Rozhovor s Martinem Štefkem

Na internetu jsi znám především jako recenzent a šéfredaktor horor-webu. Kdo je ale Martin Štefko, když se zrovna nezaobírá písmenky? Řekni nám něco o sobě.

Martin Štefko je někdo, kdo se písmenky zaobírá skoro pořád. Moje práce je psaní, moje záliba je psaní. Zbytek je pak sociální život, který v současné době až překvapivě moc také probíhá prostřednictvím textu (mám na mysli facebook, ICQ a podobné), no a nějaký ten spánek. Došel jsem do stavu, kdy je moje práce to, co mě baví. Jsem ghostwriter (napíšu pro společnost manuál, ale ona nemá zájem, aby někde bylo jméno autora, a tak se ani neví, že jsem to psal) a copywriter (napíšu texty pro internetové stránky, apod.). Začínal jsem s texty pro studenty, což dělám pořád, ale dosáhl jsem toho, že píšu všechno možné, co si zákazník přeje.

Texty na zakázku jsou tedy to, co dělám. To je Martin Štefko, který si vydělává nějaké peníze a dokáže díky tomu v dnešní společnosti fungovat. Martin Štefko, který píše prózu, primárně fantastickou, je snílek s obrovskou představivostí, kterou kdysi objevil díky knihám a která v současné době běží na plné obrátky. V hlavě mám spoustu nápadů a spoustu příběhů, bohužel málo času, abych je realizoval. Tohle jsem tedy já, snílek, který se snaží ty sny realizovat tím, že sem tam něco dokáže dokončit a pak to třeba i vydat. Jinak jsem ale hrozný introvert, který má problém jít do společnosti, protože neví, co by tam dělal, o čem by mluvil.

Jak a kdy ses dostal ke psaní? Jací autoři tě inspirovali?

Když jsem byl na základní škole – a byl jsem tam jen pět let, protože jsem pak přešel na osmileté gymnázium – měl jsem se slohem poměrně problémy a nebyl jsem schopný cokoli napsat. Ale od páté třídy a hlavně na tom gymnáziu, jsem začal hodně číst. Nejprve to byl Foglar, což bylo na začátek asi docela dobré, protože i to mě trochu ovlivnilo, minimálně pro školní slohy. Jenže pak jsem objevil fantastickou literaturu a zamiloval se do ní. Právě díky ní jsem objevil hloubku představivosti a možnosti toho, jaké světy si může člověk vytvořit v hlavě.

To jsme zhruba na začátku nového tisíciletí, mně je patnáct a já píšu svoje první kousky. Některé překvapivě publikovatelné i nyní. Začínal jsem hlavně sci-fi, protože jsem se naprosto zamiloval do „Duny“ Frank Herberta. To je pro mě opus magnum vědecko-fantastické literatury a právě Frank Herbert mě hodně ovlivnil na začátku. V oblasti sci-fi to byl také P. K. Dick, který mi ukázal hloubku vědecké fikce. Pak ale přišlo první setkání s mužem, jehož dílo mi vyrazilo dech a který mě určitě ovlivnil nejvíce a je to patrné i na mém románu „Mrtví kráčí po zemi“. Tím autorem je Stephen King. Ten otevřel stavidla představivosti naplno a já jsem si uvědomil, jak je celá fantastická literatura krásná. A hlavně jak je úžasné vzbuzovat strach. Román „Mrtví kráčí po zemi“ je vzdáním holdu tomuto autorovi, i když asi trochu jinou cestou, než by se dalo čekat.

V posledních letech mě hodně inspirují komiksoví autoři, především pak Alan Moore, který mi ukázal komplexnost tohoto média, ale v komiksu se zatím pohybuji hlavně jako čtenář a recenzent, jako tvůrce minimálně. Když se ale vrátím k těm předchozím autorům, kteří mě utvářeli na začátku, docela mě teď samotného překvapilo, že ani od jednoho už jsem nějakou dobu nic nečetl. Ne, že bych nechtěl, ale to je prostě tím, jak se člověk posouvá. A taky tím, že v posledních letech čtu více komiksy. Jinak velkou inspirací jsou pro mě v poslední době také filmy, ty možná nejvíce.

Jaká je tvoje oblíbená knížka?

Strašná otázka, kterou nemám moc rád. Většinou se mi vybaví něco, když se mě někdo zeptá, co je moje nejoblíbenější. U filmu je to třeba „Kill Bill“, ale přitom vím, že jsou i další filmy, které si užiju stejně, nebo třeba více. Pokud ale tedy mám vybrat nějakou knihu, tak řeknu „Temná věž“ a myslím celou sérii. To je dílo, které mě tak ohromilo, že se k němu jako k inspiraci mohu vracet po zbytek života.

Vydal jsi svoji prvotinu Mrtví kráčí po Zemi. Kde se vzal nápad na zombie apokalypsu s Kovbojem v čele?

Román jsem začal psát na konci roku 2010. V té době už jsem zombie doslova miloval. Zombie žánr je můj pravděpodobně nejoblíbenější hororový subžánr. Těch kvalitních filmů je málo, ale najdou se. Tady je zase vidět ta silná inspirace filmem. Já jsem si v tom roce 2010 říkal, že bych se zombie chtěl něco napsat. Jelikož jsem se v té době dostal i k westernům, na kterých se mi vždycky líbilo prostředí Divokého západu, jednoho dne to prostě secvaklo a já jsem si řekl, že by bylo super napsat něco, co bych mohl označit za zombie western. To byl i pracovní název románu.

První záměr bylo napsat něco z doby Divokého západu, ale nakonec se to zvrhlo v něco, co se odehrává v blízké budoucnosti, tedy spíše v současném světě, kde díky zombie apokalypse nedošlo k žádnému vývoji kupředu oproti současnosti. Postava Kovboje mi ale osobně natolik učarovala, že jsem ji jenom převedl do současnosti a ponechal ho jako takového podivného hrdinu. Western a zombie si lidé většinou nespojí moc pozitivně dohromady, ale já si myslím, že s dobrým příběhem a trochu osobitým přístupem to může fungovat.

Proč by si měl čtenář knížku přečíst?

Protože si myslím, že zombie western každý den lidé nečtou, navíc tohle je převedeno do současné doby, více méně, takže to nevyznívá zastarale, ale moderně. Také si myslím, že se lidé docela rádi baví a „Mrtví kráčí po zemi“ jsou románem, kterému humor nechybí. Vzhledem k tomu, že na světě už jsou i nějaké recenze a názory, tak je román podle všeho čtivý. Ale aby to znělo trochu líp: Mrtvé si přečtěte proto, že je to sranda, je to pořádně drsné, je v tom i sex a není to až tak drahé.

Chystáš něco dalšího, na co by se mohli čtenáři těšit?

Chystám, určitě. Já mám v hlavě strašně moc věcí, které bych chtěl napsat. Ale co je lepší, dost těch příběhů je už napsaných. Dost takových, aby to vydalo na několik knížek. Mám rád rozsáhlejší formát románu, a tak jsem se v těch dvanácti, třinácti letech, co už píšu, několikrát pokusil o to, abych napsal román, a to se povedlo. V šuplíku je toho skutečně dost, myslím, že celkem čtyři romány by se daly vydat určitě, na ostatním by to chtělo pořádně zapracovat.

V příštím roce bych chtěl vydat knihu, která se bude jmenovat „Nikdy se nepřestala usmívat“, což je thriller, který se zabývá vinou a trestem, ale i pravdou a její podobou. Je to o jedné fiktivní sériové vražedkyni, poměrně psychologické. A nejsou tam zombie! Záměrně bych chtěl vydat tuhle knihu, protože je to něco jiného než „Mrtví kráčí po zemi“, a já nechci, abych byl zaškatulkovaný. Zombie žánr mě baví a mám napsaný jeden román, který je čistým zombie westernem, což myslím hlavně tak, že se odehrává skutečně na Divokém západě. V hlavě mám něco, co by mohlo a nemuselo mít spojitost se světem románu „Mrtví kráčí po zemi“. Chtěl bych vydat sbírku pěti povídek „Temné romance“ a zrovna pracuji na paranormálních příbězích o jednom týmu takových speciálních vyšetřovatelů.

Jak říkám, je toho strašně moc, co bych rád vydal, co bych ještě rád napsal a co se mi honí hlavou. Sem tam se mohou čtenáři setkat i s nějakou mou povídkou, naposledy například ve 12. čísle elektronického magazínu „Howard“ anebo v „5. antologii českého hororu“. Ale román mi opravdu sedí více, protože jsem z těch tvůrců, co se celkem rádi rozepíšou. Nebráním se ale žádné výzvě, což se například ukázalo mou účastí na sbírce „66+6 hororů ve sto slovech“.

Věnuješ se comics-blogu, horor-webu, vlastnímu psaní a ještě obyčejnému životu. Kde na to bereš čas? Nechtěl jsi někdy seknout s tím časem žeroucím koníčkem a začít třeba radši kreslit?

S tím časem je to špatné. Jak pořád píšu, v podstatě od rána do večera, tak jsem pak už celkem vyšťavený. Ale nakonec se to daří všechno nějak skloubit. Horor Web, to je takové dlouholeté dítě, to nechci nechat napospas, ale je pravda, že na Comics Blogu jsem omezil počet článků vydaných za týden, protože to už bylo neúnosné. Někdy se mi stane, že toho mám vážně plné zuby, že třeba ten den ani nic nenapíšu, myslím prozaického, ale většinou se snažím, abych alespoň stránku denně dal. Sem tam víc, sem tam ne. Den není natahovací, ale stihnout se to dá.

Kreslení je věc, kterou jsem naopak musel odložit. Já bych strašně rád dělal na komiksech, kreslil vlastní věci. Vím, že by nebyly dokonalé, musel bych si hledat styl, ale nějaké základní schopnosti v kresbě mám. Jenže na to prostě není čas. Psaní je to, co mě živí a baví, a tak to prostě má přednost. Člověk ale nikdy neví. Za rok to může být všechno už zase jinak. Nemyslím si však, že bych měl psaní nějak zásadně opustit. Je to obrovská výhoda, když člověk dělá to, co ho baví.

V rámci horor-webu pořádáte Hororovou soutěž Necronomiconu. Psací soutěže jsou docela náročná činnost. Kde jsi sebral odvahu se do ní vůbec pustit? Kolik tak přichází soutěžních příspěvku a jakým stylem hodnotíte?

Popravdě, díky internetu je všechno poměrně jednoduché. Nepořádáme žádné sešlosti, ani oficiální předávání, a tak je všechno z klidu domova. Prvotní impulz byl v tom, že jsem chtěl vytvořit nějakou soutěž zaměřenou na horor. To se celkem povedlo, pomalu nám končí třetí ročník a uvidíme, jaká bude účast. Podle toho bych se pak i rozhodl, jestli budeme pokračovat. V předchozím ročníku to bylo 52 povídek, v prvním 24. Doufám, že i letos to bude podobné.

Líbí se mi, že můžeme podporovat mladé autory a nabídnout jim i nějakou finanční odměnu, což je přece jen motivující a také poměrně málo časté v českých podmínkách. Je pravda, že některé povídky, s nimiž to autoři zkouší, jsou otřesné, ale tak to k tomu patří. Padesát gramatických chyb na půl stránky je ale někdy silné kafe. Hodnotíme ve třech lidech, každý hodnotí normálně body od 0 do 100, podle toho, jak se mu to líbí, jak si myslí, že je dobrá, no a pak se pro každou povídku udělá průměr a máme vítěze a poražené. Je to celkem spravedlivé, navíc se mi líbí, jak má každý porotce jiný vkus. Na těch dobrých se ale většinou shodneme.

Máš nějakou osobní metu, které bys chtěl dosáhnout?

Ta první meta byla vydání vlastní knihy. Sice se mi to povedlo až vlastní nákladem, ale nakonec jsem asi spokojenější, než bych byl, kdyby mi to vydalo nakladatelství. Teď už jsou ty mety spíš v osobním životě, v tom tvůrčím je to pokračování ve vydávání. Chtěl bych si udělat jméno, alespoň trochu, aby se knihy celkem dobře prodávaly. Nedělám si ale velké naděje, už jen proto, že na propagaci nemám tolik času, kolik bych chtěl. Tohle je teď asi to hlavní, pokud se tvorby týká. Ale stejně se asi budu hlavně snažit o to, abych dál psal, protože psaní je něco, co mě naplňuje. Samotné psaní je to, proč píšu. Většinou jsem celkem smutný, když příběh dokončím.

Chceš něco na závěr dodat?

Jednu věc bych ještě dodal. Lidé by se určitě neměli bát toho, že někdo vydává knihu vlastním nákladem. Naopak, už jsem si ve svojí generaci všiml několika lidí, kteří vydávají vlastním nákladem a nakonec to jsou knihy, které mě doslova ohromily. Jsou to knihy, které by si zasloužily, aby je vydal nakladatel, ale když na to nakladatelé kašlou, tak autor nemá jinou možnost. Navíc to, co si kupujete, je autorova vize, nikoli vize pozměněná nakladatelem. Tohle je něco, co nekazí dojem, ale naopak vytváří přesný obraz o tom, jak autor tvoří, protože je to skutečně jen jeho dílo. A kniha vydaná vlastním nákladem je také kniha, není na ní nic podřadného. Pokud vás zaujme, myslím, že se nemáte čeho bát, protože autor – alespoň v mém případě – tomu dal tolik úsilí, které by nakladatelství možná ani nevynaložilo.

Recenze knihy