LITERATURA: Tři mušketýři - čtení nezaujatě

Tři mušketýři (1844) jsou jednou z mých nejoblíbenějších knížek a nejsem velkou výjimkou. Původně šlo o román na pokračování, což je dodnes znát. Co víc, znát je, že nějaký přesný plán v okamžiku zveřejnění prvního pokračování neexistoval, a jak Dumas (1802-1870) psal, původní hrubý plán se hrubě měnil. Všimněme si nejprve vztahu Rocheforta z Meungu a mylady Winterové alias baronky ze Sheffieldu vystupující taky jako lady Claricková a jako Anna de Bueil i jako Charlotta Backsonová.

Tento vztah dvou zdánlivých zel, nebyl géniovi pera dlouho dost zřetelný a jsem toho názoru, že Dumas dokonce chvíli zvažoval, nemá-li jít o sourozence. Richelieův pohůnek Rochefort se pak navíc v Epilogu představí jako ryzí gentleman a dobrák od kosti i zdroj velkomyslnosti a nadhledu, a teprve když se už potřetí bije s d´Artagnanem a je potřetí raněn a přežije, svěří Gaskoňci, nakolik by na začátku všeho stačilo kývnout prstem, aby kardinál „toho mladíčka“ smetl jak pápěří do stoupy. Jenže Rochefort milostivě a férově nekývl. Prý.

Jinou zvláštností plynoucí z absence důkladnějšího plánování je i zběsilá jízda na trase Paříž-Londýn neboli honba za pokladem srdce, za královninými přívěsky. Nenachází se snad už za ostřím absurdity? Já bych řekl, že nachází, a jistěže jde o nejsvižnější pasáž (už tak svižného) románu, a to pasáž skvěle napsanou, ale její filmovost bývá zrádná. Dumas opustil (nebo do vysoké míry) d´Artagnanovo nitro a snímá náhle události zevně, jak si možná vzpomínáte, přičemž mladý mušketýr jízdu vůbec nepodcení mimo sluhy Plancheta se obrní i právě kamarády třemi mušketýry a třemi jejich sluhy Mosquetonem, Grimaudem a Bazinem. Co se ale semele cestou, zůstane, myslím, soudně pečlivému čtenáři navždycky záhadou. Ne snad?

Šlo tu opravdu o výsledek úkladů nadlidsky schopných Richelieuových agentů? To je totiž otázka. Telegraf ještě rozhodně neexistoval a jakákoli šance předat zprávy do dáli JINAK nežli prostřednictvím jezdce taky ne. Jsme na začátku sedmnáctého století a pošta sice existovala, a to funkčně, rychlejší než kardinálovi koně však nebyla, i čtěme a suďte sami, co to vlastně Dumas dodatečně interpretuje jako „Richelieuovy dlouhé prsty“. Ne, kdepak, až tak dlouhé přece nemohly být, a je fakt, že tři ze čtyř chrabrých byli rychle vyřazeni z výpravy a raněni spočinuli na prašné cestě, jenže si to spočítejme! Je nemožné, aby měl „Červený vévoda“ šanci jim kohokoli VČAS umístit do trasy, a pokud by to snad i bylo časově reálné, tak jaksi prostorově určitě ne. S něčím podobným by možná měla problém i dnešní tajná služba, i když uznávám, že podobná srovnání kulhají, protože dnes by Anna Rakouská Buckinghamovi jednoduše poslala textovou zprávu - a většina románu by se vůbec neodehrála.

Dumas psal ovšem nejen s rozmachem, nýbrž i inteligentně, a tak si všimněme, jak si byl nemožnosti dohnat a odchytat mušketýry vědom. Jízdu popsal tak, že útoky opravdu MUSÍME interpretovat jako náhodné překážky z časů, kdy se ještě tasívalo pro maličkost a na lesních cestách se přepadalo. Tak či tak se Jediný Statečný probil do přístavu, ale kardinál mezitím zakázal přepravu lidí přes kanál, a kdo chtěl do Anglie, musel mít glejt. Ten vlastnil jistý hrabě de Wardes, i stačilo jej dohonit na cestě ke správci přístavu a d´Artagnan a Planchet to taky udělali a vykonali vzápětí vše, aby nešťastný hrabě nežil, přičemž oddaný Planchet podobně tvrdě naložil s jeho sluhou Lubinem. Ne, nejsme v civilizované společnosti a všimněte si, jak lehce d´Artagnan vráží ležícímu(!) Wardesovi kord do břicha i jak nechá toho člověka bez pomoci na opuštěném bojišti. Je mu to jedno, ubírá se přece za přívěsky přes mrtvoly, že ano, a to i mrtvoly nevinných.

Jako zázrakem se ovšem ukáže, že byl Wardes přece trochu vinen, protože je to Rochefortův bratranec i další kardinálův člověk. Jenže to nic nemění na tom, že d´Artagnan napadl Wardese úplně zběsile a dle jezuitské zásady účel světí prostředky.

A proč se vlastně v klíčové chvíli nebil s Rochefortem, který mu už tak dlouho unikal? táže se dále kritik. V knize k tomu totiž nenajdeme lepší příležitost, a přece se u La Manche vynořuje Wardes. Proč? Je postavou do počtu a jenom zběžně charakterizován. Už vzápětí d´Artagnanem málem zavražděn a teprve dodatečně oštemplována coby kardinálův muž, není to velmi podivné? Ale když otevřeme knihu Paměti hrabětě d´Artagnana (1700)odGatiena de Courtilz de Sandras, kapitána pluku de Champagne (1644-1712), tak tu taky figuruje de Vardes, což mnohé vysvětlí, i když Vardes s jednoduchým V, a také tady už po něm baží „mylady“, načež jí hrabě podléhá a... Tajně se milostně scházejí.

Jako bych Dumase viděl, jak předlohu hltá a sní a využije právo Velkého Vypravěče, takže ještě po letech zjišťujeme, že ani to Wardesovo přišpendlení d´Atagnanovi nestačilo, ale ubližoval mu už předtím ve vztahu k ženě. Právě jeho jménem napsal totiž dopisy mylady a všimněme si, že dle původních Dumasových představ se měla jízda za přívěsky odehrát až po Wardesově smrti. Tu si autor očividně pak rozmyslel. Ani to však není vše, co se týká divností.

V neuvěřitelné kapitole V noci je každá kočka černá stráví d´Artagnman jeden celý milostný večer s mylady v její ložnici, ale právě jako Wardes. Přesto není poznán. Myslel to Dumas vážně?

Nebo si zkrátka dnes už nedovedeme představit časy, kdy neexistovala elektřina a TMA noci ještě skutečně vládla?

Vladimír Just čítá prý Mušketýry znovu a znovu rok co rok, takže taky on mi dá za pravdu, že je to román naprosto fascinující z X hledisek. A hle: Devatenáctiletý d´Artagnan tu svádí hned dvě DALŠÍ ženské v čase, kdy horoucně miluje paní Bonacieuxovou (té je, mimochodem, třiadvacet) a kdy je tato unesena. Ale sledujme věc ještě dál. Ona dáma byla vdaná od osmnácti, jak zvíme, a za „o hodně staršího opičáka". Sice manžela klamala a uvolila se být Gaskoňcovou milenkou, stěží však se v knize dočkáme i jen polibku, a jakmile bychom se dočkat už mohli, paní Bonacieuxová... jednoduše zmizí.

Ve zbytku příběhu už se nikdy nezbavíme pocitu, že si Alexandre nevěděl rady s tou svolnou a ne moc chytrou ženou, takže ji odklidil z rozdychtěného d´Artagnanova pole a nechal ji odklizenou tak dlouho, až Constance u belgické hranice v karmelitánském klášteře v Béthune otrávila tatáž mylady, která měla být původně vypovězena kamsi do Botanické zátoky v Austrálii.

Nebo snad jinam? Zapomnětlivý Dumas totiž vzápětí hovoří o vypovězení do Ameriky a zapomíná i místo Constancina únosu, protože pojednou nepíše o domečku v Saint-Cloud, nýbrž o domečku v Saint-Germain! Ano, je pravda, že o Saint-Germain mluví mylady, a ta se může s hlavou plnou úkladů mýlit, což mohl být autorský záměr, ale nevím, nevím, a myslíte si, že tomu chtěl snad Dumas tím dodat větší věrohodnosti?

Vraťme se však ještě k nešťastnému hraběti Wardes alias typicky nadbytečné figuře, kterou by každá příručka pro začínající spisovatele hned sloučila s figurou jinou, a to nejspíš právě s Rochefortem. Hrabě potyčku přežil jen zázrakem, a mohl se tedy vrátit v románu Po dvaceti letech a... Být okamžitě zlikvidován. A ty erotické chvilky, ve kterých d´Artagnan Wardese tak odvážně a nepoznán nahrazuje? Nevím, ale taky přepadení u Kanálu by šlo i v souvislosti s tím interpretovat všelijak – a na to člověk nemusí být hned Freud a nadbytečné bodnutí do břicha lze koneckonců pochopit i jako homosexuální metaforu atp. Nechme však toho a přistupme k zápletce.

Divná je už ve chvílích, kdy d´Artagnan chodí s mylady za hraběte Wardese, a osobně jsem dospěl k podezření, že je výsledná postelová intrika, jak o ní čteme, jenom náhražkou čehosi daleko přirozenějšího, co však Dumas uvnitř své vlastní Francie vylíčit nemohl, takže to kamufloval, a ve skutečnosti tu napůl intuitivně předvádí, že byla mylady nejen chladnou agentkou, nýbrž i ženštinou jaksi rozvolněných mravů a schopnou tedy spát i se dvěma muži najednou v jedné chvíli.

V úvahu nicméně přichází i další zajímavá možnost toho nejužšího spojenectví mezi mylady a její hezkou služebnou Ketty, kdy vlastně bylo zamaskováno, že se ta prvá miluje s hrabětem, zatímco „pouhého" d´Artagnana nechá služce, což se však mohlo odehrát i v jediné místnosti... Tak či tak by obě varianty dávaly smysl, avšak to, co čteme, ho rozhodně nedává a Dumas to věděl.

Můj pohled ovšem, uznávám, opakovaně komplikuje existence zmíněné už předlohy Tří mušketýrů vydaná česky roku 1930. Taky v d´Artagnanových fiktivních pamětech byla celá záležitost už zpracována a naprosto přitom nezáleží na tom, nakolik jsou ony paměti jen fiktivní a nakolik přibarvené Sandrasem. Dumas je každopádně četl a nad nimi dumal i dedukoval jako ten Sherlock, načež teprve s Maquetem (1813-88) přepisovali. Výsledek?

Je perlou, nicméně v případě oné milostné eskapády stojí obě verze opravdu za porovnání, a jestliže Paměti hraběte d´Artagnana nemáte (a nejsou ostatně čtivé), doporučuji aspoň výbornou knížku Jiřího Kovaříka D´Artagnan a ti druzí. Skutečné osudy románových hrdinů (TEMPO, Třebíč 1998).

Ještě divnější je ovšem zrození myladina anglického švagra lorda Wintera. Taky tady se milý Dumas dlouho nemůže rozhodnout a zpočátku píše o myladině bratru, ze kterého teprve udělá švagra, aby se stal reálným i druhý myladin anglický manžel (druhý manžel po Athosovi).

Osud onoho manžela se Dumasovi jen zvolna rýsuje, až se však zdárně stane i dalším z přehršle důvodů k závěrečné melodramatické popravě za svitu blesků. Ano, ano, mylady manžela bestiálně otrávila.

Jistě: hrůza, nicméně jest i komickým, jak pracně Dumas svoji krásnou tygřici očerňuje. Dle toho, co zvíme, ji však Athos poznal v jejích šestnácti a vzal si ji pošetile a zbrkle. Někde v lese(!) pak náhodou odhalil, že má na rameni cejch, a co udělal? Inu, okamžitě hraběnku (byl totiž hrabě) popadl a bez ptaní či výslechů, a tedy šancí ji pověsil. Na strom.

Jako by to opileckému sadistovi ještě nestačilo, utíkal i za švagrem, který se vydával za kněze (pozor, také tento myladin bratr figuruje už ve fiktivních d´Artagnanových pamětech!), a chtěl ho pověsit taky. A on to ostatně byl, ukazuje se, tajný myladin milenec a pasák.

I sám Dumas se ovšem zalekl toho, co napsal, a lišácky nyní zdůraznil, že celá ta verze pokusu o oběšení pochází čistě z úst namol zpitého Athose, takže ji asi nelze brát doslova, že?! A Dumas si tak vlastně (při psaní na pokračování) vytvořil i čas na přemýšlení, co s tím vším dál udělá, protože příčin k věšení, jak mu došlo, bude muset být víc. A to jenom já je ještě neznám, říká si spisovatel. A já nic, já muzikant.

Inu, a přišel ve finále Mušketýrů na něco? To... si přečtěte sami v předposlední kapitole Soud, a ne, Athos skutečně neměl moc důvodů k té první, lesní popravě, o to víc ale důvodů přisoudil nejmenovanému muži, kterého na konci nechá provést definitivní popravu, tu u řeky Lys, a jehož Dumas střídavě nazývá katem z Lille a katem z Béthune. A jistě, právě bratr popravčího kdysi prý kvůli mylady spáchal sebevraždu (Athos to aspoň mušketýrům náhle tvrdí), a jistě, už kat v červeném plášti vpálil mylady kdysi lilii. Divné shody?

Rozhodně podivné dodatečnosti. Ona však je celá ta nezákonná poprava divná, vždyť to Athos vyhledá v Béthune kata, který je už původcem cejchu, a vždyť tomu opilci všichni věří. Oprávněně? To nevíme, ale zajatá je zkrátka katovi svěřena, blíží se bouře, kat mylady převáží přes „řeku Styx“ (tedy Lys) až na hranice, ona se vytrhne, pádí, silueta strne a moc toho nevidíme. Mylady je sťata (jak se aspoň zdá) a kat balí tělo do vlastního červeného pláště, který připomene snad i Poeovu Masku červené smrti, která, všimněme si, vyšla jen dva roky před Mušketýry, a pak se kat vrátí na řeku a uprostřed upustí balík ke dnu. Co to všechno znamená?

Inu, i Vladimír Neff radíval: „Nikdy nepiš hlava se oddělila od těla!" a Dumas si tu nechal otevřená zadní vrátka pro pokračování. Víte, ve skutečnosti nic neusekl, začínalo by. Ani hlavu, ani nic. V tom červeném plášti bylo kamení. I kat byl spolčenec. Nebo podplacen. A tady máme zmiji znovu živou.

Jak ale víme, při psaní románu Po dvaceti letech si to Dumas přece jenom rozumně rozmyslel a hmátl raději po motivu mladé zmije-dítěte. A z toho dítěte vyrostl plavý muž Mordaunt, říká nám, a začal matku brutálně mstít.

Vraťme se ale k lordu Winterovi a jeho zrodu. Dumas lorda potřeboval, i vzpomněl si na pár Angličanů, s nimiž mušketýři hráli o peníze v hospodě, a Wintera Z NICH vytáhl na scénu jako králíka z rukávu. Hle, myladin švagr. A teprve v Po dvaceti letech Wintera zastřelí myladin syn.

Dosti však vybraných detailů a pokusme se o shrnutí. Nedokonalosti a zvláštnosti mají díky Dumasou umu půvab, ale někde se ty „půvaby“ převalí přes hranu jezu – a viz kapitolu Oběd u prokurátora, kterou snad napsal Maquet sám. Je to pěst na oko a křik odlišného stylu i humoru a odskok do úplně jiného světa devatenáctého století, i když, a to je také pravda, z devatenáctého století Mušketýři nevybřednou nikde. Nu, a Dumas asi zrovna neměl čas zabývat se přespříliš Porthosovým balením paní prokurátorové, a tak tu kapitolu nechal na kolegovi. Snad. Nevím. Ale z knihy ji lze s klidem vyškrtnou.

Na druhé straně... Ano, taky ona cosi neohrabaně dolaďuje. Jednu část mozaiky. A jenom už dodejme, že Dumas své kapitoly a postavy z klobouku vytahoval, ale zrovna tak se jich i umně zbavoval a Bonacieuxová a Rochefort jsou toho dobré příklady. Po dvaceti letech se totiž situace změnila. Poručík d´Artagnan a Porthos nesoupeří už s kardinálem, oni kardinála brání před lůzou. Tím kardinálem je teď ovšem Jules Mazarin a jede ve voze uličkou stvořenou právě lůzou. Dav dotírá, d´Artagnan tedy seskočí se stupátka, Porthos na druhou stranu, oba bodnou a dva muži klesnou. Hle. Porthos náhodou zabil Bonacieuxe a d´Artagnan Rocheforta, jak symbolické. Jak dumasovské. Jak osudové. Jak božské.

Jak... nepravděpodobné. Tak to však u Dumase chodilo a na Boha se šlo odvolávat vždycky, ačkoli zůstává otázkou, nešlo-li při přemíře všech náhod spíše o bohapustý alibismus.

Vraťme se ještě na začátek knihy.

I tady se vyskytuje nepravděpodobná scéna. D´Artagnan běží od pana de Tréville za Rochefortem a postupně se srazí s Athosem i Porthosem a ještě zvedne Aramisův kapesník. Abnormální shoda? Snad, už to, ale navíc je otázkou, zda byl Aramis opravdu tak nešikovný, a pokud nebyl, proč kapesník pouštěl?

Náhodou? A co když chtěl hlavně upoutat d´Artagnana?

Anebo se chtěl i pochlubit nebezpečnými styky! A dvě předchozí Gaskoňcovy srážky? A co když bylo všechno jinak? Co když už Tréville poslal za chlapcem dva či všechny tři mušketýry? Mimochodem, v reálu byli Aramis a Athos jeho synovci! A Porthos. Jiný jeho příbuzný! Je to vše vůbec možné? Nevím, ale když si začátek znovu přečteme, neujde nám zajímavá věc. Ve chvíli Gaskoňcova slyšení jsou Athos a Porthos taky v místnosti. Co když byla tedy tři setkání jen inscenována, jak ale d´Artagnan nikdy nepochopil? Že nebyl důvod?

Jak to? Neměla snad ona setkání vést k INICIACI a uvedení chlapce mezi Trévillovy nejoblíbenější muže? A jistě, v románu pro to není úplná opora, ale co Paměti hraběte d´Artagnana? Mluví ty pro, anebo proti? A namítáte, že směšuji dva nezávislé texty?

Docela pravda to není. I přímo v Mušketýrech totiž Dumas přiznává (s bohorovností sobě vlastní), že „jenom zpracovává", a vystupuje tedy nad text. Ano, nenápadně, ale dělá to, a přizná i „mustr". A výsledek?

Je rozhodně krásný a fascinujícím způsobem i různorodý. A máme tu třeba i d´Artagnanův vnitřní monolog, ale tadyhle zase proud vědomí. A zde naopak hovoří vševědoucí vypravěč. A opět se přeneseme jen do hlavy sličné Ketty. Podivuhodná to proměnlivost Mušketýrů, ale co vlastně dokládá? Přínosnost spolupráce, řekl bych. A je i důkazem, že postavit knihu na jiné knize může být výhra. A že spolupráce více mozků stojí za spolupráci, a že literatura vždy nevítězí jenom dlouhým a osamělým soustředěním jediného individua.

A Dumas?

Byl políben a měl neomylný instinkt, nicméně vztahem příběhu a diskurzu si hlavu určitě nelámal. Byl vševědoucí vypravěč a občas srovnal sedmnácté století se současností, ale jinde naopak doznává, že vlastně ani neví, co si d´Artagnan myslí, a neodvažuje se hádat, ale tím spíš respektuje i Aramisovo tajnůstkářství.

Anebo si snad dovedete představit, že by i jenom na vteřinu prodlel v Aramisově hlavě a těle?

A že by líčil svět abbého očima? A zrovna tak se vychytrale odmítá vtělit do Porthose a taky následkem toho můžeme spekulovat třeba o Porthosově homosexulitě, neboť ten obr ledacos deklaruje a bezostyšně se vtírá do přízně „paní prokurátorové“, bohaté a staré dědičky, ale...

V kostele před tou dámou Porthos schválně civí na mylady a podá jí svěcenou vodu, aby prokurátorka žárlila, a všimněte si, že by se ta scéna obešla i bez d´Artagnana, ale je přesto podána jeho očima. Zvláštní místo!

Dumas do svých hrdinů rozčtvrtil a bylo to řečeno už mnohokrát, takže už jenom shrňme čtyři nejpodstatnější náhody románu, které lze vydávat i za rozmary boží, i za bohorovnost Dumasovu. Je to osudová náhodnost prvního setkání v Meungu, je to situace, kdy si d´Artagnan v Paříží vybere právě byt nejoddanější královniny služebné Bonacieuxové (pravda, Dumas zdůraznil, že záměrně chtěl bydlení blízko paláce), je to fakt, že se Constance nakonec ukryla právě v kraji myladina mládí, a je to i chvíle, kdy se Rochefort z toho kraje u belgické hranice vrací koňmo do Paříže a ztratí papírek, na který mu Winterová po jistém přemlouvání napsala jméno vsi, kde se bude skrývat: Armentieres.

A právě ve vteřině, když to jméno Rochefort ztratil, ho v protisměru míjejí mušketýři, a ten lístek nejen seberou, ale taky pochopí, a tak opět vidíme, jak dobře se hodí k výmluvám při konstruování románu Osud a Ten někdo tam nahoře.