RECENZE: V. Pelevin, Svatá kniha vlkodlaka

Vlkodlaci momentálně surfují na nejnovější přílivové vlně popularity dětí noci, bohužel ale často zůstávají ve stínu krvesajů. Oproti upírům vypadají hloupí, neohrabaní a zanedbaní. Plebs. Viktor Pelevin ve Svaté knize Vlkodlaka objevuje „nadvlkodlaka“. Jakýsi ideál dokonalého kožoměnce. A vynechal nemrtvé úplně – jaká úleva.

V úvodu se dozvíme, že text románu byl nalezen v jednom moskevském parku za podivných, ač nikoli přímo záhadných okolností. Že prý se jedná o dílo nevalné literární kvality, nejapný žert dokládající pokles morálky a vkusu moskvanů. Je to vyprávění tvora známého v orientu odedávna jako liška – my bychom asi řekli liškodlačice, pro nedostatek lepších výrazů. Kdo tedy byla tahle bytost, proč za sebou nechala podivnou psanou zpověď a jak je to vlastně s nadvlkodlakem? O tom tahle knížka je.

Nejsem žádný expert přes Dálný východ, ale četl jsem nějaké staré čínské bajky a vím, že lišky komplikují lidem život na tisíc způsobů, a je radno se jim vyhnout. Hlavní hrdinka knihy, liška A-Čuri si ho dovede zajímavě zkomplikovat i sobě, když své krycí povolání prostitutky provozuje zrovna v Rusku. Naštěstí za tisíciletí svého života nasbírala dost zkušeností, aby přežila, a navíc i pochopila fenomén širé ruské duše. Také o tom tahle knížka je – o ruské mentalitě vnímané z pozice dálněvýchodního mystického tvora, navíc vrženého do moderního světa.

Svatá kniha vlkodlaka není nic ve stylu Dostojevského, i když velikány ruské literatury zhusta cituje (Nabokov, Bulgakov...). Ale není to ani oddechová akční záležitost typu Lukjaněnka. Ze čtení jsem měl podobný dojem jako z některých novel od Strugackých. No prostě takový ten ruský pesimizmus... Někoho můžou otravovat dlouhá zamyšlení A-Čuri, nebo její líčení života vlkodlaků, mně ale připadaly tyhle nápady osvěžující a zajímavé. Neposouvají děj, ale ta postava taková je a ráda rozebírá, jak se cítí a proč. Pelevin předvedl velmi dobrý výkon jako spisovatel, protože jsem byl ochotný podle stylu psaní uvěřit, že celá kniha (kromě krátkého úvodu) je opravdu psána když ne liškou, tak alespoň ženou, která se nutně potřebuje svěřit a nikdo lepší než textový soubor už jí nezbývá. Snad nespoiluju moc.

Zároveň se mnou četl knihu i můj kolega z kanceláře, ovšem on v originále. Líbila se mu a požádal mě, abych mu pak dal přečíst i český překlad – jednoduše byl zvědavý, jak se s tak těžkým úkolem překladatel vyrovnal. Pelevin nejenže jazykovými hříčkami knihu zamořil, ale dokonce prý na specifikách ruštiny i částečně stavěl zápletku. Jelikož jsem si toho při čtení překladu nevšiml, nic nechybělo a skoro všechno jsem pochopil, nemůžu jinak než překlad vychválit.

Takže abych to shrnul, Svatá kniha vlkodlaka není ani nezáživná umělecká exhibice, ani tuctová fantasy, je to hezky svěží literární úlet s celkem roztomilou, uvěřitelnou a sympatickou vypravěčkou. Místy dramatický, místy překvapivě vtipný, vždy charakteristicky rusky zadumaný a určitě originální.

Svatá kniha vlkodlaka /Svjaščennaja kniga oborotňa/ (Lamentina recenze)
Pelevin, Viktor
Nakladatel: Albatros Media - Plus
Překlad: Ondřej Mrázek
Obálka: Viktor Pivovarov
Redakce: Martina Mašínová, Soňa Šedivá, Lubomír Kuba
Rok vydání: 2011
Počet stran: 392
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 349 Kč