RECENZE: Jiřina Vorlová (ed.), Mlok 2012

Povídkové sbírky ze soutěží jsou zajímavý literární úkaz. Je to totiž syrový text. Jako si milovník masa pochutná na tataráku, milovník literatury si smlsne na sborníku ze soutěže. „Normální“ povídky jsou totiž často ještě zdlouhavě dopékány – redaktor má vždycky nějaké připomínky, je to konečně jeho práce, nakladatel může trvat na odstranění pasáží, které mu přijdou subjektivně slabší a povídka může projít před svou publikací i několika kolečky touhle troubou, která ji změní třeba i k nepoznání. Mnohdy je to k lepšímu.

Na druhou stranu, v případě soutěže je autor sám sobě redaktorem a povídka (kromě většinou nutné korektury) vypadá přesně tak, jak ji autor zamýšlel a jak ji porotci vybrali. Může to, pravda, být ke škodě, ale přinejmenším je to jiné. Jinak to chutná, není to prefabrikát z konzervy.

Cena Karla Čapka je nejdéle existující československou literární soutěží v žánru science fiction a mnozí se shodují, že také nejkvalitnější. Má-li se v nějaké povídkové soutěží urodit co zajímavého, je to v první řadě zde.

Jako obvykle je reprezentativní sborník posledního ročníku soutěže členěn podle soutěžních kategorií. Předesílám, že jsem záměrně před psaním recenze nesledoval výsledky soutěže, aby mě neovlivnily.

První jsou Mikropovídky, krátké texty, od kterých se čeká hlavně vtip a orginalita. Tahle kritéria naplnil například Petr Plaček se svou „pařanskou“ povídkou Gameover (opravdu psáno dohromady). Aspoň vím, kam to moje hraní vede. Lehký, humorný předkrm před trochu výživnější stravou.

Mark E. Pocha ve své mikropovídce Zlodej spomienok představuje epizodu ze života duševního upíra. A zrůda přijde na to, že někteří lidé jsou vlastně také svého druhu zrůdy a že na jejich plodech si nepochutná. Trochu rozmáchlejší, než bych od mikropovídky čekal, ale určitě pěkná.

Poslední mikro je hořká satira, Muž ve vzduchoprázdnu od Romana Splítka. Přestože tématicky mi nesedla, nejsem takový pesimista, musím jí přiznat literární kvalitu. A pěkně břitkou pointu, ta teda sedla!

Další soutěžní kategorie je krátká povídka. Tady už mají autoři prostor pro více postav a trochu je čtenáři přiblížit. Cestopis od Ivony Březinové nepopisuje, jak by se mohlo zdát, cestu do dalekých končin. Ve světě obří dopravní zácpy stačí ujít několik kilometrů a jste dál, než kdy byl kdokoli, koho znáte. Tahle satira mi sedla o dost víc a každý, kdo kdy popojížděl po dálnici tempem hlemýždě, mi jistě dá za pravdu. Podle mého gusta asi nejlépe napsaný text v knize - spisovatelka, která už se prosadila i mimo žánr, s tímhle nemůže mít problém.

Obětiny od Edity Dufkové vrátí čtenáře k trochu syrovější stravě. Jestli Cestopis byl technicky nejvyspějejší text, Edita představila nejsilnější příběh. Příběh jako řemen, řekl bych. Drsný a originální. Co obětuje matka za život dítěte, ptá se autorka. Všechno? Jaká je cena života?

Hlubiny od Evy Jeníčkové jsou pak klasickou science fiction – cizí planeta, podivná forma inteligentního života a pár vyslanců naší civilizace dělá každý den rozhodnutí, jaká mohou být pro lidstvo budoucnosti klíčová. A jsou to přece jen lidé. Tahle povídka se bude líbit příznivcům Stanisł  awa Lema a podobných velikánů. Takže se logicky líbila i mně.

Ještě na Parconu jsem gratuloval Vláďovi Němcovi k umístění povídky Grand Prix. Ještě jsem nevěděl, k čemu gratuluji, teď už to vím. Není to první povídka o závodech kosmických lodí, kterou jsem četl (povídka mi připomněla slavnou Sail 25 od Jacka Vanceho), ale Vláďa se nezapletl do technických detailů a napsal opravdové lidské drama, při kterém přímo cítíte zrychlený tep posádky závodní rakety. A opět musím ocenit i pointu.

Poslední krátkou finálovou prací je Ruské kolo od Jany Rečkové. Melancholický příběh z žánru magického realismu není zrovna moje gusto, ale umístil se jistě zaslouženě. Hádám, že citlivější povahy rozpláče, já jsem bohužel děsný cynik. Jestli se vám líbí například práce Neila Gaimana, tohle bude nejspíš váš favorit.

Dlouhé povídky také uvedu v pořadí, v jakém jsou v knize. Kabinet kuriozit od Laury Bastové mi zpočátku trochu připomněl Strugackých Piknik u cesty. Pokud by tedy „zóna“ byla umístěna přímo v Praze. Až postupně jsem se rozkoukal a přišel na to, že s tím se autorka nespokojila a zašla ještě mnohem dál. Pražská zóna je samozřejmě zcela jiná. Ale i v ní potřebujete do nebezpečnějších částí průvodce – a někdy si ho nemůžete vybrat.

Karel Doležal v povídce Poslední labyrint kulinářsky smíchal prvky fantasy a science fiction do pěkně svižné akční povídky. Tempo svádí k rychlému zhltnutí, ale doporučuji poválet na jazyku a vychutnat. Není to jen tajný superagent v bojové misi, je to i přehlídka zajímavých nápadů a sem tam zajímavá myšlenka.

Projekt Hasara od Dany Ruskové je takový protipól experimentu, který jí vyšel v Kočasu. Trochu by připomněl už zmíněné Hlubiny, ale tentokrát to není planeta oceánů, ale planeta pouští. A nebo ne tak docela? Velmi střízlivá sci-fi, psaná jistou a zkušenou rukou.

Posedlost od Jany Vaňkové je pro změnu fantasy, zasazená do velmi realisticky podané Anglie šestnáctého století. Také vás při čtení Harry Pottera napadlo, jak se malí čarodějové a čarodějky prali se světem před založením Bradavické školy? Navíc pokud se narodily do mudlovské rodiny? Ne lehko. Povídka inspiraci světem HP nepřiznává, ale já ji tam tak trochu cítil. Pokud neprávem, tak se omlouvám.

Poslední dlouhou povídkou je Psí počasí od Jaroslava Zelenky. Tentokrát jde o čistý postkatastrofický žánr. Autor ukazuje, že i v tomhle odvětví je možné si zachovat slušnou dávku originality (nejbližší podobné asi Simakovo Město a možná Planeta opic), a ji doplnit sbírkou životných postav, mezi kterými to jiskří a hučí napětím.

Mloka tradičně uzavírá vítězná novela. S tou jedinou jsem měl problém – to byl právě ten kousek, kterému by prospěla kvalifikovaná zpětná vazba zkušeného editora, prostě nějaké to pečení. Petra Slováková je sopka kalibru Járy Cimrmana a z pomyslného tvůrčího kráteru vychrlila kromě drahokamů i nějakou tu hlušinu. V jádru je to skvělá povídka, ale bohužel spí jako zakletá princezna v zámku zarostlém téměř neprostupnou novelou Cvrček v krabičce. Ale i tak jsem spokojený, prostě skoro jako kdyby China Miéville začal psát kyberpunk a někdo mnohem chytřejší mu u toho radil. Třeba Philip Kindred Dick. Jenže tyhle úžasnosti je tam třeba hledat, prokousat se přes nepřehledné odstavce odboček a popisů okamžitých nápadů, které by bylo lépe nechat na později.

Závěrem jen trochu zaplesám nad tím, jak byl Mlok letos pestrý a vyvážený. I pokud nejste autor zkoumající svou rostoucí konkurenci, doporučuji sbírku vaší pozornosti.

Mlok: Sbírka vítězných prací ceny Karla Čapka za rok 2012
Vorlová, Jiřina (ed.)
Nakladatel: Cena Karla Čapka, Nová vlna
Obálka: Deana Whitemore
Redakce: František Veselý, Katarína Smiešková, Miroslav Dvořák
Rok vydání: 2012
Počet stran: 380
Rozměr: 110 x 180
Provedení­: paperback
Cena: 222 Kč

Nová sbírka české sci-fi a fantasy prozrazuje, že známe vítězné autory a jejich práce. Už tradičně: tři mikropovídky, pět krátkých povídek, pět povídek a jedna novela...
Co budeme číst? Gamesák a ďábel, blokované vzpomínky, oběti ve jménu kosmonautiky, život v dálniční koloně, obětování dítěte, dobro v hlubině planety, veterán, dívka a kosmické závody, tajemství pouťové atrakce. V Praze s andělem (udržujme apokalypsu), víly ve službách teroristů, ekologie na hraně katastrofy, exorcismus, zabijácký virus a nová naděje, návrat k člověčenství...
...to všechno a ještě mnohem víc na vás čeká v téhle knize, v podání autorů, kteří už jsou, nebo se možná brzy stanou, legendami.