ÚVAHA: George Orwell a můj rok 1984

Teprve nedávno jsem se dostala k přečtení tohoto veleprofláknutého, veleklasického veledíla a vele na mě zapůsobilo. Přišlo mi nepatřičné psát klasickou recenzi, neboť bych nosila dříví do lesa a já hrozně nerada dělám zbytečnosti. Na druhou stranu jsem ovšem nedokázala odolat nutkání, se k právě zhltnutému příběhu nějak vyjádřit:

George Orwell a můj rok 1984

Tehdy mi bylo jedenáct a chodila jsem do šesté třídy základní školy. Ač mě nikdo nenutil, a konečné rozhodnutí bylo jen na mně, vstoupila jsem ve druhé třídě do přípravné organizace pro pionýry, která se jmenovala Jiskry. Slib jisker jsem skládala dodatečně, protože jsem si to rozmyslela v době, kdy už všichni ostatní v Jiskrách dávno byli, a slib měli tudíž složený.

Slibuji dnes přede všemi
jako jiskra jasná.
Chci žít pro svou krásnou zemi,
aby byla šťastná.“

Možná díky tomu, že jsem slib skládala úplně sama před nastoupeným oddílem, si ho budu pamatovat do nejdelší smrti a přeříkám ho na požádání klidně i o půlnoci.

Hned potom se rozjela moje zářná kariéra vysoké pionýrské funkcionářky a nenašli byste zapálenější jiskřičku, než jsem byla já. Pravděpodobně bych v té době byla schopná podpálit i zatopený les na přehradě…

Na den, kdy jsme skládali pionýrský slib a poprvé nám starší soukmenovci uvázali červené šátky (správně s jedním cípem delším a druhým kratším, tak aby tvořily symbolickou jedničku), jsem se těšila víc než na Vánoce a světle modrou pionýrskou košili s tmavě modrou sukýnkou, páskem, na němž bylo vyraženo heslo „vždy připraven“, a bílými podkolenkami jsem si před zrcadlem zkoušela nejmíň stokrát. Správný uzel na šátku jsem uměla uvázat už druhý den a všechny na potkání s tím příšerně otravovala.

V již zmiňované šesté třídě jsem byla předsedkyní třídního oddílu, členkou školního aktivu s funkcí novinářky a členkou okresního výboru pionýrské organizace při Domě dětí a mládeže. Žádná překážka nebyla dost velká, aby se nedala překonat, a žádné školení nebo soustředění dost dlouhé, aby se nedalo absolvovat. V září jsem odjela do Seče u Chrudimi, kde tehdy fungovalo obří středisko na vymývání dětských mozků, pardon, co to plácám (to ta propaganda), na vzdělávání nadějných dětí a budoucích platných a aktivních členů Komunistické strany Československa. Tři měsíce jsem dopoledne chodila s nespočtem dalších dětí z celé republiky do školy a odpoledne střídala hraní vzdělávacích her a náročná školení o pionýrské organizaci, jejím fungování, správných principech soudružství, jejich uvádění do praxe a bla, bla, bla. Rodiče jsem viděla za celou tu dobu jen jednou, když směli po měsíci a půl přijet na půldenní návštěvu.  Dva měsíce před odjezdem do Seče jsem dostala vytoužené štěně, ale i to muselo zatím vyrůstat doma beze mě, strana si žádala celé pionýry a pionýrky a ani tato oběť mi nepřišla zatěžko, protože se mi dostalo vyznamenání v naší škole do té doby nevídaného.

Povzbuzena přesně cíleným a dávkovaným psychologickým dopingem jsem svoji budoucnost viděla zcela jasně jen v zářivě rudé, nejdříve v SSM (Socialistický svaz mládeže) a později v KSČ.

Poslední z roků osmdesátých ale pořádně promíchal barvičky na paletě a mnoho naplánovaných a pečlivě budovaných kariér zmizelo díky němu v nenávratnu.

Dodnes mě trápí otázky, KDY by se ze mě stal Winston Smith? Za jakých okolností bych začala vnímat, že něco je jinak, nesprávně? Kde poprvé by se objevily trhliny v té virtuální komunistické realitě? A stalo by se to vůbec někdy? Ta poslední mě děsí nejvíc.

Tyhle odpovědi nikdy nedostanu. Bylo mi šestnáct a chodila jsem na gympl, když vysokoškoláci skandovali na Národní třídě „Máme holé ruce.“ a přišlo mi to všechno jako děsná bžunda. Aniž jsem chápala jakékoliv souvislosti, přišla jsem domů s trikolórou na klopě a tátu málem trefil šlak. Držel mě v předsíni za límec a křičel mi ze vzdálenosti dvou centimetrů do obličeje: „Ty jsi se úplně zbláznila, káčo pitomá! Víš vůbec, co děláš? Víš vůbec, co to má za význam? Víš hovno! A až se to otočí, tak si pro tebe přijdou a zkazíš si celej život! Do prdele!“

V životě jsem nebyla vyjevenější, táta nikdy sprostě nemluvil, a ač horník a kovanej komunista z idealistického přesvědčení (což mu mimochodem vlastně zůstalo do dneška a vážím si ho za to možná víc než některých jiných), choval se a vystupoval jako aristokrat. On věděl - já ne. U nás doma se nikdy nemluvilo o padesátých letech, o roce 68 a podobných nesmyslech. Bylo potřeba žít  každodenní život, a ne se babrat v minulosti. Prototyp ideální rodiny: táta, syn rolníka ze Slovače, a máma, dcera posluhovačky a dělníka. Nikdy nám nikdo nic neznárodnil, odnikud nás nevyhodili a nikam nevystěhovali. Systém nám přinášel jen samé výhody…

Nejmrazivější na tom je, že při čtení Orwella a jeho popisu Velkého bratra se mi automaticky vybavoval obrázek J. V. Stalina a napadaly mě zvláštní fabulace. Nakolik měl Orwell možnosti nahlédnout pod pokličku matičce Rusi, pardon Sovětskému svazu, a použít jen trochu víc ad absurdum dotaženou realitu tehdejší socialistické industrializace a kolektivizace Ruska ve svém příběhu? Nebo to snad bylo obráceně a nějakým záhadným řízením osudu se kniha dostala do rukou největšího z Rusů? Živě si Stalina představuji, jak sedí ve svém oblíbeném křesle, bafá z dýmky a s obrovským zaujetím čte o Oceánii a její střídavé válce s Eurasií a Eastasií. Ta kniha mu nedá spát, pořád se k ní vrací a nenápadně začíná uvádět do praxe některé převratné myšlenky, které na svých soudruzích a soudružkách ještě nevyzkoušel. A hle, ono to funguje! Než však stačí realizovat všechny svoje vize, inspirované systémem rozdělení obyvatelstva na Vnitřní stranu, Vnější stranu a Proléty, umírá. Bohužel pro něj, bohudík pro všechny ostatní.

Zbývá mi podobná naděje jako Winstonovi, když říkal svým trýznitelům: “Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“

Také věřím v nezlomnost a nezkrotnost lidského ducha a v individualismus naší rasy. Současně ale věřím v lidskou malichernost, hrdopyšství a sobeckost. Všechny tyhle vlastnosti společně nikdy nedovolí, aby zvítězila Strana nad člověkem a prosadila si svoje principy a mechanismy na úkor člověčenství. Máme v genech se škorpit, závidět, bažit po moci a po vlastním prospěchu… naštěstí. Nikdy nebudeme umět asimilovat jiné rasy jako Borgové, tudíž nemůžeme být nikdy asimilováni cizí entitou zvanou Strana, ať už bude mít jakoukoli barvu.

P.S. Přemýšleli jste, zdali je počáteční příběh o malém uvědomělém děvčátku pravdivý, nebo vám připadá tak přitažený za vlasy, že to musí být nesmysl, holý jako čerstvě vylíhnuté ptáče? Je to fabulace, nebo jen převyprávěná skutečnost a trocha orwellovštiny v praxi…