INTERVIEW: Rozhovor s Janem Kravčíkem

Honza Kravčík (*1978) 

Pochází z Prahy, ale je hrdý na své slovenské kořeny. Vystudoval chorvatskou filologii, životní zkušenosti sbíral v Budapešti, Záhřebu a pod Olympem. V současnosti opět žije v Praze, je šťastně ženatý a má dvě dcery. Jeho druhou rodinou je však Vukogvazdská družina, společenství hráčů Dračího doupěte, se kterými už od roku 1996 tvoří fantastický svět založený na syntéze baltské, slovanské a ugrofinské mytologie. V roce 2011 založil nakladatelství Gorgona a pustil se do vydávání fantasy. Jeden z autorů Letopisů Vukogvazdské družiny – špinavé fantasy, která se skromně snaží ukázat, že tento žánr lze dělat i bez tradičních klišé a stereotypů. Překládá z polštiny, chorvatštiny a ruštiny.

Můžeš naším čtenářům prozradit, jak ses dostal k žánru a kteří autoři a které knihy na tebe měly největší vliv?

Abych se přiznal, ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Začalo to zřejmě na základní škole Tolkienovým Pánem Prstenů a pokračovalo Sapkowského Zaklínačem a Pratchettovou Zeměplochou. Tyhle tři autory můžu zpětně směle označit za zásadní pro formování osobního fantasy vkusu. Velký význam pak hrálo Dračí doupě, které s tímhle vkusem strašným způsobem kolidovalo. Proto jsem s podobně smýšlejícími spolužáky na gymnáziu zformoval herní skupinu a společně jsme se pokusili o nápravu těch největších nedostatků „dračáku“ ve vlastním světě. Odehraná dobrodružství jsme pak sepisovali – Tolkien nás inspiroval k důkladnému propracování prostředí se všemi jeho etnokulturními a jazykovými náležitostmi, Sapkowski nám ukázal sílu originálních hrdinů a přirozeného dialogu, no a bez Pratchetta by to nikdy nebyla taková legrace. Příběhy jsme od roku 1999 uveřejňovali na internetu pod názvem Letopisy Vukogvazdské družiny. Ohlasy byly takové, že jsme začali vážně uvažovat o knižním vydání.

Co tě přimělo k tomu, abys založil nakladatelství Gorgona?

Bude to asi znít divně, ale nespokojenost s grafickou úpravou tuzemských fantasy knih. Rozdíl mezi vzhledem českých a třeba anglických paperbacků je propastný – počínaje obálkou, přes typografii až po kvalitu papíru. Nejsem žádný konzervativní bibliofil a chápu veškeré ekonomické důvody. Ale deset let jsem se živil grafickým designem a mám za to, že vzhled knihy by měl jít ruku v ruce s jejím obsahem, v nejlepším případě tvořit ladící estetický celek. Za tu dobu, kdy mi v hlavě postupně klíčila myšlenka, jak přetavit amatérské spisky Vukogvazdské družiny do knižní podoby, jsem si udělal poměrně jasnou představu o tom, jak by měl výsledný produkt vypadat. Když jsem ale po několika letech škrtání, přepisování a dopisování držel v ruce životaschopný rukopis, neměl jsem ho kam poslat. Zájemce tu sice byl, ale žádný nakladatel si nenechá mluvit do toho, jak má kniha vypadat. Jenže Letopisy jsou špinavá, nehrdinská fantasy, která musí být oblečena do špinavého, nehrdinského kabátku. Nesmí skončit vysázené bezpatkovým písmem pod nevkusně křiklavou obálkou s bezpohlavním obrázkem z databanky. Brzy mi bylo jasné, že pokud má kniha vyjít v podobě vyjadřující svého ducha, musíme ji vydat sami. Proto jsem přemluvil pár kamarádů, vznikla Gorgona a vyšel první díl Letopisů Vukogvazdské družiny. Jeho úspěch potvrdil, že šlo o krok správným směrem. Možná bys to tedy mohl interpretovat tak, že jsme založili nakladatelství, abychom si vydali vlastní knihu. Jenže naše plány byly rozsáhlejší.

Z informací na webových stránkách Gorgony usuzuji, že se specializuješ především na fantasy. Je v plánu i nějaká sci-fi či horor, anebo hodláš zůstat čistě ve fantasy vodách?

Na fantasy jsme se zaměřili, protože jde o žánr v krizi. Tím nemyslím, že by po ní nebyla poptávka. Naopak, s fantasy se během posledních let roztrhl pytel. Stačí se v autobuse podívat lidem přes rameno do knih a čteček. Většina bude číst o dracích, mečích a trůnech. Ale trh je přesycený a žánr jako takový se vyčerpal. Je plný klišé, stereotypních postav, nefunkčního prostředí, zápletky se opakují, inovace je minimální. Původní české texty mají třeba zajímavý nápad, ale jsou řemeslně špatně zpracované, dobrou zahraniční věc často shazuje příšerný překlad. V tom vidíme naši příležitost a  chceme vydávat fantasy pro fajnšmekry. Koho nudí adolescentní upíři, ale rád by nějakou tu krev nebo násilí, může sáhnout třeba po nepříjemně syrových příbězích polského kata z pera Rafała Dębského. Kdo má dost fantasy odehrávající se v prefabrikovaných kulisách evropského středověku, pro toho je tu orientální prostředí Půlměsíčních království Saladina Ahmeda. Snažíme se zkrátka vyhledávat uznávané zahraniční autory, kteří jsou u nás z nejrůznějších důvodů opomíjeni, případně nabízet prostor autorům domácím. Takže zatím nám primárně jde o fantasy, ale je možné, že časem na sci-fi, horor nebo steampunk dojde také.

Před pár dny vyšel druhý díl Letopisů Vukogvazdské družiny. První díl měl u čtenářů velice pozitivní ohlasy. Na co se mohou těšit v jeho pokračování?

Po pravdě, už se rojí ohlasy i na druhý díl. Jeden nadšený fanoušek si myslí, že je „o sto procent lepší, než díl první, a už ten byl dokonalý“. Co víc si přát, než právě úspěch u čtenářů i kritiky? Vždycky je to obrovské povzbuzení, na druhou stranu na nás doléhá zodpovědnost udržet vysoko nastavenou laťku v průběhu celé série. V prvním díle hrdinové mnohdy drsným způsobem objevovali strasti života dobrodruha, věčného vyvržence stojícího na okraji společnosti. Museli se potýkat nejen s nepřízní osudu, ale často také sami se sebou. Ve druhém díle jsme přitlačili na pilu a hrdinové si misku hořkého utrejchu vypijí až do dna. Nerad bych cokoli prozrazoval, snad jen to, že osud je zavěje do vzdálených končin. Pravda je, že ze začátku jsme hodně zdůrazňovali roli světa a vypiplaných reálií. Že Vukogvazd je jiný, že stojí na skutečných základech evropského středověku, s fungující společenskou hierarchií, náboženstvím, obyčeji, kulturou. Ale o tom to primárně není. Ne, na prvním místě jsou hrdinové, kteří se mnohdy bez vlastního zavinění dostávají do nebezpečných situací, a jejich nápaditost a humor, s jakými je řeší. V podstatě jde pořád o neobyčejné příběhy několika nehrdinsky obyčejných dobrodruhů. A jejich uvěřitelnosti a originalitě pořád hodně pomáhá to, že jejich prazákladem je skutečné hraní Dračího doupěte – v jistém smyslu se popisované události skutečně staly.

Mezi vydanými a připravovanými knihami dominují zahraniční tituly. Dočkáme se i českých autorů? Pokud ano, budou mezi nimi i nějaká nová jména?

Dębski a Ahmed nám pomohli trochu se etablovat na trhu, a i když neustále pátráme po zajímavých zahraničních autorech, přednostně bychom rádi vydávali fantasy českou a v ideálním případě, díky kontaktům se zahraničím, jí pomohli na cestu do světa. Ediční plány z principu nezveřejňujeme, protože se nám je ještě nikdy nepodařilo naplnit, takže jen mezi námi: příští rok chceme mimo jiné vydat nový román Haniny Veselé a debutový povídkový román Zuzany Vašíčkové.

Co vlastně musí splňovat román, aby tě zaujal a řekl sis: Jo, tohle bych rád vydal?

Právě téhle otázky jsem se bál… Trochu totiž souvisí s tím, co už jsem říkal o žánru v krizi. Aby mě rukopis zaujal, musel by především být jiný než devadesát procent dnešní produkce. Jakmile něco uspěje, je to okamžitě a do zblbnutí napodobováno, kopírováno a redukováno ve snaze vytřískat z úspěšného receptu co nejvíc. Je to logické a zákonitosti trhu nelze než respektovat, ale my se chceme pokusit o trochu smysluplnější přístup. Když jsem se po několika letech v cizině, během kterých jsem naši knižní scénu příliš nesledoval, vrátil do Česka a znovu se rozhlédl po místním fantasy rybníčku, byl jsem dost překvapený, jak se změnil. Už to není komunita nadšenců, ale široká skupina konzumentů se všemi klady i zápory, které z toho plynou. Pozitivní snad je, že se tu celkem daří tuzemským autorům. Ale že žebříčky prodejnosti budou trvale okupovat tituly, které jsou si podobné jako vejce vejci, mě trochu zaskočilo. Žánr zaplavila lavina prvoplánové literatury, které se už snad ani nedá říkat úniková – osobně jí z nedostatku lepších výrazů říkám „kompenzační“. Buďto jsou to ony upírské romány, což jsou bez urážky jen převlečené Deníky Bridget Jonesové v náctiletém emokabátku, popřípadě knihy o rádoby drsných superranařích, kteří v dešti kulek cedí mezi zuby připitoměle tvrďácké hlášky. Poprvé to možná bylo fajn, zasmáli jsme se, ale omílání téhož dokola začíná po čase nudit. Chápu, že někomu může připadat naivní hledat literární úroveň v žánru už ze své podstaty nenáročném a odpočinkovém, ale myslím, že je to jen otázka pohledu. Rád bych, byť možná trochu sebevražedně, aby Gorgona vydávala především knihy, které nabízí čtenáři něco víc, než jen podlézavé uspokojování citových či jiných deprivací. Proto nepsané motto Gorgony zní: jen mrtvé ryby plavou s proudem. Chceme být rybami živými, plout si kam se nám zamane, objevovat neznámé zátočiny žánru a pokud nám peřeje trhu neutrhají ploutve a proplujeme úspěšně propustí berního úřadu, mohlo by se nám to podařit.

A jaké jsou tvé plány s Gorgonou do budoucna? Na co se můžeme těšit příští rok?

Gorgona je malé nakladatelství, tvoří ho vlastně tři lidi. Je jasné, že vydávání pár knih ročně nikoho neuživí, proto všichni máme nějaké jiné zaměstnání. Po střetu s realitou knižního trhu jsme museli z původních ambicí poněkud slevit a nadále budeme vydávat nanejvýš tři čtyři tituly ročně. Příští rok by kromě dvou románů už zmíněných českých autorek měla světlo světa spatřit ještě brilantní historická fantasy Obcování se smrtí amerického autora Jesseho Bullingtona a pochopitelně třetí díl Letopisů Vukogvazdské družiny. Rádi bychom českým čtenářům také představili některého z chorvatských autorů, sítě jsme rozhodili i v Pobaltí, ale výlov bude zřejmě až v dalších letech. Jsme smíření s tím, že budeme vydávat málo knih, zato s co nejvyšší přidanou hodnotou – knihy, které budou nejen dobře vypadat, ale hlavně se budou dobře číst.