Příběh je celkem prostý. Mladík Vincent Lascari jede vlakem krásnou toskánskou krajinou. Do kupé přistoupí hezká dívka a společně prožijí pár nádherných chvil, než dojedou do svého cíle. Tím je město Florencie a všechno by mohlo být skvělé, kdyby Mafalda nemířila do kláštera stát se řeholnicí a Vincent nezdědil majetek po svém vzdáleném příbuzném, který se věnoval okultismu. Mladík, okouzlený svým náhlým bohatstvím, to bere jako boží znamení a chce pokračovat ve strýcově alchymistickém díle. A také touží po Mafaldě, proto neváhá využít svých konexí a dívku vyhledat. Ta ho však z hrdosti odmítne.

Ve vile ve florentské čtvrti Rifredi, kde markýz Lascari za záhadných okolností zemřel, najde mladík vzácné alchymistické ingredience po kterých se pídí i další zájemci. Kolem Vincenta začnou kroužit jako supi ve snaze vloudit se do jeho přízně a hlavně do vily samotné. Nakonec se to podaří kyperskému učeni Leftinimu, který je stoupencem tajného Bafometova řádu. Mladému pánu začne pomáhat s experimenty, avšak jeho úmysly nejsou ani trochu dobré. Vincent samozřejmě doufá, že se mu podaří vyrobit kámen mudrců. Chová se velmi naivně a stále doufá, že získá zpět Mafaldu, kterou miluje, ačkoliv ho dívka nechce vidět.

Zaskočilo mě, kolik měl Vincent kolem sebe podporovatelů – profesora Bolzu, mnicha Irenea, papežského vyslance D‘Arnaulta. Nikdo ho však od záměru pouštět se do neznámých alchymistických vod neodrazoval, nebo aspoň ne dostatečně. I moudří pánové zřejmě hořeli zvědavostí, co mladík objeví. Zdá se, jako by všichni propadli jakémusi šílenství. Do alchymistických pokusů se pustí i právník Barduzzi, dychtivý transmutovat zlato a vylepšit si tak rodinný rozpočet.

A aby toho nebylo dost, klášter, kam vstoupila Mafalda, je ve skutečnosti ovládán templářským bratrstvem vyznávajícím Bafometa. Jeho velmistr Efrém doufá v obrodu templářského řádu, a tak Vincenta vydírá a dívku používá jako rukojmí. Ovšem tajné společenstvo je nakonec odhaleno, a i když se případ v tichosti ututlá, mladí lidé jsou konečně volní. Zdánlivě. Celá aféra má dohru v Avignonu, kde se potkají (náhodou) všichni zúčastnění. Následuje druhé kolo podivné hry, v níž figurkami táhne sám ďábel.

Celý příběh je tak trochu o zrání mladého Vincenta, který se chvílemi chová jako rozmazlené děcko, hýří naivními představami, nechá se lehce poblouznit a eroticky svést, uvěří kdekomu, že to s ním myslí dobře, v napjatých chvílích má chuť zbaběle utéct a je prostě „mdlého“ ducha. Po událostech ve Florencii musí načerpat síly pobytem v malebném horském údolí, kde pozoruje ptáky, srnky v mlází a ryby v řece. Když se dost zotaví, čeká ho zkouška – jakési snivé setkání se sebou samým, které mu dodá sílu postavit se zlu i vlastnímu strachu (možná si vybavíte podobný moment z Hvězdných válek). A tak se Vincent vrací do Avignonu, aby bojoval o svou lásku.

Samotná romantická linie je zastíněna nekonečnými debatami o alchymistických pravdách, o Bohu a Satanovi, o podstatě arkán, které slouží okultistům, a o mnohých dalších tématech, při nichž zazní celá řada mystických teorií a paradoxů. Je skoro jedno, zda si to vyprávějí přátelé či nepřátelé, zda moudra sděluje kněz, templář nebo kabalista. Vše se pořád dokola točí kolem vesmírného řádu, boží lásky a Bafometa včetně úvah jak ho porazit, přičemž se předpokládá, že je schopen fyzické přítomnosti a zúčastní se tajného templářského konviktu.

Na tom je celkem úsměvné, že Bafomet jako takový je nejspíš výmysl mučených templářských rytířů, kteří odmítali prozradit, kam ukryli své poklady. Po nich prahl francouzský král Filip IV., a tak dosáhl toho, aby byl řád roku 1307 zrušen. Templáři, podléhající pouze papeži, mu byli pro svou mocenskou i vojenskou nezávislost trnem oku. Byli obvinění z mnoha hříchů proti Bohu, patřila k nim i sodomie a takzvané uctívání hlavy. Mělo se jednat o modlu, která byla později ztotožněna s Bafometem. Korunu tomu všem nasazuje fakt, že vyslýchaní rytíři se nedokázali shodnout na jeho podobě – měl tvář jednu, ale i dvě, někdy měl vousy, jindy ne, byl vyrobený ze stříbra, ale i ze dřeva, postavu měl mužskou, ale i ženskou…

Kanonickou podobu dodal Bafometovi až okultista Éliphas Lévi, který ho vykreslil ve své knize Dogma a rituál vysoké magie (1854). Léviho Bafomet byl zpodobněním pohanského božstva –  mendéského kozla či beraního boha, kterého uctívali v Egyptě. Od té doby se stal „sfingou“ okultních věd. Kozel je ovšem taktéž symbolem Satana a odtud pochází démonický výklad této postavy. Slovo Bafomet (nebo též Baphomet) vzniklo pravděpodobně zkomolením Mohamedova jména a poprvé se objevilo v provensálské poezii 12. stolení. Špatný přepis prorokova jména tak vnesl do naší kultury zcela jinou figuru – děsivého Bafometa s bradkou, ohněm mezi rohy (to už je jenom kousek k Ohnivému oku na vrcholku Barad-dûr) a tajemným rituálem v obřadech, které mu jeho stoupenci slouží.

Tak třeba slavný okultista, mág a astrolog Aliester Crowley, který sestavil Thothův tarot, se hrdě k Bafometovi hlásil a považoval ho za „dítě magického sexu“. Satan nebyl pro něj nepřítelem člověka, ale tím, kdo stvořil bohy. Bafometa uznává také Satanistická církev, jejíž zakladatel Anton Szandor LaVey se k tomu veřejně vyznal (1966), a tak zřejmě bude v naší kultuře žít dál. Nyní také u nás díky prvnímu překladu románu Bafomet Franze Spundy.

Autorovo jméno bude zřejmě mnoha čtenářům neznámé. Narodil se roku 1890 v Olomouci a patřil k německy píšícím autorům ve 30. letech 20. století. Asi by zůstal zcela zapomenut, kdyby roku 1971 v časopise Germanistica Olomucensia nevyšel obsáhlý článek Ludvíka Václavka Čím obohatil Franz Spunda německojazyčnou literaturu?. Vyvolaný zájem o upozaděného autora vyústil v uspořádání konference Centrem pro výzkum německé moravské literatury při olomoucké univerzitě v roce 2014.  O rok později vyšel i sborník Franz Spunda im Kontext (Franz Spunda v kontextu) v olomouckém univerzitním nakladatelství. Taktéž román Bafomet vyšel loni v tomto nakladatelství, což je poměrně ojedinělý jev, vezmeme-li v potaz, že kniha se hemží alchymisty, magiky, ďábly, exorcisty, tajnými bratrstvy a okultisty.

Ovšem, ve své době zapadalo takové dílo do proudu módní mystické či okultní literatury (viz např. Meyrink, Ewers, Busson, Strobl). Bafomet byl tehdy hodně čten, a tak je celkem logické, že překladatelka Ingeborg Fialová-Fürstová sáhla právě po něm. Je to poslední ze čtyř knih Spundovy „magicko‑okultní“ fáze, jež tvoří vlastně tetralogii propojenou postavou mnicha Irenea: Devachan (1921), Der gelbe und der weiße Papst (Žlutý a bílý papež, 1923), Das ägyptische Totenbuch (Egyptská kniha mrtvých, 1926) a Baphomet (1928).

Ve Spundově tvorbě však najdeme i hodnotnější díla, mimo jiné napsal i pozoruhodný román Verbrannt von Gottes Feuer (Sežehnut ohněm Božím) o Giordanu Brunovi. Po magicko‑okultistické (někdy též „postexpresionistické“) etapě přišel zlom a následovalo tvůrčí období orientované na antiku a renesanci. Spunda se vzdal i esotericko‑okultistických osobních ambic, stejně jako se později vypořádal s nacistickým režimem, jehož přívržencem po nějakou dobu byl. I z toho je patrné, že to byla zřejmě osobnost poměrně složitá a snese srovnání třeba s jiným svým současníkem Jiřím Arvédem Smíchovským.

Dnes okultní a esoterická literatura opět nabývá na oblíbenosti, a tak je možná i počin olomoucké univerzity pochopitelný. Otázkou ovšem zůstává, zda pouhé téma stačí, aby Spundovo dílo oslovilo současné čtenáře. Působí totiž celkově velmi naivně a jednání postav je podivně nelogické, taktéž i dialogy, v nichž se mluvčí zamotávají jako v pavoučí síti. Děj je unylý, scény postrádají drama a hororový nádech je minimální, ač by k tomu námět sváděl. Vincent je lehkovážný pubertální mladík, čímž by si mohl být blízký s mladšími čtenáři, ovšem mám obavy, že ty zase unudí pseudoučené disputace a nutnost znát určitý kontext, nebo se minimálně vyznat v alchymistických pojmech.

O tom, jak je Spunda vnímán v rámci tehdejší literatury a jaký význam měla „magická“ Olomouc, se můžeme dočíst v obsáhlém úvodu. Bafomet vyšel ve velmi nízkém nákladu 250 kusů, což napovídá, že je určen spíše fajnšmekrům a příslušníkům vědecké komunity, které zmíněné literární období zajímá. Jsem zvědavá, zda ve svých kritikách a analýzách opustí původní rétoriku jako „expresionistická lyrika a dramatika“, „programatika“, „řecká inspirace v románu“ a zda se na knihu budou dívat moderní optikou – jako na fantastiku. Do ní ale bezesporu patří, stejně jako díla K. Čapka nebo J. M. Trosky ze stejné doby.

Procentuální hodnocení: 50%

Franz Spunda: Bafomet

Vydala: Univerzita Palackého v Olomouci, 2023

Obálka: Marie Krappmannová/Lenka Wünschová

Počet stran: 284

Cena: 250,- Kč