POVÍDKA: Michaela Kubíčková, Správné přání

Za svítání už bylo moře tak nízko, že šlo po dně dojít až k rozbitému kýlu staré potopené lodi, která několik dní postupně vystupovala nad hladinu. Kora stála po kolena ve slané vodě, rukou se opírala o část přelomeného stěžně uvízlého v písku a cítila, jak jí nohy oždibují malé rybky. Ohnula se a rozehnala je dlaní. Mokrou rukou si pak uhladila vlasy. Dnes. Dnes přijede. Na mole, které nyní čnělo z pevniny daleko za jejími zády jako obrovská otevřená tlama mořské příšery vyvržené na břeh, postávali Ignác s Bertoldem. I oni věděli, že dnešek je tím očekávaným dnem. Objeví se buďto za svítání, nebo až s večerem.
Když se slunce nad obzor vyhouplo celé, vydala se Kora pomalu zpátky na břeh. S vrstvou žhavého písku nalepenou na chodidlech se schovala do stínu mola a snažila se zaslechnout, o čem spolu ti dva hovoří. Už měsíc vždy za svítání a večer při setmění sedávala na konci mola a vyhlížela. Nejprve máčela nohy ve vodě a snažila se co nejméně překážet námořníkům vystupujícím z lodí a obchodníkům dohlížejícím na vykládání svých nákladů. Později, jak hladina klesala, mizely i lodě. Každoročně byly nuceny po dobu asi dvou lun tento přístav vynechávat, ale blízkost pevninských kupeckých cest, a hlavně jejich bezpečí a schůdnost, je vždy donutily se sem vrátit. Vysvětlil jí to Ignác, majitel zdejší hospody, když jí před měsícem nabízel, aby mu za jídlo a střechu nad hlavou pomáhala, protože vlastní čeleď na ty dva měsíce posílá domů. Simon a žně přicházeli společně, čeledi to vyhovovalo.
Dnes poprvé bylo její místo na konci mola obsazené. A ti dva mluvili příliš tiše, než aby jim rozuměla, ale jejich kroky dunící po molu slyšela dobře. Nechala je projít a teprve potom se jim loudavě vydala v patách. Muži byli ve věku, kdy by měli mít mladou ženu a kolem ní houf dětí, ale oba budili dojem, že mezi nimi a zbytkem světa je propast, přes kterou nevede most. Jak štíhlý kníže s bohatým šatem a uhlazenými způsoby, tak hostinský s pažemi svalnatými jak námořník a vousem zarostlou tváří. A blahosklonnost, s jakou dávali Koře najevo, že se její přání nesplní, Koru ponižovala i rozčilovala současně
Před dveřmi hostince se Bertold zastavil a otočil na Koru: „Pochop konečně, že si vybere mě a nekomplikuj to. Moje nabídka na bohaté odškodnění stále platí.“
Kora rozhodně zakroutila hlavou.
Bertold pokrčil rameny a zmizel v šeru hostince, odkud se ozývaly hlasy mužů z jeho družiny.
Ignác se na Koru smutně usmál a podržel jí dveře. Proklouzla kolem něj dovnitř, ale pohledem se mu vyhnula. Včera večer si ji vzal stranou: „Zůstaň,“ nabídl jí a ona dobře rozuměla, jak to myslí, cítila to stejně. Přesto místo odpovědi mlčela. Ignác ji chytil za ruku: „Simon si tě nevybere, Koro. Jde mu o to, aby dostal svou odměnu. Zaplatíš?“
Sklopila hlavu: „Dobře víš, že nemám, čím bych zaplatila.“
„Bude ti tady se mnou dobře,“ pokračoval Ignác. „Za pár týdnů, až se moře vrátí, uvidíš, jak tu bude živo. Budeme se mít co otáčet, ale tobě jde práce od ruky jedna radost. Neodmítej moji nabídku,“ zkusil ji pohladit po vlasech. Ucukla a odtáhla se od něj, ale ruku v jeho dlani nechala. Líbila se jí jeho přímost i sebevědomí. A černé oči, které ji přitahovaly i děsily současně.
„Koro,“ zašeptal, „nikdo z těch, kteří se Simonem odjeli, se nevrátil. Nechci soudit, mohl je vysadit na jiné části pobřeží, ale nemusel…“ myšlenku nechal nevyřčenou.
„Vždycky měli všichni peníze?“
„Neměli,“ připustil Ignác.
„Co tedy nabídli? Co Simon požadoval?“
„Slyšet přání, které budou chtít po Zlatém drakovi ve Ztraceném městě splnit.“
„Řeknu mu své přání,“ byla okamžitě svolná Kora.
Ignác ji chytil za obě ramena a zacloumal s ní: „Žádný Zlatý drak ze Ztraceného města neexistuje, Koro! Je to hloupá pověst!“
„Lžeš, že se nikdo nevrátil!“ obvinila ho v obraně Kora.
Ignác sklopil oči. „Dva, možná tři se opravdu vrátili,“ přiznal.
„A?“
„Simon je skutečně odvezl do Ztraceného města, které vždy jednou za rok vystoupí z moře,“ chytil Koru zase za ruku, „ale žádného Zlatého draka tam nenašli! Jen ruiny pokryté mořskými řasami a kosti lidí, kteří v tom městě žili, když jej moře pohltilo.“
„Nepatřím sem,“ rozhodla se Kora, vytrhla se Ignácovi a obě ruce schovala do založení na prsou. Byla ráda, že se Ignác okamžitě zvedl, protože ačkoliv věděla jistě, že nepatří k téhle přístavní hospodě, tak si po měsíci, kdy zde žila a pracovala v kuchyni, nebyla vůbec jistá, že nepatří k Ignácovi.
„Simon si vybere Bertolda, který mu má čím zaplatit, čekáš marně, Koro,“ otočil se a udělal dva kroky od ní. „A já chci, aby ses pro mě rozhodla předtím, než budu tvojí poslední možností!“ dodal přes rameno a odešel.
S hlavou plnou Simona, zdálo se jí, jako by byl včerejšek vzdálený stovky let. Posadila se na stejnou lavici, kde rozmlouvala s Ignácem a oknem sledovala moře. Dnes připluje Simon, jediný průvodce do Ztraceného města.

* * *

Odpoledne se nebe zatáhlo a proudy vody všechny uvěznily v hostinci. Kora obsluhovala knížecí družinu, ale sám kníže Bertold seděl stranou zabraný do vlastních, podle nakrabaceného čela chmurných myšlenek. Náhlý příchod Simona je oba zaskočil. „Pojď,“ ukázal na Bertolda dlouhou holí, jako by vše věděl. Bertold se okamžitě zvedl. Kora si všimla, že několik mužů z jeho družiny povstalo společně s ním, s rukou položenou na hlavici meče.
„Pane Simone…“ vyhrkla Kora.
Simon se po ní otočil. Konec jeho hole zaduněl o podlahu a všechna další Kořina slova utnul rázným zakroucením hlavy. Svraštělý jak křížala, možná víc než stoletý stařec měl v pohybech lehkost mladíka a v pohledu hradbu. Když s mladým knížetem odešli, utekla Kora do kuchyně, kde se schoulila vedle pece a rozplakala. Měli pravdu, její čekání bylo marné.
Nevěděla, jak dlouho tam seděla, když do kuchyně vběhl Ignác. „Koro! Jsi tady, Koro?“ Všiml si jí a pomohl jí na nohy: „Simon na tebe čeká!“
„Co?“ nechápala Kora. Déšť venku ustával a ona zaslechla ržání mnoha koní a vzrušené hlasy.
„Starý kníže zemřel. Přijeli si pro Bertolda, aby se ujal vlády. Už si nepotřebuje přát,“ procedil pohrdlivě. „Měla sis ho víc všímat, mohla z tebe být kněžna,“ utahoval si z ní, ale pak ji popohnal, „utíkej za Simonem! A nezapomeň, co si přeješ!“ Když zmizela ve tmě před hostincem, dodal tiše a jen pro sebe: „Ať je tvé přání správné.“

* * *

Moře se uklidnilo a pod šedou oblohou vypadalo jako zvlněný tmavě modrý koberec. Kora seděla na zádi a Simon vesloval silou, které by ve svém věku neměl být schopen. To Zlatý drak, myslela si Kora, ten jistě může za jeho dlouhý věk a sílu. Než do loďky nastoupila, musela mu prozradit své přání. Vyslechl si ho, ale neřekl nic. Buďto ho ve skutečnosti její přání nezajímalo a šlo jen o určitou rituální platbu, nebo, a to ji děsilo mnohem víc, o jejím přání přemýšlí.
Trvalo několik hodin, než se zcela setmělo. Pluli v absolutní temnotě. Hvězdy a měsíc se schovaly za mraky. Jen malá lucerna zavěšená na přídi komíhala svým světlem v souladu s houpáním loďky. Vlnky šplouchaly o boky a občas některá odražená kapka zastudila Koru na tváři.
„Přeješ si pomstít se za všechny, kteří ve tvojí vesnici zemřeli?“ zeptal se náhle Simon. „Proč jsi nevzala do ruky meč a nešla se bít?“
„Neumím to,“ hlesla Kora.
„Mohla jsi jít hledat někoho, kdo tě to naučí, dívenko. Místo toho sedíš v téhle loďce.“
„Sama bych stejně všechny nedokázala zabít.“
„A jsi skutečně sama? Zemřeli ve vaší vesnici všichni?“
„Někteří utekli a schovali se v lese. Když nájezdníci odjeli, vrátili se. Postarali se o zraněné a pohřbili mrtvé. Pak odešli do sousední vesnice. Chtěli jim pomoct zvýšit palisádu a usadit se tam. Většina našich tam má nějaké příbuzné.“
„Ty ne?“
„Mám tam tetu,“ připustila Kora.
„Proč jsi nešla k tetě a pomáhat sousedům, aby se jejich vesnice dokázala nájezdníkům ubránit?“
„Protože…,“ Kora nevěděla, co říct. Nevěděla, proč nešla k tetě. Proč nepomohla sousedům chránit jejich domovy, když o ten svůj přišla.
„Raději ses vydala za přeludem,“ odpověděl si Simon,“ místo abys pomohla sousedům nebo sama bojovala proti nájezdníkům, rozhodla ses věřit pohádce o Ztraceném městě, kde ti Zlatý drak splní tvé přání…“ Simon se odmlčel. Dlouho oba hleděli na tmavomodrou hladinu.
„Jsi hezká a nejsi hloupá,“ řekl náhle stařec.
„Proč?“ byla zaskočená Kora.
„Mohla jsi jít do města, neprodávat se na ulici, nechat se platit v jednom z těch lepších bordelů. Prošlapat se z děvky na kurtizánu. Vydělat si na to, abys zaplatila lidem, kteří by zabíjeli za tebe,“ vysvětloval Simon. „Kdybys opravdu tolik stála o pomstu, našla by sis způsob.“
„Co si to o mně myslíš?“ postavila se Kora tak prudce, až se loďka rozkývala.
„Myslím si o tobě,“ odvětil přísným hlasem Simon a postavil se přímo proti ní, „že jsi nešla k tetě, protože se bojíš další ztráty. Raději jsi odešla, aby sis mohla dál představovat, že je teta v pořádku, její vesnice nevypleněná a tví sousedé živí. Tak moc se bojíš smrti, že si raději lžeš! Myslím si, že jsi sama nevzala do ruky meč, protože bys nedokázala bodnout, ani kdyby na tom záležel tvůj život. A myslím si, že jsi neprodala své tělo, protože ty neuděláš nic, čím by sis mohla ublížit, dívenko. V čem z toho se pletu?“
Kora se sesunula na dno loďky, objala si kolena a rozvzlykala se.
„A teď pláčeš, protože nic jiného neumíš! Malá ubrečená holka, která věří pohádkám místo toho, aby se porvala se světem vlastními silami.“
„Pleteš se,“ zvedla Kora uplakaný zrak. „Když přijeli nájezdníci, chtěla jsem bojovat, ale matka mě schovala na půdu nad mlatem.“
Simon ji nebývalou silou uchopil za obě zápěstí: „Těmahle hůlčičkami ses chtěla postavit nájezdníkům, dívenko? Spletl jsem se, nejsi chytrá. A takhle ubrečená vypadáš jak zmoklá myš. Měl bych se vrátit na pevninu a vysadit tě, ale řekla jsi mi své přání. Musím tě dovést do Ztraceného města, abys poznala, jako všichni před tebou, že Zlatý drak je mrtvý, stejně jako naděje, že se splní tvoje hloupé přání.“ Pustil její zápěstí: „Na,“ podal jí vesla a ukázal na jasnou hvězdu, která se právě vynořila mezi trhajícími se mraky, „vidíš ji, vesluj k ní až do úsvitu a pak mě probuď. Provedu tě Ztraceným městem.“
Následovala dutá rána a Simonovo tělo se jí složilo k nohám.

* * *

Rybářská bárka se k nim temnotou přiblížila zcela nehlučně. A pokud nějaký hluk dělala, schoval se za Simonův křik. Kora se pokusila od útočníka, který seskočil do loďky, odsunout co nejdál, ale ruce jí za zády sklouzly po dřevě a měla co dělat, aby nepřepadla do vody. Když získala zpátky stabilitu, stáhla si již postava z hlavy kápi a ona hleděla do Ignácovy bledé tváře.
„Proč jsi to udělal?“ hlas jí přeskakoval a z obličeje si musela stírat další a další slzy, které se jí tlačily do očí.
„Prostě jsem se rozhodl, že poslední přání bude moje.“
Nechápala: „Poslední?“
„Podívej se na něho,“ ukázal Ignác na omráčeného Simona, „ten už příští rok nepřijede. Vlastně mu prokazuji laskavost a šetřím trápení. Pojď,“ vyzval Koru, „pomoz mi ho hodit do moře.“
„Ne, to nemůžeš,“ bránila se Kora a začala rozhazovat rukama. V panice několikrát vstala a zase sedla, čímž loďku znova nebezpečně rozkývala. „Ne, to nemůžeš,“ opakovala, „jen on ví, kde je Ztracené město!“
Ignác překročil Simona a položil Koře ruce na ramena, aby ji uklidnil: „Lžeš, Koro, slyšel jsem, jak ti říká, kterým směrem plout.“
„Ale co když tam za úsvitu nenajdeme to, co hledáme?“ bránila se třesoucí se Kora.
„Dobrá,“ připustil Ignác, sklonil se k Simonovi a začal mu spoutávat ruce provazem, kterým měl opásaný plášť. Pak jeho loďku upevnil ke své bárce a pokynul Koře, aby si přestoupila.

* * *

„Jaké je tvoje přání?“ zeptala se Kora Ignáce, když jí na bárce naléval svařené červené víno. Ruce měla stále ještě roztřesené, ale hlas už jí zněl téměř klidně.
„Přání?“ podivil se Ignác a tentokrát ji jeho černé oči skutečně děsily. „Nemám žádné přání. Přání jsou pro hlupáky s plnými měšci. Stačí mi, abych těm jejich měšcům jednou ročně řádně odlehčil,“ rozesmál se smíchem, ze kterého šel Koře po zádech mráz. Žila vedle něj celý měsíc a najednou měla dojem, že Ignáce vůbec, ale vůbec nezná.
„A co Zlatý drak?“
„Zlatý drak je pohádka pro děti, Koro. Ještě jsi to nepochopila? Jsem si docela jistý, že jednou za rok, když hladina moře klesne nejníže, objeví se skutečně ruiny města, ale drak? Draci jsou jen v příbězích pro naivní hlupáky, kteří se upínají k bláhové naději a neumějí svůj osud vzít do vlastních rukou.“
„Simon mi řekl totéž,“ povzdechla Kora a uhladila si větrem pocuchané vlasy.
„Vidíš, je na čase vzít osud do vlastních rukou.“ Ignác položil ruku významně na nůž u svého pasu, „stejně si myslím, že bychom se toho starce měli zbavit.“
„Ne, Ignáci, co když to město pak nenajdeme?“ postavila se mu čelem, přestože se jí srdce zase splašeně rozbušilo.
Ignác vytáhl lovecký nůž ze závěsu: „Pleteš se, Koro, a já mám rád věci vyřešené bez zbytečných okolků.“
Kora se zhluboka nadechla a pak rychle odcházejícího Ignáce chytila zezadu kolem pasu. „Ignáci, prosím tě,“ v hlasu měla víc než prosbu o Simonův život.
Ignác zůstal okamžik strnule stát, než se otočil. „Koro,“ zašeptal měkce.
Stoupla si na špičky a políbila ho. Nezavřel oči, propaloval se jí těma černýma očima někam hluboko dovnitř hlavy, až se začala bát i o ty nejskrytější myšlenky. Skoro si oddechla, když ji konečně začal hladit a svlékat. Hlavně když uslyšela, jak nůž zazvonil o podlahu. Když ji položil pod sebe na palubu, cítila pohupování bárky na vlnách a tvrdá prkna pod zády, ale jeho horké rty a mozolnaté ruce pro ni byly vzdálenější než Ztracené město.
„Koro,“ odhrnul jí z tváře rozcuchané vlasy, když skončil, „moc mě to mrzí…“
Bodla. Nahmatala pod odhozenými šaty kostěnou rukojeť nože a bodla Ignáce vší silou z boku do krku. Okamžitě jí tvář ohodila sprška teplé krve. Ignác vytřeštil oči a pokusil se dlaní tryskající krev zastavit. Snažila se vyklouznout z pasti pod jeho mohutným tělem, ale když se jí to téměř podařilo, zachytil ji Ignác volnou rukou zápěstí a přitahoval zpátky k sobě. Kora sebou mrskala, kopala ho nohama do hrudi, ale teprve když vydechl naposledy, povolilo i sevření na jejím zápěstí. Zběsile se snažila vyškrábat na nohy, dostat se pryč, ale uklouzla v kaluži krve a upadla zpátky vedle nehybného těla. Zůstala v šoku ležet s tváří vedle Ignácovy bezvládné ruky.
Před očima měla silnou mozolnatou dlaň, která již měsíc v jejích snech bojovala s neskutečnou představou Zlatého draka. Kdyby dokázala nechat minulost za sebou, mohla ji tahle ruka chránit po zbytek života. Kdyby dostala z hlavy víru ve Zlatého draka, mohla žít opravdový život, který Ignác nabízel. Ale ona té víře propadla. Víře ve zlatá křídla, která jí bezpečně ukryjí před vlastní slabostí.
Pozorovala tu ruku a nejednou se cítila klidnější a rozhodnější než kdy v životě před dnešní nocí. Část z ní se zbortila, aby uvolnila místo něčemu novému, pevnému a trvalému. Položila ruku na Ignácovu, strnulou a ulepenou krví. Pohladila ji, přitáhla si ji ke rtům a políbila. Simon měl pravdu, její přání bylo hloupé. Kdyby se snažila, mohla ho naplnit vlastními silami. Teď má lepší přání.
Postavila se na nohy a klidně vyšla na palubu. Obloha jasněla blížícím se svítáním. Slezla do loďky připoutané k boku bárky. „Simone,“ položila ruku na starcovo rameno a zatřásla s ním. Těch pár okamžiků, které uběhly, než otevřel oči a pohlédl na ni, se jí zdálo jako věčnost. „Dala jsem své tělo, bodla a vrátila se, abych zabila svou naději, kdybych zjistila, že jsi mrtvý. Už jsi spokojený? A mám pro draka nové přání,“ mluvila o překot, zatímco rozvazovala jeho pouta a nepřemýšlela nad tím, jestli slova dávají Simonovi smysl.
Otřásla s nimi rána, jak bárka do něčeho narazila. Simon se ztěžka posadil. „Doplula jsi na místo, které jsi hledala, dívenko,“ řekl unaveně a klesl pohledem na její nahé tělo se stopami zasychající krve. „Takhle jsi to chtěla?“
Znělo to jako facka. Přivřela víčka a zhluboka dýchala. Už se od nikoho nenechá děsit. Postavila se a rozhodně se otočila: Bárka byla přiražená k vrcholu cimbuří. Stačilo vrátit se na palubu a s trochou šikovnosti se vyhoupnout na vrchol opevnění ze světlého kamene.
„Pojď, dívenko,“ vyzval ji Simon, ale nečekal a sám vystoupil na palubu bárky.
„Už nejsem dívenka,“ řekla si tiše, když vyskočila za ním, přesto se snažila nedívat směrem, kde leželo Ignácovo mrtvé tělo a hromádka jejich společných svršků. Simon si naopak šel mrtvého Ignáce prohlédnout. „Nevěřil jsem,“ zašeptal a bylo otázkou, komu ta věta byla určena, pak zvýšil hlas: „Smyj ze sebe nejdřív tu krev. Na,“ vytáhl ze svého vaku ženské šaty z hrubého režného plátna, „obleč si je.“
Aby si mohla šaty vzít, musela se přiblížit k mrtvole. Pohled do jeho nevidoucích očí ji šokoval, Simon rychle Ignácovi přitlačil víčka. Kora sebrala nabízené šaty a jedním hbitým pohybem vyskočila nahoru na hradby. Tam na chvilku nastavila tělo vycházejícímu slunci, rozhlédla se a pak bez rozmýšlení šipkou skočila do vody, která jako jezero vyplňovala vnitřek města.
Pod průzračnou hladinou pozorovala, jak se v odrazech světla křiví pozůstatky staveb. Některé budovy byly rozbořené, jiné vypadaly, jako by z nich každou chvíli mohli vyjít muži za prací, ženy na tržiště nebo rozpustile vyběhnout děti. Mezi střechami pluly pestrobarevné rybky, větší i menší, ale pokaždé, než na ně stihla zaostřit zrak, zmizely ve stínech mezi budovami. Nad hladinu vykukovalo několik věžiček s okny, ale rozhodně neviděla žádné místo, kde by se mohlo skrývat něco tak obrovského jako Zlatý drak.
Bylo vše, co dnešní noci spáchala, zbytečné? Ne, živila naději, vždyť den teprve začal a na hledání má ještě spoustu času. Vyhoupla se zpět na hradbu, oblékla šaty od Simona a vykročila podél cimbuří. Překračovala mořské šneky, mušle a občas i kraby, kteří vylezli ze skrýší mezi kameny. Rukou přejížděla po zdivu slizkém od dlouhého pobytu pod vodou a místy obrostlém řasami. Před každou věžičkou vyčuhující z vody se svlékla a přeplavala k jejím oknům, aby mohla vlézt dovnitř. Ale mimo barevných rybek plujících hluboko pod ní, nad chodníky města, nenašla nic živého.
Před polednem se vrátila se k Simonovi na bárku. Ignácovo tělo tam již nebylo, zmizely i stopy jeho krve. Někde v jejím nitru se vynořila naděje, že se jí to vše jen zdálo. Že to vše, počínaje vypálením rodné vesnice, mohl být jen sen. Že se každou chvíli probudí doma vůní matčiny ranní kaše se snovou vzpomínkou na lásku, kterou ve skutečnosti nepoznala a nezabila pro víru ve Zlatého draka.
„Ne!“ utnula nahlas svoje myšlenky. I kdyby žádný Zlatý drak neexistoval, tak by existovat měl. Protože víra v dobro nemůže existovat bez naděje, že je něco, co nás přesahuje. Míra všech věcí, konečná spravedlnost. I kdyby to měla být jen pohádka o Zlatém drakovi.
„Jaké je teď tvé přání?“ zeptal se jí znova Simon.
Málem odpověděla probudit se, ale nemohla zradit sama sebe: „Najít místo, kam patřím. Místo, kam zapadnu jako kousek skládačky. Místo, kde chybím a kterému se odevzdám. Simone, strašlivě mě mrzí, že moje přání nezní vrátit život Ignácovi, ale cítím, že jeho smrt byla součástí toho, co se mělo stát. Toho, co mě přivedlo až sem, na místo, kam patřím. Mé přání je splněno.“ Z očí jí stékaly slzy, ale mluvila pevně, protože neplakala pro sebe, ale pokorou před vahou toho, co vyslovila.
„Neplač, dívenko,“ přistoupil k ní Simon a pohladil ji svraštělou dlaní po vlasech. „Tohle bylo správné přání. Pro tohle přání jsem tě sem dovedl. Prošla jsi zkouškou a uspěla jsi. Sama jsi své přání naplnila. Teď se vrať na hradby.“
Nechápala vůbec nic, ale poslechla. Odrazila se od paluby bárky a vyhoupla se mezi cimbuřími nahoru. Překvapením jí povolily ruce a málem spadla zpátky. S bolestivě odřenými koleny se jí podařilo vyšplhat na hradbu a postavit se. Nebyla tam sama. Sedělo tam s nohama ve vodě několik žen i mužů různého věku a všichni upřeně pozorovali hladinu.
A pak to uviděla taky. Ty malé pestrobarevné rybky připlouvaly k hladině a ona rozeznala to, co nemohla spatřit, když se schovávaly v hloubce nad zatopenými chodníky a ve stínech opuštěných domů. Místo ploutví měly drobounká křídla, a když se dostaly až k hladině, vytahovaly dlouhé krčky a dožadovaly se pozornosti. Někteří z přítomných po chvíli svlékli šaty a skočili za dráčky do vody.
„Počkej, až se vynoří i ti větší,“ zaskočil ji známý hlas, „ti už nejsou tak přítulní. Jak stárnou, musí ti opravdu důvěřovat, aby tě nechali se jich dotknout. Ne jako tenhle potěr.“ Veškerou její pozornost zabírali dráčci, a tak jí chvíli trvalo, než si uvědomila, kdo k ní mluví. Otočila se a málem by leknutím spadla do vody, kdyby ji Ignácovy silné paže nezachytily. Držel ji kousek od sebe tak, aby jí viděl do tváře a do šokem rozšířených očí.
„Jak?“ dostala ze sebe.
„Zlatý drak,“ usmál se Ignác. „Musel jsem umřít, abys prošla zkouškou. Doufal jsem, že tvoje víra bude dostatečně silná.“
„Omlouvám se,“ špitla se sklopenou tváří, teprve pak ji plnou silou udeřilo slovo zkouška a stud vystřídal vztek. Zrudla: „Vyspal ses se mnou, protože ti to Simon nařídil?“  Rozmáchla se, aby mu dala facku, ale Ignác zachytil její napřaženou ruku: „Nejhorší částí tvé zkoušky pro mě bylo odkládat to tak dlouho, Koro,“ smál se. „Nechat se zabít bylo v porovnání s tím docela snadné,“ políbil ji do dlaně. „Oni,“ ukázal na hladinu, „a čas, který jsme tím pro sebe získali, za to stojí.“
Kora se od Ignáce konečně nechala obejmout. Položila si hlavu na jeho prsa: „Jsou tím nejkrásnějším, co jsem ve svém životě spatřila. Ale žádný z nich není zlatý…“ pronesla a nebylo v tom ani stopy zklamání.
„Protože zlatý může být jen jeden.“ Ignác ji jednou rukou pustil a ukázal ke slunečnímu kotouči, od kterého se právě odlepila malá skvrnka, a jak se k nim přibližovala, začala Kora rozeznávat obrysy roztažených křídel i dlouhý krk.

Autor: Michaela Kubíčková
Název: Správné přání
Sarden 2021
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Michaela Kubíčková (* 1980)
Rodačka od Brna, má pedagogické a sociální vzdělání, pracuje ve státní správě. Doma má dva syny, velkého psa a milujícího manžela. Ve volném čase se věší za nohu hlavou dolů při pole dance. V mládí psala poezii, o českou fantastiku se zajímá až od roku 2018, kdy objevila knihy Františka Kotlety a začala je v knihovně řadit vedle Zeměplochy Terryho Pratchetta. Se svojí první napsanou fantasy povídkou „Problémy na Krásného,“ zvítězila v r. 2020 v literární soutěži Vidoucí (publikace Pevnost 10/2020), ve stejném roce obsadila i druhé místo v Žoldnéřích fantazie (povídka „Veverka“) a povídku „Démonstráda“ publikovala v antologii vítězů soutěže Tovaryši Kalamáře 2020 s názvem Pokřivenej svět.