POVÍDKA+UKÁZKA: Boris Strugackij, Ztracený v davu (Stará spojení / Staryje svjazy)

Článek od: Redakce - 03.11.2010

Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Že tomu tak nebylo vždy a od samého počátku, ukazuje tato malá knížečka. Najdete v ní pět malých próz, jež jsou tematicky svázány motivem "jiné paměti". Mohli bychom je označit za Arkadijovy a Borisovy juvenilie, a také první pokusy o společnou tvorbu - s komentáři Borise Strugackého k tomu, jak se rodil mechanismus této mnohaleté tvůrčí spolupráce. Česko-ruské bilingvní vydání. (anotace)

Povídky:

  • Písečné šílenství / Pesčanaja gorjačka
  • Jak zemřel Kang / Kak pagib Kang
  • Ztracený v davu / Zatěrjanyj v talpe
  • Kdo nám to řekne, Ewidatte? / Kto skažet nam, Evidate?...
  • Adarwinismus / „Adarvinizm"

Stará spojení / Staryje svjazy
Strugackij, Arkadij - Strugackij, Boris

Nakladatel: Argo
Překlad: Libor Dvořák
Obálka: Vojtěch Domlátil
Redakce: Marcela Turečková, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 126
Rozměr: 105 x 155
Provedení­: hardback
Cena: 138 Kč

„Bylo to něco mimořádného?“

„No, jak bych vám to řekl…“ Doktor Atta pokrčil rameny. Opatrně zvedl pohár a zpola ho vypil. „Jak bych vám to jen řekl… Já přece nejsem žádný psychiatr, ale laryngolog, a hrdlo měl v naprostém pořádku… (Host se zdvořile usmál). Byla to zkrátka výrazná porucha celého nervového systému, úplná ztráta paměti, řeči… Porušená byla i pohybová koordinace, to přece znáte – takový člověk se v chůzi všelijak motá, hned si nedokáže uvědomit, co má kterou rukou vzít, někdy zase pět minut sedí a nemůže vstát, protože není s to si vzpomenout, jak se to dělá… Zkrátka a dobře tohle je jasné i mně a zatím se zřejmě není čemu divit.“

Host souhlasně přikývl a řekl:

„To já viděl případ ještě originálnější. Vzpomínám si…“

„Jistě, jistě. Promiňte, prosím, ale ještě jsem neskončil. O tohle samozřejmě nejde. Ale znáte celý ten jeho příběh? Jak se k nám dostal?“

„Něco už jsem o tom slyšel, to rozhodně… I když si, pravda, nejsem jistý. Nesouvisí to nějak s tou nehodou v Ústavu superfrekvencí?“

„Ano. Dělal tam, vrátného. Vrátný Wladislaw Dzied. V sousední laboratoři, kde stál nový generátor kolegy Sta – pamatujete si Sta, takový zlostný chlápek to byl – no tak tam jim vybuchla nějaká plynová bomba a došlo k čemusi jako krátké spojení. Nikomu se tenkrát nic nestalo – počkejte a nepřerušujte mě, já vím, co chcete říct – nikomu se nic nestalo, nejspíš proto, že všichni laboranti zrovna seděli v jídelně. Když se odtud vraceli, tak si jen všimli, že Dzied mírumilovně podřimuje ve svém křesle u vchodu… V laboratoři samozřejmě hrozný smrad, kouř, všude se válejí spálené kabely… Jinak ale bylo všechno v pořádku – a nepřerušujte mě zase. Hoši se to hned vrhli uklízet a najednou zaslechli, jak někde řinčí rozbité sklo. Vyhlédli ven, a tam stojí nešťastný Dzied, bílý jako list papíru, a usilovně se tiskne ke zdi. Oči vytřeštěné, ruce, celé zkrvavené, bezvládně visí podél těla. A vedle něj obrovské zrcadlo, úplně rozbité. Jakmile spatřil ty lidi, uskočil stranou, narazil na sloup, upadl a pokusil se odplazit. Tak ho chytili. Přivezli ho k nám na kliniku, jenže my tam psychiatrické oddělení nemáme, kde by se tam taky vzalo, psychiatra jsme k dispozici taky neměli a nejbližší loď z Velké země měla přistát až za dva týdny… Měli jsme tam, pravda, výborného terapeuta, ještě úplný mladíček, ale hlavinka, opravdu talent, dejž mu pánbu nebe, jak se říká…“

Host překvapeně povytáhl obočí a chtěl něco říct, jenže Atta ho předstihl:

„Anoano, to je přesně to, nač už se tak dlouho chcete zeptat. O tom výbuchu vědí všichni – včetně vás. Zničilo to celý Východní pavilon. Zemřelo tam nějakých patnáct lidí – sám Sta, jeho laboranti, ten mladíček lékař, jmenoval se Aveesve, Arthur Aveesve, Archie – a plno dalších lidí. Všichni, co zrovna byli v laboratoři, na chodbě a na schodišti… Mimochodem včetně nového vrátného. Zasáhla ho, chudáka, radiace, na těle neměl jediné místo zdravé…“

„Tak vida, jaké štěstí měl ten váš pacient! Člověk opravdu neví, kdy spíš ztratí a naopak spíš získá. Ale mluvil jste o tom terapeutovi…“

Atta dolil víno, přikývl a usadil se v křesle pohodlněji.

„Arthur řekl, že o psychiatrii se zajímá dlouho a že když už nebude pacienta přímo léčit, tak ho začne alespoň sledovat. Ten mládenec byl opravdu hlava otevřená! Víte, já už nejsem žádný mladík, zkrátka starý zkušený doktor, ergo skeptik a tak podobně, ale on mě opravdu dokázal nadchnout… Nalézal problémy tam, kde se všechno zdálo naprosto jasné a z každé bílé skvrny dokázal vytěžit dobrý tucet rafinovaných hypotéz, které předjímaly výsledky všech možných experimentů, (ostatně nemožných taky), na něž mu přirozeně nikdy nezbýval čas. No a právě tenhle Archie mi navrhl, že bude pacienta pozorovat a dá dohromady nějaký materiál. Protože jeho zajímaly příčiny té zvláštní duševní poruchy, abyste tomu rozuměl. Její okolnosti byly mírně řečeno opravdu nejasné: Člověk se zblázní z toho, že za silnou nosnou stěnou vybuchne plynová bomba a dojde tam ke zkratu!“

„A co za tím tedy bylo? Výbuch, silný nervový otřes, nebo snad šok?“ Hosta celá ta věc viditelně zaujala.

„Nevím,“ přiznal se upřímně doktor. „Naprosto si to nedokážu představit. Dokonce ani dnes. Tehdy jsem si to neuměl představit už vůbec, ale taky mě to zaujalo. Co si dáte – sino rua nebo karketon?“

„To je jedno,“ řekl host. „Vykládejte dál.“

„Naliju vám sino rua,“ rozhodl se Atta a vytáhl z příborníku láhev z tmavého skla a s výraznou etiketou. „Řekl bych, že to vám bude chutnat víc. Nene, dovolte prosím, abych vám to nalil sem… Tak… A teď malými doušky… Tak co? Je to nektar? Je to slast? Výborně! Nuže tedy: Začali jsme nešťastného Dzieda sledovat. V prvních dnech byl ten člověk opravdu příšerný. Vůbec nejedl a nemohl se pohybovat. Ležel na posteli v samostatném pokoji a hodiny skelnýma očima zíral do stropu. Období mrtvolné strnulosti se střídala s těžkými záchvaty, při nichž jsme ho museli k lůžku přivazovat. Artikulovat taky nemohl, jen bečel jako paralytik. Podle všeho ho pronásledovala nikdy nepomíjející nesnesitelná hrůza. Bál se všeho – ošetřovatelů, much, talířů i troubení auta… Nemáte představu, jak se na nás díval, když jsme ho s Archiem vyšetřovali! Když jednou zahlédl pavouka, div nevyskočil oknem. Ale tomuhle všemu jsem se vlastně ani moc nedivil. Přísně vzato šílenci, které jsem za svůj život viděl – ještě ve škole, při praktických cvičeních – vypadali zhruba stejně. Arthur už tenkrát odhalil jisté zvláštnosti, ale já si nějak neudělal čas, abych to s ním probral pořádně. Dny plynuly, Dzied se začal uklidňovat a v jistém smyslu snad i přicházet k sobě, a najednou přišly podivnosti, nad nimiž jsem žasl i já.“

Atta pomalu rozdýmal doutník a zamyslel se. Pak pokračoval:

„Víte, dnes je velice těžké vysvětlit, co tak zvláštního bylo na jeho běžném chování. Lidi si obvykle myslí, že blázen přece může dělat cokoli, proto je taky blázen. Jenže tohle šílenství bylo jaksi neobyčejné, abyste tomu rozuměl, takové… smysluplné, či jak to říct. Třeba takováto epizoda: Přijdu k němu, on sedí na posteli a neobyčejně pozorně si prohlíží ruce. Pak přistoupí ke mně, začne zkoumat mé dlaně, srovnává je se svýma a jeho oči jakoby přitom patřily naprosto zdravému člověku. A září z nich nezkrotná zvídavost. Nebo se s nim jindy procházíme podvečerní alejí, slunce klesá do oceánu, nebe hasne a vyplouvá na ně srpek měsíce. Tak ukáže na ten měsíc, pak na slunce a na prstech mi ukáže „dva“. Pak se udeří do prsou a znovu prsty předvede „šest“. Což se během tří či čtyř večerů několikrát opakovalo. A přitom cosi velice živě štěbetal… Bylo to všechno velice zvláštní. V noci se občas najednou vymrštil, strašně křičel a začal se dobývat do oken a do dveří… Tak tam vždycky někdo přišel, uklidnil ho, uložil a on se přitom chabě snažil unikat, plakal, nemotorně si otíral slzy a s obrovským údivem zíral na své mokré ruce. Jenže to nejpodivnější nás teprve čekalo. Jednou, když se zrovna procházel s Archiem, jsem vstoupil do jeho pokoje a zjistil, že ošetřovatel pečlivě drhne zeď. Co to má znamenat, ptám se. A ten chlap mi ukázal již zpola setřenou, sotva znatelnou kresbu – ptáka v letu. Vyvedeného uhlem. Vyptávám se tedy dál. A ten trouba mi povídá, že takové kresby po něm na zdech, podlaze i nábytku zůstaly několikrát a že on, ten lapiduch, si šéfovi už několikrát stěžoval, že ho nebaví to každé ráno drhnout. Vypadni, ty pitomče, povídám mu. A chraň tě pánbu to ještě jednou setřít. Takhle jsme zjistili, jak zvláštní má ten náš nebožáček nadání. Počkejte a nechtějte se pořád vyptávat, já všechno vím a všechno vám řeknu sám… Radši se ještě napijte… Takhle je to v pořádku! Nazítří přijdeme s Arturem k pacientovi, pozveme ho ke stolu (to už nám trochu rozuměl) a rozložíme před ním papír, tužky a další kreslicí propriety. Dlouho ničemu nerozuměl, až do chvíle, kdy jsem jednu tužku vzal a pokusil se nakreslit koně. Když toho koně spatřil Artur, poznamenal, že se obává, aby se pacientovi náhodou nevrátily ty záchvaty děsu, ale Dzied mě pochopil. Vzpomínám si, že už tehdy mě zaskočila představa, že tohle všechno spíš než dialog se šílencem připomíná rozmluvu dvou lidí, kteří žijí v různých zemích a mluví různými jazyky. Zkrátka a dobře – Dzied se chopil tužky a… tady…“

Atta se s namoženým supěním začal přehrabovat v zápisníku.

„Tady… Račte se podívat.“ Naklonil se celým svým hřmotným tělem přes stůl a podával svému hostovi kousek papíru.

Ten ho opatrně uchopil, užasle povytáhl obočí a úsměv se z jeho tenkých rtů začal pomalu vytrácet.

„To je ďábel!“ vydechl.

Přesné jisté tahy na zažloutlém útržku papíru se skládaly do zvláštního, přízračného obrazu: Planoucí oheň, u něj několik lidských postav, kolem nich beztvarý hluboký prales a nad ním temné, nepostižitelně průzračné noční nebe se čtyřmi úzkými světlými srpky, visícími nad vrcholky stromů… Z té exotické krajinky se linulo zvláštní, nepozemské kouzlo. Host zavřel oči a náhle pocítil, jak kolem zavanul vlahý, těžký a teplý vítr, překypující vůní neznámých květin. Zaslechl šelest ztichlého lesa, křik ptáka a dech těch, co seděli kolem ohně. On sám stál před plameny, opíral se o tenké kopí, naslouchal noci a díval se na třpytné srpky nad stříbřitými vrcholky stromů.

„To je jeho poslední kresba. Nádherné, není-liž pravda?“

Host sebou trhl. Bylo to jako sen. Provinile se usmál a podal ten zvláštní obrázek doktorovi. Ten ho znovu pečlivě uložil mezi stránky zápisníku. Vyměnil si s hostem pohled a ušklíbl se.

„Na všechny vaše otázky odpovídám předem. Ne, Dzied malířem nikdy nebyl. Kreslil nerad, dokonce už jako chlapec ve škole. A nikdy to taky nebyl romantik, na to byl příliš dobře vychovaný. Byl to typ do morku kosti prozaický. Četl nerad a vsadil bych se, že oheň uprostřed lesa nikdy neviděl. Kde se v něm vzaly ty vlohy a tak nevšední náměty kreseb, nevím. Anoano, těch kreseb udělal opravdu hodně a vytvořil dokonce i jednu malou olejomalbu. Ohromil mě jeho výběr barev – ještě nikdy jsem neviděl bleděmodré lidi a jedovatě zelená oblaka. Jeho kreslířská schopnost ale byla obdivuhodná. Zaznamenal jste ten dech nočního lesa? Ten obraz zpíval. Přísahám při pánubohu, že jsem slyšel zurčení vody a cvrčení cikád. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že jsem postřehl i kroky bleděmodrých lidí, procházejících vysokou travou. Na mnoha obrázcích zachytil toho ptáka, o kterém už jsem vám říkal.“

„Ale kde to všechno je?“ neudržel se host.

„No vida,“ poznamenal spokojeně doktor, „taky vás to dostalo… Už dávno jsem vás neviděl takhle rozrušeného! Aby taky ne! Mně osobně se o téhle čtyřměsíčné noci zdál sen… A kde to všechno je? To přece zemřelo! Zemřelo to společně s Archiem, s naším báječným Archiem… Vzal si ty obrázky, aby je ukázal panu Sta, ti dva byli velcí přátelé, a vydal se do Ústavu. Zda mu stačil obrázky ukázat, to taky nevím, ale odešel v devět a ve dvanáct už byl Východní pavilon v troskách a pohlcený plameny. Nenašli jsme dokonce ani jeho tělo – ani Archieho, ani Sta, ani laborantů. Všichni shořeli.“

Atta umlkl a zahleděl se do sklenice – pohár od vína už dávno odsunul stranou. Nadlouho se odmlčeli a pak host řekl:

„Promiňte, Atto, ale rád bych slyšel i konec toho příběhu.“

„Konec? Tohle přece byl konec. Tři dny po výbuchu připlula loď a Dzieda odvezla. Loučili jsme se velmi dojemně. Pronesl dokonce projev; přísahám, že byl dokonale artikulovaný, i když jinak jsem nerozuměl ani slovu. Věnoval mi svou poslední práci,“ Atta položil ruku na zápisník, „a já udělal vše pro, to, abych ho zachránil před blázincem. Co s ním bylo dál, netuším. Říká se, že příbuzní, kteří ho měli velice rádi a litovali ho, s ním od jeli někam na pevninu. Kam, to nevím.“

„No dobře, ale co to všechno má být? Geniální blouznění? Přírodní rozmar? Co je to za člověka, Atto?“

„Já nevím,“ pronesl zamyšleně Atta, „a myslím si, že to nejspíš neví vůbec nikdo. Chudák Archie těsně před smrtí rozvinul v mé přítomnosti  svou další teorii, ale mně se chtělo spát, rozuměl jsem jen máločemu a pamatuji si toho ještě méně… On té nemoci říkal nalezená paměť. Paměť, říkal mi, to jsou přece jen mozkové buňky a procesy, které v nich probíhají. Když buňky přeskupíme nebo procesy změníme, člověk může jednu paměť ztratit a jinou najít. Dejme tomu, že nějaký mládenec dostane obuchem po hlavě, buňky se v jeho mozku uspořádají jako v hlavě dejme tomu nějakého Američana, který se narodil tam a tam tehdy a tehdy, v takové a takové rodině, a který zakusil takové a takové otřesy. Anebo ještě lepší bude, když se z něj nestane Američan, ale… dejme tomu Papuánec. My si budeme myslet, že ten člověk v důsledku otřesu mozku ztratil rozum a paměť. A on, nešťastník, na nás bude chrlit nějaké nářečí z Oceánie v marné naději, že mu bílí mužové vysvětlí, jak se sem z ostrova Fidži dostal a co se to s ním vlastně děje. Archie tehdy tvrdil právě něco takového, alespoň já tomu tak porozuměl. Nalezení paměti – ano, přesně takhle to bylo. Co vy na to?“

„To by ale s prominutím… To by tedy mohlo znamenat, že…, ééé… jak bych to tak vyjádřil… Že postižený, alespoň podle vás, nalezl paměť člověka, který nikdy neexistoval, nebo dejme tomu člověka z budoucnosti? Rozuměl jsem vám správně?“

Atta souhlasně zamručel a energicky přikývl: zrovna rozkuřoval další doutník. Host pokrčil rameny:

„Tedy, ale řeknu vám…“

Oba se nadlouho odmlčeli a sledovali, jak se vzduchem plazí modravý dým.

„A kde by ten děda mohl být teď?“

„Proboha, přece kdekoli… Zvykl si na lidi, na úplně nový svět, někde bloudí a snaží se pochopit, jak a kam se to dostal – alespoň podle poslední teorie Arthura Aveesveho.“ Doktor vstal a vytáhl z příborníku další láhev. Pak nalil voňavý oranžový nápoj a poznamenal: „Myslím, že si dáme koňak… Na rozloučenou.“

…Ano, někde bloudí, ztracený v davu, osamělý a ubohý. Zvykl si na věčný halas velkoměsta, na zvláštní lidi i na skučení sirén. Naučil se dokonce jezdit metrem. To město ho ale tísní a drtí. Trochu jakoby ožije jen večer, když se nad ulicemi rozsvěcejí žlutá světla lamp, tonoucí v mlze. To přistupuje k lidem na zastávkách autobusů, dívá se přes jejich hlavy a hlasitě mluví ke všem naráz v podivném ptačím jazyce. Lidé se ho polekaně straní nebo se smějí a ukazují si na něj prsty, a nikdo, ani jediný člověk nechápe, co ty pohaslé stařecké oči zrovna vidí – odlesky ohně na tmavých tvářích těch, co sedí kolem, spící houštiny a čtyři lesklé srpky nad nehybnými vrcholky stromů, ozářenými jejich stříbřitým svitem…

— Что-нибудь экстраординарное?

— Да как вам сказать... — Доктор Атта пожал плечами. Осторожно поднял бокал, отпил половину. — Да как вам сказать... Я ведь, собственно, не психиатр, я ларинголог, а горло у него было в полном порядке... (Гость вежливо улыбнулся.) В общем, сильное расстройство нервной системы... полная потеря памяти, речи... Нарушена координация движений — знаете, эдак заплетается на ходу, не сразу соображает, какой рукой взять что-нибудь, иногда сидит минут пять, не может встать — забывает, как... Одним словом, даже мне ясно — здесь пока нечему удивляться.

Гость согласно кивнул головой и сказал:

— Я видел случай более оригинальный. Помню...

— Да-да, простите. Я еще не кончил. Дело, конечно, не в этом. Знаете ли вы его историю? Как он попал к нам?

— Кое-что слыхал об этом, безусловно... Не уверен, правда... Это не в связи с катастрофой в Институте Сверхчастот?

— Да. Он был там швейцаром. Владислав Дьед — швейцар. В соседней лаборатории, где стоял новый генератор Ста — вы помните Ста, эдакий худощавый злобный мужчина? — так там лопнул какой-то баллон и произошло что-то вроде замыкания. Никто не пострадал — подождите, не перебивайте, я знаю, что вы хотите сказать, — никто не пострадал, потому, вероятно, что лаборанты в это время сидели в столовой. Возвращаясь оттуда, они заметили только, что Дьед мирно дремлет в своем кресле у подъезда... В лаборатории же, конечно, вонь, гарь, валяются горелые провода... Все, впрочем, оказалось, в общем, в порядке — да не перебивайте же. Ребята бросились прибирать и вдруг слышат — звенит бьющееся стекло. Выглянули в коридор — бедняга Дьед стоит белый как бумага, плотно прижавшись к стене... Глаза выкачены, руки в крови висят как плети... Рядом — огромное зеркало разбито вдребезги. Увидел людей — шарахнулся в сторону, налетел на колонну, упал, пытался уползти. Тут его и схватили. Привезли к нам в клинику, а у нас, разумеется, нет психиатрического отделения — откуда ему быть? — психиатра тоже нет, а ближайший теплоход с Большой Земли приходит через полмесяца... Но был у нас, правда, один врач-терапевт, молоденький парнишка, но великая умница, чертовски талантливый, упокой, Господи, его душу, как говорится...

Гость удивленно поднял брови, хотел что-то сказать. Атта опередил его:

— Да-да, это то самое, о чем вы порывались все время спросить. Взрыв, о котором все — и вы в том числе — знают. Разворотило весь Восточный корпус. Погибло человек пятнадцать — сам Ста, его лаборанты, этот парнишка-терапевт — звали его Авеесве, Артур Авеесве, Арчи, — и еще куча народу. Все, кто находился в лаборатории, в коридоре, на лестнице... В том числе, между прочим, новый швейцар. Беднягу обожгло радиацией — живого места не было...

— О, так вашему пациенту повезло! Вот уж воистину не знаешь, где найдешь, где потеряешь... Но вы говорили что-то о враче-терапевте...

Атта допил вино, кивнул и устроился поудобнее в кресле.

— Артур сказал, что давно увлекался психиатрией и что он возьмется если не лечить, то, по крайней мере, следить за больным. До чего же умный был парнишка! Знаете, я уже не молод, то, что называется старый опытный врач, — ergo скептик и все такое, но он умел увлечь меня... Он находил проблемы там, где все было вроде абсолютно ясно, а из каждого белого пятна вытягивал дюжину хитроумнейших гипотез, предусматривающих результаты всех возможных экспериментов — и невозможных тоже, — на которые у него, конечно, никогда не хватало времени. И вот Арчи предлагает мне понаблюдать за этим больным, собрать кое-какой материал. Его, видите ли, заинтересовали причины возникновения этого помешательства... Обстоятельства, действительно, были, мягко говоря, не вполне ясны... Человек сходит с ума от того, что за стеной, за капитальнейшей стеной лопается баллон и происходит короткое замыкание!

— Что же это — удар, сильное нервное потрясение, шок? — Гость был явно заинтересован.

— Не знаю, — откровенно сказал доктор. — Совершенно не могу себе представить... Даже сейчас. Тогда я мог еще меньше и тоже заинтересовался. Что будете пить — «Сино-Руа» или «Каркетон»?

— Все равно, — сказал гость. — Рассказывайте дальше.

— Я налью вам «Сино-Руа», — сказал Атта, выволакивая из буфета темного стекла бутылку с яркой этикеткой. — Это вам должно, по-моему, понравиться больше. Нет-нет, позвольте уж, я налью в этот... Вот так... Пейте маленькими глотками... Ну что? Нектар? Отлично! Так вот. Мы начали наблюдать за несчастным Дьедом. Первые дни старик был ужасен. Он не принимал пищи и почти не мог двигаться. Он лежал на койке в отдельной палате и часами остекленело глядел в потолок. Периоды мертвой неподвижности сменялись буйными припадками, когда его приходилось привязывать к постели. Говорить членораздельно он не мог, только мычал как паралитик. Его мучил, по-видимому, нестерпимый непроходящий ужас. Он боялся всего: санитаров, мух, тарелок, гудков машин... Какими глазами он смотрел на нас с Арчи, когда мы обследовали его!.. Увидев паука, он однажды чуть не выпрыгнул в окно... Но всему этому даже я не удивлялся. Собственно, те сумасшедшие, которых я видел на своем веку — еще в институте, на практических занятиях, — выглядели в общем так же. Артур уже тогда находил какие-то странности, но я как-то не удосужился поговорить с ним основательно на эту тему. Однако проходили дни, Дьед начал успокаиваться, в известном смысле приходить в себя, и тут-то и появились странности, которые поразили даже меня.

Атта медленно раскурил сигару и задумался. Потом продолжил:

— Знаете, сейчас очень трудно объяснить, что собственно странного было в его обыденном поведении. Ведь сумасшедшему все можно — думают обычно — на то он и сумасшедший... Но, понимаете, это сумасшествие было каким-то необычным, каким-то... осмысленным, что ли! Вот случай: вхожу, он сидит на койке и внимательнейше рассматривает свои руки. Подходит ко мне, начинает изучать мои ладони, сравнивает со своими, и глаза у него при этом ну самые что ни на есть здоровые. И в них — живейшее любопытство. Или — прогуливаемся с ним по аллейке вечером, солнце опускается в океан, небо темнеет, показывается серп луны. Он тычет пальцем на луну, на солнце и показывает мне на пальцах — «два». Потом себе в грудь, и на пальцах — «шесть». И так не один раз, в течение трех-четырех вечеров. И при этом что-то оживленно щебечет... Странно было все это. А по ночам иногда вскакивает, страшно кричит, бьется в двери, в окна... Приходят к нему, успокаивают, укладывают, он тихонько вырывается, плачет, неумело вытирает слезы и смотрит на мокрые руки с огромным удивлением... Но самое странное впереди. Однажды, войдя в его комнату, пока он прогуливался с Арчи, я увидел, что стюард старательно скоблит стену. В чем дело? Он мне показывает уже наполовину стертый, еле заметный рисунок: изображение большой птицы в полете. Сделано углем. Расспрашиваю стюарда. Этот болван рассказывает, что подобные рисунки Дьед оставляет на стенах, на полу, на мебели уже не в первый раз, и что он, стюард, уже жаловался управляющему, что ему надоело их каждое утро соскабливать. «Дурак, — говорю я, — пошел вон. И больше не смей стирать». Так мы обнаружили у бедняги его странный талант. Подождите, не задавайте вопросов, я все знаю и все расскажу сам... Лучше выпейте... Вот так!.. На следующий день мы с Артуром приходим к больному, подзываем его к столу (он уже научился немного понимать нас) и раскладываем на столе бумагу, карандаши и все такое прочее для рисования. Он долго ничего не понимал, до тех пор, пока я не взял карандаш и не попытался изобразить лошадь. Артур, увидев эту лошадь, сказал, что боится, как бы у больного не возобновились припадки ужаса, но Дьед меня понял. Меня, я помню, тогда еще поразила мысль, что все это похоже не столько на разговор с сумасшедшим, сколько на объяснение двух людей, живущих в разных странах и говорящих на разных языках. Так или иначе, Дьед берет карандаш и... вот...

Атта пыхтя рылся в записной книжке.

— Вот... Извольте глянуть... — Он протягивал четвертушку бумаги, перегибаясь через стол грузным телом.

Гость осторожно взял, изумленно поднял брови, рассматривая, улыбка медленно сползала с его тонких губ.

— Дьявол!.. — выдохнул он.

На желтоватом клочке твердые четкие штрихи сливались в чудесную странную картину: пылающий огонь, несколько человеческих фигур у костра, бесформенная глухая чаща вокруг и темное, неуловимо прозрачное ночное небо с четырьмя узкими светлыми серпами, висящими над вершинами леса... Странное, неземное очарование струил этот диковинный пейзаж. Гость закрыл глаза и почувствовал вдруг, как пронесся мимо теплый ветер, полный аромата незнакомых цветов, влажный, тяжелый. И услыхал шорох затаившегося леса, и крик ночной птицы, и дыхание тех, что сидели у огня... Он сам стоял перед огнем, опираясь на тонкое копье и слушая ночь, глядел на блестящие серпики над серебристыми вершинами неподвижных деревьев...

— Это его последний рисунок. Чудесно, не правда ли?

Гость вздрогнул. Это было как сон. Виновато улыбаясь, протянул чудный рисунок доктору. Тот бережно спрятал его между страниц. Усмехнулся, встретившись взглядом с гостем.

— Я предупреждаю все ваши вопросы. Нет, Дьед никогда не был художником. Он не любил рисовать даже мальчиком, в школе. Нет, он никогда не был романтиком, для этого он был слишком хорошо воспитан. Это был прозаик до мозга костей. Он не любил читать и, держу пари, никогда не видел лесного костра. Откуда он взял талант и столь странные сюжеты своих рисунков — не знаю. Да-да, у него было сделано множество рисунков и даже одна небольшая картинка масляными красками. Набор красок привел меня в ужас — я никогда не видел голубых людей и ядовито-зеленых облаков. Но рисунок был великолепен. Вы слышали сейчас дыхание ночного леса? Картина пела! Клянусь богом, я слышал журчание воды и треск цикад. Моментами мне казалось, что я слышу даже шелест шагов голубых людей, идущих через высокую траву... На многих рисунках он изображал ту самую птицу, о которой я уже говорил вам.

— Но где все это? — вырвалось у гостя.

— Ага, — удовлетворенно заметил доктор, — и вас заело... Давненько я не видел, чтобы вы волновались! Еще бы! Мне лично эта четырехлунная ночь во сне снилась... Где все это? Да погибло! Погибло вместе с Арчи, славным маленьким Арчи... Он взял эти рисунки, чтобы показать их Ста, они были большие друзья — Арчи и Ста, и пошел в Институт. Не знаю, успел он показать их или нет, но он ушел в девять утра, а в двенадцать Восточный корпус уже был перекошен и охвачен пламенем... Мы даже не нашли его тела, ни Арчи, ни Ста, ни лаборантов — они сгорели...

Атта замолчал, уткнувшись в стакан, — бокал он уже давно отставил в сторону. Они долго молчали, потом гость сказал:

— Простите, Атта, но я хотел бы услыхать конец истории.

— Конец?.. Это и был конец. Через три дня после взрыва прибыл корабль и забрал Дьеда. Мы очень трогательно простились. Он произнес речь — клянусь богом, она была вполне членораздельна, хотя я и не понял ни слова. Он подарил мне свою последнюю работу, — Атта положил руку на записную книжку, — а я сделал все, что мог, чтобы спасти его от сумасшедшего дома. Что с ним было дальше — не знаю. Родственники — они очень любили и жалели его, по слухам, — вместе с ним уехали куда-то на материк. Куда — не знаю.

— Но что же это — гениальный бред? Шутка природы? Что это за человек, Атта?

— Я не знаю, — задумчиво сказал Атта, — и никто, пожалуй, не знает. Арчи, бедняга, накануне смерти развивал передо мною свою очередную теорию, но мне хотелось спать, я мало что понял и еще меньше запомнил... Он называл эту болезнь «находкой памяти». Память, говорил он, это клетки мозга и процессы в них. Если переставить клетки или изменить процессы, человек может потерять одну память и «найти» другую. Дали, например, парню дубиной по голове, клетки переставились так, как они расположены в голове, скажем, американца, родившегося там-то и тогда-то, в такой-то семье и испытавшего в жизни такие-то потрясения. Даже лучше, например, пусть это будет не американец, а... ну, скажем, папуас. Мы скажем: человек потерял рассудок и память от сотрясения мозга. А бедняга будет лупить нам на океанийском наречии в тщетной надежде, что «белые люди объяснят ему, как он попал сюда с острова Фиджи и что с ним вообще происходит». Что-то в этом роде говорил Арчи, по крайней мере, я так понял. Приобретение памяти — да, именно так. Что?

— То есть, позвольте... Может оказаться таким образом, что... э-э-э, как бы это выразиться... что пострадавший, как вы говорите, «обретет» память вообще не существовавшего человека или, скажем, человека будущего? Я вас верно понял?

Атта утвердительно замычал, энергично кивая головой, — он раскуривал сигару. Гость пожал плечами:

— Н-ну, знаете...

Они снова надолго замолчали, глядя, как стелется голубой дым.

— А где сейчас может быть этот старик?

— Господи, да где угодно... Привык к людям, к новому для него миру, бродит где-нибудь, стараясь понять, как и куда же он попал — следуя последней теории Артура Авеесве. — Доктор Атта встал и вытащил из буфета новую бутылку. Разливая оранжевый пахучий напиток, сказал: — Я думаю, мы выпьем коньяку... На прощанье.

...Да, он бродит, затерянный в толпе, одинокий и жалкий. Он привык к вечному шуму большого города, к странным людям и к вою сирен. Он научился даже ездить в метро. Но город подавляет его, гнетет. Только по вечерам, когда над улицами загораются желтые в тумане лучи фонарей, он будто немного оживает. Подходит к людям на остановках автобусов и, глядя поверх голов, громко говорит со всеми сразу на странном птичьем языке. Люди испуганно сторонятся или смеются, указывая на него пальцами, и никто, ни один человек, не знает, что видят сейчас эти тусклые старческие глаза — блики огня на темных лицах сидящих, спящие заросли и четыре блестящих серпа над неподвижными вершинами, озаренными их серебристым светом...

Boris Strugackij:

Tuto povídku napsal BN a datována je srpnem 1955. Jak to vidím dnes, není na ní nic zajímavého a zařadil jsem ji sem jen proto, aby byl obraz úplnější.

Борис  Стругацкий:

Рассказ этот написан БН и датирован августом 1955. На мой нынешний взгляд, интереса не представляет вовсе и помещен здесь исключительно из соображений полноты картины.

Přidat komentář