LIDÉ: Zemřel Egon Čierny

V neděli 18. července 2021 zemřel Egon Čierny, nepřehlédnutelná postava české a slovenské literární fantastiky. Bylo mu 76 let.

Smrť má své vlastní cesty, nikomu se nemusí zpovídat a nejspíš je to dobře. Zrovna tuhle neděli měl v československých uměleckých luzích a hájích dost napilno, Milan Lasica, František Nedvěd, frontman kapely Argema Zbyněk Bobr Horák, ti všichni už ladí svoje hlasy a nástroje v místech, kam za nimi nemůžeme. Milovníky fantastiky ale pravděpodobně nejvíc zasáhla zpráva o odchodu Egona Čierneho, vydavatele, organizátora mnoha akcí a literárních soutěží, neúnavného propagátora fantastiky a hledače nových talentů.

Egon Čierny se narodil v obci Sedmerovce na Slovensku, ale většinu života prožil v Praze, kde také vystudoval historii a korejštinu. Jeho nesporný přínos česko-slovenské fantastice patří do ranku té pro čtenáře méně viditelné a vnímané strany knižní mince, neboť se zasloužil o objevené celé plejády autorů domácí fantastiky, založil Klub Julese Vernea, byl aktivním členem fandomu, nedílnou součástí jeho života byl magazín Poutník i stejnojmenné nakladatelství a neúnavně organizoval soutěž O nejlepší fantasy, ve které se objevila povídka nejedné současné hvězdy české a slovenské fantastiky. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý a stejně by nedal nahlédnout pod povrch toho, jaký to byl člověk. Osobní vyznání či vzpomínka řekne vždycky víc než dlouhá řada zásluh a naleštěných ocenění. A v případě pana Čierneho nám přišlo málo zeptat se jen jednoho člověka, protože ovlivňoval literární životy mnohých.

Obrátili jsme se na několik lidí, kteří se s ním osobně znali, abychom s jejich svolením mohli použít facebookové posty, které se objevily záhy po zveřejnění této smutné zprávy, nebo aby napsali pár slov, které bychom mohli zveřejnit. Spolu s nimi myslíme na Egonovu rodinu a nejbližší přátele. Nechť je pro něj literární nebe příjemným místem ke spočinutí.

Dnes zemřel Egon Čierny. Čtu tuhle zprávu na Facebooku pořád dokola a nedokážu ji zpracovat. Spousta lidí sdílí své příběhy a vzpomínky a já vlastně nevím, co říct - všechno, co cítím, se mi zdá tak trochu málo, tak trochu plytké a sobecké, nedostatečné, prázdné.
Egon byl nakladatel, zakladatel Klubu Julese Vernea a důležitý člověk pro spoustu lidí, pro mě to byl ale v první řadě laskavý pán, který projevil jako vůbec první důvěru v mé psaní. Poznala jsem ho prostřednictvím literární soutěže O nejlepší fantasy v době, kdy pro mě důvěra cizího člověka znamenala celý celý svět a Egon ke mě byl vždy hodný a povzbudivý a vyvolal ve mě pocit, že na to možná, přece jenom možná mám. Díky této literární soutěži jsem v psaní pokračovala. Díky ní jsem prvně potkala s Kristýnou Sněgoňovou a z večera, kdy mě Egon v posledním ročníku pasoval na Lady řádu fantasy, mám jedny z nejhezčích vzpomínek na divoký večer plný pohody a čiré radosti. Nebýt Egona, asi bych dodnes psala jen do šuplíku.
Moc bych chtěla říct něco, co by mělo stejnou váhu, jakou měla Egonova slova pro mě, něco důstojného a laskavého, ale nějak to nedovedu.
Dnes zemřel Egon Čierny.
A mě je z toho teď prostě jen strašně smutno.

Míša Merglová
spisovatelka

Egon byl ten, který mě z divokého fana převedl na organizovaného, když mě pozval do klubu Julese Vernea. Samozřejmě že jeho úmysly nebyly čisté. Potřeboval doplnit svou překladatelskou skupinu o další oběť, která by mu překládala jeho milovanou sci-fi. Tyto překlady se pak čítávaly na klubových schůzkách. V té době dřevního rozvinutého socialismu mnoho západní sci-fi nevycházelo a jednou z mála možností bylo vydávat klubový časopis, kde se daly otisknou některé překlady povídek západních autorů. To byl asi začátek Egonových vydavatelských počinů - na cyklostylu tisknutý fanzin Poutník. Tento název ostatně později převzal pro naše vydavatelství, ve kterém začínali tehdy ještě neznámí autoři a autorky, dnešní hvězdy české sci-fi. Bez Egonova charismatu a jemu vrozené schopnosti spojovat lidi různého věku a i povah by náš klub i vydavatelství Poutník nevydržely tak dlouho. Jeho přátelství i milá povaha nám všem budou opravdu chybět.

Vláďa Kejval
překladatel

Právě jsem se dozvěděl, že nás dnes opustil můj první nakladatel Egon Čierny. Egon měl podlomené zdraví celou dobu, co jsem ho znal, ale byl to člověk neuvěřitelné energie a staminy. Měl čuch na nové autory a často to byl on, kdo nového autora oslovil (jak se to stalo i mně). Kromě mé maličkosti objevil pro český trh třeba i Kulhánka, Žambocha nebo Šustu a prvního Kotletu také vydal on. Naučil mě, jak pracovat s příběhem, jak uvažovat o sérii a i jak být profesionálem. Na rozdíl od spousty jiných nakladatelů, co se soustředí na nováčky, Egon autorům vždycky platil na profesionální úrovni a když autor hodně „vyrostl“, tak ho s elegancí a gracií nechal jít k většímu nakladateli se slovy, že „přece nebude bránit talentovanému autorovi v rozletu“. Málokdo udělal pro českou fantastiku po revoluci víc než on. Víc momentálně asi nebudu schopný napsat. Přikládám fotku ze křtu Pokračování diplomacie v roce 2009. Budeš mi chybět, Egone a díky za všechno!

Jan Kotouč
spisovatel

Egona Čierneho jsem znal… no vážně hrozně dlouho. Vlastně větší část svého života. Jak lidsky, tak hlavně profesně. Když jsem začínal s distribucí, byl jeden z prvních, kdo mi dával knížky do prodeje a přetrpěl se mnou trpělivě i různé problematické časy. Za což jsem mu byl vždycky vděčný. Ostatně, Egon pomohl nastartovat kariéru spoustě českých hvězd – vlastně on pomohl rozjet kariéru Jirky Kulhánka a Miroslava Žambocha… a nové autory objevoval v podstatě do posledního dechu. A byl první z těch, kteří u nás vydávali Conana a pustil ho i českým autorům. Ovšem nejvíc jsem mu vděčný za to, že pro začínající autory pořádal soutěž O nejlepší fantasy, díky které se dostala spousta začínajících autorů svou první šanci… a mezi nimi i jistá Jana Jůzlová, která se tak dostala do fandomu a já se s ní pak mohl seznámit a vzít si ji. Takže Egonovi vděčím i za manželku.
Bude mi chybět.

Jiří Pavlovský
spisovatel a nakladatel

Egon: „Ahoj, četl jsem ty povídky inspirované Japonskem, co jsi měla v Pevnosti. Líbily se mi.“
Já: „Dobrý den. To jsem moc ráda!“
Egon: „Hmm a mohla bys pro mě napsat historický fantasy román z Japonska?“
Já (cvaknutí spodní čelisti, která mi překvapením spadla na podlahu): „Ano! Jistě! Z jakého období? Jak dlouhý? A do kdy?“

Tak vznikl můj první román „Vládci času“, jímž mi Egon otevřel dveře k rozsáhlejší publikaci. Seznámil mě s Janou „Maffet“ Šouflovou, která od té doby vytvořila obálky všech mých knih. Ochotně podporoval a povzbuzoval začínající autory, věnoval jim svůj čas a pozornost. Těsně před vydáním „Vládců času“ jsem vyhrála soutěž O nejlepší fantasy – a od něj přijala ocenění a titul Lady fantasy. Zdá se mi to jako včera, kdy jsme dotahovali můj nejčerstvější román „Poslední bůh“, který vyšel taky u něj. Vždycky měl pochopení pro nejistoty autorů; skvěle se s ním povídalo. Nikdy na Egona nezapomenu.

Lucie Sombra Lukačovičová
spisovatelka

zdroj fotografií: archiv autorů příspěvků a internet