ROZHOVOR s mysteriózní Ludmilou Svozilovou

Renesanční bytost. Tak by se dala charakterizovat spisovatelka a všestranná umělkyně Ludmila Svozilová. V běhu života se věnovala různorodým zaměstnáním. Pracovala jako úřednice, malířka, uklízečka, matka početné rodiny, hospodyně a OSVČ ve vlastní dílně, to vše provázaně, podle toho, jak si život žádal. V současné době je zaměstnána na částečný úvazek jako matrikářka a volný čas dělí téměř rovnoměrně mezi psaní a experimenty s hlínou. Žije a inspiraci sbírá ve starém strašidelném domě kousek za Prahou.

Za svůj život jsi prošla úctyhodnou řádkou pracovních míst. Existuje ale nějaké povolání, které bylo tvým snem? Tak jako kluci chtějí být popelářem nebo kosmonautem a holčičky třeba baletkou nebo paní učitelkou?
Ona to vlastně většinou nebyla povolání, spíš řada různých přivýdělků, protože vyjít finančně s pěti dětmi nebylo zrovna jednoduché. Nejspokojenější jsem byla jako OSVČ ve vlastní keramické dílně, tam se ta práce asi nejvíc blížila mému dětskému snu: stát se řezbářkou, vyrábět loutky a hrát s nimi divadlo.

Většina spisovatelů bývá i výbornými vypravěči. A dobrou průpravu jim dělají zejména vlastní ratolesti. Patřili i tví potomci k nadšeným posluchačům příběhů na dobrou noc? Nebo jsi dávala přednost knihám určeným pro děti? Co si vůbec myslíš o současné literatuře pro děti a mládež?
Pro děti jsem vymyslela spoustu příběhů. Většinou se vylíhly při večerním uspávání, a průběžně se na ně nabalovala pokračování. Často jsme je hráli i s maňásky nebo rovnou s oblíbenými hračkami. Myslím, že starší děti si dodnes pamatují celou sérii příběhů svých plyšových medvědů na zámku uprostřed ostrova někde v Irsku. Ale knížky jsme samozřejmě četli také. Měla jsem obrovskou knihovnu jen pro děti a pořád jsem něco dokupovala, od pohádek a dobrodružných románů až po poezii. Co se týče současné literatury pro mládež, nemám už přehled jako dřív, ale třeba taková Prašina Vojtěcha Matochy mě nadchla. Nebo Amulet od Kazu Kibuishi. A protože zůstávám infantilní, skvěle jsem se bavila nad komiksem Dogman.

S vlastní autorskou tvorbou jsi začala až ve zralém věku (ach, jak jsem ráda, že nejsem sama). Byla v tobě touha dávat život hrdinům a hrdinkám svých příběhů už odmalička nebo v tobě uzrála až později? Co bylo tou přelomovou chvílí, kdy ses rozhodla publikovat?
Jako malá holka jsem psala do obyčejného linkovaného sešitu a malovala jsem si do něho i obrázky. Naštěstí vzal za své při prvním stěhování. Ve škole jsem spíš kreslila komiksy. Po střední následovalo rodičovství a částečný útlum. Ale vymýšlela jsem různé hry a malovala k nim ilustrace. Po revoluci jsem se totiž nechala umluvit k vedení oddílu dvanácti až čtrnáctiletých skautek. Musím říct, že vedle čerstvých puberťaček jsem se cítila opravdu dobře a dodnes na ty bezvadné holky ráda vzpomínám. Ještě dlouho před nástupem Pána prstenů jsme měly celoroční hru podle knihy, včetně vlastního prstenu. Ale k publikovatelné tvorbě jsem se dostala až před dvanácti lety, s vlastním počítačem. Do té doby jsem mohla psát jen na starém a neustále stávkujícím psacím stroji, a většina mých výplodů tak zákonitě skončila v kamnech. Jsem autor, co se k textu často vrací a přepisuje. Počítač pro mě v tomhle směru představoval malý zázrak. Oťukala jsem si ho dvěma povídkami. Potom blogem na iDNES. Ten sice pořád existuje, ale už do něho nepřispívám. První rok jsem napsala tak jednu povídku nebo báseň týdně. Našla bych mezi nimi dokonce i humorné a rodinné příběhy. Ty strašidelné, temné a zlomyslně černé se začaly profilovat teprve o něco později. Hororový žánr se mi myslím píše nejlíp. Psaní mě od začátku hodně bavilo a naplňovalo, a doma se mi toho začínalo válet už moc. Vlastně mi nezbylo než se pokusit část svojí tvorby někde udat. Nakladatele otravuju cca od roku 2012, pochopitelně s výsledky, jaké zná každý začínající autor: nehodí se do edičního plánu atp. nebo bez odezvy. V roce 2015 jsem začala publikovat po povídce v různých antologiích, pak přišel elektronický Hřbitov bílých králíčků u Vikingu a v roce 2019 mi konečně vyšla první tištěná kniha, Sběračka kostí. Od roku 2021 vydávám u GoldenDog.

Ve tvých povídkách i románech se čtenář často setkává se silnými ženskými hrdinkami. Píšou se ti ženské postavy lépe než ty mužské? Mají dívky a ženy ve tvých příbězích něco, co je jim společné?
Doma mi leží moje kratičká prvotina, která má jediná alespoň v první části mužského hrdinu. Ale ženské hrdinky mi pravděpodobně sedí líp. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Píšu, a vyjde z toho zase nějaké to zvláštní děvče. Kladné hrdinky neumím. Ty moje snad všechny vedou dobře utajený zápas samy se sebou. Jejich minulost a vnitřní nastavení jim nedovolí se úhledně zařadit do většinové společnosti, ostatně, ani by o to nestály.

Loni ti v nakladatelství Golden Dog vyšla už druhá kniha, mysteriózní román Zemři, Kaine: Svatyně. Jak bys tento román přiblížila ve třech větách?
Asi podobně jako v anotaci, připravované pro druhý díl: Nikomu se nesvěřuj. Ničemu nevěř, dokonce ani tomu, čeho se můžeš dotknout. Nevěř ani sama sobě; nevíš, kdo vlastně jsi.

Hlavní hrdinka tvé nejnovější knihy Matylda Eliášková má spoustu neobyčejných vlastností, ale i přesto působí velmi uvěřitelně. Existuje nějaký živoucí předobraz, který tě při psaní inspiroval?
Myslím, že ani ne, aspoň si to neuvědomuji. Většinou mám konkrétní představu, jak by asi hlavní hrdinka měla vypadat a jak by se měla chovat, a ona mě během psaní vždycky nějak vypeče. Jako by procházela vlastním vývojem. Často mívám pocit, že si už po pár stránkách začíná dělat, co chce.

U knihy Zemři, Kaine: Svatyně ještě zůstanu (protože mě osobně naprosto uhranula). Není to jen příběh o jedné neobyčejné dívce, která umí číst myšlenky. Je to také román o touze žít svůj vlastní život, o zradě, o pomstě a o lásce, ale velmi důležitou roli v něm hraje i jistý text a také jeden velmi zvláštní lept. V knize se tak prolíná několik uměleckých forem zároveň. Má onen tajemný lept nějaký reálný mustr?
Reálný vzor přímo nemá. Napadlo mě to, protože můj manžel kdysi lepty zkoušel a docela mu to šlo. Doma máme nářadí, rydla i tiskařský lis, co si sám postavil. Také jsem od něho dostala zasvěcenou přednášku, kterou jsem pak v knize částečně použila. Ovšem v románu jsou věci a pár osob, které ten reálný mustr alespoň z několika docela maličkých procent skutečně mají, ale ty nikomu neprozradím.

Zemři, Kaine: Svatyně je prvním dílem zamýšlené série. Prozradíš čtenářům, kteří již s napětím očekávají jeho pokračování, v jakých kulisách se bude odehrávat?
Tady jsem si s tou Kanadou, jak se říká, dost na… na hlavu. Původně jsem s druhým dílem nepočítala, tak jsem tam ty svoje hrdiny s klidem zašila. Ale při vlastních korekturách mi došlo, že v románu zůstala spousta nedořečených věcí a pojmů. A že to všechno jedna kniha rozhodně nepojme. Takže jsem se hned pustila do druhého dílu. Martin ho měl v šuplíku GoldenDogu už dva měsíce po tom, co Svatyně vyšla. Dvojka se bude jmenovat Stín, a z větší části (cca ¾) to bude taková několikaměsíční dramatická a krvavá road movie napříč provinciemi Kanady. Musím přiznat, že ještě u žádné knihy jsem nenačetla a nenastudovala tolik podkladů, včetně indiánské mytologie, tak snad tam moc nesmyslů nebude. A také si myslím, že na čtenáře číhá pár překvapení, jaká by nečekali. Doufám ze srdce, že mě nesežerou a kniha se jim bude líbit.

Až na malé výjimky se děj tvých knih odehrává v českých luzích a hájích. Jak moc je pro tebe důležité zasazení děje? Preferuješ místa, která čtenář může znát, schválně, nebo to vyplývá z příběhů samotných?
Já mám české reálie a zvlášť pražský Smíchov, moc ráda. Jsou to místa, která dobře znám a mám je prochozená. Dobře se mi o nich píše. Skoro ve všech románech (i těch, co nevyšly) nechybí třeba Anděl, Železniční most nebo aspoň náplavka na Výtoni. Jsou to moje srdcovky. GoldenDog ode mě nedávno dostal další, čistě hororovou knihu, připravenou (pokud to klapne) na příští rok, a ta se také odehrává v Praze a okolí. Jak jsem už naznačila, Kanada ve druhém dílu Zemři, Kaine, je velká výjimka. I když… i tam největší pecka přijde zase až v Čechách (trochu spojler).

Jaká byla první kniha, kterou jsi přečetla?
Ferda mravenec. Toho jsem milovala. Ovšem ve chvíli, kdy mi už písmenka nedělala problém, jsem přesedlala na dobře zásobenou domácí knihovnu, ze které mě ovšem nejvíc zajímaly detektivky mého tatínka. Hlavně Agáta Christie, tu si dodnes ráda znovu vytáhnu. Také drsná škola mě dost brala. A samozřejmě Vinnetou, ten byl úplně první, hned po Ferdovi. Přečetla jsem všechny mayovky, co vyšly, včetně úžasných prvorepublikových výtisků, jako byl třeba Černý mustang z nakladatelství Aloise Hynka.

A co čteš v současnosti? Je nějaký žánr či přímo nakladatelství, jehož autory a tvorbu preferuješ?
Čtu, co mě něčím zaujme, někdy i na základě dobré recenze. Většinou nakupuju do čtečky (nedávno třeba skvělé Pojď se mnou, Ronalda Malfiho), protože jinak by mě knihy za chvíli vystěhovaly z domu. Tištěné kupuji ty, co mě v elektronické verzi dostanou natolik, že bez nich nemůžu být, a mimo ně hlavně tituly nakladatelství GoldenDog, které poslední dobou vydává spoustu velmi zajímavých titulů, zatím pouze v tištěné podobě. Právě se chystám na Není nebe nad Mexikem od Michala Březiny, ale mám tam spoustu oblíbených autorek jako jsou třeba Veronika Fiedlerová, Tereza Kadet Kadečková, Nelly Černohorská nebo Madla Pospíšilová. Jediné, co upřímně odmítám číst, je červená knihovna.

Co si myslíš o současné fantastice a hororovém žánru, který v tvých dílech velmi často rezonuje?
V Čechách je povědomí o hororových autorech zatím pořád dost nízké. Většina lidí je ochotná číst pouze Kinga. Pak je tu narůstající fanouškovská základna Lovecrafta a jeho následovníků. Čeští hororoví autoři visí pořád dost na chvostu a průměrný čtenář nad nimi ohrnuje nos. Tahle neutěšená situace se snad začíná konečně pomalu zlepšovat i zásluhou nakladatelství GoldenDog, které se nebojí dát příležitost nadaným českým autorům. Česká fantastika si už, aspoň podle mě, oproti hororu stihla vybudovat o něco lepší pozice. Má svá zvučná jména, jako je třeba Kristýna Sněgoňová, Vilma Kadlečková, František Kotleta a k dispozici větší nakladatelství a propagaci, a tím i rozvětvenější čtenářskou základnu.

Mohou tě čtenáři vidět někdy osobně? Nechat si někde podepsat knihy, zeptat se tě, kde bereš inspiraci?
Já jsem v tomhle marná. Marketing těžce nezvládám. Na to by mi bodla nějaká správně oprsklá agentura. Teď vážně. Určitě se přijdu podívat na Svět knihy a budu tam nějakou dobu stepovat kolem stánku GoldenDogu a fandit na křtu knize V pekle jsme všichni Hébert, ale vlastní program nemám. Jestli se tam potkám s někým, co si bude chtít popovídat, ráda se mu budu věnovat. A samozřejmě si nenechám ujít HorrorCon.