Two Point Museum vás postaví do role kurátora unikátních expozic. Vyšlete své experty, vystavujte vzácné artefakty a vybudujte muzeum snů.  Už jste zvládli vyléčit všechny nafouknuté hlavy a stát se magnátem vzdělávacích institucí? Potom na vás čeká další výzva: stát se nejslavnějším kurátorem muzea. Tvůrci Two Point Hospital a Two Point Campus se tentokrát vrhli […]

Vydejte se do známých českých míst a prožijte na vlastní kůži podivné události, které možná ukrývá i vaše sousedství. Vyprávěl vám jako malým dědeček u mihotavého světla svíčky děsivé příběhy před spaním? Vyhýbali jste se ulicím ve vašem městě, protože v tom starém domě na jejich konci prý jistojistě strašilo? Navštívili jste někdy v noci […]

O Janu Petriščem coby autorovi oficiální zdroje prozatím spíše mlčí. Pojďte se tedy čtenářům trochu představit.

Je pravda, že s psaním teprve začínám. S nějakou významnější tvorbou moc zkušeností nemám. Za život jsem natočil pár studentských filmů, sestříhal pár hudebních videí a vytvořil pár grafických plakátů, ale v ničem jsem nikdy neexceloval. Zkoušel jsem hodně kreativních projektů, než jsem zjistil, že právě psaní mi dává tu největší svobodu v myšlenkách a projevu. Navíc pro mě představuje nejen zábavnou aktivitu, ale i terapeutickou příležitost k vylévaní svých mindráků. Od dětství se můj život vždy pohyboval na hranici nudy a tragédie, a tak jsem si rád v hlavě vytvářel různé postavy a příběhy jako formu eskapismu.

Pokud se nepletu, je Hnusvět vaší prvotinou. Jak dlouho tahle kniha vznikala?

První střípky námětu vznikly ještě dřív, než jsem vůbec začal o nějaké knize přemýšlet. Létaly mi hlavou obrysy různých postav a situací, až jsem si v určitém okamžiku uvědomil, že někde v tom chaosu by mohl být schovaný dobrý příběh. Tak jsem si jednou na školním internátě sedl k počítači a zkusil něco sesmolit. Nestálo to tenkrát za nic, ale posloužilo to jako dobrý odrazový můstek. V průběhu dalších šesti let jsem příběh postupně rozváděl a upravoval, než jsem konečně dospěl k názoru, že lepší už to nebude. Původně jsem byl na sebe naštvaný, že postupuju tak pomalu, ale ve finále jsem za to byl rád, jelikož postupem času se v mém životě i širším světě udávalo dost situací, kterými jsem se mohl inspirovat a posunout tak příběh přesně tam, kam jsem chtěl. Myslím, že kdybych ho dopsal dřív, určitě bych s ním nebyl tak spokojený.

Nedá mi to zeptat se na název: Po kolena ve sračkách je něco, co čtenáře zaujme (nebo také odradí) na první dobrou. Je v tom třeba nějaká symbolika, nebo záměr šokovat?

Určitě obojí. Chtěl jsem název, který bude úderný a nekompromisní, ale zároveň vystihne podstatu knihy. Inspiroval jsem se názvy ze série Sin City jako Ten žlutej parchant, Chlast, děvky a bouchačky atd. Odtud také vzešel název HNUSVĚT, který se mi zprvu zdál trochu směšný, ale nakonec mi přirostl k srdci, jelikož se přece jen příběh často pohybuje v záměrně přehnaných rovinách a přes všechnu sociální kritiku, temnotu a násilí je v něm i dost černého humoru. Po nějaké době se zase dostavil aha efekt, když jsem v grafickém programu zkoušel vytvořit návrh obálky. Původně obsahovala šest siluet stojících na horizontu. Obzor však přirozeně nekončil přesně pod jejich chodidly, ale musel jsem ho dát o něco víš. Když jsem se pak na celou kompozici podíval, shledal jsem, že díky špinavé stylizaci to vypadá, jakoby postavy stály po kolena ve sračkách. Kdybych byl v animáku, rozsvítila by se mi v ten moment nad hlavou žárovka. Nejenže to byl rázný název, ale hlavně krásně vystihoval osudy postav, na které se postupem příběhu valí čím dál víc nepříjemností, se kterými si neví rady.

Ilustrace na obálce zase připomíná superhrdinskou tematiku, a hlavní hrdinové si tak trochu přívlastek super zaslouží. Jak je vidíte vy, jak jste je chtěl předat čtenářům?

Superhrdinská tvorba měla určitě na knihu velký vliv. Ta se bohužel v dnešní době zdá být spíš na úpadku, kvůli přehlcení trhu nudnými, průměrnými filmy a komiksy. Proto jsem se inspiroval spíš tvorbou kolem přelomu tisíciletí. Nicméně říct o jakékoliv z postav, že je superhrdina, není úplně výstižné a osobně bych si to ani netroufl. V knize jsem se schválně rozhodl pro jiné termíny jako „vigilant,“ což je původně slovo z angličtiny (vigilante), které označuje někoho, kdo dobrovolně bojuje proti čemukoliv, co vnímá jako bezpráví nebo kriminalitu. Navíc s jedinou výjimkou nemá nikdo z nich schopnosti, které by byly nějak nadpřirozené. Schválně jsem jim dal dovednosti založené v realitě jako hypermobilita, zesílené smysly, bystré reflexy nebo snížená potřeba spánku, abych zdůraznil, že pod tou slupkou výjimečnosti jsou to stále jen lidé. Samozřejmě jsem si neodpustil výjimku, která potvrzuje pravidlo, takže v průběhu se ukáže, že jeden z nich skutečně nadliský je, ale slouží spíš jako takové zosobnění tajemna a nejistoty, která je tímto světem protkaná. Rozhodně to není nikdo „vyvolený“ a z jeho dovedností jde spíš strach než jakákoliv pozitivita. Takže se nenechte mýlit, tohle nejsou hrdinové, tohle jsou špinavá a zlomená individua jako mnoho z nás.

A jaký vlastně máte vztah k superhrdinům?

Superhrdiny jsem jako malý hodně hltal a vydrželo mně to do jisté míry dodnes. Bohužel mainstreamová díla mě rychle omrzela a od střední školy jsem tíhl spíš k dospělejší a provokativnější tvorbě např. Jamese O’Barra, Marka Millara nebo Gartha Ennise. Za vrchol určitě považuji díla Alana Moorea, který je dodnes mým velkým vzorem a velmi se jeho příběhy inspiruji, což myslím není nijak těžké poznat. Paradoxně to vedlo k mému odklonu od mainstreamových superhrdinů, jelikož mi tak nějak přestali stačit. Jak člověk jednou přečte Strážce, všechna ostatní superhrdinská tvorba už je pocitově downgrade, alespoň pro mě. To byl také tak trochu můj popud k napsání Hnusvěta. S oblibou říkám, že jsem začal psát, protože jsem neměl co číst.

Vámi stvořený svět je temný, nepokojný, neradostný. Myslíte, že takhle bude opravdu vypadat nedaleká budoucnost?

Bohužel musím říct, že s trochou nadsázky nejspíš ano. Můžu to zdůvodnit jedním jednoduchým příkladem za všechny. Bez větších spoilerů, v určitém momentu příběhu se vláda rozhodne pro jistý razantní krok vůči obyvatelstvu. Přísahám bohu, asi dva týdny po vydání se přesně to samé stalo v Jižní Korei. Podobných situací se mi stalo víc, ale tahle už mě fakt rozesmála. Faktem je, že kniha je takový obrázek do mého vidění světa, takže až tak daleko od pravdy není. On asi žádný dystopický autor nechce, aby se jeho vize vyplnila, spíš chce říct „Já to říkal,“ když už se vyplní.

Jste člověk, který má rád vše nalinkované a předem promyšlené, nebo příběh vznikal spíš živelně?

Od každého trochu, to je podle mě nejlepší přístup. Hlavní prvky předem promyslet, ale nechat si dost místa na změny a improvizaci. Mými pilíři byli samotné postavy a od nich se pak příběh odvíjel. Greg Farshtey, jeden z mých oblíbených autorů, jednou řekl, že psaní je jako sáňkování. Ze začátku musíte postavy pořád vymýšlet, jako když táhnete sáňky na kopec. Ale od určitého momentu už je to, jakoby vám sami říkali, co by v daných situacích dělali a jak o nich psát, a vy máte pocit, že jste sedli na sáňky a už se jenom s minimálním řízením necháte unášet dolů.

Je něco, s čím jste při psaní bojoval, co vám nešlo, nebo naopak co se podařilo nad očekávání dobře?

Jelikož žádné formální vzdělání ani přehršel zkušeností nemám, můžu říct, že jsem bojoval asi se vším. Když jsem si ze začátku k rozepsanému dokumentu sedl, často jsem nebyl schopný ze sebe vydolovat víc jak dvě věty. Ale z vět se postupně staly odstavce a z těch stránky, až už jsem konečně psal dostatečným tempem. Existovaly pasáže, od kterých jsem čekal velké potíže, ale nakonec jsem je napsal za jedno sezení na výbornou. Naopak hodně pasáží, které jsem měl za snadno napsatelné, mě stály hodiny úsilí a kvanta povzbuzujících látek.

Kdy jste se rozhodl, že váš příběh spatří světlo světa v knižní podobě?

Když jsem konečně našetřil na zaplacení nákladů. Je pravda, že jsem knihu psal hlavně pro radost a jako formu terapie, ale když už jsem ji napsal, řekl jsem si, že bych ji měl zkusit vydat, ať tady po mě taky něco zbude. Alespoň můžu teď přede všemi machrovat, že jsem spisovatel.

Knihu jste vydal u nakladatelství MaHa. Zkuste nám přiblížit pozadí vzniku celé knihy a zkušenost se spoluprací s tímto nakladatelstvím.

Zkušenosti s vydáváním byly u mě na bodu mrazu, takže i když jsem všechna nakladatelství proklepl co to šlo, stejně jsem do toho šel v podstatě naslepo. Nakladatelství MaHa u mě vyhrálo tak, že odpověděli jako první a v podstatě hned. Díky bohu musím říct, že tento přístup trval po celou dobu spolupráce, vše jsme řešili přes e-mail (ideální pro každého introverta) a bez větších průtahů. Bohužel jsme se neobešli bez kreativních rozdílů, hlavně v oblasti grafiky přebalu, ale celkově jsem se spoluprací spokojen.

Teď, když držíte v ruce svoji knihu, jak se cítíte, co to pro vás znamená?

Určitě to není něco, co jsem kdy čekal, že se stane. Pro někoho jako já, kdo nikdy nic moc nedokázal a dokáže zkazit i instantní polévku, je neuvěřitelné třímat v rukou vlastní výtvor. Rozhodně jsem v psaní našel svůj úděl a budu pokračovat, dokud mi neodejdou obě zápěstí, i když to nikdo nebude číst.

Po kolena ve sračkách by měl být prvním příběhem z celého cyklu. V jaké fázi jsou další příběhy?

Je pravda, že aniž bych se o to vědomě snažil, v průběhu psaní mě napadla spousta dalších námětů na knížky, takže jsem tuhle nakonec zkoncipoval, jako první díl série. V tuhle chvíli mám zhruba půl dalšího dílu a dopředu nastíněných asi pět dalších. Nebude to přímé pokračování, ale bude se odehrávat ve stejném světě a stejné době. Při vymýšlení postav prvního Hnusvěta jsem se hodně inspiroval hlavně svou lehce schizofrenickou osobností, kdežto teď beru inspiraci primárně od svých kamarádů a známých. Děj se přenese z města na venkov, který je sice na první pohled poklidný, ale také skrývá mnohá nebezpečí. Hlavní hrdinové se po letech strávených zavření v dětském domově konečně dostanou ven a zamíří do rodiště jednoho z nich v odlehlé vesnici, kde, jak doufají, uniknou krizím rozpadajícího se světa. Bohužel, jak se dozví, společenské problémy mají ošklivý zvyk se šířit napříč zemí jako zlá nemoc. Se svými přáteli se tak budou muset potýkat s chudobou, nepřízní přírody, zoufalou zvěří i nepřejícími lidmi.

Můžou vás čtenáři někde potkat – chystáte křest, autogramiádu nebo něco podobného?

Má fanouškovská základna moc velká není, takže zatím nic takového nechystám. Kdyby byl zájem, určitě bych proti nebyl. Autogramiádu mi zařídila známá, ale jen na obecní bázi, takže valnou účast neměla. Nicméně na setkání s fanoušky bych se určitě těšil.

A na samý závěr: pokud byste měl potenciálního čtenáře na něco nalákat, co by to bylo?

Knihu bych doporučil všem, které, stejně jako mě, už nebaví načančané a idealizované pohádky a touží po něčem drsnějším a nekorektnějším. Určitě se bude líbit fanouškům dystopie, sci-fi a superhrdinů. Musím ale říct, že knížku zatím chválí i milovníci jiných žánrů, takže si dovolím tvrdit, že se v ní najde něco pro každého. Pokud máte rádi napětí, akci a trochu té anarchie, zkuste dát šanci Hnusvětu. Přečtěte si ho dřív, než ho budete mít za okny.

FOTO: Archiv autora

Po devíti letech je tu Sid Meier’s Civilization VII s novým systémem epoch, upraveným budováním měst a vylepšenou diplomacií.  Je to již devět let, co vyšla skvělá budovatelská 4X strategie Sid Meier’s Civilization VI, která se po dobu několika následujících let pyšnila skvělým dodatečným obsahem, který umožňoval si vyzkoušet nové národy, vojevůdce, ale také objevit […]

Jan Petrišče si vysnil, že bude čtenářům vyprávět svůj příběh.  A tak díky vydavatelství MaHa spatřil světlo světa Hnusvět s řízným podtitulem Po kolena ve sračkách a ilustrací na obálce, která přiláká oko čtenářovo a bude evokovat „něco superhrdinského“.

Hrdinové bez přívlastku

Samotný příběh je vcelku klasický: do města přichází vlna násilí, lockdowny vedou k nepokojům a lidé pozvedají svůj hlas i zbraně k vyjádření nevole. Což je přesně ta doba, kdy musí „někdo“ zasáhnout. A tím zmiňovaným „někým“ je skromná partička, která na první pohled připomíná superhrdiny z dílny Marvelu nebo DC.

Jako první se seznámíte s Postrachem, který je nepolapitelný a neprůstřelný, ale když už se objeví, neštítí se v duchu hesla „Účel světí prostředky“ použít násilí a nechávat po sobě spoušť i mrtvoly. To Letec je umírněnější, zatímco Noční stráž věří, že podobné brutální metody jsou občas účelné. Postupně se přidá ještě pár dalších podobně laděných „hrdinů“ a proti nim bude stát i nejeden nepřítel se zajímavými, leč v podstatě lidskými schopnostmi

Pojem superhrdina je totiž to, kolem čeho celou dobu kroužíme. O mnoha z postav by se totiž nedalo říct, že jsou hrdinové, a už vůbec ne že jsou super. Mnohým z nich nahlédneme pod masku, a zjistíme, že jsou to v podstatě obyčejní lidí, které do kostýmu nebo spíše technologického vybavení vehnala nutnost nebo ne úplně dobré ani nesobecké pohnutky. Nejsou to velké ideály o ochraně nevinných, ale něco, co dělají z vlastních důvodů. A nejsou to ani lidé, jejichž schopnosti by přesahovaly ty běžné lidské (tedy, kromě Postracha).

Čichám, čichám prvotinu

Příběh sám o sobě není špatný, sice mírně klišovitý, ale u tohohle typu příběhu to není na škodu. Dějový oblouk – fajn, zvraty, překvapení, to vše je přítomno a bez výhrad, ale… Po kolena ve sračkách (jo, ten název může být důvod, proč si to čtenář chce nebo naopak nechce přečíst, je fakt parádní!) je autorovou prvotinou, a na to konto má několik much.

První z nich jsou postavy – ačkoliv nelze upřít Petriščemu snahu, jejich vyznění je „tak napůl“. Jako začínající autor nedokázal naplno prodat jejich hloubku, motivace upoutá, ale nechytne za srdce tak, jak bylo nejspíš plánováno… Zkrátka, k hlubšímu prožitku chybí trocha toho patosu a umění klíčové okamžiky lépe „prodat“. U jedné z postav je pak těžké uvěřit, že i když se po letech vrátí domů, rodiče ji přijmou bez mrknutí oka a ještě jí v pomůžou v obtížné situaci.

Další věcí, která ruší při čtení, je autorova stylistická neobratnost, která v mnoha momentech ruší tok příběhu. Občas se objevují slovní spojení nebo stylistické obraty, které z textu „vyčnívají“; čtenář má pocit, že tam prostě nepatří nebo je volba slov a obratů neobvyklá. Je to škoda, tady by stačil jeden dva zkušení betačtenáři nebo redaktor/ka a celkový dojem z knihy by byl o velký kus lepší.

Na druhou stranu je v knize i za co chválit. Sympatický byl například nápad na scénu, kdy dochází k propojení několika postav v jeden moment prostřednictvím televizních zpráv. Uznale je třeba pokývat hlavou i při odhalení skutečné motivace Letce, několika specifických scénách s Noční stráží nebo občasných promluvách Postracha a vlastně i pointě celého příběhu ohledně vzniku nepokojů.

Bohužel, Hnusvět: Po kolena ve sračkách je v podstatě průměrná kniha, splněný sen, který ale nerozbije český literární trh. Příběh není špatný, jen ho bohužel sráží lehce neumělé zpracování, na druhou stranu nelze autorovi upřít ani několik dobrých momentů a snahu o vývoj postav a díky tomu celého příběhu. Pokud překousnete trochu té jazykové kostrbatosti, stojí Hnusvět za vaši pozornost.

Jan Petrišče: Hnusvět: Po kolena ve sračkách

Vydala: Maha, 2024

Počet stran: 189

Cena: 299,- Kč

Román v dopisech se už v dnešní době moc nenosí. Hitem byl v období osvícenství v 18. století, pak z literatury ustoupil do pozadí a objevil se jen sem tam. Dalo by se říci, že se jako žánr vyčerpal, přesto ve 21. století zažívá comeback, ovšem pisatelé si nevyměňují dopisy, nýbrž SMSky či e-maily. Umění, jak to udělat, aby se čtenáři neunudili k smrti, však těžko nahradí emotikony a hashtagy. Koncept střídání pisatelů je zpočátku zajímavý, ale jakmile pochopíte princip, může přijít nuda. U Dopisů měsíčního dne se vám to však nestane díky kombinaci s detektivními prvky. Autorka dokáže tak skvěle napínat, že to člověku prostě nedá, aby nepátral dál a čekal na skandální odhalení až do poslední zprávy.

Nevěříte, že je to možné? Emmi Itäranta to dělá jemně, tu a tam naznačí, zneklidní, napoví… Ale ne zas tolik, aby bylo rozuzlení předvídatelné. Nešťastná Lumi jednou najde místo svého životního partnera pouze varovný dopis. Po Sol jakoby se slehla země. Když se příliš dlouho neozývá, kontaktuje nejprve její rodinu, a když nepochodí ani tam, najde si soukromou vyšetřovatelku Erisu Karim. Sama si zatím píše deníky, které pak tvoří jádro dopisů pro Sol. Autorka je čtenářům postupně dávkuje spolu s Erisinými zprávami, jak v pátrání pokročila. Díky nim víme, že Sol žije, ale to je vše, žádná možnost kontaktu či setkání.

Lumi, povoláním léčitelka, velmi trpí samotou a každou buňkou svého těla touží po shledání. Mezitím zažívá na vlastní kůži ekologickou katastrofu způsobenou biologickou bombou s poetickým názvem Inanna (sumerská bohyně lásky). Tichomoří je jejím následkem naprosto zničené. Za útokem stojí ekoteroristická organizace Obraceči kamene, s nimiž má Sol nejspíš něco společného. Předchozí útoky zničily cylindrická města Nüwa a Fu-si, takže se v žádném případě nejedná o planou hrozbu. Díky tomu se Země dostane v celogalaktickém systému, jehož součástí je téměř celá Mléčná dráha, do izolace, a Lumi hrozí, že se už do konce svého života nedostane odtud a nikdy se se Sol nesetká…

Autorka má svůj fikční svět dobře promyšlený. Setkáme se v něm s celou řadou ekovychytávek, jakými jsou třeba biografitti (z živých rostlin) nebo jinovatník, což je zázračný lišejník s léčivými účinky. Pozoruhodný nápad představuje rekreační souostroví Londýny, které se návštěvníkům nabízí v různých stylových variantách (viktoriánský, rockový…). Zároveň – jak už to v dílech Emmi Itäranty bývá – neztrácí její futuristická vize duchovní rozměr. Inspiraci obvykle hledá ve východních filozofiích. Její fascinace Japonskem se projevila už ve Strážkyni pramene (překládána také jako Paměť vody nebo Kniha mistryně čaje – záleží z jakého jazyka, neboť autorka píše své knihy paralelně ve finštině i angličtině), kde významnou roli hraje čajový obřad. A také důraz na prožívání okamžiku, harmonii s přírodou, rozjímání, meditaci a nenásilí i tváří tvář krutosti totalitního řádu.

I v Dopisech měsíčního dne cítíme podobnou atmosféru, smutek a melancholii. Lumi jako léčitelku provází duchovní zvíře – rys – s jeho ztrátou pak i ona pozbývá svých schopností. Důležitou roli hraje v jejím životě kocour Ziggy, bez kterého se Lumi odmítá stěhovat. Myšlenkami se neustále vrací k domovu, který si se Sol vybudovala, ale musela ho opustit. Dům měsíčního dne byl víc než prostor, díky svému architektonickému řešení skýtal veškeré pohodlí a posiloval jejich duchovní růst. Nyní může Luminu zraněnou duši utěšit pouze droga Mlha (nebo též Avalon), to však Lumi neudělá a obrací svou pozornost k vlastnímu nitru. Pomocí astrálních putování je schopná vidět pravdu a léčit nemocné duše. Avšak jediné, co nakonec dá jejímu životu smysl, je záchrana dopisů, v nichž se skrývá nepříjemná pravda.

Musím přiznat, že z jejích zápisů čiší střídavě naděje a zoufalství. Příběh vyprávěný ve druhé osobě se už sám o sobě nečte snadno, k tomu pomalé tempo, které podtrhuje milostnou linku – je to všechno možné, jen ne nic, nač jsme z běžné knižní produkce zvyklí. Někde jsem zahlédla označení „love story“ či „vesmírná romance“. Tak na to zapomeňte! Lumi, tichá a mírná povaha (ve finštině „lumi“ znamená sníh), je naprosto opuštěná, chybí jí lidské objetí, dotyk, fyzická přítomnost jiné myslící bytosti. Rodina Sol bydlí příliš daleko, aby ji mohla navštívit, a tak vede se švagrovou Ilsou a tchyní Naomi jenom velmi odtažité videohovory. Jsou to její nejbližší příbuzné, a přesto tak vzdálené – a nemůže za to jenom obrazovka, která mezi nimi stojí. Rozpaky provází i jakékoliv vyjádření, které se týká Sol. Vyhýbavé odpovědi, zamlčování, přetvařování – nic z toho nemůže přinést Lumi útěchu.

Není divu. Sol je totiž záhada. Do konce románu se nedozvíme, zda je to muž nebo žena. Identita této postavy je genderově naprosto rozostřená, stejně jako celá osobnost. Nevíme, jak vypadá, ani co přesně dělá, a cokoliv, co se o Sol dozvíme, je jenom odrazem Luminých vzpomínek na společné chvíle. Když jsem to četla, na chvíli mě napadlo, že Sol vůbec neexistuje, vždyť jeho/její zprávy jsou tak anonymní, studené, strohé! Stejně by to zřejmě vypadalo, kdyby Sol stvořila pouze Lumina fantazie, aby něčím zaplnila prázdnotu uvnitř sebe. Ale ať už to autorka zamýšlela jakkoliv, vytvořila dojemné dílo o tom, jak cizí, vzdálení, a přitom blízcí a vzácní si můžeme být. „Pořád jsi tam, kde i já toužím být – ve vesmíru našich společných myšlenek,“ píše Sol na rozloučenou.

Jistě, teď můžete namítnout, že to vlastně žádná sci-fi není. Že je to vztahový román o míjení, o odcizení a touze po znovunalezení něčeho, co člověk ztratil. Portugalci na to mají slovo – saudade. Ten smutek je trýznivý, ale také trochu krásný, protože to, nač myslíme, neztratilo svoji hodnotu. Budu souhlasit, moc akčních scén ani dechberoucích rekvizit se v Dopisech měsíčního dne nedočkáme. Lidské emoce tu jsou důležitější než vědecká přesnost nebo věrohodnost. Koho otravuje i nepřehlédnutelný ekopřesah a na žádnou globální změnu klimatu či podobné bludy nevěří, bude nejspíš také zklamaný. Možná je to víc poezie než příběh, byť nenarazíte na jediný verš. Něco jako báseň haiku sepsaná před spácháním seppuky.

A přesto i takový příběh patří do science fiction a jistě si najde své čtenáře, možná právě pro své ekologické poselství. Vědci nedávno zaznamenali vliv ekologicky angažované literatury na její čtenáře. Údajně to funguje a takové romány skutečně podněcují zájem o dobré životní podmínky zvířat či změnu klimatu. Už Strážkyně pramene zaujala důrazem na environmentální strunu a získala celou řadu ocenění – finských i mezinárodních. Kniha se objevila mezi nominacemi na cenu Philipa K. Dicka, Compton Crook, cenu Golden Tentacle a cenu Arthura C. Clarka a také na čestném seznamu ocenění James Tiptree, Jr. (2014). Z neznámé autorky se rázem stala literární hvězda, překládaná do více než dvaceti jazyků. V roce 2022 pak přišla filmová adaptace románu v režii Saary Saarely.

S Dopisy měsíčního dne se dostáváme přímo na pole cli-fi, tedy klimatické fikce (nebo též „environmentální fikce“, „zelené fikce“, „fikce orientované na přírodu“, „antropocénní fikce“ či „solarpunku“ – vyberte si, pokud si potrpíte na nuance jednotlivých podžánrů). Tento směr má kořeny ve sci-fi, ale čerpá také z realismu a nadpřirozena. Rozmach zaznamenal někdy od roku 2010 a nyní je velmi populární. Autorka v knize přichází s konceptem „antrobiocénu“ hledajícího rovnováhu mezi antropocénem, kdy lidstvo svojí činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém, a biocénem, v němž směr vývoje určuje příroda a lidské stopy jsou zcela vymazány.

Pozoruhodné je, že mnoho ekofikčních románů zahrnuje také LGBT perspektivu a další sociální otázky, které mají odrážet udržitelnou, mírovou a spravedlivou environmentální budoucnost, a poslední kniha Emmi Itäranty splňuje toto všechno do puntíku. Jakoby se snažila předvést definici žánru v dokonalé nezpochybnitelné podobě, vč. striktního vyjádření nebinární osoby (umíte si představit, jaký to musel být pro překladatele ořech? Ale popral se s tím se ctí – asi jen ve dvou případech mě to trochu tahalo za oči). Něco tak unikátního si rozhodně nemůžete nechat ujít! Nakonec, musíme si zvykat, až bude jednou čeština zcela osvobozena od genderově určených sufixů, příčestí, přivlastňování a přechylování, takže bude zcela nebinární…

Procentuální hodnocení: 80%

Emmi Itäranta: Dopisy měsíčního dne

Vydala: Kniha Zlín, 2024

Překlad: Michal Švec

Počet stran: 336 stran

Cena: 449 Kč

Etherfields je desková hra snažící se posunout hranice herního designu a přinést hráčům jedinečný a hluboce atmosférický zážitek. Tato kooperativní hra pocházející z dílny polského studia Awaken Realms hráče vtahuje do surrealistického světa snů, v němž se musí společně orientovat, objevovat jeho tajemství a odhalovat skryté významy. Hra je určena pro jednoho až čtyři hráče a kombinuje mechanismy deckbuildingu, průzkumu, řešení hádanek a vyprávění těch nejbizardnějších a nejrozpustilejších příběhů, které dokáže lidská mysl vyplodit. Tuto opulentní záležitost nám v češtině přineslo vydavatelství Albi; a abych byl úplně přesný (pro některé ultra znalce této hry) tak Albi přineslo již „vyleštěnou” verzi Etherfields 2.0.

Na první pohled Etherfields uchvátí svým výtvarným zpracováním. Celá hra je vizuálně ohromující, což dokonale podtrhuje její snový charakter. Umění je přítomno ve všech aspektech hry, od karet přes desky až po samotné komponenty, a vytváří tak silný pocit ponoření se do temného, mystického světa. Styl ilustrací evokuje surrealismus Salvadora Dalího či snovou atmosféru filmů Davida Lynche, čímž se hra odlišuje od tradičních fantasy titulů. Pokud je hráč vizuálně orientovaný a hledá hru s neopakovatelnou atmosférou, Etherfields mu tuto potřebu bezpochyby splní.

Příběh hry je nelineární a umožňuje hráčům rozhodovat se, jak budou postupovat dál. Každé herní sezení začíná na mapě snového světa, kde se hráči mohou pohybovat mezi lokacemi, interagovat s postavami a připravovat se na hlavní část hry – snové mise. Tyto mise nejsou pouze klasickými scénáři typu „poraz nepřítele“ nebo „dostaň se k východu“, ale často přicházejí s unikátními úkoly a hádankami. Hráči se například mohou ocitnout v situaci, kdy musí identifikovat maskovanou chobotnici na čerpací stanici nebo se pokusit vyřešit záhadné střetnutí tří obrů házejících po sobě kameny.

 

Mechanicky je hra založená na deckbuildingu, kdy hráči spravují svůj balíček karet, jenž mohou používat buď jako zdroj pro základní akce, nebo jako speciální schopnosti. Karty lze vylepšovat, získávat nové a některé jsou dokonce zapečetěny, což omezuje jejich dostupnost v budoucích misích, dokud hráč nedostane povolení je otevřít. Tento systém dodává hře zajímavou vrstvu rozhodování, kdy musí hráči balancovat mezi okamžitým posílením a dlouhodobou udržitelností. Každý sen funguje jako malá úniková místnost, kde hráči řeší hádanky a hledají správnou cestu dál. Při průchodu kampaní odemykají nové mechaniky, postavy a možnosti, což jim umožňuje stále hlubší pochopení tohoto snového, místy až bizardního světa.

I přes fascinující základní koncepty se hra potýká s několika problémy. Drobným nedostatkem je škálování obtížnosti podle počtu hráčů. Při hraní v jednom hráči je hra poměrně náročná, zatímco s větším počtem hráčů se obtížnost často snižuje, protože skupina může pokrýt více oblastí mapy najednou a efektivněji využívat synergii mezi různými schopnostmi postav. Hraní se dvěma hráči se jeví jako optimální kompromis mezi obtížností a zábavností, zatímco hra ve čtyřech hráčích může být až příliš jednoduchá.

Významným problémem je také náročnost přípravy a správy hry. Nastavení nového snu trvá poměrně dlouho, protože hráči musí připravit specifické karty, dílky mapy a komponenty. Po dokončení snu se často musí vše složit zpět a připravit novou část hry, což může být zdlouhavé a narušovat plynulost zážitku. Některé sny jsou navíc buď příliš krátké, takže po dlouhém nastavování rychle skončí, nebo naopak obtížné, což může vést k nutnosti jejich opakování, což je škoda, protože znalost jejich průběhu z prvního průchodu snižuje jejich výzvu.

Přestože Etherfields obsahuje deckbuilding, hráčské možnosti v budování balíčku nejsou tak velké, jak by se mohlo zdát. Velikost balíčku je důležitá, protože menší balíček znamená častější míchaní, což v této hře vede k penalizaci. Hráči tak mají tendenci přidávat co nejvíce karet, což snižuje strategickou hodnotu rozhodování. Přestože nové karty nabízejí zajímavé schopnosti, jejich celkový dopad na hru není natolik zásadní, aby hráči museli pečlivě vybírat mezi různými možnostmi, což oslabuje hlavní přednost deckbuildingu jako mechaniky.

 

Navzdory těmto drobným problémům, Etherfields stále nabízí mnoho nezapomenutelných momentů. Objevování snových světů, řešení hádanek a rozvíjení příběhu přináší unikátní atmosféru, kterou nenajdete v žádné jiné deskové hře. Každý hráč si vytváří svůj vlastní příběh, přičemž možnosti rozhodování a následky činů dodávají hře na hloubce. Hra neustále překvapuje svojí kreativitou a originálním přístupem k designu misí, což může být pro některé hráče dostatečně přitažlivé, aby se přes její nedostatky přenesli. Ve své podstatě žádnou podobnou hru jsem v životě nehrál, a že mi jich na stole už přistálo desítky ne-li stovky.

O Etherfields by se dalo psát donekonečna, protože její rozsah, detaily a inovativní přístup k hernímu designu ji činí jedinečnou. Každá partie nabízí možnost ponořit se hlouběji do snového světa a objevovat skryté nuance, které se na první pohled zdají neuchopitelné. Nejde jen o vizuální zážitek, ale o komplexní dobrodružství, které hráče nutí přemýšlet, improvizovat a objevovat nové herní strategie. Při každém dalším průchodu hrou se otevírají nové možnosti a souvislosti, což vytváří dojem nekonečné variability. Ať už se rozhodnete zkoumat jednotlivé sny nebo se ponoříte do příběhové kampaně, každý okamžik v Etherfields přináší originální výzvy a nezapomenutelné momenty.

Pamatuji si to jako dnes – když Albi před několika lety oznámilo, že se chystají tuto opulentní hru lokalizovat, byl jsem nadšen. Trvalo to roky a neukvapili se s vydáním první vlny hry, která trpěla na drobné nedostatky, jako jsou špatně napsaná pravidla nebo některé frustrující a zbytečně se opakující herní mechanismy. Albi počkalo a přineslo nám na trh až druhou verzi této hry, která už těmito zásadními neduhy netrpí, proto pokud jste před pár lety v recenzích na tyto věci naráželi, můžete být v klidu – český hráč dostane do rukou již opravenou verzi. Navíc je možné si dokoupit rozšíření v češtině přidávající do hry pátého hráče.

Etherfields je hra, která dokáže nadchnout. Pokud si hráči cení atmosféry, uměleckého stylu a unikátního designu, mohou v ní najít jeden z nejpoutavějších herních zážitků, který nikdy doposud nezažili. Hra je nejen vizuálně ohromující, ale také přináší jedinečný mix vyprávění příběhů, logických hádanek a deckbuildingu, který je v herním světě skutečně originální, byť by zasloužil krapet vyladit, ale to už je spíš jen hnidopišství. Každé sezení nabízí nové a nečekané momenty vtahující hráče do surrealistického světa snů, plného fascinujících vizí a atmosférických výzev. Pokud hledáte titul, který vás přiměje přemýšlet, objevovat a neustále vás překvapovat, Etherfields vám nabídne přesně to. Věřte mi, nic podobného jste na stole ještě neměli.

Autor: Michał Oracz

Počet hráčů: 1-4

Doba hry: 120 a více minut

Doporučený věk: 14+ let

Čeština: pravidla ano, materiál ano

Vydal: Albi

Cena: 3 239 Kč

Článek si pro vás připravili alfa a omega skupiny, Zdeněk Vacek s Nikol Horákovou

Vizí Vlčích štěků je vybudovat komunitu fanoušků a nadšených čtenářů – prostřednictvím nadaných autorů, kteří neváhají připojit svůj unikátní hlas k bohatému univerzu Zaklínače.

Ať už se svými příběhy pokoušíme rozšířit a prohloubit existující narativy nebo přinést zcela nová dobrodružství, to vše činíme s respektem k původnímu kánonu. Naše tvorba je nekomerční, píšeme pro radost a z lásky k tomuto jedinečnému světu.

Vlčí štěky odstartovaly na sklonku října 2024, ale jejich kořeny sahají mnohem dál… Za vznikem projektu a v čele virtuální smečky stojí Zdeněk Vacek alias Logen, jenž svůj vypravěčský zápal nalezl v roli Pána jeskyně. Aby hru na hrdiny, zasazenou do alternativních zaklínačských kulis ještě více obohatil, zahajoval každé sezení příběhy o událostech, které se přihodily takříkajíc za oponou. Protože byly opravdu krátké a zprvu jim nepřikládal velkou váhu, připadalo mu trefné dát jim přízvisko „štěky“.

Zpětná vazba se však jevila natolik pozitivní, že Logena motivovala k dalšímu (a delšímu) psaní. Založil Facebookovou skupinu v naději, že jeho počiny snad někoho podnítí k vlastním pokusům. Chtěl zkrátka tvořit s lidmi pro lidi – a ono to skutečně fungovalo! Stránku brzy začalo sledovat stále více uživatelů a objevilo se plno začínajících autorů, v jejichž díle spatřil potenciál.

Mezi ně patří kupříkladu Soňa Dohnalová popisující napadení magické akademie Arethusy, Barbora Matthaei s tajuplným osudem strážkyně Bjarky, Jitka Kopečková přibližující život Ciry na Stezce, Viliam Gehri a příští generace zaklínačů Školy kočky, Viktor Bedřich s povídkovou sbírkou o kováři prahnoucím vyměnit kovadlinu za stříbrný meč, a v neposlední řadě Martin Šašek s temnou novelou o chlapci, kterýžto se v krvi a stínech Temerie zrodil v muže.

Sám vůdce v současné době pracuje na cyklu Mladý Gryf, kde sirotek Bremer vstupuje do nelítostné hierarchie a tvrdého výcviku kadeta v pevnosti Kéret. Jelikož Logena vždy bavilo učit se novým věcem, netrvalo dlouho, než se pokusil převést svůj text i do audio podoby a Vlčí štěky se tak dočkaly oficiálního YouTube kanálu.

Záhy poté navázal spolupráci s Nikol Horákovou, jež se jako jediná z autorů zapojených do projektu odvážila fušovat do řemesla přímo Sapkowskému a sáhnout na ikonu Geralta z Rivie, viz retellingová prvotina Mezi trním na motivy Šípkové Růženky. Výsledkem spojení čarodějky a hlasového kouzelníka (slova jednoho z věrných odběratelů) jest kompletní audio-série Jeden musí z kola ven, kterou by nyní rádi představili širšímu publiku.

Povídka se snaží napodobit náměty i styl sbírky Poslední přání, přičemž nezapomíná ani na herní mechaniky Divokého honu. Inspiruje se pohádkou O dvanácti měsíčkách, přetváří ji a umísťuje do nelítostného Zaklínačského světa.

Tomu se říká: Z bláta do louže. Sotva se Geralt jedné žádostivé čarodějky zbavil, osud mu do cesty posměšně přivál další. Okouzlující Triss Ranuncul ovšem kromě jeho společnosti ocení i zručnost s mečem… Černý les totiž nevydá své poklady lacino a na dřevorubce – těžící takzvané angrenské zlato, po němž král Foltest mimořádně pase – posílá nejrůznější stvůry. Přinejmenším to tvrdí velitel tamní posádky, kterému se zaklínačova přítomnost poblíž vyslankyně vůbec nelíbí a využije sebemalichernější záminku, aby se mohl domnělého soka v lásce alespoň na chvíli zbavit

„Pakliže máte koníček, který vás naplňuje a přináší vám potěšení, přeji vám hodně zdaru při zdolávání pomyslných cílů, jež vás posunou vpřed. Člověk nemusí být nutně nejlepší v tom, co dělá – pokud do toho však vloží srdce a kus sebe, stane se jeho dílo něčím výjimečným.“
 ~ vzkazuje Logen (tedy… až po tom, co mu bylo zakázáno citovat jeho milované motto: „Nech zhynú všeci zku*vysyni!“)

Máte chuť podělit se o své příběhy, nebo naopak prozkoumat díla ostatních? Těšíme se na vás! Společně se můžeme inspirovat, motivovat a vzdávat hold kultovní legendě – fantasy srdcovce, která nás všechny tolik spojuje.

PRAHA (27. únor 2025) – Nakladatelství Leonardo s potěšením oznamuje vydání nového samostatného románu ze série Zaklínač od uznávaného polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Série o zaklínači se stala celosvětovým fenoménem, který byl přeložen do více než 40 jazyků, a od roku 1986, kdy vyšla první povídka, se po celém světě prodalo více než 30 milionů knih.

Vydání nového zaklínačského románu bude v oblasti fantasy jednou z největších událostí roku, proto nakladatelství Leonardo román vydá v českém překladu, jak tištěný, tak v digitálním formátu, stejně jako 20 dalších mezinárodních nakladatelů. Očekávané datum vydání je 30. září 2025.

„Rozcestí krkavců“ („Rozdroże kruków“) je skvělým úvodem do světa o zaklínači pro nové čtenáře nepřehlédnutelným titulem pro dlouhodobé fanoušky. Tento samostatný román líčí příběh teprve osmnáctiletého Geralta z Rivie na cestě stát se kultovním zaklínačem, který si podmanil společnost v osmi knihách, mnoha povídkách, videohrách od CD Projekt Red a v seriálu od Netflixu. Geralt opouští domovskou tvrz Kaer Morhen a vydává se na cestu, na které potkává nestvůry, zrádce, nové přátele i známé tváře, ale také lidské opovržení zaklínači. „Rozcestí krkavců“ je po deseti letech novou knihou ze zaklínačského světa a její vydání je podpořeno koordinovaným světovým vydáním. Nakladatelství Leonardo tak spolupracuje s agenturou PPLA a dalšími mezinárodními nakladateli, aby se z vydání stala celosvětová událost.

„Rozcestí krkavců“ přeloží, stejně jako všechny ostatní knihy ze série o zaklínači, Stanislav Komárek. Do češtiny přeložil také Sapkowského „Husitskou trilogii“.

Spisovatel Andrzej Sapkowski o knize řekl: „V knize ‚Rozcestí krkavců‘ se vracím ke kořenům Geraltovy cesty. Není neohroženým zabijákem nestvůr, jak ho známe, ale mladý zaklínač, který teprve začíná chápat tíhu svého osudu. Představte si Geralta, ale mladého, s méně jizvami a povýšenějšího. Je to příběh o osobním růstu, setkání idealismu s tvrdou realitou a volbách, které utvořily legendu. Je o hledání svého místa ve světě, který vás neustále vyzývá, abyste se stali něčím víc, než si myslíte, že můžete být. Nemohu se dočkat, až budou mít čtenáři příběh v rukou a budou kráčet po boku Geralta. Zažijí tak zkoušky, které ho formovaly, a cestu, která ho nasměrovala k jeho osudu.“

 

O Leonardu

Leonardo je malé české nakladatelství známé hlavně vydáváním polských autorů, především knih Andrzeje Sapkowského, jako je série o zaklínači a „Husitská trilogie“. Nakladatelství založil ostravský rodák Jiří Pilch v roce 1993 na základě stejnojmenného fanzinu, jehož jeho redaktorem. Od založení funguje nepřetržitě i přes Pilchovu smrt v roce 2009. V současné době je jeho šéfredaktorem syn Robert Pilch a jeho nakladatelství Brokilon je výhradním distributorem knih nakladatelství Leonardo.

Postavit elektrickou síť na ostrově plném neposedných koček? Nekojima prověří vaši šikovnost i trpělivost v napínavé deskové hře. Aoshima je jedním z japonských „kočičích ostrovů,“ kde počet koček výrazně převyšuje počet lidských obyvatel. Pro většinu světa je však známý jako „Nekojima“, což v překladu znamená „kočičí ostrov“. A právě toto místo, zdá se, inspirovalo autory  a  […]

Žánr LitRPG je dost specifický. Nejde v něm pouze o příběh, ale autor při jeho psaní musí do vyprávění zahrnout také systémová hlášení, tabulky hráčů a další herní hlášky – tedy, pokud chce, aby jeho knihu herní komunita přijala. To vše samozřejmě autoři jako dlouholetí hráči online her věděli, a tak knihu prošpikovali jak statistikami, tak spoustou systémových zpráv. Tým pod vedením režiséra Ondřeje Černého a zvukaři studia Media Space se museli při audiozpracování prvního dílu HEXu s podtitulem Bažina popasovat se spoustou netradičních překážek. Nakonec všechna systémová hlášení načetla Nikola Heinzlová. Její hlas byl náležitě upraven, aby zněl jako hlas umělé inteligence, takže si při poslechu budete opravdu připadat jako byste byli součástí hry. Audiokniha kopíruje zvukovou stopu online her natolik dokonale, že i hudební podkres a veškeré zvukové efekty zní tak, jak jsou hráči zvyklí. V tomto směru je audiokniha nefalšovaným herním zážitkem.

Role vypravěče se ujal herec Filip Jančík. Ten se zase musel popasovat nejen s příběhem jako takovým, ale především s postavami a hráči, které Leona, tedy vlastně její postava hraničářka Leora, ve hře potká. Zvlášť tvrdý oříšek pro něj musely být postavy, jejichž projev není zrovna standardní. Přesto si dokázal poradit s gnollem Corbacem a jeho vrčivě štěkavým hlasem i s lilánou, která sice vypadá jako srnka křížená s elfkou, ale mluví hýkavým hlasem pivního skauta. Ostatně i Penelopa Pivoňková, která je sice orčí šamankou, ale hraje ji mladičká, zakřiknutá a dost naivní dívenka, mohla být pro tohoto zkušeného interpreta jistě solidní výzvou. Přesto jsou v Jančíkově podání všechny tyto postavy stejně živé, jako by byly reálné. Jančík v roli vypravěče také skvěle pracuje s atmosférou příběhu a emocemi postav. Když Leora trpí frustrací z nezdarů, věříte jí to. Když se plíží dungeonem a má strach že zemře, úplně zapomenete, že jde o pouhou audioknihu.

Ve výsledku je tedy audiokniha HEX: Bažina díky skvělému interpretovi a celkovému zpracování o level či dva větším zážitkem než její knižní sestřička.

Zuzana Strachotová, Tomáš Košek: HEX: Bažina

Vydala: Audioteka ve spolupráci s Fantom Printem, 2025

Interpreti: Filip Jančík, Nikola Heinzlová

Délka: 15 hodin 7 minut

Formát: MP3 ke stažení

Cena: 449 Kč

Lovecraftovský mýtus je mezi milovníky hrůzy a hororu už kultem a autorovo dílo v podstatě nedotknutelné. Ale Gó Tanabe ve svých manga adaptacích autorových děl ukázal, že nejde o žádnou svatokrádež, ba naopak. Jeho zpracování totiž nabízí trochu jiný úhel pohledu na žánrovou klasiku.

Tanabeho kresba je opravdu úžasná (z povídky Věc z temnot)

Ve Věci z temnot a dalších příbězích dostane čtenář hned pětici povídek, z nichž nejrozsáhlejší je na titulu uvedená Věc z temnot. Vesměs se jedná o relativně přímočaré příběhy, ale autorova tvorba není založena na nečekaných zvratech a akci – Lovecraft si rád dá načas a vyžívá se v detailech, aby navodil neopakovatelnou atmosféru a pocity paranoii. A ať už máte jeho povídky přečtené tam a zpátky či ne (pro mnohé je Lovecraftův styl ne příliš čtivý), nebo jste je nikdy neviděli, dostane vás Tanabe svými autorskými zbraněmi. Stačí jen, abyste se nebáli bát se.

Nejsilnějším vjemem z celé knihy je atmosféra, která na vás dýchne hned od prvních stran. Černobílá kresba doslova přecpaná detaily dokáže dokonale zachytit plíživou, postupně gradující hrůzu a ponurost nabízených příběhů. Tanabe často využívá i menší panely s drobnými detaily jako jsou nohy strnulé šokem či výřez očí ke zdůraznění momentu, vytvoření napětí. I „nepopsatelné“ bestie jsou ztvárněny přesně tak, aby nechaly čtenářovi dostatek prostoru pro fantazii a zároveň vypadaly hrozivě a děsivě. Nebojím se říct, že obrazové ztvárnění je oproti textové předloze mnohem dynamičtější – popisné pasáže, mnohdy dosti „ukecané“, jsou shrnuty do několika panelů, a díky kresbě ještě mnohem více vynikne duch celého dění, ono mrazení z mnohdy jen tušené přítomnosti „něčeho“.

Nemějte strach z manga formátu – na přední (tedy vlastně zadní) straně knihy je jednoduchý návod jak číst, a byla by škoda přijít kvůli předpojatosti o úžasný zážitek. Vnitřek knihy vám vaši důvěru mnohokrát vrátí. Opět vás uchvátí především kresby většího formátu – jednostránky či dokonce dvoustránky jsou pastvou pro oči. Zkuste si schválně v knihkupectví zalistovat, uvidíte, že vás přesvědčí.

A to jsou další dvě velké zbraně – styl kresby a její přehlednost. Nemusíte mít strach z typických manga rysů – kresba Go Tanabeho vypadá „evropsky“. Nečekejte ani žádné velké experimenty s panely, Věc z temnot je velice přehledná a přizpůsobená tomu, aby byl příběh prodán v celé jeho děsivosti. Rčení, že ďábel se skrývá v detailu, zde platí dvojnásob.

Jak již bylo řečeno, obsahuje kniha celkem pětici povídek. Ty jsou příjemně různorodé – od nalezení tajemné pevniny přes příběh záhadného kostela a vykrádání hrobů až po bloudění oceánem v ponorce či objev v poušti. Dějové linky jsou přímočaré a Tanabe adaptuje scénáře přesně dle předlohy. Pro fanoušky Lovecrafta je to neopakovatelná možnost vidět známé texty úplně jinou optikou, pro ostatní pak šance seznámit se s kultovními monstry jako Dagon nebo nahlédnout do ďábelské zapovězené knihy, Necronomiconu. Uvidíte věci, které se vzpínají lidskému rozumu a jsou mnohdy větší než lidstvo samo.

Věc z temnot a jiné příběhy je velmi dobrou adaptací – zachovává vše, co udělalo z předlohy kultovní příběh, a navíc nabízí další rozměr díky emocím a strachu ukrytým do kresby. I kratší povídky v podání Gó Tanabeho jsou působivé, a je znát, že jsou dělané s láskou a obdivem k předloze.

Věc z temnot a jiné příběhy

Scénář: H.P. Lovecraft

Adaptace: Gó Tanabe

Kresba: Gó Tanabe

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: CREW, 2025

Počet stran: 332

Vazba: pevná, vázaná

Cena: 499 Kč

 

Ukázkou si můžete zalistovat ZDE

Novinář Mike má hlavu plnou starostí o svůj nedokončený rozhovor s předním českým spisovatelem, který mu do schránky ještě neposlal odpovědi na jeho poslední otázky.

Vidina na čtení Drsného spasitele 2 mu nedává spát.

S hlavou plnou vnitřních hádek usedá na lavičku v Parku Jubilee. V dálce Londýnské oko líně rotuje, jako by jeho život měl všechen čas světa – na rozdíl od Mika. Fouknul vítr, žluté listí se lenivě převalilo kolem a Mike se na chvíli uklidnil. Byly to jen listy. Prozatím…

Tenkrát na podzim v Jubilee

Sedím na lavičce v Jubilee Gardens, kousek od vlakové stanice Waterloo, kde se podzimní vítr tiše proplétá mezi listy stromů. Jejich šelest budí dojem rozverného nadšení, s nímž se jednotlivé lístky oddávají bezděčnému tanci. Na pozadí líně ubíhá další londýnský den v rytmu projíždějících vlaků a tlumených hovorů míjejících chodců.

V mírně travnatém svahu osázeném platany si všímám dvojice, jež si pod nedalekým stromem rozprostřela deku, evidentně ignorujíc chladné počasí vládnoucí listopadové krajině. Muž, v sedě opřený o kmen, s hlavou schovanou za dvojstránkou novin. Žena, celá zachumlaná do bundy a střapaté šály, pojídá něco z piknikového koše. Na hlavě má velká sluchátka, která jako by ji svou tíhou nutila lehce zaklánět hlavu. Její zasněný pohled, upřený někam k horizontu za mnou, umocňuje celkový výraz někoho ztraceného ve svých vlastních myšlenkách. Svému partnerovi přitom nevěnuje žádnou pozornost.

Hlavou mi proletí, že na piknik už je trošku zima, ale koneckonců proč nevyužít možná poslední slušný den v jinak chladném konci londýnského podzimu? Vzduch se pozvolna naplňuje směsí nostalgie a melancholie přibližujícího se večera.

Mrknu na hodinky — 3:31. John Francis Kovář, pro známé jen JFK, je obvykle přesný, takže si pro sebe zamumlám, jestli snad dnes neporuší svou pověstnou dochvilnost.

Ve stejnou chvíli si všimnu, že žena na piknikové dece sedí sama. Kde je muž, jenž jí dělal společnost, se ptát nemusím. Lehké plácnutí novinami do odhaleného krku a charakteristická vůně novinového papíru prozrazuje, že nyní stojí za mými zády. Pootočím se, čímž se mi naskytne výhled nejen na srolované periodikum, ale i na ruku, která jej třímá. Její hřbet je zdoben mnoha jizvami. Prsty a klouby, za které by se nemusel stydět nejeden boxer, mi napovídají, že tato ruka dokáže mnohem víc, než jen učinit přátelské gesto s novinami.
Na moment mě zaujmou i hodinky s koženým páskem na zápěstí. Byly evidentně navrženy spíše pro praktičnost a odolnost než pro vzhled, a jejich opotřebovanost a šrámy svědčí o dlouhém a náročném užívání.

„Tak co, žurnalisto, říkal jsi na půl čtvrtou, ne?“ ozve se za mnou pobavený hlas. JFK si s úsměvem bez vyzvání přisedá vedle mě, jako by na tuhle lavičku v parku čekal celý den.

„Mám pro tebe dobré zprávy, i když, ony to spíš budou noviny.“

Sotva to dořekne, hodinky na jeho zápěstí třikrát pípnou – takový ten klasický monofonní dvojtón: típ-típ, následováno po krátké pauze delším tíííp.

John je nikterak nekontroluje, ale je patrné, že se nad něčím na chvíli zamýšlí.

Následně uchopí smotané noviny do levé ruky a přiloží je k oku, jako když si děti hrají na pozorovatele pirátské lodi, a krátce zaostří k horizontu před sebou. Náhodou si všímám, jak ukazovákem a prostředníkem pravé ruky položené na stehně vyklepává krátký, ale energický rytmus.

Čekám, jak tuhle výstřednost John vysvětlí, ale nechává ji bez komentáře. Ve chvilce trapného ticha si všimnu, že žena se sluchátky, nyní zčásti schovaná za piknikovým košem, zřejmě něco hledá v batohu. U boku jí leží otevřená taška, které jsem si dříve nevšiml. Podívám se zpátky na Johna a zkouším prolomit mlčení navazující otázkou.

„Takže nakonec poskytl veškeré odpovědi, a máme to?“ ptám se s nadějí a vracím pozornost na svého přísedícího.

JFK se usměje a podá mi smotaný novinový výtisk. Před sebou mám výsledek mise, o kterou jsem JFK požádal už v roce 2007. Tehdy jsem ho poprosil, aby se vydal do paralelního světa vycházejícího z naší minulosti, kde Miroslav Žamboch ještě není tak zaneprázdněn, a mohl by tak vyplnit mé interview. Pro JFK, který je zvyklý na cestování časem i navštěvování paralelních světů, to byla jen další z mnoha podobných výzev.

Přebírám od něj ruličku novin, rozprostírám je na klíně a zkoumám datum uvedené v pravém horním rohu titulní strany – sedmého listopadu roku 2013.

„Prozraď mi, jak jsi vlastně obešel agenturu, aby nepřišla na tuhle misi na vlastní pěst? Že tys to hodil na kapitána Vermiřovského? Určitě ti za ten baťoh nacpaný kokosy s orgolitem ještě dlužil poslední maličkost.“

JFK jen rozhodí rukama a s kavalírským úsměvem odvětí: „Bez komentáře“.

Típ típ, ozývají se opět Johnovy hodinky.

Oči mi zmateně zatěkají k Johnovu zápěstí, ale pak se vrátí k jeho takřka pokerove tváři.

„Rozumím, ale není na tenhle kousek tisku z roku 2013 už trochu pozdě?“ reaguji s lehkou pochybností v hlase.

„Nalistuj si předposlední stranu, kulturní rubriku,“ odpoví mi JFK s jiskrou v oku.

Otevřu noviny a čtu: Velká naděje nejen jaderné bezpečnosti září na poli sci-fi a fantasy literatury. Víc v tomto exkluzivním interview.

„No, šest let, a ani to nebolelo, co?“ pronáším s ironickým úsměvem.

JFK se uchechtne a dodá: „Nakonec jsme museli kromě našeho esa v rukávu, doktora Srby, který pracuje s obětí tvého giga-interview, zapojit i pár nenápadných specialistů. Doktor Srba mu sice občas připomínal, že by měl interview hlavně pro jeho duševní mír už dokončit a mít to definitivně z krku – samozřejmě ve formální, skrytě pracovní formě. Problém však nastal, když se Miroslav dozvěděl, že tvoje paralelní já v té době vedlo rozhovor i s doktorem Srbou. Ten se ale zakrátko dostal do úplně stejné situace jako Miroslav; z nedostatku volného času a kvůli upřednostňování úkolů s vyšší prioritou – omlouvám se za upřímnost, žurnalisto, ale říct jsem to musel – se v určité fázi také zasekl a přestal odpovídat. Tím pádem na Miroslava ztratil jakoukoliv motivační páku. Nejvíc to vyplulo na povrch jednou během pauzy na oběd, kdy se Mirek míjel s doktorem Srbou ve frontě v jídelně. Na doktorův výmluvný úsměv skrývající němou výtku tam Mirek odpověděl zanotováním: ‘Víš – že v podstatě jseš na tom – stejně jako jááá…‘. Od té chvíle tahle hra začala ztrácet na efektu.“ JFK zvedne ruku s nataženým ukazováčkem a pomalu jím začne vytáčet neviditelná kolečka. Význam gesta je jasný: od té chvíle bylo nutné přistoupit k jisté eskalaci.

Típ típ. Snažím se Johnovy hodinky zdvořile ignorovat, a raději se dožaduji detailů.

“Máš na mysli teďka podobné drsňárny, na které vzpomíná Žambochův kámoš Jiří Walker Procházka? Třeba když mu Staso Juhaňák nechal čas od času proletět kulku nad hlavou, když skloněn nad starým psacím strojem tvořil něco jiného než Ken Wooda trojku? Nebo když mu Ondřej Jireš propíchnul pneumatiku, protože se opozdil s odevzdáním nějakého literárního updatu? Prostě ty ryze přátelské formy svérázného redaktorského vedení na dálku?“ pousměji se sarkasticky.

„Né, to nebylo vůbec třeba, ale o tomhle, co říkáš, jsem taky slyšel. Celkem síla, ale na Prahu dobrý,“ usměje se JFK.

„V našem případě stačilo, když mu třeba na střelnici začala ve zbraních selhávat munice, opakovaly se problémy se zádržkou a tak podobně. Náš sabotérský majitel střelnice dostal brilantní nápad: když se bude Miroslav zasekávat v interview, tak proč by se mu nemohly zasekávat i zbraně? Připomínka, ale s chutí střelného prachu a dávkou mechanické poruchy. No, a výsledek máš v těch novinách,“ klepne JFK prsty pravé ruky do novin na mém klíně.

“Můžeš to použít pro svůj článek. Podle toho, co o něm vím, je naprosto stejný jako v realitě, ve které jsme to pořídili – správnej pohodovej chlap, co drží slovo.”

Típ típ.

Bez reakce na signál hodinek John dodává: “Stačí občas zařídit nějaký ten zásah shůry.“

„Účel světí prostředky. Díky, Johne, máš to u mě,“ odpovím mu s hranou vážností.

„Jo, a to ještě není všechno.“ odpoví JFK. Doteď ležérně zkřížená chodidla rozplete a zaklesne pevně o chodník. Pak zvedne ruce nad hlavu, jako by se protahoval po mnoha hodinách strávených nad klávesnicí. K mému překvapení však nechá jednu ruku klesnout na mé rameno, zdánlivě v klukovském kamarádském gestu.

Típ típ típ!

S pohledem upřeným na chodník před námi mě John pevným stiskem uchopí za rameno.
V dálce slyším pronikavé pískání brzdových kotoučů přijíždějícího vlaku.

JFK se natočí ke mně, veškerá žoviálnost v jeho hlasu a tváři je najednou pryč:

“Dám ti ještě dvě rady do života,” říká John, podivně potichu. Nakláním se blíž, abych ho v tom nenadálém hluku vůbec slyšel.

“Nedělej tak dlouhá interview a až domluvím, nakloň hlavu o dvacet stupňů doleva.”

“Cože??” Vyvalím na něj oči a snažím se pochopit, co mi bylo právě sděleno.

Tíííííp!

V ten moment mě JFK trhnutím za rameno směrem k sobě vychýlí z rovného sedu, až mi hlava sama odskočí jako hadrovému panákovi. Kulka, jejíž původní trajektorie plánovala zaparkovat v nekomfortní zóně mé pravé mozkové hemisféry, se s tichým pufnutím zaryje do kořenů tisu červeného před námi. Do vzduchu vylétne sprška z mulčovací kůry. Na pravé tváři cítím až něžný dotek vzduchu, který smrtící projektil rozrazil po cestě kolem mého spánku.

John mi dalším trhnutím přimáčkne hlavu k lavičce. Svět kolem jako by se otočil o devadesát stupňů.

Od jednoho z platanů, kde se ještě před chvílí odehrával neromantický piknik, se náhle ozvou dva zášlehy sonického třesku. Jeden hřmotný a dunivý, druhý ostrý a pronikavý. Z koruny stromu s vystrašeným křikem vylétne malé hejno ptáků. Rozvířené listí se pomalu začne snášet k zemi.

Žena na piknikové dece leží ve střelecké poloze. Její pohled, nyní stíněný černými taktickými brýlemi, je upřen do optiky odstřelovací antimateriální pušky.

Uvědomuji si ostrý zvuk klaksonů a křik přicházející od výškové budovy vzdálené asi tři sta padesát metrů za námi.

Instinktivně se ohlédnu přes rameno k zasažené budově. Moje smysly jsou přehlcené a v uších mi neodbytně piští, ale začínám vnímat vzrušené hlasy z parku. Od druhého výstřelu nemohlo uplynout více než patnáct vteřin. Všimnu si, že žena na piknikové dece teď v pevném pokleku na jednom koleni se strojovou přesností rozkládá zbraň a narychlo ji vkládá do tašky. Trojnožku maskovanou v piknikovém koši nechává ladem, brýle strčí do kapsy bundy, upraví si sluchátka a za pár okamžiků se už s přesvědčivě hraným rozrušením vzdaluje od místa činu. Uvolněné platanové listí plynule doplouvá na zem.

JFK se zvedne a upraví si límec kožené bundy.

“Jdeme,” prohlásí a jistým krokem odchází od lavičky. V naprostém šoku se za ním ohlížím a snažím se vstát také. Nohy se mi ale zlomí v kolenou, jako když loutkař povolí nitku.
JFK se otočí, udělá pár rychlých kroků zpět a pomáhá mi nevrávorat.
Jak mě táhne pryč, snažím se vydolovat jedinou smysluplnou větu, ale nezmůžu se na nic víc než: “Co to…, tys mě právě…”
“Jo, ale kredit patří i mé společnici,” prohodí JFK a hlavou pokyne k opuštěné piknikové dece.
“Ona střílela…?” řeknu v ohromení a naposledy se otočím za mizející ženskou siluetou.
“Přesně tak. Nikita. Už přešla k exfiltraci, ale tím to ještě nekončí. Vzala co mohla, ale třeba nábojnice, které by normálně spadly na deku, díky jiné prachové náloži odskočily až kamsi do listí a budou se teď špatně hledat. Někdo už je na cestě, aby za námi zametl stopy. Epicentrum naší střelby může zhruba určit kdokoliv v okruhu osmdesáti metrů. Takže musíme zmizet. Ty se vrať domů. Letiště Heathrow, gate five,” přepne John do angličtiny, aniž by si to uvědomil.

Na okraji parku vstupujeme do vozovky. JFK hned napoprvé přivolává taxi, které přijíždí nápadně brzy, snad až horlivě, téměř jakoby šlo o domluvený signál.
“Tady se musíme rozdělit, žurnalisto. Běž zpátky dva bloky a pak si zavolej taxík na letiště.” Rychlými a rozhodnými pohyby se JFK otočí a u vozu, který zastavil půl metru od nás, otevře dveře spolujezdce.
Chytnu ho za rameno, když už dosedává na sedadlo. JFK trhne hlavou a spatří nevyřčenou otázku v mém výrazu. Rozhlédne se kolem, a pak se pohledem vrátí ke mně:
“Náhodou jsem přišel na to, že se tě někdo pokusí zastřelit. Nedává to smysl, ale možná se to týká něčeho, co v budoucnosti napíšeš.” S viditelnou nerozhodností se John ještě jednou rozhlédne kolem. Nakonec vystoupí a energicky otevře zadní dveře vozu.
“Nastup si. Zasloužíš si aspoň vysvětlení. Řeknu ti zbytek po cestě na místo našeho srazu po akci, odtud si vezmeš taxi na letiště.”

Ztěžka se nasoukávám na zadní sedadlo, John obíhá vůz, s klapnutím dveří usedá vedle mě.
Ještě poloomráčený jen částečně vnímám, jak opět přepne do žoviálně uvolněného tónu směrem k šoférovi:
„Zdravím, sire. Waterloo, prosím.“
Taxikář ztlumí rádio a ohlédne se koutkem oka. „Aye, myslíte tu stanici, pane?“
John pokrčí rameny: „No, co myslíte? Na tu bitvu už bude asi trochu pozdě.“

Johnova odpověď mě trochu překvapí, ale z šoférova pobaveného pohledu ve zpětném zrcátku je zřejmé, že se oba muži dobře znají.
Jak už se mi pomalu vrací smysly, zkusím si přisadit.
„Nikdy nevíš, Johne, u Slavkova už jsi válčil taky.“

Mému žertu se zasměje i taxikář. Krátce bodne očima mým směrem a představí se jako Vincent Vega. Pak se vůz konečně rozjede.

“Víš, Miku…” začne se zdráháním John. Mluví tak potichu, že ho přes běžící motor rozjíždějícího se vozidla téměř není slyšet.

“Ne všechno mohu, nebo jsem schopen vysvětlit, ale tahle situace se do určitého bodu v čase nestala poprvé,” pronese a vyhlédne z okna.
“Jak už jsem říkal, někdo se tě už několikrát pokoušel zabít. Přišli jsme na to náhodou a samozřejmě jsem se nejdřív snažil na vlastní pěst zjistit, co se děje a kdo za tím stojí. Ale celé to začalo nabírat úplně jiné obrátky, až to nakonec přerostlo v obrovské vyšetřování, včetně cestování časem, paralelních světů, a dalších šíleností,” řekne John, sevře dlaně v klíně.

“Před dneškem už na tebe byly spáchány dva pokusy o atentát, ale oba jsme bez problému zažehnali. Vůbec jsi netušil, že se něco děje, že?
Ani u jednoho pokusu se nám ale nepodařilo zjistit, kdo za tím stojí. Ale tentokrát – to už bylo něco jiného.”

Počastuji Johna nevěřícným výrazem. Smutně se pousměje a se značně netypickou nervozitou si na místě poposedne. V odpověď mlčky pokynu, ať pokračuje.

“To bys byl mizerný žurnalista, kdybys nechtěl vědět všechno, že ano…” zamumlá JFK spíše pro sebe než ke mně. Dlouze se nadechne a pokračuje: “O tom, co ti řeknu dál, bych ti důrazně radil nikde nepsat. Došlo nám totiž, že za úklady proti tobě musí stát někdo opravdu mocný.
I to málo, co jsme zjistili, přitáhlo pozornost agentury, bezpečnostních složek několika světových velmocí i dalších významných hráčů. Všichni chtěli odhalit, kdo tahá za nitky, odstranit jejich síť a zabavit si jejich technologie pro sebe. Naše situace je však ještě komplikovanější.” JFK si dopřeje další pauzu na pořádný nádech. Vincent jej naslepo počastuje zkříženým ukazovákem a prostředníkem.

“Abych šel k věci,” pokračuje konečně JFK, ” pro nás zatím stále neznámý… říkejme mu objednatel… se tě rozhodl eliminovat za pomoci na dálku ovládaného infiltračního robota s nevídanou optickou kamufláží. Měl tě střelit do hlavy,” řekl John s důrazem, jako by to byla první věc, kterou si je naprosto jistý.

“Nechat tě zabít pomocí toho robota,” pokračuje pak můj spolucestující, “byla ale pouze jedna ze dvou variant, které se nám povedlo odhalit a které se mohly dneska odehrát. Obě byly vázány k parku Jubilee. Na ústředí jsme si k tomu dokonce museli zakreslit celý strom událostí.”

“Strom čehože?” nakrčím obočí. Tím se zřejmě trefuji do tématu Johnovi blízkému.

“Představ si strom.” Poposedne si, natočí se směrem ke mně, prsty obou rukou namířené navzájem proti sobě, jako by ze spodní dlaně levé ruky chtěl vytáhnout imaginární válec.
“Strom s kořeny, kmenem a korunou. Teď ho v mysli otoč o devadesát stupňů doprava.” Napodobí opět své vysvětlení natočením obou dlaní z horizontální do vertikální polohy.
“Při pohledu zleva doprava tak máš nejdřív kořeny stromu, potom kmen, a končíš větvemi napravo. No a v našem případě je kmen ta šlamastyka, co jsme zrovna zažili v parku, kořeny jsou události, které k ní vedly, a větve pak její možné následky.” John dokončí doprovodnou pantomimu, ale když spatří můj výraz, navíc umocněný Vincentovým komentářem:
“Jojo, Johne, stromy to umí vždycky pořádně zamotat,” jeho jistota a vypravěčský entuziasmus opět trochu povadnou.

I tak pokračuje: “Šlo o to najít ty kořeny, tedy situace… události, které vedly do budoucnosti s tebou spojené, odehrávající se v tom parku. Současně jsme museli eliminovat události, které by vedly k jinému potenciálnímu kmeni. Při cestách do minulosti jsme museli vše pečlivě přezkoumat a zajistit, že naše činy povedou k našemu současnému problému. Zároveň jsme museli být opatrní na takzvaný butterfly efekt – tedy jev, kdy i drobná změna v minulosti může mít obrovský dopad na budoucnost. Naším cílem bylo budoucnost přímo neovlivnit, abychom zajistili, že celá akce bude moci proběhnout tak, jak jsme plánovali…”

“Počkej,” skočím mu do řeči, “nevím, jestli to dobře chápu. Říkáš mi snad, že jste té hrůze v parku vlastně nechtěli předejít? Že jste chtěli, aby se po mně střílelo?” Má vděčnost k Johnovi mi poněkud hořkne v ústech.

John pokývá hlavou, jako že rozumí, ale jeho tvář prozrazuje, že nyní musí přijít něco, čemu se snažil do poslední chvíle vyhnout.

“Museli jsme riskovat tvůj život, Miku. Podle našich kvantových výpočtů i AI simulací to byla jediná možnost, jak objednatele donutit k akci, během které bychom mohli zjistit jeho totožnost, nebo alespoň nalézt více vodítek k jejímu odhalení. Současně byl problém, že eventuality tvé vraždy mohly proběhnout na dva možné způsoby – z našeho kmene tedy vedly dvě potenciální větve. Druhou větví se teď nemusíme zabývat, ale do určitého bodu v čase našeho posezení v parku jsme ani my sami nevěděli, který scénář nakonec proběhne. Největší pravděpodobnost ale měla střelba z výškového domu pomocí na dálku řízeného robota. Ten měl navíc perfektní maskování, hraničící s neviditelností, a taky nezanechával tepelnou stopu, takže nešel vidět ani na infra. Bohužel, operace s tímto robotem byla jediná možnost, která by nám umožnila získat důležité informace, a bohužel proto…protože měla zpočátku 67% šanci,” John se na chvilku zamyslí, ale podle výrazu nenajde lepší způsob, jak to říct.
“…na úspěch. Na úspěch atentátu,” dořekne John s lítostí.

Sevře se mi žaludek a ruka mi bezděčně zabloudí na spánek. Snažím se nepředstavovat si, že místo zvířeného mulče nezdobí chodník v parku vzorky mého mozku. John se taktně snaží předstírat, že ho zaujalo něco venku. Snad aby zamluvil napětí ve voze, se ale po chvíli opět ujme výkladu událostí.

“Technologie robotovy kamufláže byla pro všechny zúčastněné velké lákadlo, ale jak už jsem řekl, hlavním motivem bylo stále odhalení totožnosti toho, kdo robota ovládal.”

“A k tomu bylo opravdu potřeba, aby mi ten robot málem ustřelil hlavu?” zkouším se, už trochu frustrovaně, dostat k jádru věci.

“No, prostě řečeno,” odvětí John, “vykonstruovali jsme ideální realitu k atentátu na tebe, a pak jsme dělali všechno proto, abys to přežil, a my během akce odhalili objednatelovu totožnost.
A věř mi, nebylo to nic jednoduchého. Nejdřív jsme museli zjistit, která kombinace událostí povede k útoku za námi výhodných podmínek, a pak jsme museli zařídit, aby se tak věci opravdu staly.” John nechá větu chvilku vyznít a poprvé se otočí dozadu, jako by se chtěl přesvědčit, že za námi nejede nikdo podezřelý. Po delší době od našeho nástupu pak opět promluví k šoférovi:

“Vincente, změna plánu, odvez nás na letiště; na tohle budu ještě potřebovat trochu víc času.” Otočí se zpátky ke mně a dodá: “A aspoň se sám přesvědčím, že tam dorazíš v pořádku.” Doprovodí to upřímným úsměvem, ve kterém ale vnímám i trochu blahosklonnosti.

“Najednou ti jde o moji bezpečnost…” prohodím, zatímco sleduji, jak se kolem nás venku obtáčí špinavá londýnská ulice.

John trochu zaváhá, nakonec poněkud odevzdaně odvětí: “Neměl jsem to v plánu říkat, Miku, ale já byl sekundární cíl.” Chvíli trvá, než mi to celé dojde. Skloním pohled a v duchu si vynadám za svou sebestřednost. Po chvilce ticha mě John přátelsky plácne do paže.
Oba na sebe ve smířlivém gestu beze slov kývneme hlavou. Nakonec jej gestem ruky vyzývám k pokračování. Srolované noviny, jež jsem celou dobu drtil za jejich konec ve své levé ruce,
si přeložené napůl zastrčím do vnitřní kapsy kabátu a uvolním křečovitý stisk držadla nad oknem, vyvolaný Vincentovou náhlou změnou směru.

JFK pokračuje, avšak jeho hlas začíná znít zastřeně, jako bychom byli v oddělených místnostech a ne na stejném sedadle. Mé racionální já usuzuje, že můj mozek reaguje na odliv adrenalinu, ale zároveň se nemohu zbavit úvah, zdali to není další kousek z Johnovy časoprostorové magie. Vzhledem k tomu, o čem celou dobu vykládá, by to rozhodně zapadalo.

“Nebudu zabíhat do zbytečných detailů, a tak zkusím zmínit jen to pro nás podstatné.”

“Náš průzkum kauzálních os potvrdil budovu, do které střílela Nikita, jako jednu z variant, z které měl robot optimální krytí a zázemí, ale také úhel a vzdálenost pro střelbu. Zároveň to byla jediná varianta, u které jsme měli znatelnou šanci tě zachránit, a současně i získat vodítka pro totožnost objednatele. Agentura tedy zaprvé musela eliminovat veškeré časové paralely, které by nevedly do parku Jubilee Garden. Jakmile byla budoucnost s atentátem v Jubilee zabezpečena a vyhodnocená s vysokou pravděpodobností, museli jsme objednatele vmanévrovat do použití oné budovy a žádné jiné. V rámci simulací jsme navíc určili konkrétní patra a okna v nich, ze kterých může robot střílet. Nebyli jsme ale už schopni přesně určit, které patro a okno to bude.
Zdá se to možná jako banalita, ale když potřebuješ zpozorovat neviditelného střelce a provést proti němu protiútok, ďábel je v detailech, jak by řekli tady v Británii,” dodal JFK s trochou rozvernosti v hlase. Když však Vincent v zrcátku nesouhlasně svraští čelo a ani já se netvářím příliš pobaveně, usoudí John, že na žerty je stále brzy, a přepne zpět do věcného tónu.

“Potřebovali jsme, aby útočník střílel z pátého podlaží,” pokračuje JFK.
“Zbylá patra už byla velmi vysoko, nebo příliš nízko pro náš protiútok ze země, popřípadě stromu. Museli jsme tedy zbylá patra odkoupit a postupnými manipulacemi, ať už celkovou rekonstrukcí celých pater, různými sabotážemi typu výměny automaticky otevíratelných oken za okna jiného typu až po instalaci bezpečnostních dveří s moderními zámky a jiných vstupních mechanismů. Postupně jsme tím objednatele vmanipulovali do použití serverovny v pátém podlaží. Serverovna se totiž jevila jako ideální místo činu. Robot se mohl připojit na místní síť, vypnout a vymazat kamery, regulovat teplotu v místnosti, aby mu dobře fungovala kamufláž, otevřít bez povšimnutí bezpečnostních systémů okna a použít hluk vzduchotechniky k zastření zvuku výstřelu.

Tím pádem měl objednatel zdánlivě perfektně rozehranou šachovou partii, ale my jsme vlastnili šachovnici, na které se hrálo.
Naše sázka na vnuknutí toho konkrétního místa pro atentát do mysli objednatele se nám tím pádem povedla a nakonec i vyplatila. Když už mluvíme o vnuknutí, museli jsme podobně podstrčit myšlenku i tobě — konkrétně čas naší schůzky, 3:30 PM. Nápad to musel být zdánlivě tvůj, protože na něm objednatel postavil své vlastní plánování, vycházející z jeho vlastní špionáže. ”

“Počkej, mně že jste vkládali myšlenky do hlavy?” nechce se mi věřit vlastním uším. Ještě než to ale dořeknu, dojde mi, že v kontextu celé situace to vlastně není až tak šokující.

“Ano,” odvětí trochu netrpělivě John, “ale to teď není podstatné. ” Zřejmě se dostává k části, na kterou je sám nejvíc hrdý.

“Pro celou akci bylo zásadní nejdřív udělat rozsáhlou přípravu skrze cesty do minulosti.
Hlavně to, že se nám podařilo infiltrovat středisko, kde byl robot vyvíjen. Tam jsme zjistili skoro všechno o jeho funkcích, ale k naší frustraci chyběla ta nejdůležitější věc – technologie kamufláže schopná maskovat robota, a to i během primárního výstřelu. Ta, společně se systémem zabezpečené komunikace, byla zřejmě až dodatečně nainstalovaná samotným objednatelem. Co nám ale hrálo do karet, bylo zjištění, že střelná část a programová výbava robota neprošla žádným vývojem mezi posledními dvěma verzemi. Díky tomu jsme mohli předpokládat, že tato fáze vývoje byla ukončena, což nám umožnilo zahrnout získané informace do dalších plánů a simulací.
Dále jsme usoudili, že komunikační kanál mezi robotem a objednatelem bude naše jediná šance, jak dotyčného vystopovat. Onen kanál byl velmi dobře zabezpečen a využíval multi-hop routování, kde se komunikace nesmírně rychle přesměrovávala přes několik globálních uzlů, což díky pokročilým kvantovým algoritmům činilo každý krok náhodným a prakticky nepredikovatelným – a pro nás nevystopovatelným. Okno v této promyšlené ochraně se ale mohlo otevřít s robotovým druhým výstřelem. A druhý výstřel bez toho prvního prostě nezískáš.”
JFK na mně kývne s nevyřčenou otázkou, jestli může pokračovat. Když nic nenamítám, ujímá se dalšího vysvětlování:

“Robota jsme totiž museli nechat vystřelit hned z několika důvodů.
Zaprvé, aby si objednatel myslel, že vše jde podle plánu, a byl tak ve spojení s robotem co možná nejdelší dobu. Zadruhé, aby po prvním výstřelu, který díky naší snaze neskončil tvou smrtí, musel robot provést autorizační dotaz směrem k objednateli, ve kterém se určí, zda má vystřelit znovu i za cenu snížení kamuflážního indexu, nebo inicializovat exfiltraci; opuštění kamufláže a provedení hromadné likvidace primárních a sekundárních cílů; či jednoduše provést autodestrukci pro smazání veškerých stop. Tento autorizační dotaz vytvořil nové komunikační vlákno, které jsme od začátku sledovali. K jeho prolomení byla ale potřeba Nikita. Nejdřív jsi ale ty musel přežít onen první výstřel. Naštěstí se nám z ukořistěných plánů pomocí reverzního inženýrstvím povedlo získat i podklady k robotově firmwaru. Díky nim jsme mohli vytvořit nenápadnou kódovou změnu, která měla vytvořit drobnou prodlevu mezi předvýstřelovou stabilizací robota a výstřelem samotným.
Ta prodleva byla tři desetiny sekundy. Náš tým navíc musel tento hack do robota implementovat a následně zamaskovat jen několik týdnů před předpověděným začátkem akce. Nedokázali jsme ji totiž propašovat z hlubší minulosti a přitom kriticky neovlivnit kmenové události, o které nám šlo.”

“Pche, tenhle Butterfly efekt,” zamumlá Vincent, “ten ti hodí vidle do všeho. Motýl, který krom klacků pod nohy háže i celé stromy. Nemám rád tyhle motýly, a vlastně i stromy. ”

JFK s pobaveným úšklebkem pokývá hlavou, čímž dá svému kolegovi za pravdu.
Pak pokračuje:

“Nicméně, ve třech desetinách sekundy, uf, to by se kulce nevyhnul ani sám Keanu Reeves, ale díky informacím získaných o robotově střelecké jednotce a použitém projektilu jsme mohli získat veškeré informace na výpočet času, který kulka od výstřelu potřebuje na dosažení cíle – a to byl náš game changer. Úsťová rychlost, balistický koeficient, hmotnost střely a vzdálenost plus mínus tři sta padesát dva metrů od okna budovy v pátém patře, dle náhodně zvoleného okna, k naší lavičce nám poskytla dodatečných osm desetin sekundy na vyhnutí se kulce. Když mi naposled píply hodinky, robot právě vystřelil. Tři desetiny dlouhá prodleva mi dala čas na reakci, díky čemuž jsem tebou trhnul v rozmezí oněch osmi desetin sekundy, které potřebovala kulka k dokončení své trajektorie.”

Už se ve všech těch technikáliích a výpočtech ztrácím, ale zároveň mě celá ta komplexnost fascinuje, a baví mě sledovat Johnův zápal a smysl pro detail.

“Robot vystřelil, selhal, a musel se dotázat na další postup, k čemuž vytvořil ono sekundární komunikační vlákno. Tady už se dostáváme do dějství, se kterým pan objednatel nepočítal, datatracing začíná! Musím se ale taky přiznat, že bez trochy toho štěstí by se nám to bylo nepovedlo.

Když se totiž před pár týdny naši kluci do robota hackovali kvůli vytvoření předvýstřelové prodlevy, narazili v kódu odpovědném za střelbu na deklaraci konstanty, která nám hodně prozradila o změnách střeleckých parametrů, které jsme již dobře znali z ukořistěných plánů v minulosti. Jinými slovy, inženýři odpovědní za instalaci kamufláže nebyli tak precizní jako ti, kteří se starali o robota samotného. Tahle konstanta a její role v patřičné programové třídě definovala hodnotu časové prodlevy pro opětovné zaměření a stabilizaci před druhým výstřelem v režimu plné kamufláže. Aby došlo k vyvolání rekalibrace, což byl tři a sedm desetin sekundy dlouhý proces, musel se cíl vychýlit o víc než třicet pět centimetrů ze zaměřené pozice. Proto jsem s tebou tak škubl. Pro jistotu dvakrát.

Tím jsme získali minimálně tři celé sedm desetin sekundy, a většinu toho času jsme museli s protiútokem vyčkávat, abychom získali co nejvíce dat pro náš datatracing. Ovšem taky záleželo na objednatelově reakční rychlosti na dotázanou autorizaci navazujících operací. Pro nás to ale nic neměnilo – komunikační vlákno, které jsme potřebovali, se vytvořilo a samotná autorizace už šla mimo nás.

A na scénu konečně nastupuje naše Nikita.

Po robotově prvním neúspěšném střeleckém pokusu Nikitiny taktické brýle za pomocí speciální zvukové triangulace zpracovaly signály z vysoce citlivých mikrofonů rozmístěných kolem oken na budově. Do brýlí tedy obdržela robotovu siluetu, která se zaintegrovala do předchystaného modelu vygenerovaného pomocí ukořistěných plánů.
Nikita věděla, že po dvou a půl vteřinách od prvního výstřelu musí zasáhnout. Jestli do té doby objednatel dále s robotem komunikoval přes nově vytvořené komunikační vlákno, a to buď manuálně nebo pomocí naskriptovaného scénáře, a svolil k další akci, sežral nám to i s navijákem, a my tím získáme ještě více informací k jeho lokalizaci, hned jakmile bezpečnost sekundárního vlákna prolomíme. A přesně k tomu zahrajeme naše poslední eso z rukávu.

Nikita prvním výstřelem zneškodnila robotovy primární střelecké systémy a zachránila nám tak krk. Museli jsme mít ale jistotu, že už nás robot nedokáže ohrozit, vycouvat, nebo spustit autodestrukci. K tomu sloužil její druhý výstřel, náš hlavní trumf, pro který použila speciálně upravený elektromagnetický projektil. Střela do Achillovy paty robota, což byla část napájení komunikační jednotky a kybernetického zabezpečení, vyvolala selhání několika jeho klíčových částí. Kritickým bodem bylo to, že tento komponent bylo možné zasáhnout pouze v úzkém úhlovém rozpětí, což byl důvod, proč jsme museli pracovat právě s pátým patrem.

Po zásahu robot reagoval automatickým spuštěním diagnostického programu a odesláním dat zpět k našemu objednateli nouzově vytvořeným servisním kanálem. Právě tento servisní kanál, nesoucí diagnostická data, měl daleko slabší ochranu a stal se tak naším Trojským koněm. Servisní kanál nemohl být využit k přímému data tracingu, protože byl koncipován jako jednosměrný a s omezenou funkcionalitou. Přesto díky chybě v zabezpečení tohoto kanálu jsme byli schopni extrahovat určité klíčové informace. Díky těmto datům jsme vygenerovali klíč k rozkódování kryptografické výzvy sekundárního vlákna hlavního přenosu, sloužícího k autorizaci druhé střely či jiného navazujícího procesu. Tomuhle protiútoku se už objednatel nedokázal bránit. Začali jsme úspěšně lokalizovat zdroj komunikace.

No a díky tomu všemu mohla také jednotka agentů zneškodněného a ochromeného robota zabavit, a teď už z něj určitě extrahují, co jen jde.”

“Uf,” snažím se to celé alespoň trochu vstřebat, “a proč celá ta hra s dekou, lavičkou a novinami?”

“Jsem rád, že se ptáš,” usměje se spiklenecky John.

“Naše AI simulace předpověděly, že naše okolí bude skenováno na radiokomunikační přenosy, a objednatel navíc určitě někde z povzdálí celý proces bedlivě monitoroval. Proto jsme zvolili piknikovou činohru a komunikační pantomimu. Nesměli jsme do poslední vteřiny dát najevo,
že víme, co se chystá. Naše divadlo jsem mohl sabotovat až tehdy, když jsme z dálky slyšeli přijíždějící vlak. Museli jsme vybrat odpovídající spoj a podplatit strojvedoucího, aby v konkrétním úseku, někde za našimi zády, začal předčasně brzdit. Bylo to však riskantní – jakékoli zpoždění nebo jiná komplikace na trati by mohly celý plán zhatit. Proto jsme museli pečlivě analyzovat možnou budoucnost a dlouho simulovat různé scénáře, dokud jsme plán nedoladili k dokonalosti. Možná to zní úsměvně, ale vytvořit přesný plán závislý na spolehlivosti vlakové dopravy byl jeden z nejtěžších úkolů celé mise. Frekvence skřípějících brzdových kotoučů na vlakových kolejích podle našich testů rušila odposlech dostatečně na to, abych tě mohl konečně varovat. No a k tomu jsem navíc dostal instruktáž, jak nejlépe pracovat s hlasem a slovními vzorci, abych tě uvedl do cíleného mikrošoku, ve kterém bych tě potom snáz vychýlil z trajektorie střely. Tým psychologů mi vypracoval kompletní scénář, ale upřímně řečeno jsem na něj zapomněl a v dané chvíli mě nenapadlo říct nic lepšího, než ‘za chvíli nahni hlavu trochu doleva…’”

Vincent se za volantem uchechtne a hned si na Johnův účet přisadí: “Tak to se Skinner a Bandura kvůli tobě museli minimálně dvakrát otočit v hrobě,” zatímco vykrajuje pravotočivou zatáčku vedoucí na kruhový objezd před letištěm.

“Hele, věnuj se řízení a drž to pod stovkou, nechceme ohrozit našeho pasažéra,” kvituje JFK, na což se zase smíchu neubráním já.
John se nenechá vykolejit, upraví si límec své bundy a pak pokračuje:
“Poslední díl naší záchranné skládačky přinesly týdny tréninku s figurínou tvých rozměrů. Převážně jsme se potýkali s otravně blikajícími červenými žárovkami na panákově hlavě, signalizujícími neúspěch, ale po úmorném vypětí to nakonec přineslo své ovoce. Naučil jsem se tě včas vychýlit mimo trajektorii střely s vysokou pravděpodobností úspěchu.”

“Tak jako tak,” dopřeje si bývalý elitní voják po mém boku hluboký nádech a výdech,
“jsme nakonec měli 67% šanci na úspěch my a ne oni. A to už bylo riziko, do kterého jsme se rozhodli jít. A dál to už znáš,” dořekne JFK a zakloní hlavu, jako by chtěl skrze střechu taxíku pohlédnout do nebes a poděkovat tak neviditelnému hybateli za to, že tato mise i její vysvětlení dospěly zdárně do svého konce.

Z rádia hrajícího ve Vincentově části vozidla potichu doznívá povědomá česká píseň s jednoduchým, ale chytlavým refrénem. “Kopem, kopem, kopem…žerem, žerem, žerem“.
V kreativním hnutí mysli použiji tu samou zvukomalbu. “Takže teď už stačí jen vykopat informace z robota, aby si to objednatel mohl pořádně vyžrat, ne?”
“Tak nějak. Datatracing proběhl a metadata se dají vydolovat i z míst, o kterých bys to jako konstruktér nečekal,” pronese JFK, podívá se na hodinky a pak pokračuje:
“Zatímco si tady povídáme,” udělá krátkou pauzu, “Agentura už pravděpodobně vyráží na všechny možné lokace, kde by se objednatel mohl ukrývat. A ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby teď nejedna národní rozvědka či technologická korporace narychlo svolávala prioritní brífink.”

Vincent najednou vyloví mobil z kapsy, rychle očima proběhne rozsvícený displej a následně zařízení naslepo podává dozadu. “Už došlo první echo. Mrkni na to.” JFK uchopí mobil a chvilku prstem posouvá informace na obrazovce.

“No vida, to jsou mi věci,” hodnotí s viditelným zadostiučiněním.
„Už agentura tuší, kdo by za tím mohl stát?“ zeptám se.
„Hlavního zadavatele je zatím těžké určit, ale už teď máme nějaké důvody k obavám. Při těžbě dat z lokalizovaných počítačů se objevilo několik jmen… Oliver Trugent, Thomas Moriarty.
To ukazuje přímo na bývalého agenta a spoluzakladatele naší organizace – Xaveria Hawka. Hawk původně pracoval pro Agenturu Kovářů rovnováhy, podobně jako já, anebo tady Vinc. Patřil mezi nejlepší, ale jeho neortodoxní a bezohledné metody začaly být problém.“ John se na chvíli odmlčí, a pak naváže:
„Nicméně podle toho, co zatím víme, to spíše vypadá, že se někdo snažil vše narafičit tak, aby všechny stopy nepřímo vedly k X-Hawkovi. Na scéně je tedy možná někdo nový, a hádám, že se brzy dozvíme kdo. Tak jako tak je to pořád lepší, než kdyby po tobě šel samotný Hawk, to mi věř. Agentura se nyní zaručí za tvé bezpečí, ale pokud bych ti měl dát dneska ještě poslední radu, dopřej své kreativní kariéře pauzu a po nějakou dobu nic nepublikuj,” dořekne JFK, odepne si pás a nakloní se k Vincentovi:
“Tady ho vysadíme, těch posledních dvě stě metrů už dojde sám, nechceme se tam někde zaseknout.” Auto zastaví a na mne se obrátí Vincentova rozjařená tvář:
“Díky, že jste se rozhodl využít služeb naší dopravní společnosti,” řekne Vincent a sklízí za to mou němou sarkastickou úklonu.
“A omlouváme se vám za eventuality, jenž mohly skončit vaší smrtí,” dodává zčásti i vážně.

Postavím se na chodník a sleduji, jak JFK vystupuje na opačné straně vozu. Nato se otočí směrem ke mně a ruce sevřené v pěst položí na kapotu.
“Hele, Johne,” spustím, jakmile navážeme i oční kontakt přes střechu auta, “díky za pomoc s interview, i za…to ostatní.”
“Maličkost,” odpoví s úsměvem JFK, sundá ruce ze střechy a vykračuje kolem kufru k sedadlu spolujezdce.
“Rád jsem tě zase viděl,” prohodím k němu spiklenecky, “ale ke klidnému pokecu tomu vadilo těch pár malých detailů.”
“No, kdyby jenom pár,” kvituje JFK procházející za mými zády.
“Já děkuju za pořádnou jízdu, žurnalisto. Mohlo to být dneska pohodovější, ale slibuju, že příště už po nás aspoň nikdo nebude střílet …možná,” prohlásí, zatímco se usazuje na sedadlo spolujezdce.
Už se málem chystá dovřít dveře, když je ještě na poslední chvíli zase otevře a zopakuje:
“Jak jsem říkal, gate five. Někdo tě osloví a předá ti letenku, jakmile budeš pár metrů za vstupními dveřmi letiště.” John mávne mým směrem a Vincent se vykloní přes spolujezdce, aby se rozloučil gestem se vztyčeným palcem v zavřené pěsti. Dveře auta už se podruhé málem zabouchnou; tentokrát tomu zabráním já:
“A mimochodem, když jsi cestoval časem a viděl výsledky simulací z paralelních světů; kolikrát si mě vlastně viděl umřít?”
“Uhm, měj se, Miku!”

Dveře se zaklapnou a já stojím na chodníku vedoucímu k letištní hale. Nehybně s rukama v kapsách kabátu pozoruji, jak se taxík se dvěma agenty ztrácí v zatáčce. Nevím kdy ani za jakých okolností se příště setkám se svým starým dobrým známým, Johnem Francisem Kovářem. Tuším ale, že to opět bude stát za to.

Otočím se a pomalu vykročím ke své poslední londýnské destinaci. Hlavou mi probíhají střípky té necelé hodiny ve společnosti JFK a dalších agentů hlídajících nenarušený tok dějin. O vlásek jsem unikl smrti, pomohl jsem rozkrýt konspiraci s dopadem na celý časoprostor, a nejlepší ze všeho, mám chybějící podklady pro interview s Miroslavem Žambochem. Vlastně to nebyl vůbec špatně strávený podzimní podvečer.

Nevím ani proč, ale uvědomím si, že jednu Johnovu větu jsem asi nějak nezachytil či přeslechl.

Cože to říkal o mé kreativitě?

Ah, ani nevím; nemám čas nad tím teď přemýšlet, je čas napsat další článek.
Jak se znám, začnu už v letadle.

 

Poděkování

První dík patří Martinu Tomanovi, se kterým jsem konzultoval hrubý nástřel jádra povídky ještě v době, kdy měla pouhé čtyři normostrany. Jeho nápady mě motivovaly k prvnímu přepisu této povídky do verze 2.

Druhé poděkování směřuje k Jirkovi Herrmannovi, který se mnou celé dílo několikrát prošel a pomohl mi povídku jazykově i stylisticky vybrousit. Jeho připomínky mě zároveň inspirovaly k třetímu přepisu, čímž vznikla verze 3.

Třetí poděkování náleží Liboru Machalovi za jeho alfa čtenářství, připomínky k dialogům a cenné rady do budoucího psaní.

Čtvrté poděkování patří mému militaristicko-střeleckému expertovi Honzovi Kalwarovi, jehož připomínky a poskytnuté informace vybrousily technickou přesnost tohoto mini díla.

Páté, a největší poděkování patří paní Františce Vrbenské, která do beta readingu vložila doslova celé své srdce a ukázala, že má i duši bojovníka. Moc si cením její zpětné vazby, odhodlání a našeho přátelství. Díky ní má tato povídka přesnější reálie, lépe fungující příběhový oblouk a bezchybný pravopis.

Poslední dík míří k Jiřímu Walkerovi Procházkovi a Miroslavu Žambochovi za vytvoření celého metaverza a za jejich svolení k publikaci mé prvotiny, která je současně zasazená do světa JFK.

P. S.: Díky tomu, že má Fantasy Planet šéfredaktora jakého má, má i tato povídka ještě o několik překlepů a rewriting phantomů méně.
Moc děkuji Martinu Bečváři za finální korekturu a za publikaci na mém oblíbeném webu věnovaném světu fantastiky a sci-fi.

 

Bakly

1. Bez slitování (2003, Poutník) – Román
2. Návrat zabijáka (2005, Triton) – Novela
3. Anděl bez slitování (2006, Triton) – Novela
4. Holýma rukama (2007, Triton) – Novela
5. Čas žít, čas zabíjet (2010, Triton) – Sbírka povídek
6. Hledání smrti (2018, Triton) – Román
7. V objetí smrti (2019, Triton) – Román
8. Armáda (2020, Triton) – Sbírka povídek

Koniáš

1. Na ostřích čepelí (2001, Poutník) – Román
2. Ostří oceli (2002, Fantom Print) – Sbírka povídek
3. Konec vlka samotáře (2005, Triton) – Novela
4. Muž na stezce (2008, Triton) – Sbírka povídek
5. Vlk samotář (2008, Triton) – Román
6. Koniáš a Bakly – Mrtví muži (2023, Triton) – Novela

Seržant

1. Seržant (2002, Poutník, 2015, Triton) – Román
2. Veterán (2021, Triton) – Román
3. Kapitán (2021, Triton) – Román
4. Válečník (2022, Triton) – Román

Agent John Francis Kovář

1. JFK 1 – Pašerák (2005, Triton) – Novela
2. JFK 3 – Meč a tomahawk (2006, Triton) – Novela
3. JFK 4 – Armády nesmrtelných (2006, Triton) – Novela, společně s Jiřím Walkerem Procházkou
4. JFK 6 – Se smrtí v zádech (2006, Triton) – Novela
5. JFK 7 – Hořící andělé (2006, 2014 Triton) – Novela
6. JFK 13 – Prokletí legendy – Dámská hra (2007, Triton) – Novela
7. JFK 14 – Prokletí legendy – Hra gentlemanů (2008, Triton) – Novela
8. JFK 18 – Svůj svět si musíme zasloužit, JFK speciál (2009, Triton) – Sbírka povídek, kompilace několika autorů (antologie)
9. JFK 22 – Vincent Vega (2009, Triton) – Novela
10. JFK 28 – Na vlastní pěst (2012, Triton) – Novela
11. JFK 37 – Město mrtvých I. (2016, Triton) – Novela
12. JFK 38 – Město mrtvých II. (2017, Triton) – Novela

Agent X-Hawk

1. Agent X-Hawk 1 – Hitman (2010, Triton) – Novela
2. Agent X-Hawk 2 – Válka světů (2019, Triton) – Novela

Vegašský Cyklus

1. Maverick – Pěšec na odpis (2006, Triton) – Kolibří formát
2. Ve službách klanu (2013, Triton) – Novela
3. Dlouhý sprint s ozvěnou (2009, Triton) – Sbírka dvou povídek

Ostatní díla mimo sérii

1. Poslední bere vše (2000, Poutník) – Sbírka tří fantasy povídek
2. Meč proti sekeře (2003, Ivo Železný) – Novela, cyklus Mark Stone
3. Na křídlech tornáda (2004, Poutník) – Sbírka povídek
4. Líheň – 1. Díl: Smrt zrozená v Praze (2004, Wolf Publishing) – Román
5. Líheň – 2. Díl: Královna smrti (2005, Wolf Publishing) – Román
6. Jennifer – Důl Quake (2005, Triton) – Kolibří formát
7. Basil – Valašský vojvoda (2006, Triton) – Kolibří formát
8. Drsný spasitel (2004, 2007, 2015 Triton) – Román
9. Predátoři (2007, Triton) – Román
10. Líheň – Znovuvydání; Oba díly (Triton, 2009) – Román
11. Megapolis – (2010, Triton) – Sbírka povídek
12. Živí a mrtví (2011, Nakladatelství Freetim(e)publishing) – Sbírka povídek
13. Visio in Extremis (2011, Triton) – Novela
14. O olši, která nikdy nic nevzdala (2012, Triton) – Povídka
15. In Nomine Sanguinis (2014, Triton) – Novela
16. Turbulentní vesmír (2015, Triton) – Román, společně s Tomášem Bartošem
17. Zakuti v oceli (2016, Triton) – Román
18. O barvách; O Měsíci, který nevěděl, že je měsíc (2017, Triton) – Pohádka
19. Samarkand (2022, Triton) – Novela
20. Temná trilogie (2013, Ebook, Sbírka tří povídek navazující na Zpověď válečníka)

Antologie

1. Legendy České fantasy I (Editor Ondřej Jíreš; Povídka MŽ: Cesta domů)
2. Čas psanců (Editor Ondřej Jíreš; Povídka MŽ: Fanoušek)
3. Kostky jsou vrženy (Edito Leonard Medek; Povídka MŽ: Na křídlech tornáda)
4. Legie nesmrtelných (Edito Martin Fajkus; Povídka MŽ: Na válečné stezce)
5. Punk Fiction (Mladá fronta 2004, Povídka MŽ: Krev kyborgů )
6. Žoldnéři fantasie (Edito Michael Bronec; Povídka MŽ: Odvrácená strana světa)

Encouragement Award od European Science Fiction Society (ESFS)

Jedná se o prestižní ocenění udělované Evropskou společností science fiction (European Science Fiction Society) mladým nebo začínajícím autorům, kteří projevují velký talent a potenciál v oblasti sci-fi a fantasy literatury.

Cílem této ceny je podpořit rozvíjející se autory a zvýšit povědomí o jejich tvorbě v rámci evropského literárního prostoru. Získání této ceny je považováno za významné uznání a ukazuje na vysokou kvalitu a potenciál oceněného autora.

Miroslav Žamboch obdržel toto ocenění v roce 2002 během Euroconu v Chotěboři.

 

Aeronautilus

• Česká a slovenská kniha (2009) – nominace: Koniáš: Vlk samotář
• Povídková sbírka (2009) – nominace: Koniáš: Muž na stezce
• Česká a slovenská kniha (2006) – nominace: Líheň 2
• Česká a slovenská kniha (2005) – nominace: Na křídlech tornáda
• Česká a slovenská kniha (2005) – nominace: Líheň
• Česká kniha (2004) – nominace: Bez slitování
• Česká a slovenská povídka (2004) – nominace: Vulhelf, muž s cejchem
• Česká kniha (2003) – vítěz: Seržant
• Česká kniha (2003) – nominace: Ostří oceli
• Česká kniha (2002) – nominace: Na ostřích čepelí
• Česká kniha (2001) – nominace: Poslední bere vše
• Česká a slovenská povídka (2001) – nominace: Dlouhý sprint

O nejlepší fantasy

Nominovaní jsou pasování na rytíře řádu Fantasy s titulem Lady nebo Sir. Vítěz je vybrán z rytířů řádu Fantasy a obdrží titul Nositel meče a skutečný meč.

• Povídka/Román (1994) – nominace: Močál (Pevnost 2002/08)
• Povídka/Román (1993) – nominace: Bude zima, bude mráz, kam se…(Fantasy 1993/2003 – Sborník soutěže O nejlepší fantasy)
• Povídka/Román (1992) – vítěz: Zpověď válečníka (povídka obsažena ve sbírkách Na křídlech tornáda a Temná trilogie)

Foto: Wikipedia (autor Ťuhýk)

Rozpis sérii Bakly a Koniáš Bakly

          Než začal Bakly spolupracovat s Koniášem

1. Cizinec (povídka v knize na Křídlech tornáda)
2. Pasák (povídka ve sborníku povídek Čas žít, čas zabíjet)
3. Fanoušek (vedlejší postava, příběh v knize Ostří oceli, setkání s Koniášem)
4. V temnotě (povídka, Čas žít, čas zabíjet)
5. Bakly – Bez slitování (román)

   V době, kdy Bakly již spolupracoval s Koniášem

6. Bakly – Návrat zabijáka (kolibřík – knížečka velikosti tabatěrky a povídka v knize Armáda)
7. Bakly – Anděl bez slitování (kolibřík a povídka v knize Armáda)
8. Krátká zastávka na dlouhé cestě (krátká povídka, Pevnost, Armáda)
9. Bakly – Holýma rukama (kolibřík a povídka v knize Armáda)
10. Inkognito (povídka, Armáda)
11. Hon za rudou hvězdou (povídka, Čas žít, čas zabíjet)
12. Do morku kostí (povídka, Čas žít, čas zabíjet)
13. Bakly – Hledání smrti (román)
14. Bakly – V objetí smrti (román)
15. Zabiják čarodějů (povídka, Čas žít, čas zabíjet)
16. Koniáš a Bakly – Mrtví muži

 

Koniáš

1. Až na dno (povídka ve sborníku Muž na stezce) – rok 377 staré éry
2. Cherchez la Femme (novela, Muž na stezce) – 379
3. Štěstí z pekla (povídka, Muž na stezce) – 380
4. Lovci odměn (povídka, Muž na stezce) – 380
5. Hra špinavců (povídka, Muž na stezce) – 382
6. Fanoušek (povídka, Muž na stezce) – 385 (setkání s Baklym)
7. Na válečné stezce (povídka, Muž na stezce) – 386
8. Smaragdová hora (povídka, Muž na stezce) – 390
9. Na ostřích čepelí (román) – 394-395
10. Pouštní škorpion (novela, Poslední bere vše, Muž na stezce) – 395
11. Špatná investice (povídka, Muž na stezce) – 397
12. Drsná hra (novela, Muž na stezce) – 397
13. Vysoký příliv (povídka, Muž na stezce) – 398
14. Vlk samotář (román) – 398
15. Konec vlka samotáře (novela, Muž na stezce (druhé přepracované vydání)) – 399
16. Cesta domů (novela, součástí antologie Legendy české fantasy) – 400

Spider-Man 2 na PC je vizuálně ohromující a akční jízda, ale trpí menšími neduhy špatně optimalizovaného portu. Sony Interactive Entertainment nám představila své herní marvelácké universum hrou Spider-Man. Následně ho rozšířila s releasem PlayStation 5 o druhý díl Spider-Man: Miles Morales. Před dvěma lety pak cesty dvou pavouků nerozlučně propletla ve třetím díle s číslovkou […]