VÁNOČNÍK Honzy Procházky

Krátké zamyšlení nejen nad Charlesem Dickensem

„ Včera celý Londýn slavil poslední den Vánoc a vše, co mělo nohy, vyběhlo do ulic a připojilo se k reji kejklířů, hudebníků a slámových masek znázorňujících ďábly, mytická zvířata a tajemné lesní bytosti. V čele průvodu táhl nazdobený osel káru s měděným hrncem plným vánočního punče, rozdováděná společnost za hlasité hudby putovala dům od domu a nebylo jediného člověka, který si nepřipil a nepohostil koledníky. Na druhý den pak sbírali v ulicích Southwarku zmrzlé opilce a ticho bývalo, že i jemný dotek sněhové vločky zněl jako padající trakař.“

Vánoce jsou v plném proudu. Znavené hospodyňky usínají s hlavou zabořenou v míse s těstem na vánočku, chrabří otcové zase vysíleni pod slavnostně nazdobeným vánočním stromečkem.  A děti pro změnu s bříšky plnými dobrot dmoucími se jako břich Otce prasátek leží rozvalené na gauči a tupě zírají na pohádky, Mohlo by se tedy zdát, že adventní a vánoční čas nejsou chvílí, kdy si normální člověk vyšetří čas na knihu. Opak je ovšem pravdou, neboť správný knihomol si čte třebas i při mazání vánočního cukroví. Důkazem tohoto odvážného tvrzení jsou diskusní příspěvky v přemnohých čtenářských skupinách. Setkávám se s nimi každý rok a většinou se nesou v duchu dotazů: „Co byste doporučili k vánočnímu čtení? Jaká je vaše nejoblíbenější vánoční kniha?“ Nemá cenu chodit kolem vystydlé rybí polévky. Odpovědi jsou většinou jednotvárně monotónní jako vánoční koledy. Většina členů čtenářské obce zmíní jako svůj nejoblíbenější text Vánoční koledu Charlese Dickense. Mě to ale nedá a ptám se jich spolu s klasikem. „A není to málo, Antone Pavloviči? Teď samozřejmě zbystří editoři z řad našich fantastických autorů a zapějí v A-dur : „Hej mistře. Vstaň bystře. Vzhlédni a vzdej dík za vánoční sborník. Přinesli jsme ho zas v ten vánoční čas.“ A budou mít pravdu ti dobří mužové a ženy. Sborníky vánočních povídek jsou moc fajn, ale u jesliček působí trochu opuštěně jako oslík a kravička. A tak mě napadlo, kolik zmínek o vánocích, adventu či slunovratu, najdeme i jinde než ve vánočních sbornících a té stokrát obehrané Vánoční koledě. Já je nacházím občas na dost nečekaných místech. Třeba v povídkovém románu Jany Maffet Šouflové – Lionet a Jiné podivné případy kterou jsem citoval v úvodu tohohle zamyšlení. Takových perliček připomínajících Vánoce je ve fantasy knihách samozřejmě mnohem víc, a je moc hezké si je přečíst i během roku a připomenout si tak, že Vánoce nejsou jen svátky konzumu a obžerství. Rád bych zakončil tohle zamyšlení citátem z knihy Františky Vrbenské a Lucie Lukačovičové – Hořící kůň. Ten text mi totiž dává naději nejen v čase, kdy vstáváme za tmy a vracíme se za tmy domů, ale také dnes, kdy truchlíme a zapalujeme svíčky za oběti z 21. 12.

„Někteří teď slaví chanuku, jiní Narození Páně, leckdo uctí slunovrat, protože prastará víra ještě neopustila lidskou paměť a světlo potěší každého.“

Hezké svátky a nezapomeňte, že Vánoce si stejně jako betlém nosíme ve svém srdci a nikdo a nic nám je nemůže vzít.