UKÁZKA: Vladimír Šlechta, Krvavé pohraničí

Alarich Touraine se nikdy nedokázal vyrovnat s křivdou, která na něm byla spáchána. Celé jedno století vedl nepřetržitou válku s Arkastií a jeho skřetí oddíly krvácely ve výpadech do arkastského Pohraničí. „Proč?“ zeptal jsem se ho jednou. „Proč tolik nenávidíš Arkastii? Vždyť trpěla celá Arkastie, nejen ty. Stovky, možná tisíce lidí byly Církví umučeny k smrti či upáleny na hranici. A co víc: lidé, kteří ti ublížili, jsou už dávno mrtví, jejich maso zetlelo a kosti zpráchnivěly. Proč taková nenávist k něčemu, co už není?“ Po této mé otázce se Mág rozvzteklil k nepříčetnosti a svým hlubokým silným hlasem vykřikoval, že mne zničí. Což, k mé radosti, nakonec neučinil.

Frank Ormond:

Zapomenutý čas, zapomenutý svět

Stezka sestupovala po severní straně Západních Zrcadlových hor. Po únavném pochodu nás zavedla do líbezných plání, porostlých vysokou trávou. Byla to otevřená země, řídce porostlá ostrůvky listnatých lesíků. Na lukách plných pestrobarevných květin se volně popásala vysoká zvěř, pod oblaky kroužili luňáci, ve stínech klidných hájů poletovali zpěvní ptáci. Půda se zdála být neuvěřitelně úrodná, po staletí čekala, až se do ní zaboří rádlo. Žádní rolníci však nepřicházeli. V té krajině, později známé jako Gordonova země, nežil nikdo.

Frank Ormond:

Zapomenutý čas, zapomenutý svět

Kapitola první

Smrt nestvůry

Bestie pozorovala poutníky už dlouhou chvíli. Cítila jejich pach odplavovaný deštěm, tu a tam je zahlédla, jak šlapou hluboko pod ní. Pokaždé, když ti dole poodešli, mávla perutěmi a následovala je. Houpala se na vrcholcích stromů, balancovala na silnějších větvích a vyhýbala se těm úplně tenkým. Dokázala být při létání lehká a v boji těžká, měnila váhu podle potřeby, úplně zrušit ji však nedokázala.

Byla si jistá, že poutníci bloudí. Nedokázala se však rozhodnout, jestli jim má pomoci, či zda je má napadnout.

Z oblohy padaly provazce deště.

Dole, pod klenbou stromů, se vůdce skupiny zastavil. Byl to hubený mladík v příliš velkém, nepadnoucím pancíři. Rozhodil ruce a vykřikl: „Copak vím, kde jsme? V tomhle dešti se odsud nedostaneme! Bloudíme v kruhu!“

Tady na úpatí Zrcadlových hor už bažina přešla v les. Obvykle se stačilo jen rozhlédnout a vydat se k blízkým skalním štítům, teď však nebylo vidět nic. Jen kmeny dubů a bříz. Závěje kapradin. A hustý déšť.

Čtyři skřetí nosiči složili náklad a posadili se na něj. Tito kříženci goblinů a orků, podobní přerostlým žabákům, byli k smrti vyčerpaní. Neteční, lhostejní k vlastnímu osudu. Šedozelená kůže na lysých lebkách se jim matně leskla, jak po ní stékala dešťová voda. Jejich zapadlá očka byla orámovaná temnými kruhy únavy, z odulých pysků jim trčely přerostlé spodní špičáky. Byli oblečení v cárech kůží a měli jména plná ü, ö, ä, která se vyslovovala jako prasečí zachrochtání. Jediný z nich, čistokrevný ork jménem Ogrom-chü, si i v této chvíli zachovával poslední zbyteček hrdosti.

„Utáboříme se,“ řekl vyhublý mladík. „Tohle není k ničemu. Nedokážu určit sever. Nevím, kam vás vedu. Musíme počkat, až přestane pršet.“

Vypadal zpustle. Dlouhé vlasy i řídké plavé vousy měl zcuchané a zplihlé deštěm. Jeho kalhoty z hrubého sukna se už téměř rozpadly a rukávy košile měl na cáry. Jediné, co působilo solidním dojmem, byly vysoké šněrovací boty a onen pancíř z modravé oceli, pokrytý jemnými ornamenty.

Za pasem měl mladík bojové kladivo, na zádech batoh úctyhodných rozměrů.

Posledním ze skupiny byl zwerg, trpaslík. Vysoký tři a půl stopy, což je na zwerga hodně, rozložitý v ramenou. Mohutný šedý plnovous i šedé vlasy mu spadaly na dlouhou drátěnou košili, po které stékaly rezavé stružky. Podobně jako mladík byl obutý do důkladných šněrovacích bot, na zádech nesl batoh. Kolem krku měl přehozený řemen, na kterém napříč jeho trupem visela bradatá sekera, o jejíž topor si opíral lokty.

Nejzvláštnější byla vlněná čapka. Dlouhé špičaté čapky jsou chloubou zwergů, jejich barvy označují příslušnost ke klanům. Čapka tohoto zwerga byla šedá, třapec chyběl. Okraje čapky si zwerg vyroloval nahoru, do nich zasunul i špičatý konec. Takovýmto způsobem nošená čapka vypadala fádně – jen jako pokrývka hlavy, nic víc.

Čapku měl zwerg staženou do čela, ale ne tak hluboko, aby nebyla vidět široká páska z jelenice, která mu zakrývala oči. Zwerg byl slepý.

„Něco tu je,“ řekl zwerg a zvedl dlaň. „Něco cítím. Vyzařování. Magii.“

Mladík v pancíři sáhl pro bojové kladivo. Chvíli stál ve střehu.

„Asi se pleteš, Thorpi,“ řekl pak. „Moje amulety nic neříkají – a ty pro mne dělal Rônard, vždyť víš.“

Slepý zwerg zavrtěl hlavou: „Není to nepřátelská magie, Floyde. Ani obranná… proudí tam z toho směru,“ ukázal krátkým silným prstem.

Mládenec se tam zadíval, ale neviděl nic, jen promočený les. A přece…

„Něco tam je,“ vyhrkl. „Les končí!“

Skřeti sebrali náklad, dva veliké rance a nosítka, na nichž nesli předmět velikosti člověka zabalený do rákosové rohože. Výprava se pohnula dál.

Po chvíli se ocitli na okraji kruhové mýtiny. Mohla mít průměr sto kroků, v jejím středu se tyčil silný pylon, vysoký asi pět stop. Byl temný jako nejčernější noc a matně se leskl.

Doklopýtali k němu. Mládenec jménem Floyd na něj položil ruku.

„Jako bych se dotýkal mýdla,“ řekl. „Co to může být?“

Slepý trpaslík se předmětu také dotkl. „Je to jeden z Tourainových sloupů,“ řekl.

„To není možné,“ odporoval mládenec. „Tourainovy sloupy jsou vysoké alespoň dvacet stop! Tohle je mnohem menší!“

„Myslím, že sloupy praskly ve chvíli Tourainovy smrti,“ pokrčil rameny zwerg. „Zbyly z nich jen takovéhle kusy. I ty zaniknou, až z nich vyprchá veškerá magie.“

„Myslíš, Thorpi?“ zaradoval se Floyd. „To by znamenalo, že procházíme Tourainovou linií! Jdeme správně! Do pevnosti nám zbývají tak dva tři dny!“

„Strážce,“ potřásl hlavou zwerg. „Dej pozor, v okolí je strážce.“

„Proč by tu měl být?“ vyjekl Floyd. „Sloup je zlomený, tak co by tu ještě hlídal?“

„Své lovecké území,“ zafuněl zwerg.

„Všechny hraniční sloupy přece neměly strážce,“ zaprotestoval mladík. „Rônard vypočítal, že strážců bylo nanejvýš pět set a sloupů několik tisíc. Jen si vzpomeň, kolik strážců jsme pobili my – dvacet šest, a to jen co jsem s vámi! S jinými se vypořádaly zase jiné party. Proč by měl být strážce zrovna tady?… Nic tu není, Thorpi. Pojď, půjdeme, pohneme se dál.“

„Vpadne nám do zad,“ zavrčel slepý zwerg.

„A co chceš dělat? Čekat tady? Čekat? Čekat v dešti?“

Zwerg mlčel a Floyd náhle ucítil, jak se amulety pod jeho krunýřem pohnuly.

„Je tady,“ sykl. „Je to magická bytost, amulety reagují.“

Vytáhl z batohu nenatažený luk a napjal na něj tětivu. Chytil luk do levičky, prsteníkem k němu přitiskl čtyři šípy. Pátý šíp založil do tětivy.

Čekali.

„Magická bytost,“ řekl Floyd. „Vzpomínáš na toho přerostlého mloka, Thorpi? Byl tak zpackaný, že se vůbec nedokázal pohybovat. A v tomhle je hodně magie. Třeba to bude něco podobného.“

Ork jménem Ogrom-chü zaskřehotal pár úsečných vět.

„Říká, že bytost na něj mluví,“ přeložil zwerg. „Ptala se, zda jsme my zajatci orků, a nebo jestli jsou našimi zajatci orkové.“

„Mluví? Jak na něj může mluvit? Já nic neslyším!“

„Telepaticky.“

„Telepaticky… To je hodně špatné. To znamená, že ho Touraine vybavil umělou inteligencí… To není správné – sloupy se zhroutily, neměl by tu zůstávat!“

Jiný ze skřetů vyskočil a zakřičel k rozmáčenému lesu něco ve smyslu ano, jsme zajatci, zachraň nás! Rozběhl se pryč, ale Floyd ho několika skoky dostihl. Podkopl mu nohy, skřet se svalil do trávy.

„Žádné podrazy!“ zaječel Floyd. „Pamatujte na naši dohodu!“

Shora se ozvalo zapleskání křídel. Z vršků stromů se oddělil stín a klouzavým letem se snesl do rozmáčené trávy. Floyd po něm střelil šíp, stín sebou smýkl a třemi skoky se přenesl do bezpečí lesa. Ačkoliv to trvalo jen okamžik, Floyd rázem pochopil, s kým má tu čest: rysí tělo, ale magií zvětšené do téměř trojnásobných rozměrů, orlí hlava, křídla z labutě.

„Griffit! Je to griffit!“ vykřikl.

„Asi jsem ho minul,“ dodal.

Zwerg se otáčel, sekeru připravenou v pěstích. Špicoval uši, ale přes šustění deště nedokázal zaslechnout žádný zvuk způsobený nestvůrou.

„Třeba bychom s ním mohli vyjednávat,“ nadhodil Floyd. „Vysvětlíme mu, že chceme jenom projít…“

Rozhlédl se a křikl do lesa: „Chceme jen projít!“

Vzápětí ho atakovaly griffitovy nenávistné myšlenky: vy – odporní – zabíječi! Už – nikdy – se – nevrátíte – domů! Brzo – se nažeru – vašich – vnitřností!

Griffit nepoužíval slova, ale vysílal do Floydova mozku obrazy a pocity. Jejich účelem bylo zastrašovat, oslabit pozornost.

Vzápětí zaútočil. Někde v lese se vznesl do výšky a teď se střemhlav vrhl dolů.

„Pozor!“ zaječel zwerg a roztočil sekeru nad hlavou. Floyd se zmohl na nepovedený kotoul přes bok. Dopadl na záda a uviděl útočící stvůru včas. Stačil napnout tětivu a uvolnit ji. Šíp zasvištěl vstříc zrůdě. Byla pět stop nad Floydem, když ji šíp zasáhl do prsou a vychýlil ze směru.

Pokusila se zabrzdit mocným máchnutím křídel, ale setrvačnost ji hodila na bok. Při nárazu na zem cosi zapraštělo.

Ve Floydově srdci vytryskla divoká radost, naděje, že si griffit zlomil křídlo. Ten však okamžitě vyskočil. Popadl nejbližšího skřeta do drápů, máchl křídly a vznesl se. Zamířil k lesu.

Bylo zřejmé, proč skřeta odnáší: zachraňuje ho ze zajetí.

Floyd se postavil na nohy, znovu natáhl tětivu. Ze strany do něj vrazil Ogrom-chü.

Tětiva zadrnčela, šíp však minul.

„Co to děláš!“ zaječel Floyd. „Byl bych ho trefil!“

„Zranil bys Görika,“ zachrochtal skřet.

Vzápětí Floyda zavalila sprška nevybíravých oplzlých výrazů, které k němu vyslal rozzuřený griffit. Floyd si jich pokoušel nevšímat.

Déšť neustával. Telepatické urážky slábly.

„Zasáhl jsem ho,“ řekl Floyd. „Je to horší a horší. Máme proti sobě zraněného griffita.“

„Dejte mi zbraň,“ zaskřehotal Ogrom-chü.

„Cože?“ vypěnil Floyd. „Chceš mu pomoct s naším zabíjením?“

„Já dodržím slib,“ řekl skřet chrochtavým nářečím. Floyd měl smysly tak zbystřené, že mu beze zbytku porozuměl.

„Sliby skřeta,“ odplivl si.

Ork si taky odplivl. Doloudal se k nosítkům a vytáhl z nich jednu tyč. Tyče nosítek byly tvořeny ratišti kopí, ze kterých někdo sejmul železné hlavice.

„Nedá se nic dělat, Thorpi,“ vyzval Floyd zwerga. „Musíš dělat návnadu. Jdi pomalu k lesu, a až na tebe griffit zaútočí, tak ho střelím…“

Zwerg přešlápl, cosi zabrumlal.

„Je mi líto, Thorpi, ale nic lepšího mě nenapadá. Máš nějaký jiný nápad?“

Trpaslík jen pocukl hlavou. Chytil násadu sekery obouruč a vykročil k lesu. Les nemohl minout. Ať se vydal kamkoliv, po padesáti krocích k němu došel.

„Stůj, Thorpi,“ zakřičel na něho Floyd, „dál už nechoď. Obrať se a jdi kolem.“

Sledoval zwerga podél dříku šípu.

Pak jej do mozku udeřila psychická vlna. Na okamžik zakolísal.

Griffit zopakoval svůj předchozí trik. Vznesl se vysoko a zaútočil shora. Zároveň zakřičel – byl to skřek, kterým šelmy zmrazují svou oběť. Floyd vzhlédl, ale nebyl schopný pozvednout luk.

Trpaslík, stojící na okraji paseky, zatočil sekerou a hodil ji.

Ogrom-chü se vrhl k Floydovi. Odrazil ho stranou a nastavil útočící bestii žerď kopí.

Griffit narazil do tyče hrudníkem. Zaskřečel bolestí, protože tupý konec mu sklouzl po žebrech a vmáčkl se do měkkého břicha. V tu chvíli k němu dorotovala zwergova sekera. Na takovouhle vzdálenost by bylo obtížné trefit i pro bojovníka, který má obě oči v pořádku, a Thorpi hodil jen poslepu a popaměti. Štěstí se však ke griffitovi definitivně obrátilo zády: sekera mu přerazila mu křídlo.

O chvilku později mu projel tělem Floydův šíp.

Zraněný griffit se zmítal na zemi, drásal trávu.

Floyd ho obcházel v kruhu a střílel mu do těla šíp za šípem. Když griffitovy pohyby zmalátněly, vytáhl z opasku válečné kladivo a přitočil se k němu.

„Vidíš, blbče, měl jsi nás nechat projít. Mohli jsme se dohodnout,“ řekl. Zahroceným koncem kladiva mu rozrazil lebku.

Trvalo dlouho, než v promočeném lese našli Görika, vyděšeného, ale nezraněného.

*

O den později už nebylo po dešti ani památky. Slunce shlíželo z umyté modré oblohy, z promáčených lesů stoupala oblaka páry. Skupina zvolna postupovala průsmykem: Floyd, čtyři skřeti a slepý zwerg jménem Thorpi.

„Teď opatrně,“ řekl Floyd. „Průsmyk je zavalený balvany. Před časem tady Rônard vyvolal kamennou lavinu. Moc se mu to nepovedlo, dá se tudy projít. Ogrom-chü, jdi vpředu, já povedu Thorpiho.“

„Nepotřebuju,“ zavrčel slepý zwerg. „Radši hlídej skřety.“

Pak přece jen přestal protestovat. Floyd ho chytil za rukáv drátěné košile a jemně ho postrkoval správným směrem.

„Pozor, Thorpi, shýbni hlavu, průchod je tu velice nízký,“ upozorňoval zwerga. „Takovýchhle průsmyků jsou v Zrcadlových horách nejspíš tucty, ale já znám jenom tenhle a pak ještě dva. Před mnoha lety, v zimě a za krutých mrazů, tímhle průsmykem prošel Kairó-chat, Sršeň. Orkové tehdy změnili taktiku. Šli podél úpatí hor a likvidovali jednu hraničářskou samotu za druhou. Žádné drancování, žádné vypalování domů, žádné sloupy kouře, viditelné z daleka. Nic takového. Stopaři pak vypátrali, že orkové postupně každou ze samot obklíčili a pak její obyvatele metodicky pobili. Žádné násilnosti, žádné mučení. Udeřili, zmasakrovali obyvatele. Další noc už oblehli jiné místo. Dostali celkem tři samoty, uloupili zrní a tímhle průsmykem pak odehnali dobytek dřív, než v Rudenrogu i v Chawyně něco vytušili… Ogrom-chü,“ zavolal na skřeta, který teď šel v čele. „Znáš Kairó-chata, Sršně?“

Tázaný otočil lysou hlavu se skalpovou kadeří zavázanou do uzlu a rychle zabrebentil několik vět.

„Co povídáš? Musíš mluvit pomaleji, nerozumím ti,“ upozornil ho Floyd.

„Říká, že byl ještě mládě, když Sršeň podnikl nájezd,“ přeložil zwerg. „Říká, že čtvrtina jejich vesnice té zimy pomřela hlady a on sám měl hladem nafouklé břicho. Jistě by byl umřel, kdyby Sršeň nepřihnal ty krávy.“

„Ano,“ potřásl hlavou Floyd, „byla to zlá zima. Špatná úroda, sníh přišel brzo a zvěř byla rozplašená. I my jsme šetřili jídlem. Hladověli jsme už na konci léta. Rodiče mne na podzim poslali do misie v pevnosti, k mnichům. Proto jsem zůstal naživu. Rodiče i mé dvě sestry zahynuli při Sršňově nájezdu.“

Stoupali po suťovém poli, porostlém mladými břízkami, které tady živořily ve věčném stínu. Stoupání vzalo mladíkovi dech, a tak jen občas a krátkými větami upozorňoval zwerga na úskalí stezky.

V polovině odpoledne dosáhli vrcholu. Floyd shodil batoh na zem, sundal z krku ušmudlaný šátek a otřel si jím čelo. Skřetí nosiči poskládali zavazadla a rozesadili se na kameny.

Ogrom-chü se postavil před Floyda a vychrlil tři úsečné věty.

„Říká, že splnili všechno, co jsi po nich chtěl,“ přetlumočil zwerg. „Doprovodil tě až k tvému domovu. Chce se vrátit zpátky.“

Floyd přikývl. „Já vím. Už té jejich řeči taky dokážu rozumět. Je to tak, Ogrom-chü. Splnili jste dohodu… Teď už to zvládneme sami, nemyslíš, Thorpi? Na téhle straně Zrcadlových hor to pro ně není bezpečné.“

Zwerg mlčel.

„Jistě,“ pokračoval Floyd, „odsud je to do Rudenrogu dva dny cesty. Sejdeme k samotám, měli bychom narazit na srub Jacoba Faylorga. Tam přenocujeme. Ogrom-chü, můžete si vzít všechno, co chcete – pokrývky, nářadí. Já a Thorpi poneseme jen dvě deky, nosítka a hrnec s…“ nedopověděl.

Sáhl do kapsy a vytáhl hrstičku lesklých drahokamů. „To je pro vás, Ogrom-chü. Za pomoc.“

Skřet potřásl lebkou, až se mu skalpová kadeř zatřásla. Ohrnul rty a zachrčel. Chvěl se a přešlapoval. Jeho tři soukmenovci seděli na zkřížených nohách, hlavy vražené mezi rameny, dlouhé ruce sepnuté na zátylcích.

„Nechce ty kamínky,“ řekl Thorpi. „Říká, že jsou k ničemu.“

„Nechce? Jeho věc. Můžete jít,“ mávl Floyd pravicí. „Jste volní. Děkuju vám.“

Ogrom-chü se rozhlédl, olízl pysky dlouhým sinalým jazykem a pak zaštěkal ke svým soukmenovcům. Ti vyskočili na křivé hnáty, s rukama stále sepjatýma v týle, uháněli zpátky průsmykem. Jejich tlapky pleskaly na kamenité suti. Ogrom-chü šel poslední, otočený k Floydovi bokem, jako by chtěl tři drobné orkogobliní křížence bránit.

Floyd mu kývl na pozdrav: „Asi se už nikdy nesetkáme, Ogrom-chü.“

Pak osaměli, on a zwerg.

„Nechali tu všechno vybavení,“ rozhlédl se Floyd. „Pokrývky, kotlík…“

„Myslel jsem si, že je zabiješ,“ řekl zwerg. „A oni to čekali. Byli připraveni zemřít.“

„Proč bych je zabíjel? Pomohli nám. Dal jsem jim přece slovo, že je propustím.“

„Byli z osady, která patří do Sršňova panství. Sršeň vyvraždil tvoji rodinu.“

„Já vím.“

„Gordon by je na tvém místě zabil,“ řekl zwerg tvrdě. „Přes všechny sliby a ujištění.“

„Já nejsem Gordon,“ pokrčil rameny Floyd. „Pojď, Thorpi, vezmeme ta nosítka. Musíme jít. Budeme mít co dělat, abychom byli u Jacoba před soumrakem.“

*

Dlouhý letní soumrak se lámal do noci, les zůstával stále stejný: smrky, břízy, rozložité duby a buky. Šlahouny ostružin, které se ovíjejí kolem nohou jako chapadla nočních běsů. Nikde ani náznak stezičky.

„Už je skoro tma,“ řekl Floyd svému slepému průvodci. „Ještěže mám od Rônarda kočičí oči, jinak bychom museli přespat tady pod stromem.“

„Nebylo by to poprvé,“ zafuněl zwerg.

„Jenže já chci dneska spát mezi čtyřmi stěnami. Ohřát se u krbu, popovídat si, dát si žitné placky Heleny Faylorgové… Necítíš kouř, Thorpi? Mám pocit, že chodíme kolem dokola Jacobova srubu.“

„Necítím nic. Ani kouř, ani pach dobytka. Jen les.“

„Tak nic. Zkusíme to ještě támhle.“

Šli dál, držíce se madel nosítek. Floyd vpředu, Thorpi vzadu, oba s batohy na zádech. Nebe zčernalo jako jedovatá krev oktopodů a vyvstaly na něm první hvězdy.

Pak se les rozevřel do veliké mýtiny, v jejímž středu se matně rýsovaly siluety srubu a hospodářských stavení.

„Jacobova samota!“ vykřikl Floyd. „Je opuštěná!“

Popošli, položili nosítka na zem. Floyd se shýbl a hmatal v nízké vegetaci.

„Žito je zarostlé trávou, Thorpi. Pole letos nikdo nezoral. Žito vyrostlo ze zrní loňské úrody, kterou nesklidili. Tady vyrůstá bříza a támhle dub. Semenáčky už jsou vysoké… Thorpi! Samota je opuštěná už od loňského roku! Co se tady stalo?“

Došli k budovám. Nakoukli do seníku, vyvalil se na ně zápach hniloby, protože střecha se provalila a do uskladněného sena natekla dešťová voda.

Chlév byl prázdný.

Dveře srubu zely dokořán, Floyd vstoupil dovnitř. Sáhl do kapsy pro křesadlo, vykřesal jiskru a zapálil dlouhou smrkovou třísku. Ve slabém plaménku si prohlédl místnost.

„Tomu nevěřím,“ vyhrkl.

„Co se stalo?“ zeptal se slepý zwerg. „Nájezd orků?“

Floyd popošel do místnosti a zapálil svíčku, stojící na polici. „Ne,“ řekl. „Právě že ne… Je tady všechno. Postel s ustlanými přikrývkami. Zrcadlo na stěně. Heleniny hrnce u plotny. Na stole je hrnek sádla a v něm zabodnutý nůž. Jako by odešli před chvílí… Popel v krbu je plný chlupů, udělala si v něm doupě divoká kočka… A tady, jak jsou otevřené dveře, je návěj zetlelého listí a z něho vyrůstají semenáčky bříz.“

„Odešli,“ řekl Thorpi. „Odešli ve spěchu… Snad prchali před orky.“

„Nerozumím tomu… Orkové by tu všechno rozbili a vypálili by stavení… Nerozumím.“

„Dozvíme se to zítra v Rudenrogu. Můžeš zapálit oheň v krbu, Floyde. Vyspíš se v posteli.“

„Ne!“ otřásl se Floyd. „Padá na mne tíseň. Pojď, popojdeme dál do lesa. Přenocujeme někde pod stromem.“

Anotace: 

Rudenrog.

Donedávna ospalá díra, kde dávali medvědi dobrou noc a hlavním obchodním artiklem byly skalpy skřetů. Jenže cosi se mění – v Pohraničí se dávají do pohybu mohutné síly. Umírá Temný mág.

A do tohoto kotle přichází Floyd Bartlett. Dobrodruh a hraničář, naivní ve svém mládí.

Otázkou je, zda si dokáže poradit, nebo ho události kolem něj semelou.

Krvavé pohraničí 
Vladimír Šlechta
Nakladatel: Brokilon
Redakce: Jiří Popiolek
Počet stran: 278
Cena: 248 Kč
Předpokládané datum vydání: 14.11.

Ukázka byla přejata ze stránek nakladatelství Brokilon