FILM: Twilight Night

A ne, opravdu jsem večer nezaplnil onanií nad Edwardem.

Vrátil jsem se totiž zpátky do časů, kdy byla televize ještě nápaditá a mělo smysl se na ní dívat. Do časů, kdy se každý večer v deset před obrazovkou usadila celá americká, stereotypní, spořádaná rodinka. Otec bankéř s příslibem brzkého povýšení. Matka v domácnosti úzkostlivě pečující o své dvě děti. Moje malá sestra Jean ve své nevinné mysli dávno sní a já jsem zapnul Twilight Zone.

Televizní antologie čítající rozkvět mixu žánrů dramatu, fantasy, sci-fi, psychologického thrilleru a hororu běžela na černobílých přijímačích 5 let a během původních 156 epizod představila celou generaci herců, scénáristů, témat i filmařských postupů do nového světa druhé poloviny 20. století. Dystopického, alegorického nebo moralizujícího, ale teď obecněji:

Co stojí za zrozením filmového sci-fi? Tak především válka. Nejdřív světová a pak studená.

Velice zjednodušený společensko-politický vhled do 50. let USA by vám ukázal absolutní konvenčnost, provinčnost a odzbrojující sílu maloměšťácké cenzury ve všech komunikačních kanálech od médií až po umění.

Přerozdělení území v Evropě a následné plné otevření obchodních mezikontinentálních tras přineslo konjukturu v dějinách nepoznanou a s ní komplementárně spojený konformismus. Prostě uklizeno víme. Televize pak jako tehdejší nejmodernější, veřejnosti dostupný přijímač našla cestu k masám. Jenže pod povrchem. Pod povrchem ležela obrovská frustrace z válečných útrap, která se musela filtrovat. Vzhledem k tomu, že druhá světová dala, kromě více jak 60 miliónů mrtvých, holocaustu a půl století totality v Evropě, Američanům atomovou bombu, dá se považovat za úspěšnou. Rozvoj techniky díky Projektu Manhattan začal nezadržitelně bujet. Opravdové orgie přišli až s letem na Měsíc, kdy Kennedyho populistické sliby stvořily samy o sobě odvětví mikroelektroniky a umožnily mi dnes napsat tento článek, nicméně pro nás humanisty se ten skutečně zajímavý dopad odehrával v kultuře. Alternativní scénáře, kterých technologicky vyspělá společnost mohla dosáhnout, se přesunuly do hlav Charlese Beaumonta (tvůrce jedněch z nejlepších dílů), Raye Bradburyho (bibliofil, co napsal 451 stupňů Fahrenheita), Richarda Mathesona (inspiroval Kinga i Romera), a především, především dámy a pánové, Roda Serlinga, který se stal producentem, tváří, tvůrcem i hlavním přispěvatelem celé série. Tento muž chtěl realizovat svůj plán na organizaci večerních seancí mystérií v Twilight Zone s takovou neústupností, že psal i v zákopech. 

Milovník pulpu se v dětství velice rád poslouchal. Koluje historka, že při cestě autem z Binghamtonu do Syracusy se Serlingova rodina malého synáčka pokoušela ignorovat a sledovala, jak bude reagovat. Údajně celých 150 minut jízdy mluvil bez jediné pauzy mezi větami. Když se pak ve čtyřicátém třetím prokecal k dokončení studia na Binghamton Central High School, rozhodl se dát prozatím přednost armádě před vysokou a narukoval. Po základním výcviku v Camp Toccoa, Georgia, kde se ventiloval v boxu, převelili valnou část zelenáčů do Pacifiku. Byl mezi nimi a po bojích od Filipín po Japonsko si odvezl dvě vážnější zranění, Purpurové srdce, Bronzovou hvězdu a vzpomínky na zařazení do 511. demoliční čety s příznačnou přezdívkou "Death Squad.“ Při pobytu v Indonésii napsal spoustu povídek a dál se alespoň minimálně snažil angažovat v politice a veřejném dění. Po návratu si nakonec dopřál všech moderních vymožeností, jaké mu tehdejší západní civilizace mohla nabídnout. Vzdělání, rodiny, rádia a v neposlední řadě televize.

Twilight Zone poprvé uchvátila svým mysteriózním refrénem diváky v noci 2. října 1959. No, spíš kritiky, protože frekvence natěšených identit přilepených k obrazovce byla zpočátku vážně nízká. Jak ale říkám: recenzenti dosáhli nirvány a noviny se mohli utisknout v předhánění na lepší hodnocení. Od třetí epizody první série tak v české mutaci Pásmo soumraku začalo stoupat a Serling si za ní na konci odnesl naprosto bezprecedentní čtvrtou Emmy. Při tvorbě nepřímo vycházel z podobného počinu na začátku dekády jménem Tales of Tomorrow [1951-1953], koncentrující kolem sebe především komunitu členů Science Fiction League of America, což znamená Clarke, Asimov a Heinlein. A to znamená dost. Organizátoři těchto fantasktních televizních cyklů pak nacházeli své kořeny u rádiových přenosů typu Dimension X [1950-1951], které zase těží z dob rozhlasové hry Orsona Wellese Válka světů a ještě dál až do prehistorických počátků mluveného slova a vzniku lidské fantazie.

Jedním z důležitých faktů, které rozhodně nesmím opomenout je hudba, přičemž největším bořitelem němé éry byl pán jménem Bernard Herrmann. Jako jsou nerozluční Danny Elfman a Tim Burton, John Williams a Steven Spielberg tak i Hermann měl parťáky. Nejdřív Wellese, kde oba razili cestu novému druhu filmu a pak mistra řemesla Hitchcocka, s nímž dělal na jeho nejslavnějších psychothrillerech Vertigo, Psycho a Na sever severozápadní linkou. A mimo jiné vytvořil i znělku pro Twilight Zone. (A víte co ještě?)

V inspirativních Tales of Tomorow mimochodem začínaly nebo dosluhovaly některé hvězdy našeho oblíbeného filmového světa jako velice mladičký Paul Newman nebo naopak velice stařičký Boris Karloff. Tato tradice se přirozeně projevovala i v jeho soumračném nástupci, kde narazíte na Roberta (miluju vůni napalmu, takhle po ránu) Duvalla, Roberta (není třeba představovat) Redforda, Burta (dnešní generaci známý maximálně tak z Jednoho a půl policajta) Reynoldse, Williama (latentní skrývaní homosexuality ke Spockovi) Shatnera nebo pětiletého rejžu Rona (technicky brilantní a skvělé zahrané Apollo 13) Howarda.

A teď už k těm nejlepším dílům první řady:

Where Is Everybody?

První z prvních. Pilot. Užijte si Serlingovo intro, kdy vyslovovaní p a b ještě nikdy neznělo tak dobře. A pak se bojte. V dnešních časech absolutní Abramsovi (Lost, Alias) překombinovanosti působí WTF atmosféra příjemně lineárně. Navíc je tady skvěle podána gradace a pár vizuálních hříček tehdy (a bohužel dokonce i dnes) rozhodně nejsou standardem. I herectví je slušné a v mnoha scénách se hlavní představitel vyhýbá dobové teatrálnosti. Twist je pak trochu násilná implantace vědeckotechnického zázemí. Víc by se mi líbila nějaká metafyzická nebo hororová odezva, nicméně nadnesení aktuálního fenoménu (cestování do vesmíru) funguje.

Escape Clause

Vynikající David Wayne bez duše.

And When the Sky Was Open.

Takhle neuroticky hrají v Twilight všichni, nicméně tady je to podáno s až morbidně legrační zoufalostí.

The Four of Us Are Dying

Noir po staru, kdy ještě běloši byli cool. Swing jako soundtrack a námět s ohromným potenciálem. Plus skvělá režie a tradičně autentické Serlingovi dialogy.

The Hitch-Hiker

Božská Inger. Áno, je pěkná, ale umí taky hrát a navíc má ten díl skvělý konec. A ještě k tomu je pěkná.

Tak. Bohužel musím přiznat, že poslední díly první série už jsou snad možná až příliš na hraně, aby mne nějak kvalitativně zaujaly. Zápletky jsou stále odlehčenější, prostší a postrádají kontakt s realistickými postavami těžící hlavně z jednoho repetitivního schématu oné ironie osudu. Navíc se jich spousta odehrává ve stejných kulisách jen snímaných z jiného úhlu a perspektivy. Tato praktika není však neobvyklá a kdyby dnešní produkce neměla klíčování zeleného pozadí, zřejmě by na tom jakýkoli snímek s rozpočtem pod 70 miliónů dolarů byl obdobně. Nicméně díky tomu, že Pásmo Soumraku zapínám zásadně po soumraku a jedu ho maratóně, trochu to bije do očí. (Rudých od nočních maratónů před bednou).  

Your next stop, the Twilight Zone second series!