SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

V kinech běží nová Duna, ale ještě předtím, kdysi dávno, tu byla jiná Duna. Z roku 1984. Rudolf W. Waters ji považuje za svou srdcovku.

„Tuhle knihu nelze zfilmovat,“ říkali o Pánovi prstenů a říkali to i o Duně. Dokud se neobjevil nějaký spasitel jako Peter Jackson, David Lynch nebo Zdeněk Troška.

Tohle nebude úplně srdcovka, ale tip na film, který nestárne, který by mohl vedle nové Duny zapadnout, a bylo by to setsakramentsky škoda. Určitě jste někdy přemýšleli nad tím, kolik lidí začalo číst Pána prstenů až poté, co Peter Jackson se Společenstvem zbořil kina? Nebo Harryho Pottera? Můj osobní tip je, že jich bude minimálně stejný počet jako těch, kteří daný titul měli rádi ještě před zfilmováním. A je krásná věc, že kvalitní filmařina šíří příběhy dobrých knih... pokud teda nejste alchymista Panoramix, teda Netflix, který zvládá proměnit zlato v *** (ano, mluvím o Zaklínači).

Když se podívám zpět na Lynchův film Duna, nemohu si nevzpomenout na ten vzrušující okamžik, kdy jsem poprvé vkročil do fiktivního vesmíru Franka Herberta na starém Pentium v roce 1992. Byl vzrušující ale asi jako návštěva zubaře; kdo ji zkoušel hrát, tak rozumí. Tehdy jsem nevěděl, co Duna je a díky hře to raději ani nechtěl zjistit. Byl tam nějaký červ, no a co? Byla to jen velká nosní dírka jak vysavač na kokain, co mi jako OPčko ničila jednotky. Warcraft I se prostě ovládal líp!

Tím pádem i Lynchův vizuálně podmanivý zážitek jsem si užil až o mnoho let později. A bylo to dobře. Tohle nebyl film, který bych si užil v pubertě, ale až když jsem si oblíbil Lynchův Mulholland Drive nebo nejlepší telenovelu Twin Peaks. I přes některé odchylky od knižní předlohy se stala Lynchova verze nezapomenutelným kouskem kinematografie.

Když se dneska podívám třeba na mnohem novější scifárny jako Pátý element (1997) a další, tak musím vidět, jak moc je Lynchova verze Duny (1984) unikátní. Proč? Na to, jak starý film to je, tak vizuálně nestárne. Nádhernou estetiku s vizuálními efekty umí prodat i dnes, což není nic lehkého, jak výbornou adaptaci do písku teď píše s novou adaptací Villeneuve. Lynchova schopnost propojit surrealistické scény s epickým příběhem Franka Herberta je okouzlující, jiná než v nové verzi, ale poznáte v ní Lynche, kterého buď máte, nebo nemáte rádi (podle toho si přičtěte 20 % nahoru nebo 10 % dolů). Lynchova Duna určitě byla riskantní experiment ve své době a s tehdejšími možnostmi film provázely výzvy; zejména v omezené stopáži a snaze vtěsnat rozsáhlý příběh do omezené stopáže jednoho 177 minutového filmu. Mnoho postav a myšlenek z knihy je přehlíženo, ale to je prostě daň za to, že znáte knihy. Těm, kteří knihy neznají a třeba je objeví právě touto cestou, přeji, aby se jim líbil další směr, kterým se bude rod Attreidů ubírat.

Srovnání s nejnovějším zfilmováním Duny z roku 2024 pro vás bude teď nevyhnutelné, pokud se rozhodnete si film pustit. Lynch je prostě Lynch a jeho filmy mají své vlastní silné stránky, a přestože nová Duna může mít větší rozsah a technickou dokonalost, Lynchův film z roku 1984 má autorův umělecký výraz. Zkuste dát verzi z roku 1984 šanci a budete možná překvapeni, o jak jiný film a stejný příběh půjde.

Uzavřel bych tuhle srdcovku mým oblíbeným citátem z knihy: „Lidé musí žít v krutých dobách a v útisku, aby si vypěstovali psychické svaly.“

PS: Zpěvák Sting tam hraje Feyd-Rauthu!