Nákup oblečení z druhé ruky už dávno není doménou bleších trhů nebo kamenných second handů. Zejména v segmentu prémiové a luxusní módy se z něj stává běžná součást nákupního chování zákazníků. Ti v použité módě nehledají pouze nižší cenu, ale také přístup ke značkám, které by si jinak nemohli dovolit, nebo možnost nakupovat udržitelněji.

Průměrná mzda v Česku se v reálném vyjádření loni dostala blízko úrovně z roku 2019, tedy před pandemií a následnou inflační vlnou. Letos by podle analytiků měla tuto úroveň překonat.

Tisíce německých studentů ve čtvrtek nešly do školy a namísto výuky v řadě měst protestovaly proti zintenzivnění náboru do armády. Obávají se, že současné kroky vlády mohou být prvním krokem k návratu povinné vojenské služby.

Přestože stát novou superdávku prezentuje jako účinný nástroj v boji proti obchodu s chudobou, podle odborníků kšeftování s nájmy nezastaví. Pomohl by podle nich zákon o podpoře bydlení – jenže jeho zavedení pokulhává.

Režisérovi Tomášovi Mašínovi nedají spát témata naší novodobé historie. Jsou stále živá a lze v nich nalézt – až děsivě mnoho – paralel k současnosti... Po snímku Bratři, v němž zachycuje příběh skupiny bratří Mašínů a jejich neskutečně dramatický útěk na Západ, letos přišel s velkolepě natočeným dvoudílným filmem Gerta Schnirch. A je to silná podívaná.Příběh česko-německé rodiny, kterou drasticky zasáhne druhá světová válka, vznikl podle knižní předlohy Kateřiny Tučkové a momentálně je k vidění na HBO Max (ČT jej odvysílá na podzim).

Kdyby ho kamarád z rodného Šumperka Ondřej Sokol nepřemluvil, aby si podal přihlášku na DAMU, byl by dnes nejspíš kriminalistou. Herec – a od roku 2020 taky šéf pražského Činoherního klubu – Martin Finger svého rozhodnutí litovat nemusí, v divadle i ve filmu ho provázejí výrazné role (včetně několika vyšetřovatelů) a za své herecké umění získal cenu Alfréda Radoka i Cenu české filmové kritiky. V Činoherním klubu jej mohou diváci momentálně vidět ve hrách Fernando Krapp mi napsal dopis, Ošklivec, Hráči, Tramvaj do stanice touha, K.Š.E.F.T., Radostný výlet nebo Kati. Tipnete si, s kým z minulosti by se chtěl potkat a jakou superschopnost by chtěl mít?

Ve čtvrtek dojde na hlasování o imunitě premiéra Andreje Babiše (ANO) a předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury (SPD). Mandátový a imunitní výbor doporučil oba muže nevydávat k trestnímu stíhání. O co v kauzách jde.

Preference Čechů při výběru aut se liší napříč zemí. Škoda však zůstává královnou ve všech oblastech. Ukazují to data za loňský rok, která nyní zveřejnila Toyota.

Lidé u prezidenta Petra Pavla nejvíc oceňují, jak reprezentuje republiku v zahraničí a jakým způsobem dbá o důstojnost a vážnost svého úřadu. Kritičtější jsou k jeho vlivu na vnitropolitický život. Vyplývá to z aktuálního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). 

ROZHOVOR: Náčelník generálního štábu Karel Řehka stojí v čele armády necelé čtyři roky. V pololetí letošního roku by měl odejít do civilu. V rozhovoru pro Publico popsal stav české armády, jak se na ní projevila léta, kdy se „neplnily závazky“ i jak se připravuje Rusko na další střet. Rozhovor vznikl ještě před víkendovými událostmi v Íránu a na Blízkém východě.

Vítejte v Edenu, fantastickém světě plném andělů a démonů, traumatizovaných postav a politických intrik. Mladá Claire se zrovna chystá k soudu, kde hodlá bojovat za svou mladší sestru proti násilnickému otci. Cestou ke spravedlnosti však naprosto nespravedlivě umírá a probírá se v Edenu, na místě, které má k tradiční představě ráje docela daleko. Claire se musí v novém světě urychleně zorientovat a zjistit, zda bude možné vrátit se zpět mezi lidi. Eden je komplexní společnost založená na přísné hierarchii, kontrole a na představě, že každá duše má své určené místo. Prochází se tu andělé a démoni a také je tu spousta pravidel, historie a skrytých významů. Nový svět zní skvěle, jenže je těžké přesvědčit čtenáře, že by takový prostor mohl existovat i mimo stránky knihy. Čtenář je totiž hned zkraje vyprávění zahlcen jmény, funkcemi a novými pojmy, aniž by dostal čas se v nich přirozeně zorientovat. Místo fascinace záhadným světem přichází spíš frustrace. Podobný odstup může čtenář pocítit nejen k novému světu, ale i k samotným postavám. V příběhu se totiž střídají vypravěči, takže najít si cestu alespoň k jedné postavě chvíli trvá. Claire má na začátku poměrně silnou linku, je motivovaná snahou zachránit sestru, jenže hned po vstupu do

Ve vesnici, kde všichni muži odešli bojovat do vzdálené války, zůstávají ženy samy. Protože nechtějí a nemohou zůstat pasivní, založily před deseti lety Řád odvážných pastýřek, bojovnic chránící svůj lid. Desetiletá Molly se nemůže dočkat, až se svým bojovým kozlem začne trénovat a zařadí se pak mezi ty nejodvážnější ve své vesnici. Jen by si přála, aby mezi pastýřky mohl vstoupit také její nejlepší kamarád Liam. Samotná zápletka je vystavěna jednoduše, ale účinně. Sledujeme mladou dívku, která odjakživa touží vstoupit do Řádu a udělá cokoliv proto, aby se tam dostal i její klučičí kamarád. Ačkoli role “odvážné pastýřky” působí zpočátku spíš jako dětská hra, Molly je brzy konfrontována s realitou násilí, strachu a odpovědnosti. Pod barevnou kresbou se totiž skrývá svět poznamenaný válkou, společnost nucená redefinovat své role a mladí hrdinové hledající svou identitu. Molly je impulzivní, tvrdohlavá a především autentická. Není to klasická vyvolená hrdinka, která všechny spasí. Naopak o sobě často pochybuje a nevěří si. Ani vedlejší postavy nejsou žádné superhrdinky, ale obyčejné ženy, které mají své strachy a bolesti. Jsou silné právě skrz to, jak se dokážou se svými slabostmi vyrovnat. Feministické poselství komiksu zaujme na první dobrou, jde ovšem o přirozenou součást světa postav. Příběh nikdy

Kam nás až zavede přehnaná korektnost? Snaha nikoho se nedotknout, neříct něco špatného nebo nedejbože pokárat svého zaměstnance, když něco pokazí. Možná k tomu, že necháme lidi dělat i to, co neumí, a za jejich neschopnost jim ještě zatleskáme. Poněkud podivný úvod recenze, nemyslíte? Jen mi to klidně řekněte, že jsem neschopný. Já to unesu. A pak se půjdu někam vybrečet. Neschopnost je humoristický sci-fi román, který poprvé vyšel v roce 2003 a u nás v roce 2005. Nyní více než po dvaceti letech vychází podruhé s novou obálkou a stále působí, jako by byl dost aktuální. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti a jeho hlavním hrdinou je agent Harry Salt. Už na první straně se čtenář ocitne v bizarním světě, který je sice tomu našemu velmi podobný, ale zároveň zcela jiný. Harry letí do Říma, ale letadlo ho dopraví na jiné letiště. Kufry samozřejmě letí také zcela jinam. Když se dostane do hotelu, není v něm postel, a když se chce dovolat na recepci, vždy, ale opravdu vždy je přepojen do vedlejší restaurace. Tím však bláznivé situace nekončí, nýbrž začínají. Harry má za úkol vyřešit záhadné sebevraždy politiků. V Římě se zhroutí venkovní výtah, kde zahyne i jeho známý Klingferm. Ví, že to není jen tak

Co to vlastně Brian Michael Bendis napsal? Definitivně to není „jen komiks“. Tohle je přísně tajná složka SHIELDu. Dokument tak důvěrný, že k jeho kompletnímu obsahu má plný přístup pouze agent úrovně 10, tedy samotný ředitel Nick Fury. Špionážní thriller Tajná válka mění běžné čtení v analýzu poznámek a spisů, kde pravda bývá tou vůbec první obětí. Nakladatelství Crew v rámci edice Legendy Marvel vydalo Tajnou válku jako ucelený svazek, který obsahuje všech pět původních sešitů minisérie Secret War (2004–2005). A k tomu se do knihy vešla i řada bonusů zachycujících proces tvorby tohoto komiksu. Scénáře se chopil Brian Michael Bendis, jeden z nejdůležitějších komiksových tvůrců v Marvelu. Pokud člověk čte superhrdinské komiksy, je skoro nemožné, aby jej minul. Jen tak namátkou: Avengers, Strážci galaxie, Ultimate Spider-Man. Vyšlo toho u nás opravdu hodně. Třeba mě si získal dnes již legendárním a kritikou opěvovaným runem v sérii Daredevil, který u nás vyšel ve čtyřech masivních omnibusech. Už tam Bendis dokázal, že jeho největší zbraní není psaní velkolepých bitev, ale mistrovské zvládnutí pouličního realismu, psychologického tlaku a neuvěřitelně přirozených dialogů. Vizuální ztvárnění tohoto špionážního thrilleru dostal na starost Gabriele Dell’Otto a výsledek je naprosto skvělý. Italský rodák v komiksovém světě neplatí za

Červen bude ve znamení pokračování knižních sérií. Co nakladatelství pro čtenáře chystají? Zbyněk Moravec: Provazy minulosti (Kroniky Lučných vrchů 2) Vladař může být jen jeden! Ale na trůnu se pohodlně sedává a chtěl by z něj panovat kdekdo. O tom se na vlastní kůži přesvědčuje mladý Ctiš, čerstvý vládce Lučných vrchů. Vládnoucí stolec ční vysoko, při pádu z něj si lze smrtelně ublížit. Někteří protivníci jej podrývají očividně, jiní kradmo a v skrytu. Avšak i „cizincům“, dobrodruhům na straně vládce, přichází jako posila tajemná Ecefaranai. Vystačí ale tahle pětice, aby Lučné vrchy opět neutonuly v krvi a chaosu?! Další díl drsného, emotivního fantasy cyklu Vás zve na své stránky. Vydá: Straky na vrbě František Kotleta, Kristýna Sněgoňová: Hřbitov (Atomové šelmy 3) Po světě běhají atomové šelmy – zmutovaní lidé, pozůstatky poslední války – a ti, kdo atomové šílenství přežili bez mutací, se před nimi skrývají v krytech a opevněných městech. Nejpodivnějším z nich je Hřbitov, sídlo velekněžek Církve Jaderné bohyně. Pod základy Hřbitova jsou pohřbeny sochy starých bohů a také možná ještě mnoho dalších tajemství světa před a také toho, kterým se teď snaží probít Šerif a Novicka v cestě za záchrannou světa. Jenže tenhle svět možná ani zachránit nechce.Ať

Trvalo dvacet let, než znovu našla vraha své dcery. Jediné, co ji teď žene dál, je nenávist a pomsta. Je to už dávná historie, ale pro matku, které zabili jediné dítě, je to stále otevřená rána, která se ne a ne zacelit. Helena živoří, bydlí, kde se dá, a pracuje porůznu, když už je na tom opravdu bídně. Je vyhořelá. Život plyne, ale její myšlenky se upírají do minulosti. Vrah její dcery je někde na svobodě a její nenávist k němu každým rokem stále roste a je to jediné, co ji stále žene dál. Musí ho najít a pomstít se. Přežít může jen jeden z nich. „Za pojmem osud se skrývá alibismus ubožáků, neschopných vyrovnat se s vlastním podělaným životem.“ Jak už jsou čtenáři u Ludmily Svozilové zvyklí, i v jejím nejnovějším románu Zvrácenost je hlavní postavou žena, která nežije zrovna šťastně. Žije se jí o to hůř, když ví, že si vrah, který v pouhých třinácti letech způsobil něco takhle bestiálního, vesele kráčí na svobodě, zatímco její dcera nikdy nedospěje, nikdy nenajde velkou lásku a nikdy nebude mít vlastní děti. Vztah Heleny a její dcery Valerie se prolíná celou knihou. Čtenář se pozvolna dozvídá útržky z jejich života, z

Původně komornější dobrodružný příběh se proměňuje v rozsáhlou vesmírnou epopej. Zatímco první kniha byla především příběhem o objevu éteru, nové substance otevírající vesmír, a o prvním střetu mezi vědou a mocí, v pokračování Hvězdného hradu Alex Alice tento konflikt rozšiřuje do mnohem většího měřítka a dál vypráví o cestě ke hvězdám a o lidské potřebě dobývat neznámé. Éter už není tajemným objevem a evropské mocnosti si uvědomují, že ten, kdo nový prvek ovládne, zároveň získá i celý nový svět. Národy soupeří, armády plánují strategie a vědci přemýšlí, zda jejich práce povede jen a pouze k destrukci. I pokračování komiksu silně rezonuje se současným stavem světa, připomíná závody o nové zdroje a snahu o technologickou dominanci. Výpravy do vesmíru postupně odhalují nejen nové možnosti cestování a existence života mimo Zemi, ale i otázku, zda je lidstvo vůbec připravené vstoupit do vesmíru, když se není schopno oprostit od pozemských konfliktů. Předchozí kniha se soustředila hlavně na Serafína a jeho rodinu, nyní mají více prostoru i vedlejší postavy. Už nejsou pouhými figurkami sloužící zápletce, ale představují různé pohledy na pokrok a moc. Někteří v éteru vidí cestu k osvobození lidstva, jiní ho chápou jako prostředek k ovládnutí světa. Z hlediska vyprávění zůstává Alex

I tebe potrápím tradiční „otevírací“ otázkou: zkus se čtenářům krátce představit.

Ahoj, já jsem Agi a dřív, než mě uvidíte, mě nejspíš uslyšíte. Hlasitě vyprávím, hlasitě se směju a když se mi něco nelíbí, tak hlasitě protestuju. Plavím se na historické plachetnici na pozici druhé důstojnice (bocmanka) a v roce 2025 jsem vydala námořní trilogii Třináct vlajek. K tomu studuju a pracuju, abych toho neměla málo, že ano.

Moc pirátských knih v našich končinách nevychází. Takže pěkně popořadě: kdy v tobě vzklíčila touha psát o mořích, lodích a drsných mužích pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty?

Kolem dvanácti let. Byla jsem takové to dítě, které když překročí práh knihovny, tak se knihovníci ukrývají pod pulty s roztřeseným šepotem: „Už je tady zase!“. Jedináček s hrstkou kamarádů, co únik do jiných světů na stránkách fantasy knih praktikuje, kdykoliv může. Pak jsem narazila na první knihu s námořní tematikou. Následovala další a další, až jsem jednoho dne přišla domů s tím, že kdybych se narodila o pár století dřív, uteču k námořnictvu (moje rodina doteď netuší, jak s touto informací naložit). A to už mi zůstalo.

Máš i nějakou osobní zkušenost s loděmi a námořnictvím? Je potřeba mít nějaké hlubší znalosti, abys o tomhle tématu mohla psát?

Můj otec mě vždy učil, že člověk by si měl dobře nastudovat téma, o kterém se chystá psát. Což byla moudrá rada, ale zároveň důvod, proč jsem spoustu věcí nedopsala. Později jsem mu začala oponovat argumentem, že Karl May také nikdy nebyl v Americe, a to napsal Vinnetoua. Třináct vlajek jsem dopsala v 15 letech bez jakýchkoliv námořních zkušeností. Na palubu historické plachetnice La Grace jsem se dostala hned dva měsíce po dopsání. Po sedmi letech působení na lodi jsem se stala první ženou na pozici druhé důstojnice (bocmanka) a začala se považovat za opravdovou námořnici. Když jsem po letech otevřela onen původní rukopis, hned jsem vzoru Karla Maye zalitovala. Rukopis jsem radikálně proškrtala, vypustila houpací sítě uvázané v lanoví a galeony poháněné vesly a přidala trochu námořního názvosloví… Takže ano, nějaká zkušenost je velmi důležitá, na druhou stranu, kdybych čekala na to, až ji získám, dost možná by Třináct vlajek bylo dodnes jen dalším rozpracovaným příběhem v šuplíku.

A teď to skloubíme s psaním. Kdy si v sobě objevila touhu vyprávět příběhy a skládat je na papír?

Příběhy a hlavně fiktivní postavy jsem si vymýšlela odjakživa. Než jsem uměla psát, tak jsem je kreslila. Později jsem měla neustále rozpracovaných hned několik románů, scénářů, básní… Třináct vlajek byl první z projektů, který jsem dokončila. Přesný moment, kdy jsem se rozhodla, že tohle je něco, co bych chtěla dělat, nedohledám. Ale zažívám ho zas a znova, když se do psaní skutečně ponořím. Cítím se pokaždé zvláštně euforická, velmi naživu a hlavně na správné cestě.

Třináct vlajek, jak jsem se dozvěděl z knihy, vznikalo z velké části v hodinách francouzštiny. Je to pravda, nebo jen legenda, aby byla kniha zajímavější?

Je to pravda. A nejen francouzštiny! Dělala jsem střední školu ve Francii a v některých předmětech jsem byla z Česka napřed. Abych se zabavila, vždy jsem s sebou nosila jeden sešit navíc – ten byl na příběhy, na úvahy, tak trochu „sešit na všechno“. V něm vznikl původní rukopis Třinácti vlajek. Můj třídní, který učil francouzskou literaturu, si mého psaní všiml, a poté, co se poptal mezi dalšími vyučujícími, zjistil, že to dělám ve vícero hodinách. Řekl mi tehdy, že mě nechá psát v hodinách pod jedinou podmínkou: že až příběh dopíšu a vydám, že si ho bude moct přečíst. Letos v březnu jsem mohla alespoň z části tento slib splnit, když jsem mu předala fyzický výtisk knihy, zatím tedy v češtině, ale s nadějí, že někdy snad na překlad dojde.

Není to tak trochu pirátský přístup, obětovat vzdělání za dobrodružství (byť v tomto případě literární)?

Říkejme tomu spíš žebříček priorit. Studium je pro mě jednou z nejvyšších priorit, baví mě a zajímá, ale vím, že co zameškám, to pak dokážu taky dohnat. Zatím jsem toho za dobrodružství mnoho obětovat nemusela, školy jsem dodělala, v práci stížnosti nejsou. Ale jak všichni víme, Múza chodí zásadně, když se to fakt nehodí, a stejně neočekávaně, jako přichází, může také zmizet. Tak se ji snažím polapit, kdykoliv se objeví, na co nejdelší dobu. Múza za chvíli zmizí a kdy se znovu objeví není vůbec jisté, zatímco domácí úkol zůstane ležet na stole, dokud ho prostě neudělám, a to jisté je.

Je něco, co by tě na pirátském životě lákalo, bavilo, nebo co bys prostě chtěla ze zvědavosti vyzkoušet?

Chtěla bych zjistit jak dlouho bych skutečně přežila, kdybych se historií propadla na palubu lodi v době zlaté éry pirátství. Spoustu toho, co jsem někdy toužila zažít, jsem díky La Grace zažít mohla – lezení v lanoví, podplavání kýlu lodi, bouři i námořní bitvu. Ale máme „záchrannou síť“ v podobě motoru, jištění na stěžni, slepých patron apod. Zajímalo by mě, jestli bych historicky byla na lodi alespoň z poloviny tak platná, jako jsem dnes, jestli bych zvládala zažívat tyto věci „na ostro“ (jakože doopravdy, ne, že bych běhala po palubě bez spodního prádla). Samozřejmě bych to měla ještě o to těžší v tom, že jsem žena. To bych se musela naučit šeredně dobře skrývat.

Jak dlouho ti trvalo knihy sepsat – a kolik jich vlastně nakonec je?

První verze prvního dílu vznikla před 10 lety. Trochu jsem ji ještě během těch let měnila, ale nijak zásadně. První nápad na díl druhý přišel během druhé vlny covidu, ale nic než pár poznámek jsem nenapsala. V roce 2024 jsem si na příběh vzpomněla, znovu si ho pročetla, proškrtala polovinu věcí, co už vím, že by na lodi prostě nešly. A najednou jsem věděla, jak to má pokračovat. Druhý díl jsem dopsala na den přesně 8 let po dopsání dílu prvního. O pár měsíců později nakladatel projevil zájem vydat celou trilogii. Tak jsem během roku 2025 dopsala i poslední díl. Všechny knihy vyšly během roku 2025 – první dva díly v červnu a poslední v prosinci.

Zkus zavzpomínat i na vznik „nosné legendy“ celé série – třináct hrozivých obávaných pirátských lodí, jejichž spatření znamená jistou zkázu…

Předtím, než vznikl samotný příběh Třinácti vlajek, vznikla Píseň Třinácti, kterou můžete najít na začátku prvního dílu. Mám ráda vzorníky, tabulky a symboly, zbožňovala jsem poznávat vlajky jednotlivých pirátů v historii. Tak jsem si vymyslela několik svých vlajek. Podle motivu na vlajce pak specifika jednotlivých lodí a posádek, a tak vznikla legenda o třinácti obávaných pirátských hrozbách.

Ústřední hrdinové jsou sotva odrostlá děcka, což je dost netradiční, člověk by čekal drsné a životem na moři obouchané piráty. Proč zrovna tahle volba?

Historicky byli na lodi často velmi mladí chlapci, kteří většinou před něčím na souši utíkali. I v námořnictvu sloužili náctiletí synové z dobrých rodin na pozicích nižších důstojníků, aby získali zkušenost co nejdříve. Na dětech na lodi pro mě teda nebylo nic moc překvapivého. Roli samozřejmě hrál i můj věk v době, kdy jsem psala první díl. Později se mi to, že jsem zachytila 15leté postavy očima 15leté autorky, líbilo a rozhodla jsem se určitou dětskost a naivitu v prvním díle ponechat. Ale bylo jasné, že v dalších dílech už musí být postavy starší, abych je zase dokázala zachytit věrně.

A zeptat se musím i na cestu textu ze stránek rukopisu až na pulty. Jak si tahle kniha našla svého vydavatele?

Náhodou, jak už to tak bývá. Nakladatele, který Třináct vlajek vydal, jsem potkala na palubě La Grace. To už jsem měla v šuplíku první i druhý díl, ale třetí ještě nebyl na světě. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že pod jeho záštitou vyjde celá trilogie do konce roku 2025.

Poměrně nedávno vyšel závěrečný díl trilogie. Jaký je to pocit mít vše pěkně pohromadě, ukončené?

Hořkosladký. Sladký v tom, že se mi díky vydání splnil dlouholetý sen, že vidím fyzický výsledek své práce, že mám úžasné ohlasy od čtenářů, které mě zas a znovu dojímají. Ale zároveň cítím tu hořkost toho, že příběh Tima a Jacka (dvou hlavních postav) je navždy uzavřen. Postavy, které se mnou byly déle než 10 let pouštím do světa a už je jen na nich, jak si tam poradí. Je to vlastně podobné jako při návratu z moře – nadšení z toho, co jsem prožila, ale s vědomím, že je tohle dobrodružství už u konce.

Zkus nám povyprávět o tom, jak knihu propaguješ? A jak třeba potenciální čtenáři reagují, když jim nabízíš pirátské dobrodružství?

Knihu propaguju hlavně osobně nebo přes Instagram. Instagramový účet jsem si založila kolem vydání prvního a druhého dílu a velmi mile mě překvapila knižní online komunita, která mě vřele přijala mezi sebe. Snažím se tvořit obsah, který není jen o knihách a který se něčím odlišuje, většinou námořní tematikou, humorem nebo tím, že natáčím i tu ničím nepřikrášlenou každodenní realitu. Dostala jsem se i do médií – byla jsem v pořadu Dobré ráno na ČT2 a v rubrice „O kom se mluví?“ na ČRo Dvojka. Snažím se být vidět, aby knihy nezapadly. Obrovskou radost mám také ze spolupráce s Komárovým knihkupectvím, se kterým jezdím na knižní akce a mám možnost tam propagovat své knihy osobně. Reakce jsou různé, ale většinou se čtenáři nad spojením „české námořní fantasy od české námořnice“ zarazí a zkoumají, nakolik si vymýšlím (ještě s mým nečesky znějícím jménem). Je ale i spousta fanoušků pirátské tematiky, kteří se nenechají dlouho přesvědčovat! Hodně dělá taky to, že je série ukončená, a že čtenáři nebudou muset čekat na další díl.

A když jsme u toho – co považuješ za největší trumf své trilogie, na který lidi lákáš?

Lákám čtenáře hlavně na to, jak vzácné námořní téma v česku je, a na osobní zkušenost na lodi. Ale co se příběhu týče, pak poukazuju na tajemnou atmosféru bouří, skrytých ostrovů a mořských bytostí, ale i na napětí a zvraty. Sama jsem v knize velmi hrdá na realistické a humorné dialogy, na vykreslení postav, ale i na budování momentu překvapení a silných emotivních scén.

Svoji první trilogii máš za sebou. Jaké jsou tvé další (a klidně nejen literární) plány?

Rozhodně nehodlám přestat psát. Momentálně mám rozpracovaný nový příběh, není teda námořní, ale fantasy a měl by to být jen jeden delší díl. Celé léto budu trávit na palubě La Grace, tak jsem zvědavá, jaká dobrodružství zažiju mimo stránky knih. A neskutečně se těším na několik knižních akcí, které zatím sice nebudu jmenovat, ale na nichž bych měla být dokonce součástí programu! JUPÍ!

Co když největším problémem dobrodružné výpravy nejsou příšery ani magické pasti, ale obyčejný hlad? Připravte se na originální jízdu plnou humoru, fantasy soubojů a nečekaných gastronomických experimentů. Jak známo, hrdinové vyrážejí do podzemních labyrintů kvůli pokladům nebo záchraně světa. (Obyčejně kvůli tomu prvnímu a rychle se to změní v to druhé.) Ovšem skupina dobrodruhů vedená rytířem Laiosem má naléhavější cíl. Zachránit rytířovu sestru, kterou spolkl drak. Má to ale háček. Výprava přišla o peníze i většinu vybavení, a především o veškeré zásoby jídla, a času k záchraně mají jen málo, drakovy žaludeční šťávy pracují neúprosně. Pokud to chtějí stihnout, budou muset do podzemí vyrazit s tím, co mají, a aby nezemřeli hlady, nezbývá jim než začít jíst cokoliv, co se v jeskyních hýbe – nebo se alespoň před chvílí hýbalo. Musí začít vařit z monster, která potkají cestou. A tak se z klasické fantasy výpravy rychle stává něco mezi dobrodružným eposem a gastronomickou show. „Delicious in Dungeon – Chuť podzemí,“ říká Jiří Pavlovský, šéfredaktor Nakladatelství CREW, „je jednou z nejoriginálnějších fantasy mang posledních let. Na první pohled to působí jako ryzí komedie postavená na absurdním nápadu – ale rychle zjistíte, že tenhle příběh je mnohem emočnější, napínavější a promyšlenější. Autorka

Fantastických knih s pirátskou a námořní tematikou v našich končinách mnoho nevychází – co naplat, jsme zarytí suchozemci. Třináct vlajek čtenáře na moře vezme, a to pod pomyslnou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty. Brázdit moře na pirátské plachetnici má své kouzlo (ale i temnou stránku) – ostatně, o tom vám bude vyprávět Tim, ústřední postava příběhu.

Hladina plná vln a vlnek

Tim je sirotek, který měl pocit, že útěkem k námořnictvu si polepší. Co na tom, že mu ještě nebylo patnáct let. Moře otevírá svoji náruč a Tim se seznamuje se životem na lodi. A také se smrtí, to poté, co je „jeho“ loď napadena piráty. Ti projednou udělají výjimku a vezmou zajatce. Další pár rukou se občas hodí, a Tim se svojí vizáží blonďatého andílka vzbudí soucit u protřelého piráta Jacka. Pravda, Jack není o moc starší, ale má léta zkušeností, a tak se stane Timovým průvodcem a mentorem.

Začíná příběh o třinácti pirátských lodích, o nichž se zpívají v krčmách písně, a každý z námořníků doufá, že jsou jen pouhou legendou. Jenže nejsou, jak se nemnozí přesvědčili na vlastní kůži. Tohle společenství má dokonce své zákonitosti – jednou za čas se celá třináctka sjede, aby si rozdělila rovným dílem naloupenou kořist.

Z tohohle popisu by se mohlo zdát, že se bude jednat o snad až romantickou bajku o rovnosti, volnosti a pirátství. Díkybohu, není to tak. Ačkoliv Třináct vlajek vzniklo už v raném věku autorky odpovídajícím zhruba věku hlavního hrdiny, byla tahle kniha vydána a dopsána s odstupem, který znamená pro její vyznění zásadní rozdíl. Gina Agatha Renotière totiž získala zkušenosti z námořní plavby, a tak proškrtala všechny ty věci, které by v reálu nemohly fungovat. Otázkou je, nakolik to běžný čtenář ocení. Ale oproti konkurenci tohle rozhodně není ten silně zidealizovaný pohled na piráty, byť v některých scénách ještě stopy trochy té naivity a snahy o změkčení najdete.

Spravedlnost pro všechny

Od prvních stran zapůsobí na čtenáře styl vyprávění: Třináct vlajek je příjemné a vyvážené čtení. Autorka se nepouští do přehnaných popisů, nepotřebuje se chlubit svými znalostmi. Nechává příběh plynout, občas si nějaký ten malebný obraz neodpustí, a na druhou stranu ukazuje i drsné piráty jako lidi, ne jen jako krvelačné mašiny na zabíjení.

Ale i oni chtějí svá práva a možnosti, a někteří z nich začínají remcat proti zaběhlým pořádkům. Kritickým hlasem je i Jack. Jenže Velký kapitán odpor nesnese a dokáže trestat. A šance, že by mladíček s prořízlou pusou dokázal změnit zaběhnuté pořádky, se téměř blíží nule. Ale zkusit se to musí, ne?

Děj nikterak nežene kupředu, autorka si dala trochu času vystavět jeho pozadí a reálie. Možná, že nejde úplně do hloubky, ale kostra s několika detaily navíc je precizní a funkční. Po klidnějším začátku pak přijde zrychlení, dějové zvraty, momenty, které otočí celé dosavadní dění. Tahle zpočátku docela předvídatelně vypadající pirátská historka sice nešokuje, ale rozhodně není předvídatelná a nabízí zajímavé zápletky.

Zmínit musíme i několik prvků fantastiky. K moři a lodím neodmyslitelně patří například mořské panny, ale i další pověry. A ačkoliv se s těmito prvky hodně šetří, jsou příjemným zpestřením děje a něčím, s čím se příliš často ve fantastice nesetkáte.

Posádko, na palubu!

A co by to bylo za pirátskou loď bez posádky? Postav je v téhle knize sice „jako na orloji“, ale ústřední hrdinové Tim a Jack dostávají spoustu prostoru. Čtenář tak má šanci se s nimi rychle sžít a vybrat si svého oblíbence. Tim je stále ještě trochu vyjukaný, ale postupně získává v každodenním životě na palubě jistotu a začíná vidět v tohle způsobu života svoji budoucnost. Musí se však srovnat i s odvrácenou stranou – loupení a vraždění nejsou něco, na co by si nevinná skorodětská duše zvykla snadno. Jack je zase prostořeký a má už leccos za sebou, a i když se snaží občas být drsňák, v jádru je dobrá duše. Ale i on s sebou nese tajemství, která dřív nebo později musí vybublat na povrch.

Ale jak bylo řečeno – postav je v knize opravdu hodně, a na to, že Třináct vlajek je autorčina prvotina, je dokázala ukočírovat s bravurou. Plést se vám rozhodně nebudou, občas pomůže i přezdívka (protože co by byl pirát bez přezdívky?) a každý má svoji pozici, což ocení zejména ošlehaní mořští vlci; my ostatní jen tušíme, že tohle není jen tak vycucané z prstu.

Plavba prvním dílem Třinácti vlajek je u konce – a byl to zážitek. Příjemně plynoucí dobrodružný příběh bez zbytečného přikrášlování, byť se záměrným nádechem lehké romantiky s vůní moří, potěší stylem vyprávění i svým vyzněním. A my si jdeme koupit dalekohled, abychom mohli vyhlížet další díl.

PS: Tu poslední větu neberte vážně, ta je tam jen proto, že dobře zní. Celá trilogie už je dovydaná a uzavřená, takže nic vyhlížet nemusíme.

Gina Agatha Renotière: Třináct vlajek

Vydal: Mare-Czech, 2025

Počet stran: 202

Cena: 313 Kč