POVÍDKA: Rudolf W. Waters, Děsupán

Děsupán
Rudolf W. Waters

Žil mezi arébskými kopci stoletý muž, kterého posedla zlá nemoc. Jeho vinice toho roku seschly. Letní žár jeho keře zahubil. Obrátil se tedy muž během své choroby na bohy. Žádal je o přízeň, aby jeho vinice opět vzkvétaly a on byl zdráv. Ovšem bohové obětinu nepřijali. Mlčeli. Mužovi sousedé se mu za tu pošetilou prosbu vysmívali a nazvali ho bláznem. Tak se během úplňku muž obrátil s jinou prosbou na samotného boha Svaroga. Požádal jej, aby velké slunce spálilo také úrodu jeho sousedů, a tak se i stalo. Muž se však toho roku už ve vesnici neukázal a lidé, protože věděli, jak nemocný byl, ho považovali za mrtvého.
Stařec nicméně přežíval, a díky přízni boha Svaroga zůstával živ. Nic však nevyléčilo jeho zlou nemoc a mužovo tělo postupně umíralo. A tak za každého úplňku chodíval o berlích přes svá pole. Překračoval hranici, obcházel ploty a nahlížel skrz okna do domů svých sousedů. Tiše chodil k jejich postelím, kde si bral, co právě potřeboval. Někomu vzal pouze vlasy, někomu uši či celé končetiny a těm nejméně šťastným také děti. Ty pak nutil během nocí pracovat na své vinici, kde jeho keře opět vydaly plody.
Když se otcové a matky z okolních vesnic chopili loučí, aby spálili starcův dům na popel, on na ně čekal. Čekal je vzpřímeně. Sledoval jejich zděšení, když ho spatřili. Bylo nesmírné! Starcovy ruce byly silné, nohy rychlé a tvář opět mladá. Nazvali ho Děsupánem, když stál na zápraží svého domu, který teď obklopovaly malé dětské hroby a hrozil jim: „Nikdy nepozvednete ruku proti služebníkovi boha Svaroga!“

Smrt mladého starce
- arébská pohádka pro děti

Starý Abrahám neměl rád nikoho. Stál uprostřed noci nahý před rozevřenými okenicemi, hleděl přes suché pole ke vzdálené vesnici a modlil se: „Věřím v jediného Boha Svaroga. Zdroj všeho, co jest, jenž se navrátí. Vím, že Ty jsi Střecha světa a Tobě bude patřit poslední noc všech i můj poslední sen. Má ústa zůstanou navěky otevřená ve jménu Tvém.“ Těžce oddychoval, jednou rukou si mnul neupravený bílý vous a druhou se držel za hruď, aby potlačil svíravý pocit křivdy, jenž ho před spaním přepadl jako nezvaný host. Naštěstí žil sám na své vinném statku daleko za vesnicí, kde ho nikdo neotravoval. Nerad s kýmkoli živým mluvil nebo i navazoval oční kontakt. A vesničané sami odkláněli zrak, když ho zpozorovali. Staré báby častokrát i přešly na opačnou stranu cesty, kde si starochlapsky odplivly nebo zařvaly na svá děcka, ať mažou domů. Ta otravná lidská mláďata, jak je nazýval, se většinou rozbrečela, když jim pohlédl do očí. Odrostlí smradi pak po něm házeli za vesnicí kameny – považovali to za zkoušku dospělosti a muži skřípali zuby kdykoli se objevil na mši. Věděl, jak vrtošivý je, když přijde na to s někým mluvit. Bylo to už pár let, co si začal říkat, že tohle je jeho poslední zima a už nevěděl, jestli nejprve nenáviděl všechny kolem nebo sám sebe.
Samuel vyhlédl skrz okno ven do vsi. Všichni v domech již spali. Nikde se nesvítilo a noc prosvětlovala pouze zář hvězd. Všiml si pohybu, jehož obrys se přemisťoval nízko nad zemí. Ve světle dohořívajícího kotle uprostřed cesty poznal zajíce, který se pod rouškou noci odvážil až sem. Pozvolna hopsal okolo hromádky koňského hovna v zaschlém blátě a olizoval ho, když na plot opodál vyskočil Svár – obrovský a hloupý sousedův čokl s groteskně malou hlavou. Prodral čumák skrze stará prkna – div, že se tam nezasekl – a jakmile ho zajíc vzal na vědomí, vystřelil pryč.
Proč pořád štěká? Aspoň jednu noc, kdyby ho zavřel. Proč nepřestane? Honilo se mu hlavou.
„Tak zavři už hubu,“ vydechl Sam. Rozmrzele přivřel okno a praštil hlavou do polštáře. Nesnášel tenhle starý domek po matce, ve kterém vyrostl. Přál se ho zbavit a vydat se do světa. Přál si dojít k moři, přidat se k arébským námořníkům na obří obchodní lodi, o nichž slýchával jako dítě, a odplout co nejdál. Hlavně daleko – k ostrovům, kde nikdo nebude vědět, kdo byla jeho matka.
Svárův štěkot zesílil, když se u branky objevil na šrot ožralý soused s partičkou nohsledů. Slyšel je cosi mumlat a provokovat to tupé psisko.
„Drž-te hu-by… drž-te hu-by…“ tiše opakoval v posteli a pozoroval popraskané trámy na stropě. Dlouhé rýhy se po nich sbíhaly jako pavučina přes celou místnost a mizely za pověšenými kresbami zdejších vinných polí a obrazem boha Pastýře. Hleděl do tmy kolem obrazu jako hypnotizován – zdálo se mu to nebo skutečně se v ní objevila nažloutlá tvář a snažila se marně otevřít ústa?
Je to sen? Zapřemýšlel. Zatraceně! Musel jsem usnout. Nemluv na mě. Nech mě být. Mlč konečně! Křičel na ni v mysli.
Zvedl se z postele a v krátkých nohavicích se pomalu vyplížil do chodby. Držel se podél zdi. Našlapoval pomalu po rozvrzané podlaze, dokud mu chodidla neulpěla na mělkém koberci a vrzání neutichlo. Prošel kolem spižírny a zamířil chodbou za matným světlem v kuchyni. Viděl, že tam čeká matka, jako to obvykle dělávala v každém jeho zlém snu. Hleděla na něj tím svým vyčítavým pohledem, když vešel a jakoby skrz němou tvář říkala Zradils mě. Nezachránils mě. Nejsi můj syn!, ale ani to ho nepřinutilo se vrátit pod peřinu za žlutou tváří.
„Dobré ráno, maminko,“ pozdravil automaticky stařenu.
Matčiny zakalené oči ho sledovaly od stolu. Odvrátil se, aby dal vařit vodu na kamnech.
„Dáte si čaj?“
Odpovědí mu byl nečekaný výdech nad ramenem. Kostnaté ruce ho zezadu objaly a tělo stařeny se k němu přivinulo. Hrůzou zavřel oči. Ozvalo se praskání matčiných kloubů a ucítil, jak ho špinavé nehty škrábou na holé hrudi. Otočil se, aby ji uklidnil, ale matka strnule seděla u stolu.
Co jsi to za syna? Ty nejsi můj syn!
Neměl rád tyhle noční můry. Čím více připomínaly skutečnost, tím více se mu stíral rozdíl mezi realitou a fantazií. Ani probuzení mu neposkytlo útěchu, protože se ho děsilo – protože nepoznal, jestli je skutečné.
„Dobře, že jste mrtvá. Jinak bych nepoznal rozdíl,“ povzdechl si. „Proč mi to děláte, maminko? Já přece nejsem zlý člověk. Každý den se snažím na vás zapomenout. Nezasloužím si vaše výčitky. Bylo toho na mě příliš. Musel jsem vás zastavit. Mohla jste si za to vy sama, maminko. Neměla jste se klanět,“ ztlumil hlas, „zakázanému bohu.“
Nechal jsi je ublížit vlastní matce!
Voda v konvici začínala vařit.
„Neublížil bych mouše, ale cítím, že ta věc v mé duši existuje – jakýsi temný pocit – zlost – hřích. Byl tam už před tím, než jsem jej poprvé uslyšel. Musel tam být již, když jste mě porodila. Dělal se mnou první krůčky. A vy jste o něm musela vědět, protože pocházel od vás, maminko.“
Zalil bylinky ve dvou zdobených hrníčcích a postavil je na stůl. Usedl naproti a usrkl horký čaj.
Matka vytáhla ruce zpod ubrusu, aby se napila. Velké železné hřeby, které jí trčely z dlaní, však čajový hrníček převrhly.
„To nic. Uvařím další,“ snažil se ji uklidnit a přešel ke kamnům.
Matka byla rozrušená. Slyšel, jak vzlyká. Hřeby dře stůl. A pak ten nesnesitelný zvuk, jak se snaží mrtvými rty sát čaj z vlhkého ubrusu, se mu vrýval do mysli. Poslouchal, jak se trápí, dokud neuslyšel zakokrhání a celý zpocený se neprobudil doprostřed rána.
„Do Pěruna, zpropadený sen,“ zaklel a silně se kousl do jazyka, aby se pokusil ujistit, že je konec.
Zvenku slyšel hlasy harantů, kteří pobíhali po vesnici, vesele pokřikovali armádní hesla a hráli si na vojáky. Zvuk koňského povozu projíždějícího kolem nich přehlušil Svárův otravný štěkot a Sam se pomalu vypotácel z postele, aby se šel omýt studenou vodou z potoka za domem.
„Arébského jitra přeji, Same,“ zavolal na něj Percival, který se již vracel se zpola naloženým povozem z trhů.
„Děkuji, šafáři. Snad se vás cestou drželo Pastýřovo světlo a všecko jste prodal,“ opáčil a mávl na pozdrav.
„Byl mi nakloněn!“
„Aby vás mor spral, pane. Mor a neštovice,“ zašeptal si již pro sebe a šel se připravit do práce na pole ke starému Abrahámovi. Čekala ho přibližně hodinová cesta na jih. Starý dědula Abrahám, jemuž za chabou úplatu pomáhal, byl kus protivného sešlého chlapa, co si neustále stěžoval na nespravedlnost počasí a chatrné zdraví. Říkalo se o něm, že kdesi uvnitř svého domu ukrývá truhlici plnou zlaťáků, ale tomu Samuel nevěřil ani za mák.
Před pár dny se navíc stařec objevil zničehonic na mši s obětinou bohům, aby prosil za déšť a záchranu úrody. Letošní horké dny dopadly na jeho pole, a kdykoli pršelo, jeho polím se mraky vyhýbaly, jako by byly prokleté.
„Dědek protivnej.“, „Bohové vidí jeho hříchy.“, „Chamtivec.“, „Je prokletý.“, „Může si za to.“, „Děsupán,“ šuškali si před týdnem lidé mezi sebou a vysmívali se mu pod nosy. Samuel si toho dne všiml, jak se starý Abrahám tvářil vztekle, když odcházel za mše. Byl rád, že s ním nemusí mluvit. Vzpomněl si na své dětství, kdy se ještě Abrahám po mši vždy zastavoval k nim domů na matčin koláč a s matkou si povídali o pěstování vína jako dva přátelé. Tehdy se ještě nevyhýbal lidem a choval se obyčejně, nenaháněl strach. Každopádně od poslední mše Abraháma na jeho statku ještě ani jeden den nezahlédl. Avšak dnes si potřeboval dojít pro mzdu, a to jej naplňovalo obavou, že se setkají tváří v tvář.
Přešel poslední kopec a obrátil se k cestičce, která vedla mezi seschlými keři až ke statku. Z oblohy ho zdravil křik špačků a havranů. Prohlížel si znepokojivě vyprahlou krajinu, když se mu zazdálo, že v koutku oka zahlédl postavu mezi keři.
„Je tam někdo? Pane Abraháme, jste to vy?!“ zavolal směrem k suchým šlahounům vína. Krom jednoho havrana mu nikdo neodpověděl. Vytáhl měch s vodou a napil se. „Zpropadené vedro. Už začínám blouznit.“
Když stanul před budovou statku, všiml si, že všechny okenice jsou zavřené a po starém pánovi opět není ani stopy. Prošel dozadu k maštali, kde na něj ve stínu čekala stará herka. Naložil jí čerstvé seno a ze studny donesl trochu zkalené vody. Hned nato prošel zadním vchodem do domu.
„Pane, jste tady někde?!“ zavolal. Žádná odpověď nepřicházela. Přešel do kuchyně, rozdělal oheň v kamnech a dal vařit vodu z přineseného měchu.
„Tak jsi přišel,“ ozval se bezbarvý hlas.
Samuel se prudce otočil.
„Pane?“ zeptal se, když v místnosti nikoho nespatřil. „Matko?“ ztěžka to slovo polkl. Na čele ucítil krůpěje potu. Neodvažoval se ani mrknout. „Maminko?“
„Tak tady jsi, chlapče,“ ozval se jízlivý hlas. Nezdravě hubená postava starce ve dveřích ho sledovala. „Přišel sis pro výplatu?“
Sam přikývl, ale nevydal ani hlásku.
„Jeden, dva, tři. Tady máš,“ vyložil na stůl groše. „A tady ještě,“ přidal do řady pět dalších mincí. „Potřeboval bych dnes od tebe drobnou službu, pokud nikam nespěcháš,“ řekl Abrahám a zatvářil se tajemně.
Samuela návrh zaskočil, ale ještě víc ho překvapilo, že mu stařec nabídnul štědrý přivýdělek.
„O co se jedná, pane?“
„Bereš, nebo ne?“ obořil se stařec očividně podrážděný otázkou namísto jasného souhlasu.
„Jistě, pane. Jen jsem…“
„Nebuď zvědavý a zajdi pro rýč. Počkám na tebe vzadu,“ řekl stařec a odešel.
Samuel hbitě shrábl peníze ze stolu. Neměl tušení, co po něm bude chtít, dokud starce nenašel za domem, jak holí ryje do tvrdé země pravidelné tvary. Dohromady jich vyryl pět v řadě za sebou. Poté se zastavil, aby si sípavě oddychl. Sam se ho chtěl zprvu zeptat, co plánuje stavět, ale raději mlčel, poučen z minula, a začal kopat.
„Až budou pět stop hluboké, můžeš jít. Příští měsíc tě tady nechci vidět. Rozumíš?“
„A-ano,“ vykoktal udiveně Samuel a pak zabořil lopatu do vyprahlé zeminy. Celý den jen kopal díry za statkem. Zem byla tuhá a prašná, ale před západem slunce byl hotov. Spokojeně a nechápavě se ještě podíval na pětici děr a lopatu unaveně odhodil na velkou hromadu hlíny.
„Dědek zas vymýšlí hlouposti,“ poznamenal, a když statek opouštěl, všiml si pootevřeného okna. Stál v něm Abrahám, v ruce měl dlouhou svíčku a tvář zalitou žlutým světlem plamínku. Zdálo se, že otevřel ústa, aby něco řekl, ale ta zůstala křečovitě otevřená dokořán. Pak se okenice prudce zavřela. „Starý blázen,“ odplivl si Sam.
 
*
 
O čtyři dny později Samuela z noční můry probudil silný dunivý zvuk, jak kdosi mlátí do kovové tyče na malém rynku. Farmáři a sedláci vycházeli z domovů a vášnivě diskutovali nad tím, co se mohlo přihodit tak hrozného, že šafář svolává celou ves. Samuel se k nim přidal.
Percival, když shledal, že už jsou všichni venku a netrpělivě čekají na vysvětlení, přestal vyzvánět.
„Sousedé. Lidé dobří, poslouchejte,“ promluvil, ale hned nato všechny nahlas okřikl: „Sklapněte!“
Všichni v tu ránu zmlkli. Sam si všiml, jak se na chvíli v šafářově obličeji objevil výraz zděšení. Kdyby ale naopak někdo hleděl do Samuelovy tváře, spatřil by absolutní hrůzu. Úplně zbledl, když spatřil něco nemožného. Mezi lidmi stála zcela nahá žena – jeho stará matka. Její nezdravě žlutá pleť nebyla dotčena rudou září vycházejícího slunce jako u ostatních a patrně byl jediný, kdo ji vidí. Netrpěliví vesničané čekali na Percivalova slova, ale Sam hleděl pouze na matku, na hřeby v jejích rukou a seschlé staré tělo. Nechybělo mnoho a málem se rozkřičel, když Percival promluvil.
„Našeho kováře Hynka všichni znáte. Bohužel, v noci jej postihla nešťastná událost. Uklidněte se. Snad bude v pořádku, je v dobrých rukou felčara. Prosím, uklidněte se. Chci poprosit našeho kněze, aby pronesl společnou modlitbu za Hynkovo brzké uzdravení.“
„Co se Hynkovi stalo?“, „Jaká událost?“, „Onemocněl?“ zněly z davu otázky. „Bude v pořádku?“
Šafář s knězem na sebe pohlédli a nevěděli, co odpovědět, když v tu samou chvíli vyběhla z jednoho domu mladinká žena a koleny padla na špinavou ulici. Z očí se jí hrnuly potoky slz a Sam opět spatřil rozevřená ústa. Ta, z nichž vychází neslyšné šílenství a která se nezavírají. Byla to Kara – kovářova žena.
Samuel hleděl na ni, na šafáře, na štěkajícího Svára a zmocnil se ho stud. Uvědomil si, že cítí úlevu, protože nikde nevidí mrtvou matičku. To, co následovalo, však nečekal, protože farář s šafářem pohlédli přímo na něho, zvedli ruce a oba skoro zároveň vykřikli: „Chyťte ho!“
Co se to děje? Vyděsil se.
O chvíli později si vzpomínal pouze na to, jak pěstí udeřil rozespalého souseda, odstrčil zavalitou ženu a přeskočil dřevěný plot přímo do Svárova rajónu. Psisko se mu neúspěšně pokusilo zakousnout do nohy, ale bohové naštěstí stáli při něm a Svár zaryl čumák do hlíny. Prchal. Nechápal, co se právě stalo. Věděl, že běží o život, tak jak to kdysi nedokázala jeho matka. Instinkt mu napovídal, že pokud zpomalí, skončí přesně jako ona – obviní ho z uctívání zakázaného boha, stejně jako to provedl on své matce. Řeknou, že slouží Svarogovi a přibijí ho jako heretika.
Sakra, proč?! Co to dělají? Nic jsem neprovedl. Všichni se zbláznili se. Jako splašený kůň vběhl do vinohradu a prorazil třetí řadu lánů tak nešetrně, že dopadl na čtvrtou. Rychle se zvedl zpátky na nohy a rozhodl se změnit směr. Křik vesničanů nabíral na síle – byli blízko. Slyšel je řvát: „Vrahu!“ a netušil, jak z toho ven. Myslel jen na to, že se musí dostat co nejdál.
„Za nic nemůžu. Proč mi to děláte? Ne. Ne. Ne,“ prskal celý uslzený. V běhu se snažil popadnout dech a zoufale křičel: „Já nic neprovedl. Jsem nevinný.“
Věděl ale, že se musí dostat co nejdále. Když jej však napadlo, že přesně na to čekají, strnul. Křik sousedů se zdál být o něco vzdálenější než před chvílí a on se opatrně prosoukal skrz pár řad vína, jen aby se pak přes ně vrátil nazpátek. Ostražitě se obloukem začal vracet k vesnici, aniž by ho viděli.
Vyšlo to! Po chvíli se úspěšně dostal nazpátek a kromě štěkajícího Svára neviděl na rynku jedinou živou duši. Musím zjistit, co se stalo. Vždyť jsem nic neprovedl. Dokážu jim, že se pletou. Opatrně nakoukl do kovářova domu a vplížil se tam, kde doufal, že nalezne odpovědi. Tam, kde si myslel, že ho nikdo nebude hledat. Zabouchl za sebou dveře kovářova domku.
Naprosto nic ho nemohlo připravit na to, co tam spatřil – obnažené kovářovo tělo – a nejhorší věcí na tom bylo, že z kováře Hynka zbylo pouze torzo s mrtvolně bledou hlavou. Bez rukou a nohou tam ležel zbytek někoho, koho dobře znal a z jehož krutého mordu ho viní.
Tupá rána zezadu ho najednou poslala k zemi. Samuel dopadl na podlahu. Ještě se zvládl přetočit, aby zahlédl felčarovu postavu, která nad ním stála, v ruce držela kladivo, a pak se ponořil do temnoty.
„Jaká matka, takový syn,“ slyšel ještě slova.

*

„Probouzí se,“ řekl kdosi.
Samuel ztuha otevřel oči a spatřil šafáře, kněze a felčara. Stáli nad ním a on zcela nepřipraven na následující obvinění ze sebe vydal jen krátkou větu: „Já to nebyl.“
„Co jsi to provedl, Samueli? Co jsi to jen udělal?“ Percival na něj vyčítavě hleděl. „Kde jsou, Same? Kde jsou?!“
Vážně se mě ptá, kde jsou kovářovy ruce a nohy? Sam si nebyl jistý, zda otázku chápe. A proto se zeptal: „Kde jsou? Kde je co?“
Obratem zalitoval toho, co řekl, když mu Percivalova pěst prudce dopadla do tváře a zlomila nos. Z očí mu vytryskly slzy a z nosu krev.
„Je to moje chyba,“ pokračoval šafář. „Jsi jako tvá matka. Mám pravdu? Pokračuješ v tom bezbožném konání? Uctíváš ho? To mám za svou dobrotu. Takhle se mně a všem těm dobrým lidem odvděčuješ? My jsme ti věřili, Same. Ale jaká matka, takový syn…“
„Neudělal jsem to. Prosím vás, věřte mi.“
„Ne?“ předstíraně opáčil Percival. „Co jsi jim udělal? Kde jsou?“
„Kde je kdo?“ vyprskl Sam beznadějně. „Nikomu jsem nic neudělal.“
„Kde je Jolek, Luska, Oleg, Malínka a malý Rudolf?“
„Co? Co se stalo? Co to povídáte?“
„Nezahrávej si!“ zařval šafář.
Sam se chtěl zvednout, ale jakýsi muž za jeho zády mu zabořil silné ruce do ramen a srazil ho zpátky.
„Ptám se naposledy, Same. Kde jsou ty děti?“
„Nic jsem neudělal. Já to nebyl. Prosím, musíte mi věřit.“
„Jolek, Luska, Oleg, Malínka, Rudolf,“ zopakoval šafář pět jmen a zblízka se Samovi podíval do tváře.
„Pět,“ vydechl Samuel s hrůzou.
„Co jsi provedl?“
„Nic jsem jim neudělal. Já to nebyl, pane. Já… já… jsem…“
„Co?!“
„To on… Abrahám chtěl… abych kopal…“ zavzlykal. „Nevěděl jsem. Já jsem… vykopal hroby. Bylo jich pět. Pět, pane.“
„Co to žvaníš?“
„Udělal to Abrahám, pane. To on! Uctívá zakázaného boha. Já to nevěděl. Nic jsem neudělal. Jen jsem kopal. Kopal jsem. Nevěděl jsem, k čemu jsou. To on… Děsupán!“
Slzy Samovi stékaly po tváři a najednou znovu viděl tu žlutou vychrtlinu – svou hříšnou matičku – jak s hřeby postává vedle šafáře. Rozevírala rty a Samuelovy ústa se rozevřela dokořán, než podlehl šílenství.

*

Vzteklí vesničané v rukou drželi vidle, sekery a louče. S přicházejícím večerem se vydali na jih a uprostřed vesnice za nimi zůstal na zdi visící Samuel – hřeby přibitý ke zdi domu, ve kterém vyrostl.
Nic nemohlo zastavit pochod mužů a žen, otců a matek, kteří se při zapadajícím slunci nad Arébou rozhodli hledat svých pět dětí a zjednat spravedlnost. Naprosto nic!
I kdyby tušili, jaká krvavá lázeň bude následovat, ani to by je nezastavilo. A krvácející Samuel to v posledních chvílích svého života věděl. Proklínal Abraháma, boha Svaroga i matku, která na něj čekala.
Ve skrytu duší všichni věřili, že naženou Abrahámovi strach, že přizná svou vinu před jejich hněvem, ale nemohli se plést více. S výhrůžkami na rtech a sevřenými pěstmi obklíčili budovu statku ze všech stran a vzápětí nalezli pětici čerstvě zasypaných hrobů. Matky padaly na kolena, otcové dětí se dožadovali okamžité odplaty. Společně vyrazili dveře.
Ovšem Abrahám klidně seděl přikrytý pod dekou v horním pokoji a ani nehnul brvou, když vtrhli do pokoje. Vypadalo to, jako by je očekával, a nebránil se, když ho násilím táhli ven.
Všichni křičeli. Dožadovali se odpovědí. Chtěli, aby se přiznal. Chtěli vědět, co provedl dětem a proč tak krutě zavraždil kováře. Chtěli to slyšet přímo od něj, než vykonají spravedlivou odplatu.
„Cos provedl dětem?“ zeptal se kněz.
„Pche,“ odfrkl Abrahám a rozesmál se. Ten smích do všech přítomných vehnal vztek a zároveň naháněl děs.
„Já? Pche,“ rozesmál se ještě hlasitěji. „No ne, já? To vy!“ Obklíčený otevřel své bleděmodré oči dokořán. Byly zalité slzami jako u malého dítěte, které se náramně baví. Jeho podlouhlá tvář se zdála být o desítky let mladší. Stáhl si noční košili, aby předvedl své nové silné ruce a nohy, které mu daroval zakázaný bůh.
„Vidíte, co dokáže? Vidíte, jak je Svarog milostivý?“ vysmál se jim. Pak se sehnul a nečekaně srazil dva zaskočené chlapy. Přeskočil je a dal se do běhu.
„Heretik! Chyťte ho! Za ním!“ řval farář, jehož hlas se rozléhal krajinou jako zlověstná zvěst. Jeho slova se rozprostírala ve vzduchu a pumpuvala zlou krev do srdcí rozzuřených vesničanů. Kdo by odolal volání muže Božího, kdo by neuposlechl jeho pověstně mocný hlas?
Rozpoutaný dav se rozběhl, vytvářejíc zmatenou masu lidských těl, která se nezadržitelně sunula do temných hlubin pole. Tam, kde slunce před chvílí ještě zalévalo posledními paprsky vyprahlou půdu Abrahámova statku, se nyní skrývala hrozba. Den se pomalu chýlil ke konci a ve vzduchu visela zlověstná předzvěst přicházející noci.
Farář, posedlý temnou touhou pomsty, poskakoval u čerstvě vykopaných hrobů a pobízel běsnící vesničany, aby jim dodal sílu. Modlil se za jejich úspěch a provolával požehnání, aby je víra ochránila. Jeho výkřiky se mísily s výkřiky davu, až se u Abrahámova statku ocitl sám.
Nevnímal, jak se mělká půda za jeho zády začíná zvlněně hýbat. Nevnímal, jak se špinavé dětské ručičky začínají vyhrabávat ven, země se otevírala a děti se z ní vynořovaly, bytosti z temnoty, připravené sloužit Děsupánovi.
Louče se vzdalovaly polem, zatímco je farář sledoval světla a hromovým hlasem se dovolával nelítostného trestu. Ve svém posednutí zapomněl na všechno ostatní, nevšiml si, že již není sám.
A pak přišla noc. Přinesla s sebou vlnu strachu a faráře z neznámého důvodu polil pot na zátylku. Bledé světlo měsíce se odráželo v malých dětských očích za jeho zády. Vyzařovaly nezdravé světlo, které připomínalo zamrzlé peklo. Jejich malé siluety se pohybovaly, připomínajíc přízraky.
Mezitím se drobounká Luska a Rudolf přetahovali o starou, zrezivělou kopačku. Jejich nevinný spor však rychle ustoupil na pozadí, když se tři z jejich kamarádů zahryzli do farářova obličeje jako dravá smečka. Mléčné zuby trhaly maso, drásaly kůži, zatímco farářův křik se rozprostřel než byl pohlcen hrobovým tichem.
Vesničané pochopili, že něco není v pořádku, strach je spoutával, ale touha po odplatě jim nedovolila se odvrátit od poslání. Byli to služebníci Boží, a bylo na nich, aby zbavili tuto zemi od hříchu.
„Tam je!“ zařval rázně šafář, který zahlédl stín postavy a všechny z okolí burcoval tím směrem. „Odřízněte ho, honem. Dělejte, krucinál!“ Pohyb ve vedlejší řádce ho ale zarazil a on pomalu otočil hlavu na tři bodce. Kypřící tyč v dětských ručičkách mu vjela skrz oči do hlavy i mysli.
„Lusko?“ oslovil jedno z dětí mladý muž s loučí. „Tady je. Je živá! Našel jsem ji! Lusinko?“ oslovil špinavou holčičku. „Už je dobře. Neboj se. Pojď, máma s tátou tě hledají.“
Drobounká Luska zvedla tvářičku a natáhla krátkou ručičku. Chytil ji a ona se usmála. Mléčné zuby měla celé od hlíny a jemu se podlomily nohy, jakmile kopačka malého Rudolfa ťala do jeho týla.
Jste moc šikovní. Pochválil je duch Samuelovy matky, která přihlížela jejich práci. Krvavá lázeň nepřestávala a vinné keře začaly opět rodit plody, dokud o půlnoci nebyla půda zalitá krví všech, včetně Abraháma.
Abraháme, pojď za mnou. Vyzvala jeho duši s úsměvem. Očekáváme tě.
O pár hodin později, před východem slunce, se děti vrátily ke svým hliněným postýlkám. Odložily pracovní nářadí na své místo a spokojené z dobře odvedené práce si šly lehnout pod zem.

Autor: Rudolf W. Waters
Název: Děsupán
Korektura: Tereza Kadečková
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Rudolf W. Waters
(* 1985, Ostrava)

Český spisovatel a milovník Lovecrafta. Jako Blíženec s ascendentem v Blížencích se potuloval přes 35 let po světě, dokud se mu jednu noc nezdál sen, v němž prchal před Prastarými. Když si uvědomil, že ho volají, vrátil se do své postele, aby pod ni nahlédl. Tvor, jenž tam čekal, sňal z obličeje rybí lebku a odhalil obličej připomínající staré vejce bez očí. Daroval mu rybí masku a dal mu jméno Kal-kal-lok. Neznělo jako něco, co lze vyslovit lidskou řečí. Od té doby Kal-kal-lok píše a čeká, až uslyší své nové jméno v lidském světě.
Navštivte autora na jeho Instagramu: kniha_lesocert, knihapvp Facebooku: Kniha Lesočert, Kniha Porno v plechu