Rozhovor s Kristinou Haidingerovou

„Většina mých námětů se rodí za poslechu hodně tvrdé hudby,“ přiznává v rozhovoru Kristina Haidingerová, autorka Nepohřbených.

Jméno Kristina Haidingerová není našim čtenářům známé. Mohla bys o soběprozradit něco víc?

Už jako malá jsem si vymýšlela písničky, básničky a strašidelné příběhy, k jejichž realizaci jsem používala nejdříve kamarády a, jakmile jsem se naučila psát, tužku. Během dospívání jsem se potácela mezi zkušebnou, kde jsem zpívala a vymýšlela texty a starýmPentiem, na kterém jsemsepisovala první román. Do psaní ale mi jaksi zasáhl vlastní románek: šťastně jsem se vdala. Následovalo období hudebních festivalů, sbírání fotek a autogramů a tím i další inspirace. Příběh uvnitř hlavy tloukl čím dál hlasitěji a chtěl ven. Do toho se promítla moje láska k hororům a tvrdší hudbě a samovolně vznikaly příběhy další. Nepohřbené jsem vymyslela se sluchátky na uších při dlouhých cestách do zaměstnání.

Jiní autoři křtí na conech a někteří fajnšmekři si vyberou pražské knihkupectví nebo kavárnu. „Ti nepohřbení“ se křtili na Halloween v Horror baru v Českých Budějovicích. Proč sis vybrala toto místo?

Souvisí to s mojí láskou k muzice. Většina tvrdých kapel má velmi propracovanou hudbu, mnohdy překonávající uznávané klasiky a jejich texty bývají inspirativní. Posluchači tohoto stylu jsou povětšinou sečtělí a mají pozitivní vztah k hororům. Můj záměr spojit hudbu s literaturou mě přivedl k myšlence uspořádat křest tam, kde se tito lidé scházejí. Druhým a zásadním aspektem je fakt, že hororovou atmosféru, jakou Horror bar má, u nás žádné jiné místo nenabízí. 

K „Nepohřbeným“ existuje samostatná upoutávka. Jak jsi přišla na nápad vytipovat vhodné osoby, namaskovat je jako své literární postavy a vše převést „na monitor“? 

S nápadem vytvořit upoutávku přišel můj nakladatel. Vše ostatní už byla jedna fantastická náhoda. Na jednom z festivalů jsem potkala dvojici lidiček – Nikolu Vasarábovou a Jana Kopáče, kteří se až přízračně podobali ústředním postavám knihy. Když jsem Nikolu, která příběh právě dočetla, oslovila s nabídkou účinkovat v upoutávce, byla pro. Na to se k nám přidávali další a další nadšenci. Ve všem nás podpořil i můj manžel Vratislav Trefil, který jako „ajťák“ mimo jiné pomohl po technické stránce. Focení jsme si všichni užívali, děti nevyjímaje. Vše ostatní přišlo tak nějak samo. Při psaní ale i čtení si děj vždy představuji jako film. Tvořím si pomyslné trailery, ke kterým vymýšlím slogany i melodie. Tato upoutávka je naše první video, další skeč chystáme na únor - u příležitosti vydání e-booku. Do budoucna plánujeme podpořit i díla dalších autorů.

Můžeš nám povědět něco o postavách z upoutávky? Čistě hypoteticky, zašla bys s nimi večer na sklenku nebo by ses jim naopak vyhnula obloukem?

Tak s těmi sladkými dětičkami jistě ne, ale například se Samuelem určitě ano - byl to svého času možná největší pijan ve Finsku… Abych řekla pravdu, žádná z postav v knize není od základu zlá. Vše je inspirováno životem a reálnými osobami. Jde jen o to, jaké chyby člověk udělá, co všechno jimi může spustit a jak jeho činy ovlivní osudy ostatních.

Ty jsi na literárním poli nová tvář. Bylo pro tebe těžké najít nakladatele? 

Začátky jsou vždy těžké, u této branže obzvlášť. Už nejsme ve věku, kdy psát svedli jen ti vyvolení, a populace roste. Spousta skvělých lidiček vládne jazykem a má bujnou fantasii. Proč by lidé měli sdílet právě tu moji? To byla otázka, již jsem si během psaní pokládala a směřovala „výplody své choré mysli“ rovnou na zapovězenou hromadu nepublikovaných příběhů v mém šuplíku. Než se tak stalo, dala jsem dílko přečíst několika blízkým a ti mě dokopali poslat to i anonymním čtenářům a nakonec i oslovit nakladatele. Vzhledem k žánru jsem velký výběr neměla. Ale potkalo mě obrovské štěstí - chvilku po rozeslání e-mailu mi telefonoval nakladatel a milovník hororů v jedné osobě, pan Karel Petřík z Netopejru, s nabídkou spolupráce. Jako autorku s nulovou zkušeností mě trpělivě vedl krok za krokem bez jakéhokoli stresu. Spolupráce s ním je naprosto pohodová.

Každé Vánoce knižní trh přetéká novými tituly. Proč by si čtenář měl vybrat zrovna „Nepohřbené“?

Knihu bych doporučila všem, kterým chybí ponurá atmosféra starých upírských hororů, a mají rádi záhady. Ale rozhodně těm, kteří jsou zvědaví, jak by v hororových situacích reagoval obyčejný smrtelník. Příběh je plný zvratů a naturalistických popisů - sama jsem jednou utekla hrobníkovi z lopaty, takže mnohé jsou reálné. Ve stručnosti: vhodné čtení pro mrazivé zimní noci.

Chceš ve psaní hororů pokračovat nebo hodláš přesedlat na jiný literární směr?

Mám rozepsaný thriller, kde nebudou nadpřirozené jevy, ale nebude tam o moc méně krve a rozhodně více sexu. V podstatě půjde o totéž, oč šlo v „Nepohřbených“ – o lidská rozhodnutí a následky jejich činů. V tomto trendu budu pokračovat i dále, i když se přiznám, že ke strašidlům se velmi brzy vrátím. Většina mých námětů se zkrátka rodí za poslechu hodně tvrdé hudby…