Vlkodlaci momentálně surfují na nejnovější přílivové vlně popularity dětí noci, bohužel ale často zůstávají ve stínu krvesajů. Oproti upírům vypadají hloupí, neohrabaní a zanedbaní. Plebs. Viktor Pelevin ve Svaté knize Vlkodlaka objevuje „nadvlkodlaka“. Jakýsi ideál dokonalého kožoměnce. A vynechal nemrtvé úplně – jaká úleva.
Teda Chianga u nás už důvěrně známe. Víme, že píše velice pomalu, a zatím jen povídky. A také víme, že stojí za to si na každé jeho slovo počkat. Pokaždé jde totiž o příběh, který je nejen dobře napsaný, ale také myšlenkově velice bohatý. Na jednu stranu bourá a překračuje hranice žánrové literatury, na straně druhé nemůže nikdo popřít, že píše science fiction, protože takový pocit úžasu, jaký nad jeho díly lze zažít, dokáže dát snad jen vědecká fantastika.
Nakladatelství Albatros si v červnu připravilo bohatý výběr titulů, které potěší srdce dětí. Nicméně se nezapomnělo ani na dospělé, kteří si na své přijdou v nakladatelství Plus. Do nabídky se nám vloudila slibně vypadající teoretická publikace o detektivkách, čemuž jsme nedokázali odolat.
V Rusku údajně vyvolal tento titul dvojí ohlas – na jedné straně nekritické nadšení ze strany čtenářů, na straně druhé pekelné zatracení od kritiků. Obě reakce jsou poněkud přehnané. Ve skutečnosti je Svatá kniha vlkodlaka souborem inteligentních postřehů z postkomunistického Ruska a názorně podaných satori. V mentalitě současného Ruska si jistě každý Čech najde něco povědomého, nebo naopak varovného.
Zábavný, svižně napsaný román, jehož bizarní zápletka a výstřední imaginace kupodivu zároveň vypovídají mnohé o krizi identity i hodnot, v níž se zmítá soudobé Rusko. Viktor Pelevin patří k nejvýznamnějším a nejčtenějším současným ruským spisovatelům. Vychází v překladu Ondřeje Mrázka.
Strhující, velkoryse rozvržený román o spletitém putování iluminovaného židovského rukopisu napříč pěti staletími od držitelky prestižní Pulitzerovy ceny.
Knížka vychází před Valentýnem, ale ve Snoopyho světě je láska většinou zklamaná či nenaplněná a podobně jako v životě přináší hlavně hoře a problémy. Často se soudí, že Snoopyho dobrodružství jsou komiks pro děti – jenže tak tomu není: podobně jako třeba obtloustlý kocour Garfield potěší i Snoopy a jeho přátelé čtenáře všeho věku.
V šestákových románech, které se odehrávají na počátku dvacátého století, není nouze o šílené vědce, děsivé příšery, ďábelské vynálezy a neohrožené hrdiny, kteří se mezi tím vším prohánějí ve starodávných automobilech a v zatáčkách si jednou rukou přidržují buřinku. Na toto svébytné literární odvětví existují všehovšudy dvě kultovní parodie. Český film „Adéla ještě nevečeřela“ a francouzský komiks „Neobyčejná dobrodružství Adély Blanc-Sec“.
Pokud bychom měli rok 2010 nějak hodnotit z knižního hlediska, tak by to rozhodně byl rok stripů. Tento rok se totiž na pultech objevilo hned pět zásadních titulů tohohle žánru!
Námět komiksu pak čerpá z příběhu o skutečné historické osobě Lips Tullianovi, která rovněž posloužila Friedrichu Schillerovi při tvorbě postavy Karla Moora z jeho slavných loupežníků. Nejeden člověk si také několikrát vzpomene na slavného Hrbáče, ještě slavnější Tři mušketýry a nebo Piráty z Karibiku.
Někdo nazval Paola Bacigalupiho alarmistou. Ten termín se mi líbí. Bacigalupi však není žádné vřeštící siréna. Nekřičí a nemává zbraněmi. Neburcuje k revoluci. Jen trpělivě a citlivě poukazuje na skutečnosti, které každý den míjíme bez povšimnutí. Píše tak, že na něho už po první přečtené povídce nikdy nezapomenete.
V září se v nakladatelských odnožích bývalého Albatrosu setkáme s několika zajímavými tituly. Scifisty určitě zaujme sbírka povídek Paola Bacigalupiho...
J. G. Ballard, jak jej český čtenář zná například z výborné (a zvláštní) povídkové sbírky Mýty blízké budoucnosti (Winston Smith 1994) ... staví osobitý a osobní příběh o cestě, o touze i o pokřiveném vnímání světa.
Na novou knihu od Neffa čekám vždycky velice netrpělivě. Není pro mě jen studenou a vzdálenou „hvězdou české sci-fi“, kdepak. Je to autor, který stál u počátků mé posedlosti žánrem. Jako jeden z prvních mi ukázal to vzrušení a údiv nad cizími světy, a tak mi pomohl pociťovat totéž i nad vlastním životem. Je to snad známka stárnutí nebo přílišné čtenářské zkušenosti, když se přistihnu, jak doufám, že se s další novou knihou vrátím k té závrati, kterou jsem kdysi prožívala nad neffovkami z 80. let? Myslím, že v tomhle nejsem sama.