírá takový šílený obrátky, je to až skoro surrealistický… Jako dobrý, fakt že jo. Já si to teda tak nepamatuju. Prostě jsem celou dobu pobíhala, zamatlaná bahnem, hovnama a krví a mlátila lidi po hlavě Expres kurýrem na smrt. Ale ty seš tu ten spisovatel.“

„Děkuju,“ usměje se Pavel, „Ještě něco?“

„No… je to takový neukončený,“ ozve se po dlouhé době Valentýna, „Co všechno to, co jsme udělali pak?“

„Něco z toho bude ještě v Městských válkách… kdybych všechno narval do jedné knihy, tak zabere celou polici v knihkupectví, to by nešlo.“

„A něco z toho ven opravdu nesmí,“ zavrčí Zdenál.

„Přesně tak,“ přikývne Renčín, „Tak co dál?“

„Všimli jsme si, že na konci je komiks…“ nadhodí Zdenál.

„A texty pro metalovou operu,“ přikývne Kořínek.

„Jo, co se toho komiksu týče…“ řekne Rita.

„Vážně moc rádi bychom si promluvili s těmi, co si říkají Bodkin a Fjara,“ dokončí Valentýna a celá skupina se zatváří tak, že Renčín pochopí, že své dva mladé přátele už nikdy neuvidí.

„No… co se dá dělat… pokusím se to zařídit.“

„Pokus,“ usměje se na něj Kořínek.

„A opera?“ optá se nervózně Pavel. Čert vem pár plantážníků, kteří se rozhodli dělat si ironickou kreslenou legraci, aniž by pořádně věděli z čeho, ale přijít o velkého českého záhadologa a spisovatele Otomara Dvořáka, autora textů metalové opery Labyrint, by bylo věru nemilé!

„No ta je ovšem výborná!“ vzkřikne důchodce a zatleská, „Jen voda teče dolů do kanálů…“ začne si notovat.

„Jo, s tím souhlasí i Slíva,“ přikývne Rita.

„Pan Kořínek je superstar,“ zašklebí se Zdenál. Renčín si zase jednou úlevně oddechne.

„No tak už snad zbývá jen…“ načne, ale nedokončí, neboť mu na rameni přistanou mohutné chlupaté ruce a nad ním se zjeví drsňácká tvář bývalého trestance.

„Král olší…“ zachrčí Sedmtři, „By rád podotknul něco k tý povídce, cos vo něm napsal.“

„No prosím,“ polkne Renčín.

„Prej je to jako docela fajn, líbí se mu, že je tam spousta krve, ale má pocit, že jako taková důležitá postava pražskýho koloritu by si zasloužil mnohem rozsáhlejší příběh vo svým zrození, než takový to na pár stránek: hele, kde to jsem; hele, tenhle je zlej; hele, tak já ho sejmu. Říká, že jako povídkář máš na mnohem víc. Četl tu tvoji knížečku… Beton, kosti a sny,“ zasměje se Sedmtři.

„Dobře, dobře, vynasnažím se s tím ještě něco udělat,“ slíbí Renčín, aby ho hromotluk nechal být.

„Tak to uzavřeme,“ řekne Rita, „My ti děkujeme za knihu, která je jako fajn a tohle všechno, ale příště piš radši o něčem víc… vymyšleným, jo? V Podsvětí to teď dost vře.“

„Jasně,“ přikývne Renčín a přemýšlí, jestli nakonec opravdu nerozpoutá svým psaním městské války. To by bylo nemilé, „Díky za…“ Spolkne slovo „čaj“, protože si uvědomí, že mu nic nenabídli.

Potřese všem rukou, zvedne se, opráší si kalhoty a vydá se zpátky do hlavního tunelu. Akorát když šplhá po žebříku směrem ke slunečnímu světlu, ozve se zpoza zatáčky šílený rachot. Pavel Renčín v šoku ztuhne a kouká, jak se na něj řítí kovové monstrum s veslicemi, za něž mohutně zabírají kostlivci. Kraksna skřípavě zatroubí a se šíleným jekotem zabrzdí pár centimetrů od spisovatele. Z kabiny vykoukne nakvašený zarostlý obličej, Karlův most v oční jamce se výhružně zakoulí.

„Co si sakra myslíš, že děláš, ty zatracenej nevychovanej horňáku?“ láteří šílenec od svého kormidla.

Pavel Renčín si jen povzdechne a vyleze na pražskou ulici, po které se prohání svěží vánek.

V KOSTCE:

Labyrint je výjimečný román. Je výjimečný tím, že vznikal jako interaktivní dílo na autorových webových stránkách a je mnohem výjimečnější tím, že kolem sebe dokázal sdružit skupinu lidí, která se nerozpadla ani po jeho vydání, a z jejíhož středu vyšly komiksové i textové parodie na knihu, přepracování onoho materiálu do „opery“ a několik alkoholových dýchánků. To je výjimečná záležitost nejen v českém kontextu.

Labyrint je také výrazným předělem v literární tvorbě Pavla Renčína. V něm začal zkoušet nový, akčnější přístup ke psaní a vyprávění příběhu. Zatímco Labyrint je v tomto směru opravdu spíše zkušebním polem a občas to zaskřípe, v trilogii Městských válek je tento nový „akčně-poetický“ styl autorovi již zcela vlastní a vytváří výrazně novou stylistickou tvář české fantastiky.

Labyrint je také na rozdíl od Městských válek přímočarým akčním příběhem bez velkých odboček, tedy věcí, kterou by předtím od Renčína asi nikdo nečekal. Slovo, které Labyrint nejvýrazněji charakterizuje, je experiment. Z toho důvodu jde o autorův nejslabší román od doby, kdy ho osobně považuji za plně profesionálního spisovatele, tedy od Jména korábu včetně. Je si ale třeba připomenout, jak vysoko na hodnotících stupnicích jsou po všech stránkách jeho ostatní knihy.

Labyrint je tedy i tak nadprůměrným čtivem pro příznivce akční městské fantasy s obrovskou přidanou hodnotou pro ty, kteří jej viděli vyrůstat od narození.

Labyrint
Renčín, Pavel
Nakladatel: Argo
Redakce: Jiří Popiolek
Obálka: Jiří Husák
Rok vydání: 2010
Počet stran: 352
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 298 Kč