SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Marek Labaj má srdcovku, která ho ve třinácti letech totálně uzemnila. A není se co divit, bylo to Saw.

.

Jeden z hororových pilířů nového milénia, který natočil v roce 2004 tehdy neznámý James Wan (později potvrdil svůj talent v sériích Insidious a V zajetí démonů), mě v mých třinácti letech totálně uzemnil.

První díl této hororové (nebo chcete-li psychothrillerové) série se odehrává ve špinavé umývárně, v níž se probouzí dva lidé – doktor Gordon (Cary Elwes) a fotograf Adam (scenárista filmu Leigh Whanell). Oba jsou připoutáni okovy k potrubí. Mezi nimi leží mrtvý chlap. Dvojice postupně zjišťuje, proč a jak se vlastně v místnosti ocitla. Paralelně pak sledujeme detektiva Tappa (Danny Glover), který se snaží dopadnout tzv. Skládačkového vraha – maniaka, který umisťuje své oběti do pastí, v nichž musí být dotyčný schopen ublížit sám sobě (nebo někomu dalšímu) pro to, aby přežil.

Žádná oběť ale není bez viny – „Skládačka“ si vybírá lidi, kteří si neváží života a kteří tak dostávají možnost vykoupit se a začít znovu žít.

Jako malý jsem si u sequelů této série kousal nehty v napětí, zda se dotyčný nakonec z pasti vysvobodí, nebo jestli se dočkám krvavých jatek. V prvním dílu jsem však byl uchvácen scénářem a vyváženou kombinací záhadnosti, napětí a brutality, ze které se Vám nebude dělat fyzicky špatně (přinejmenším v porovnání se sequely).

Už jen pro to, že Saw je film, který byl natočen za pár peněz. Minimalistické filmy jsou pro mě velice inspirativní a jsou důkazem toho, že dobrý film dělá scénář a ne rozpočet. A scénář je zde geniální. Postavám ubývá drahocenný čas, napětí se postupně zvyšuje a nic není tak, jak se na první pohled zdá. A když už si myslíte, že máte ve všem jasno, přijde na závěr pro mě jeden z největších filmových veletočů, z něhož mi spadla čelist, kterou jsem zvedl ze země až po skončení titulků (do mé top trojky takových zvratů pak řadím ještě thrillery Sedm a Šestý smysl).

Totéž platí pro pokračování, které postupně objasňují nejasnosti z předchozích dílů, a všechno Vám tak začne do sebe postupně zapadat – jako skládačka (anglicky jigSAW). Přestože se série s každým dalším dílem víc a víc odvrací od myšlenky převychovávat lidi tím, že budou čelit tváří v tvář smrti, a sází spíše na brutalitu a vizuální působivost pastí, propracovaný scénář a atmosféra mě pokaždé přiměly dívat se dál. A konec konců i ta stupňující se brutalita, před kterou jsem nikdy nezavíral oči ;).

Pořád jsem Vás nepřesvědčil? Tak jo, ještě jsem nezmínil dva významné prvky.

Tím prvním je příjemně nepříjemný soundtrack Charlieho Clousera, který jsem sjížděl na YouTube pořád dokola (stejně jako u ostatních dílů). Hudba v sobě kombinuje ambientní zvuky spolu s různými ruchy předmětů (třeba pily – anglicky SAW) a hudebními nástroji (především houslemi). Všechny tyto prvky pak dohromady vytváří znepokojivou těžkotonážní masáž.

Závěrem nemůžu opomenout ani legendární hlášku: „Zahrajeme si takovou hru!“ kterou pronáší děsivá loutka Billy s červenočernýma očima a bílým ksichtem… nebo spisovatel Jirka Sivok ve svém pořadu Černá neděle – podle toho, co jste viděli (anglicky SAW :D).

Abych to shrnul: Saw je chytře napsaný minimalistický horor se závěrečným plottwistem, který mě posadil na zadek.

Miluji minimalismus.

Miluji horory.

Miluji brutalitu.

Miluji, když mě scenárista vyškolí.

Miluji Saw.

A co Vy?