NEDĚLNÍK: Leonard Medek, Proč právě staré časy?

Článek od: Leonard Medek - 25.10.2020

Začnu varováním: napřed si udělám trošku reklamu a pak od ní přejdu k obecnější úvaze. Není to úplně košer způsob, nicméně mně se hodí jako šikovný odrazový můstek… A sem tam budu používat zájmeno „my“, ač správnější by bylo „já“ – neb nemám nijak ověřeno, kolik lidí doopravdy mé náhledy sdílí. Leč jsem sebestředně přesvědčen, že jich bude dost, abych za to mohl dát sám sobě rozhřešení – a koneckonců, důvod, proč tohle všechno píšu, je právě ten, abyste mi to v komentářích potvrdili, nebo vyvrátili.

* * *

Nuže. Možná jste si všimli, že mi nedávno vyšla steampunková knížka (neříkám „román“, neb to román není, jedná se o trojici provázaných novel). Když jsem ji začínal psát, doufal jsem, že budu první tuzemec, který vyrukuje s vlastním steampunkovým titulem; trvalo mi to trochu (několikrát) déle, než jsem chtěl, a nakonec jsem čtvrtý nebo pátý (kdybych měl počítat i komiksy, snad dokonce sedmý – nemám úplně přehled). Nešť, můžu si za to sám, a vlastně ani o to nejde. Podstatnější – pro mne – je, že v dosavadních recensích a komentářích čtenářů jsem se setkal s různými reakcemi, od vyloženě nadšených po někoho, kdo upřímně prohlásil, že ho kniha nudila (no co, kulhánkovsko-kotletovskou střílečku po mně nesmí nikdo chtít; a při způsobu, jak jsem celou záležitost postavil, jsem se jisté starosvětské rozvláčnosti při vyprávění nevyhnul – a ani nechtěl a nemohl). Občas se v těch přípodotcích ovšem objevily zajímavé postřehy, a jeden, s obecnou platností, si dovolím ocitovat.
Jistý „Přebral“ (vím, kdo to je, ale tam, kde to publikoval, použil přezdívku, tudíž ji budu ctít) napsal tohle:

„I když mi vždycky přijde, že většinu steampunku brzdí to, jak se váže na styl verneovek, ale Verne nepsal steampunk, ale SF, takže to má tendenci nevypichovat to, čím byly verneovky ve své době inovativní, ale víc se vázat na to, co v nich bylo dáno dobou.“

Vystihl to přesně, chlapec. To je, oč tu běží, v tom tkví jádro pudla… Proč je steampunk (a jeho odvozeniny, ať už mají předponu diesel-, tesla- anebo jakoukoli jinou) tak oblíbený? V čem tkví kouzlo verneovek – a mnoha jiných –, že je dodneška čteme?
Vůně starých časů, ovšemže; pocit, že byl tehdy život jednodušší a snazší. (Nebyl, ale rádi si to namlouváme.) Taky tehdejší nadšení technickým pokrokem, které lidstvo začalo ztrácet s první světovou válkou a definitivně ztratilo při druhé; my už příliš dobře víme, že naše pokročilá věda pro nás nese nezanedbatelný prvek sebezničení. Ale v těch starých knížkách původní entusiasmus přetrvává, pořád z nich je cítit, jak si tenkrát lidé představovali, že v budoucnu bude pořád všechno lepší a lepší… A ještě něco.
Verne psal sci-fi a psal ji pro své současníky (vlastně nejen tu, ale tu část jeho díla, kterou tvoří detektivky a nefantastické dobrodružné cestopisy, pomiňme). Ve skutečnosti vlastně jenom mírně extrapoloval soudobé možnosti a poznatky; psal o tom, co podle něj – a rovněž podle jeho čtenářů – mělo být vbrzku „možné“. Proto byl ve své době tak oblíbený: dával naději. Ale už pro moji generaci před padesáti lety (a nejspíš už pro generaci mých rodičů, ne-li prarodičů) to bylo docela jinak…
My totiž věděli, jak strašně se ve většině případů sekl. Věděli jsme, že Vernův parní slon by se beznadějně zabořil na prvním podmáčeném místě a nepopojel ani o metr dál; věděli jsme, že Nautilus, poháněný „soustavou elektromagnetů a pák“, by nejspíš nefungoval. Trošku spornější to bylo s „Roburem Dobyvatelem“ (mimochodem nesmírně nudnou knihou, kde kromě dramatického úvodu a napolo dramatického závěru se celou dobu neděje nic jiného, než že se hrdinové závratnou rychlostí přemisťují po zeměkouli sem a tam, vždycky se na něco z výšky podívají a zase letí jinam) – létací princip, víceméně odpovídající nám známým helikoptérám, se zdál být v pořádku, podezřelá byla jen hmota, z níž byla létající loď vystavěna. Papír, vytvrzený na pevnost oceli, z nějž se v Americe vyrábějí železniční podvozky? Jak to, že takový úžasný materiál není všude kolem nás? (Až po letech jsem se dověděl, že jindy tak pečlivý Verne v tomto případě podlehl omylu, když novinářskou kachnu považoval za seriosní vědecký objev.) Ale hltali jsme to, očarováni právě tím, co už z našeho pohledu působilo jako úžasná naivita…
Podobně je to se Sherlockem Holmesem. Většina původních holmesovských příběhů má dnešní optikou zápletky jednoduché až hanba. (To není výčitka, Doyle byl na poli detektivky pořád ještě průkopník. A větší inovátor, než si většina neodborníků uvědomuje.) Soudobé čtenáře ale fascinoval tím, jak vědecké metody používal. Nastojte, on ve vyšetřování uplatňuje mikroskop! A chemické rozbory! Skvělé! Pro nás je to naopak, my už tenhle přístup bereme za všední, aniž by nás trklo, jaká novinka to tehdy byla. Pro nás je nádherné právě to, co tenkrát bylo naprosto všední – unáší nás, že se po Londýně přemisťuje bryčkou a že si na krvavé otisky palců na stěnách svítí svíčkou nebo petrolejkou…
A tak dál, dalo by se pokračovat. Haggard a jeho ztracené říše v neprobádaných džunglích, o kterých my už dneska víme, že se v nich nedá najít víc než malárie a komáři; Kipling (potažmo Burroughs) s dětmi/nadlidmi vychovanými zvěří; Howard a spol. se svými odvážnými výlety do pradávné historie, odporujícími – už tehdy – veškerým archeologickým poznatkům. Všechno to má dodnes své kouzlo, postavené napůl na dobrodružnu  a napůl – pro nás – právě na té optimistické naivitě, se kterou se to autoři čtenářům odvážili předkládat.

* * *

A na tomhle podle mne stojí i obliba steampunku a jeho odnoží. My víme, jako čtenáři i jako autoři, že je to všechno nesmysl, že taková mechanická protéza bez jakéhokoli napojení na nervovou soustavu by byla jenom mrtvým kovovým závažím; že osminohý kráčející stroj by vyžadoval převody příliš složité, než aby se do něj vešly, a že bez elektronických čidel a počítače, který by jejich signály vyhodnocoval a podle toho upravoval chod pro každou končetinu zvlášť, by sotva byl schopen pohybu jinde než po dokonalé rovině. Ale baví nás na tom ta hra – hra postavená na nostalgickém návratu do dob, kdy jak autoři, tak čtenáři věřili, že s trochou snahy by tohle všechno přece mělo být možné…
Tak co vy na to? Vidíte to taky tak? Anebo úplně jinak?

 

Komentáře

Tak to prostě je. Když se chci uvolnit u knížky, uteču do těch jednoduších časů - na mě takhle působí Saturnin. Doba ve které mohl mít chemičku bez certifikace strýc František bez jakéhokoli vzdělání, kdy mohla být vila u řeky plná elektroniky (a bůh ví co má pan ředitel ve sklepě), kdy jste emancipovanou ženu poznali podle toho že sedla za volant auta a mohli ji obdivovat za to že vaří ale přitom jste pořád věděli, že je to ta křehká bytost kterou je třeba ochraňovat a která se ochraňovat nechá. Prostě taková ta fantasy z první republiky kdy neexistovalo něco jako problém :) vyjma tety Kateřiny ovšem. 

U steampunku je to u mě trochu jiné, taková fascinace naprosto vymyšleným neskutečnem. Svět který má trochu z Verneovek, trochu z mangy, trochu z fantasy a přitom si hraje na sci-fi a alternativní minulost. Do Steampunku tedy utíkám když nemám náladu na elfy :)

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Jo, Saturnin je taky knížka, ke které se čas od času rád vracím... Jenom malá oprava, to nejsou "staré zlaté časy první republiky", nýbrž "staré zlaté časy Protektorátu" - ovšem jediné, na čem se to pozná, je ta vložená - a ve výsledku dosti děsivá - historka o Aloisu Brudíkovi. A možná ještě na typu auta, kterým jezdí slečna Barbora. (Bylo by to skoro téma na samostatný článek: v těchhle dobách jednoho z nejhorších útlaků, které jsme jako národ zažili, vznikla - jaksi z trucu - kromě Saturnina a několika dalších podobně nesmrtelných knih rovněž většina těch nejlepších filmových "pamětnických" komedií. A je příznačné, že se bez ohledu na ponurou současnost vlastně taky všechny vracejí do "šťastnější minulosti", i když jen o pár let.)

A mimochodem - to je redakční záměr, že to moje povídání šlo do světa zrovna dnes, kdy jsme se taky všichni hromadně vrátili do "starého dobrého času", ač jen přetočením hodinek?

Jako vím že Saturnin vznikl za protektorátu ale jinak nechápu :) k Aloisu Brudíkovi se přeci šlo nastěhovat ale on se prostě vracel z hospody a zabloudil, nebylo to tak že by ten domek byl zcela prázdný. A co se týče slečny Barbory - šlo o Rapid a ten se vyráběl od roku 1935 takže mi spojitost s protektorátem taky nedochází.   

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Dost důležitá součást maléru s Brudíkem je, že to bylo při zatemnění (ale je to fakt jediné, čím se tam doba vzniku podepsala). A vzhledem k tomu, že ráno už otravovat nepřišel, vždycky jsem měl pocit, že nevyřčený závěr je, že ten chudák někde umrzl... Proto jsem to bral v rámci jinak pohodové knihy jako horrorovou vsuvku. 

Cha! Chtěla bych se tvářit, že to byl redakční záměr...ale samozřejmě nebyl! :-D Jen velmi vtipná souhra okolností  - jako spousta vtipných věcí, kterých si až dodatečně všimnou lidi se smyslem pro detail :-D

A mmch, to zatemnění v Saturninovi, to mi taky nikdy ani trochu nedošlo, a to jsem to (stejně jako Petr) taky četla několikrát. :-D

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Pro mě je to spíš o kulisách vidění světa. V těch kulisách, řekl bych „jiné dimenze“ stejně musí být vidět člověk, jeho příběh, jeho činy, vnímání, pocity… S postupem doby kulisy zamrzávaly a příběhy toho stejného člověka se proměňovaly a obohacovaly o nové pohledy na soudobé problémy s vědomím, že ona doba se nemůže ani náhodou to těch kulis vrátit.
Novely J.M.Trosky jsou dneska přehlíženy, ale na nich je vidět, jak jeden autor pozměnil během pouhých dvaceti let své vidění světa, které se odrazilo v jeho dílech (série Farin a Holan, Kapitán Nemo, Zápas s nebem, konec dvacátých až třicátých let). Každopádně reedice v šedesátých letech s ilustracemi Miloše Nováka dílům jako takovým docela pomohla.
Nejen verneovky pro mne byly nahlédnutím do minulého světa (díky ilustracím Riouxe, Benetta, de Neuvillea, Rioua či Férata), který by „mohl“ v té své době být pootočen jiným směrem. Neříkám zrovna technickým, ale prostě jiným.
Taktéž u Sherlocka Holmese mě uchvátily ilustrace Sidneyho Pageta, svého času jsem měl doma ještě nerozřezanou knihu sebraných spisů A.C Doyla někdy z dvacátých let.
Kdokoliv se necítí dobře v dnešním hemžení světa, může kdykoliv utéct k daným kulisám, pokud v nich bude aspoň trochu cítit člověka ve všech jeho rozměrech, se kterým bude třeba soucítit, když už se s ním nemůže ztotožnit (typický příklad naprosto protivných aktérů budiž třeba Robur a jeho oponent Prudent), a hlavně pokud příběhy přinesou to správné kouzlo tajemství (co na tom, že je jen ledabyle zakryto?).

J. M, Troska, nemýlím-li se, nejsou dvacátá léta, ale druhá polovina třicátých až druhá půlka čtyřicátých... Přičemž ten posun ve vidění je tam markantní už na tom, že v jeho raných knihách (těch předfarinovsko-holanovských a ještě ve "Vládci hlubin") figuruje jako  "spasitelská mocnost" Německo, ale už před válkou se to otočilo v "Nemovi" už jsou Němci a Japonci za padouchy. V poválečném vydání "Vládce" už to Troska - pochopitelně - otočil: Holan najednou nestaví batyskaf v německé režii, nýbrž ve francouské, a záporákem se stává německý špion...

A jo, "Robur" je v tomhle vzláštní: v té knize vlastně není ani jeden kladný hrdina; Robur je vylíčen jako mocichtivý megaloman a jeho američtí oponenti nejen jako zatvrzelí "popírači", oni se ve finále projeví jako bezohlední sabotéři... Kapitán Nemo, podobně rozporná postava jako Robur, má alespoň omluvu v tom, že se mstí, a občas předvede i něco heroicky vznešeného. Robur ne - ale proč ho Verne pojal zrovna takhle, to mi uniká...

U Robura je jistou zajímavostí v příběhu postoj U.S. governmentu a úporná snaha Robura dostihnout. Protože on vlastní technický prostředek, který oni nemají? Jako bych četl nějaký současný sci-fi thriller...

Steampunk - to je romantika věku ručnic a technického rozvoje, vynálezů občas šílených, jindy úžasných. 19. století začínalo u křesadlovek na černý prach a končilo kulomety na munici s bezdýmým prachem, od vodního a jednoduchého parního pohonu se došlo k motorům s vnitřním spalováním a k využití elektřiny. K tomu docházelo k dalším zeměpisným objevům. Šlechtovo postapo je vlastně také částečný steampunk, kde se až na pár výjimek přeživší lidstvo vrátilo k technologiím 19. století.

Když si pak listuji příručkou pro strojvedoucí a topiče z roku 1928 (dědictví po dědovi), obsahující od základní fyziky přes zbožíznalectví a strojní pasáže až po některé výrobní postupy - to vše v přehledném a logickém balení a srovnám to se systémem, ve kterém nejdřív musím používat nedodělaný elektronický systém na základě "per uba" informací a pak teprve přijde polovičaté školení, tak mi ty staré časy přijdou jako doba, kdy byl svět normální. Žijeme v době, kdy začíná být technický pokrok odsuzován, stejně jako klasické vzdělání a starý svět s klasickými principy bude zakrátko zakazovanou romantikou právě pro svou normálnost a založení na základech přírodních věd.

Musím s vámi souhlasit, měl jsem po praprastrýci (byl tuším ročník 1900) příručku pro strojníka elektrických rozvodů. Mělo to sice divný název, ale v podstatě to byla taková univerzální učebnice pro elektrikáře s naprosto názornými návody obrázky, které dokázaly jednoduchým jazykem objasnit problematiku a pomoci vytvořit "ucelený" obraz, jak že to vlastně funguje, když…

S dojetím zamáčknu slzu nad Elektronikou od Melezinka, která mě provázela jeden rok ve škole, ta byla ve své době taky velmi ceněná. Od té doby spousta „samovysvětlujících“ učebnic zmizela a nových je dneska jak šafránu.

Tohle mi na dnešních učebnicích chybí. Jsou možná obsahově hutné, ale jejich jazyk a slovník se posouvá k neustáleným, neukotveným termínům. Někdy mám pocit, že je problém získat nadhled a nějaký celkový pohled z rozumné výšky – buď je to příliš podrobné a každý odstavec je zatraceně důležitý a autory už zdůrazněný, anebo je přespříliš obecný. Jiná věc u odborné literatury je samozřejmě v tom, že se spousta věcí už ani nepřekládá (já to vidím hlavně v IT, ale je to posun i u češtiny, už se třeba neříká příslovce, ale adverbium a to už na ZŠ) a mně se zdá, že čeština tím pádem ztrácí schopnost se vyjádřit ve správných, obecně přijatých termínech. Místo toho se i pro obchodní/reklamní slogany a citace v našem prostředí používají anglické "výkřiky" (mnohdy ve smyslu wisecrack), které jsou vázány na jiný kontext, který nedává smysl, pokud ho čtenář/zákazník/konzument obsahu nezná, nebo není ve správném věku a není dostatečně bilingvní a kosmopolitní.

Ale není to problém jenom češtiny. Pokud někdo porovnával třeba učební texty do Microsoftu a Oracle, tak jistě narazil na problém ztotožnit jednu a tutéž věc/vlastnost/událost, když je v jejich textech popsaná úplně jinými slovy (ale to už je specifikum IT); taková Škoda Auto má taky spoustu slovních specialitek…


 

Přidat komentář