KOMIKS: Soudce Dredd - Prokletá země

"Já jsem zákon! " Poprvé.

Joseph, pro přátele, které nemá, Joe, byl uhněten z klonovací protoplazmy v únoru léta páně 1977. Původní DNA legendárního soudce Farga v něm vytvořilo dokonalou symfonii spravedlnosti, pořádku, fanatismu, brutality a přilnavého kostýmu. Nápad na zrod ultimátního policisty měly podobně vyjimečné genetické mutageny. Zakladatelé britského nakladatelství 2000 AD si totiž všimli, že ke konci sedmdesátých let až podezřele bují na trhu sci-fi snímky. Porody jako Star Wars nebo Blízká setkání třetího druhu snad ani nemá cenu připomínat, nicméně méně mainstreamových či populární děl, takových děl, kde hrál David Bowie (mohli jste vidět třeba i v aktuálnějším Prestige [2006] ), neboli Muž, který spadl z nebe [1976] nebo Loganův útěk [1976] s nádherným mysteriózním soundtrackem Jerryho Goldsmithe, vzdáleně Sovětská Solaris [1972], či zřejmě pro výše zmíněný podnik nejinspirativnější počin, béčko Death Race 2000 [1975] s Davidem (Caine z Kung Fu, Bill) Caradinem nebo debutujícím Silvestrem (Judge Dredd [1995], jak se nám to krásně propojuje) Stalonem, se vyrojila spousta. A jistý Kelvin Gosnell se rozhodl, že do tohoto nadpřirozeného rychlíku nastoupí s komiksem. Oslovil Pata Millse (1), jenž v té době pracoval na volné noze scénáristy a editora. Ten následně zavolal (Nebo napsal. Tady se zdroje rozcházejí.) Johnu Wagnerovi (2), tedy podobně nezávislému mladíkovi v médiu a společně vyvinuli první synopse zápletek pro exkluzivní projekt britské komiksové scény.

Tolstoj v zenitu tvůrčího života tvrdil, že vědomosti, akademicky vzdělání, jsou podstatou řádného člověka a společenství. Nejlepší umělci bývají tak i největší znalci. V duchu této premisy 2000 AD těžili převážně z dobové popkultury a Dredd vznikl kompilací několika, ač se zdá protichůdných, zdrojů. Nejzákladnější stavební prvek poskytl anglický spisovatel Dennis Wheatley (3), jakožto ryzí zástupce thrillerového a okultního žánru. Ten ho vynesl do popředí zájmu již ve 30. letech, kdy vydal román The Devil Rides Out [1934]. Slibný námět byl pak v roce 1967 zfilmován studiem Hammer (4). Odtud se řetězec napojil do dekády s Dredovou genezí, kdy se v Millsově hlavě utvořil nápad na krátký žánrový strip o popravčím soudci (5) jménem Judge Dread (když řeknu, že postava je odvozena od stejnojmenného regge a ska zpěváka, doufám, že hned pochopíte proč). Jeho kolega Wagner mezitím přednesl myšlenku sebranou z dobového kriminálního fenoménu s Eastwoodem jménem Dirty Harry [1971], ze kterého už v té době byla triologie a trochu hrála na nervy volnomyšlekářskému kulturnímu hnutí. John se rozhodl, že to s výše zmíněným hororem od Pata zkombinuje, přidá moderní (následně se z nich stali postmoderní a postapokalyptické, kvůli větší obrazotvornosti) reálie a zextremizuje. Vizualizaci obstaral a poslední dílčí skládačku dodal kreslíř Carlos Esqueza, který se s Millsem seznámil už při jeho prvotinách, především pak při válečném týdeníku Battle Picture Weekly nebo jednoduše označovaném jako Battle (6).  Rozhodně vás teď nebudu nudit obskurnostmi o neshodách mezi umělci. Stačí, když poznamenám, že Wagnerovi se nelíbilo přesunutí děje z blízké budoucnosti do vzdálené a odešel. Ale protože pýcha bolí, nikdy nepomáhá, nakonec se vrátil a udělal dobře. Hrdina byl totiž na světě. Prostředí fašistického a futuristického obrazu USA kolem roku 2130 přilákalo sci-fi komunitu, černý humor a sociální satira dospělé (omlouvám se scifistům), akce a nápaditost zápletek náctileté. Soudce Dredd se tak velice brzy stal nejoblíbenější postavou a pravým matadorem univerza 2000 AD. V knize Prokletá země už ho také můžete spatřit beze zbytků původní patiny padoucha, prakticky v ucelené vizuální podobě a jako krystalicky čirého antihrdinu, který bohudík udělá pro spravedlnost vše a taky bohužel pro spravedlnost udělá opravdu vše.

Tak. Jdem recenzovat. Upřímně se přiznám, že ke koupi mě přemluvil už jen obal. Dredd tady s odhodláním běží vstříc osudu, zákonodárce v ruce a čelist stisknutá víc než zadek provazochodce.  Na sytě oranžovém pozadí se tato expresivní póza pěkně vyjímá a graficky symbolizuje soudcovo bipolární vnímání dobra a zla, stejně jako onu Prokletou zemi, po které brzy po začtení půjdeme s ním. Entrée na prvních stranách obstará Pavlovský a na něj s až nezvykle malým množstvím sarkasmu představí stručný náhled do historie, srdce a samotného almanachu Joeových dobrodružství, který v lepším případě v přítomnosti, v horším budoucnosti držíte, budete držet.

Děj začíná hned avizovanou Prokletou zemí a už od prvního listu si nezadá s jasně brakovými proprietami. Koláž zobrazující orgie násilí a akce udává tón a čtenář okamžitě ví, že sem mají holky vstup zakázán. Dredd má trochu rachitičtější proporce a vypadá jako by ho čerstvě odkojili z akademie. Expozice se točí lineárně kolem smrtícího viru v Mega-City Two na pobřeží Pacifiku a když pomineme logické kiksy, Dreddova jediná možnost je projet radioaktivním spáleništěm pohlcujícím celý středozápad a dalších, kromě posledního bodu aglomeračního trianglu Mega-City Three, 80 % států, aby jim dopravil vakcínu. Elegantní způsob pro přehršel zápletek. Pozice, ve které je také největší síla Prokleté země. Totiž variace žánrů a typicky britský nadhled, jak je kombinovat. Je to v podstatě roadtrip na pokračování s většinou jasně uzavřeným koncem a přes klasické akční intro u domorodců se dostaneme k hororově laděnému dílu o robotických upírech umně skládající politickou nekorektnost, ba i sardonickou kritiku těžící v mnohém z urban legend. Pokračujeme Jurským parkem s parádním dějovým pozadím, kde zřejmě skutečně prvně vznikl věřejnosti přístupný námět na komercionalizaci dinosaurů, přes především společenskou a trochu i environmentální agitku o mimozemšťanech až k opulentnímu vojenskému odkazu a osobnímu finále s reminiscencí.

Prakticky celý (můžeme však i nalézt výtvarnickou ruku Davea [Watchmena] Gibbonse a dalších) spis Prokleté země kreslil mladistvý Mike McMahon (7), kterého si původně  pořídil Pat Mills na záskok pro trucujícího Wagnera s Esquerzou (viz. obstrukce při vzniku výše), aby za Španěla suploval. Zpočátku je znát jistá organická podoba s Carlosovou prací, nicméně v Dreddovi od Crwe, kde se začíná sice nejryzeji, ale logicky i později (Asi od padesátého dílu a výš. Vše je zmíněno v úvodníku.) má už svůj výtvarný styl plně pod kontrolou, což je pěkný paradox, neboť Mikeova kresba je jeden velkej bordel. Většinou to bývají rozsáhlé, expresivní, černou tužší vyvedené a ostré, rozmáchlé kresby přes celou stránku, minimálně snad v nadstandartním rámci, v neustálém pohybu a s energickou kinetikou nadrženého debutanta. Docela si pak asi třikrát nebo čtyřikrát oddechnete, když u pár dílů zaskočí čistý a detailní styl Briena Bolanda (8) a utvoří tak s McMahonovým šílenstvím poutavý kontrast.

Od nejsilnějšího k nejslabšímu, neboli podle Hitchcocka od největšího k nejmenšímu (schválně si pusťte několik jeho filmů a uvidíte to) nás zavede opět k zápletkám. Jejich kreativita je tady bohužel vyvážena velice předvídatelnou strukturou a vám nebude dělat nejmenší problémy uhodnout, co se odehraje na příští stránce. Navíc děj je hodně podpořen doslovnými dialogy a slovními nápodobami pro co největší přehlednost epiky. Společně s pravidelným rekapitulováním je jasně znát cílení na raně pubertální, maximálně opožděně dospívající publikum (na dětské je tady až příliš krve (viz cyklus Přichází satan). Musím však s díky k tvůrcům kvitovat, že po druhém přečtení se dají zaznamenat už i tendence k vyšším nárokům.

McMahonovo běsnění (Ukázka z kontrovezní cenzurované epizody o konkurenčních praktikách dvou potravinových řetězců. Absence dílu ve spisech je zmíněna v úvodníku).

Především si tak uvědomíte, že Dredd vlastně ani antihrdina není. Pokud tedy vaše představa hlavní postavy nespočívá v romantických figurách nebo teatrálních polobozích. Ne, je to jen moderní a individualistický charakter, jejichž příchodu v podobě nové vlny komiksu se na královském souostroví zůčastnilo i 2000 AD. Jistě, Soudce je posedlý zaměstnáním, je emocionálně uzavřený a v psychologicky věrných reáliích by neobstál, nicméně má i smyls pro humor a nezvyklost jeho osobnosti spočívá pouze v absolutní víře ve své povolání. Jako výkonný a soudní činitel je tedy formální, ale když narazí na silný a podobně sveřepý charakter, uznává ho. V knize můžete zaznamenat poměrně dost explicitní kritiku institucí. Především skrze satiru a politickou angažovanost, ale sám Dredd je zástupcem té největší a publikum i tvůrci mu to žerou jednoduše proto, že odvádí dobrou práci. Zajímavý je také fakt, že řady soudců jsou tvořeny klony a i když u nich najdete slabší jedince, vždy se na lidskou populaci dívají z idealistického patra. V obsahu je výborná hlavně celková nadnesenost autorů nad amerikanismus. Ve formě pak zosobňují nadsázku dialogy v soubojích, vizuální proporce a samozřejmě hlášky.

Omegou k alfě v Prokleté zemi je podobně nabobtnalá kronika jménem Den, kdy zemřel zákon. Oproti předchozím spisům máme více nelinearity, lepší vizuální řeč, přehlednější styl tentokrát úřadujícího Bolanda a samozřejmě hutnou dávku politiky, kterou satirizující cyklus o zhoubě absolutistických režimů archetypálně ždímající až Římskou diktaturu musí nutně obsahovat. Soudce Dredd se dostává do politováníhodné situace manipulací a intrikami stvořeného vyvrhela a klasickým schématem undergroundové (doslova) vlny odporu proti garnituře bojuje. Finálem Dnu, kdy zemřel zákon tak končí nejdramatičtější Dreddova odyssea v rozmezí obou příběhů. A zbývá pár zákusků, jejichž akční a někdy i komediální kvality už rozpoznáte sami. Podle chuti.

• (1) Autor desítek, spíš ale stovek, kratších či delších příběhů zůstává do dnešních dnů v podstatě nezávislým a tématicky undergroundovým tvůrcem s největším zářezem v podobě barbarského bijce Slainea [1983] a jeho fantasy ságou plnou keltských mýtů a neopohanství. 

• (2) Dvorní Millsův výtvarník a autor Cronenbergem zfilmovanými Dějinami Násilí [2005].

• (3) Autor obsáhlé série s tajným agentem Napoleonských válek a Francouzské revoluce Rogerem Brookem.

• (4) Produkční firma známá hlavně reinkarnacemi klasických děl studia Universal z 30. let jako Dracula, Frankenstein nebo Mumie. Charakterizoval bych ji jako stylovou továrnu těžkotonážních, explicitních a gotických hororů.

• (5) V historickém kontextu si je můžeme zařadit do oblasti divokého západu v polovině 19. století jako nekompromisní šerify, kteří prováděli lynč oběšením na lokálních banditech a to dokonce i v jurisdikcích, kde byl trest smrti zakázán.

• (6) Militaristický časopis mapující příběhy z První a Druhé světové války. Raritou v něm byli přiložené autentické dopisy veteránů nebo kompletní a přesné modely vojenských rekvizit.

• (7) Už jako urostlý muž dělal s Millsem v osmdesátých letech Slainea, kde je jeho spontanní retuš také znát.

• (8) Později spolupracoval s Alanem Moorem na Batman: Killing Joke. ( U nás pod skvělým překladem Kameňák). Nepochybně se seznámili pod patronátem 2000 AD, kde Alan tvořil svůj první kult Halo Jones.

A dál?