LITERATURA: Rok 2011 ve SF

Zamýšlet se nad knižní úrodou v českých knihkupectvích je ošemetná záležitost, jelikož žánr SF je obsáhlý, skoro by se dalo říct, bezbřehý, a vejde se do něj leccos. Titulů je tolik, že nikdo normální nemůže přečíst ani většinu, natož všechno, tím pádem je každé hodnocení velmi subjektivní. Jakákoli tabulka nebo žebříček by také vypadaly o dost jinak, pokud bychom do nich zahrnuli třeba komiks nebo knihy víceméně mainstreemové jenom s prvky fantaskna. Stejně tak by nastaly posuny v hodnocení, kdybychom vzali v úvahu kromě prvních i druhá a další vydání, v takovém případě by svoje místo v letošních knižních hitparádách musely obdržet i takové tituly jako Temná půle Stephena Kinga, Těžká planeta, Les bratří Strugackých a všechno od Philipa K. Dicka. Ale dost spekulací, můj žebříček nejlepších titulů vypadá následovně:

5. Dan Simmons: Flashback

Přestože Simmons umí psát všechno, forma detektivky mu tady právě nesedla. Příběh je víceméně jedno velké klišé, které autor nijak neobohatil; vždyť např. moment, kdy se ukáže, že se jeho případ začíná prolínat s případem smrti jeho manželky, je už za hranicí kýče, hluboko v poli béčkové literatury. Nicméně dystopické kulisy, ona scéna, na níž se všechno odehrává, je silně působivá a čtenáře strhne. Před námi je velmoc na kolenou a zmítaná válkami a miniválkami s kdekým, otřásaná nájezdy gangsterů a všech možných minorit - to je svět vylíčený s velkou mírou sugestivity. Před čtenářem se otevírá hrůzné panorama, sice šílené, ale ne dost šílené na to, aby v sobě nemělo cosi znepokojivě známého. Velmi mě zaujalo, jak naléhavě na několika místech zaznívá hlas samotného autora (=Simmonse). Párkrát to vypadá, že napsal tuhle knížku jenom proto, aby vyburcoval svoje spoluobčany. Jistě to není náhoda, že současný prezident Obama je v románu několikrát jmenován jako ten prezident, za kterého všechny problémy světa začaly!

4. Jonathan Strahan (ed.): Nejlepší science fiction a fantasy 2010

Toto je pořádně tlustá kniha, ale přesně tak má shrnující antologie vypadat. Má záběr od hard SF až po pohádkové fantasy, z nichž ony druhé jsou, jako skoro vždycky, nejslabší. V této souvislosti mě zarazila politická hyperkorektnost sestavovatele: antologie obsahuje 29 povídek, přičemž 14 z nich napsaly ženy! To už není rovnost šancí, to je pozitivní segregace, která ale knížce v konečném důsledku - podle mého soudu - uškodila. Ale vlk se nažral, že ano? Nicméně vzhledem k tomu, jak málo povídkových knížek v Česku v posledních letech vychází, je tento titul i tak darem z nebes. Jsem nicméně ochoten uzavřít sázku s kýmkoli o prakticky cokoli, že dalšího svazku se už nedočkáme, a že tento nakladatelský záměr skončí stejně nečekaně, jako začal. Podobných případů si vybavuji z posledních let několik.

3. Paul McAuley: Zahrady Slunce

Ačkoli jsem první díl nečetl, druhého jsem se chopil bez obav a nebyl jsem zklamán. Příběh z budoucnosti, z vesmíru, plný kosmických lodí, cizích planet a planetek, je dovyprávěním osudů hlavních postav ze svazku předchozího. Snad jenom tempo autor na pár místech neuhlídal, takže zatímco některé příběhy a události jsou líčeny velmi podrobně, skoro až rozvláčně, s jinými, též zajímavými, je autor hotov na ploše jednoho odstavce. Ovšem i tak za tuto knížku velmi děkuju! Pokud náhodou existuje nebo bude existovat díl třetí, přečtu si ho taky.

2. Paolo Bacigalupi: Dívka na klíček (recenze)

Zde platí totéž co pro román Simmonsův, a sice vysoká míra znepokojivosti, vždyť zárodky hrůz z Bacigalupiho románu vidíme už ve světě, který nás nyní obklopuje. Příběh je ovšem kvalitněji literárně zpracovaný, je detailněji rozehrán, jde víc do hloubky než u Simmonse. Ano, v románu je méně akce, události se neženou tryskem vpřed, spíše pomalu plynou, v celkovém součtu ale nejsou o nic méně ničivé. Ocitáme se ve světě, kde příroda jaksi „nefunguje“, takže se rozpadly ekosystémy, ve světě, kde se vymkly kontrole genové manipulace a kde smrt číhá nenápadně za každým druhým rohem. Do toho ještě autor zakomponoval úvahy o umělých a vylepšených lidech, bytostech „na klíček“. Mimochodem, všimli jste si, že téma robotů je už mnoho let ve SF víceméně tabu? Kde jsou ty časy 50.-80. let, kdy jsme měli robota v každé druhé povídce a románu (Asimov, Clarke, Lem)?

1. Neal Asher: Agent řádu (recenze)

Když jsem letos (psáno na sklonku roku 2011; pozn. redakce) na konci zimy s těžkou chřipkou a ve velmi špatné náladě zvažoval, jestli to se sebou nemám radši definitivně skoncovat, dospěl jsem k závěru, že bych měl, ale že ještě počkám měsíc, než vyjde další Asher. Když jsem pak poslední březnový týden tu knížku vzal do ruky, udělalo se mi líp, a když jsem ji začal číst, byl jsem ze svých chmur venku. Pokud bych měl popsat, jak si už od dětství a raného dospívání představuji knížku science fiction, musel bych konstatovat, že takhle. Jednotlivé svazky Asherova cyklu o Řádu jsou pro mě už několik let pevným bodem v průběhu roku, asi jako jsou Vánoce pro malé dítě. V románech o Řádu a agentu Cormacovi je všechno, co jako scifista potřebuji k životu. I tento svazek je podobný předchozímu, nic v něm není navíc, nic v něm nechybí. Panebože, tak mě napadá  - bude v březnu 2012 další?