UKÁZKA: Garth Nix, Lady Pátková (Klíče od Království 5)

Anotace:

Pátá kniha série Klíče od Království.
Pro Artura Penhaligona už trvá tenhle týden pěkně dlouho a naneštěstí pro něj ještě zdaleka nekončí. Krátce po porážce sira Čtvrtka dostane vzkaz od lady Pátkové, vládkyně Středního Domu. Vypadá to, že opustila své panství a je připravena je společně s Klíčem a Vůlí předat někomu jinému. Artur však není jediný, kdo si na to všechno brousí zuby, a tak se chystá velký souboj.
Lístka má mezitím své vlastní problémy. Dostala se do spárů lady Pátkové a nyní musí uprchnout a najít cestu zpátky k Arturovi, dřív než bude pozdě...

Ukázka:

Lístka se s trhnutím probudila a posadila se na posteli. Na okamžik nevěděla, co se děje, protože ta postel nebyla její. Na stěně u nohou postele nevisel plakát s její oblíbenou kapelou, protože tam žádná zeď nebyla. Nebyl tu ani noční stolek a na opačné straně lůžka na ni neblikaly červené oči hodin s troly, přes metr vysokého přístroje, který před několika lety sestrojila společně s bratrem Edem pro jeden projekt do školy.

Neměla na sobě ani své obvyklé pyžamo: tričko s obrázkem kapely a teplákové kalhoty. Místo toho byla oblečená ve světle modré noční košili z měkkého flanelu, která jí sahala až ke kotníkům, tedy v něčem, co by si na sebe sama nikdy nevzala.

Pokoj, v němž se nacházela, byl mnohem větší než její ložnice a bylo v něm ještě osm dalších postelí. V těch bližších určitě spali lidé, protože Lístka viděla vršky hlav a obrysy jejich těl pod pokrývkami. Ostatní postele byly zřejmě také obsazené.

Vypadalo to jako nemocnice...

Lístka se naráz probrala z ospalosti. Pokusila se vyskočit z postele, ale nohy ji neposlechly a dopadlo to spíš tak, že se sesunula na podlahu. Chňapla po přikrývce, postavila se zpříma a opřela se o matraci; přitom se pokoušela přijít na to, co se děje.

Pomalu se jí to všechno začalo vracet. Velice pomalu – jako by se jí nedávno poškodila paměť a mozek měl problémy poskládat všechny kousky správně dohromady.

Lístka si vzpomínala, že navštívila svého kamaráda Arthura ve Východní nemocnici. Ten jí pověděl o Domě, který je epicentrem vesmíru, a o tom, jak právě jeho, Artura, vybrali, aby se stal Právoplatným dědicem Architektky – ne proto, že by se kvůli tomu narodil nebo snad z nějakého vznešeného důvodu, ale prostě proto, že byl ve správný čas na správném místě (nebo v nesprávný čas na nesprávném místě, záleží na tom, jak se na to díváte). Vypadalo to, že Architektka je stvořitelkou všeho. Stvořila nejen Dům, ale i celý vesmír, který ležel za ním, včetně Země.

O tom všem Artur Lístce vyprávěl, a také o panu Pondělí a Úděsném Úterý, dvou Správcích, kteří Architektku v době její nepřítomnosti zradili a odmítli vykonat její Vůli. Ale ještě než to Artur dopověděl, vynořila se z ničeho nic obří vlna a smetla je do moře, které ještě ke všemu ani nebylo na Zemi. Artura odnesla vlna dál  na širé moře, ale Lístku zachránila loď s názvem Létající kudlanka...

„Kudlanka,“ zašeptala Lístka. I šepot ale zněl v tom tichém pokoji jako hluk. Lidé spící v ostatních postelích nevydávali vůbec žádné zvuky. Dokonce ani nezachrápali. Lístku najednou napadlo, že možná vůbec nespí, ale že jsou mrtví. Upřeně se zadívala na nejbližší postel a pátrala po známkách života. Viděla ze spáče jen vrcholek hlavy, chomáček vlasů – nebylo to dost ani na to, aby dokázala určit, jestli je to muž nebo žena. Ale po několika vteřinách si oddychla: pokrývka se nepatrně zdvíhala a klesala. Ať to byl muž nebo žena, ten, kdo tam spal, velice pomalu dýchal.

„Plula jsem na Kudlance,“ zašeptala si Lístka pro sebe. Všechno se jí začalo pomalu vybavovat. Šest týdnů se plavila po Hraničním moři, které se nacházelo v Domě. Stala se členkou posádky... potom zaútočili piráti. Jejího kamaráda Alberta zabili...

Lístka zavřela oči. Nechtěla téhle vzpomínce dovolit, aby se jí vrátila zpátky do paměti.  Ale aspoň pomohla Arturovi piráty porazit a hlavu jejich velitele Málochura skopla do jezera s bahnem prosyceným Ničím. Potom se vrátili do Středečního přístavu a výtahem odjeli ke...

„Vstupním dveřím,“ řekla Lístka. „Na Prahový kopec. Zástupce dozorce...“

Lístka s Arturem se pokusili dostat zpátky domů Vstupními dveřmi v Nižším Domě, ale narazili na problém. Zástupce dozorce  Artura dveřmi nepustil. Později se na setkání s dámou První dozvěděli, že Obnažený chlapec je na Zemi a vzal na sebe Arturovu podobu, takže mu zabránil vrátit se domů. Lístce v tom však nebránilo nic. Chtěla se vrátit domů, po tom všem, co se stalo, ale nebylo to jen tak.

„Dobrovolně jsem se nabídla, že zbavím Zemi Obnaženého chlapce,“ zamumlala Lístka v úžasu sama nad sebou, „Muselo mi přeskočit.“

Ale opravdu se jí navzdory všem překážkám povedlo najít zdroj Chlapcovy síly a opravduzvládla jeho předání Suzy Tyrkysově Modré. Přitom se ale nakazila plísní, která by Obnaženému chlapci dovolila ovládnout každou její myšlenku i čin.

Vzpomínky se vynořovaly jedna po druhé a spojovaly se dohromady. Lístka soustředěním vraštila čelo a snažila se přijít na to, co se asi muselo přihodit.  Suzy očividně Arturovi předala tu začarovanou kapsu, s jejíž pomocí byl Obnažený chlapec stvořen,  a Artur nebezpečného Nicníka zahubil. Kdyby se jedno z toho nestalo, Lístka by teď nebyla při vědomí. Byla by duševně mrtvou loutkou v rukou Obnaženého chlapce.

Jenže Lístka  nijak zvlášť výrazný pocit vítězství neměla, protože si nakonec vzpomněla, že to není poprvé, co po napadení houbou ovládající mysl přišla k vědomí.

„Byla jsem přece v polní nemocnici... v takové provizorní,“ řekla. Když mluvila sama pro sebe nahlas, pomáhalo jí to vybavit si všechny detaily. „Zvracela jsem špinavou sedlinu, která po té plísni zůstala...“

Lístka zaúpěla a přitiskla si klouby prstů ke spánkům, protože si vzpomněla ještě na něco jiného. Zdravotní sestra jí přece říkala, že byla v komatu celý týden. Od čtvrtka odpoledne do pátečního rána.

Ale jak je to dlouho? Lámala si hlavu. Musela jsem znovu upadnout do bezvědomí, nebo...

Lístka si přestala třít spánky a udeřila hlavou do matrace. Pak se vzepřela na loktech a znovu udeřila hlavou. Byl to zlozvyk, ale nemohla si pomoci. Když se jí nedařilo, vždycky se – něčím měkkým – tloukla do hlavy.

Poslední věc, na kterou si vzpomněla, byla sestra ukazující na lékařku, která se k nim blížila. A pak zazněla ta hrozná slova:

„Doktorka Pátková, představ si to! Na oddělení jí říkáme lady Pátková...“

Lístka si matně vybavila, jak ji zaplavil strašlivý strach, když k ní přistoupila neuvěřitelně krásná žena s celou armádou svých lidí... ale dál už si nepamatovala nic.

Doktorka Pátková – která nepochybně přišla z Domu a byla opravdu Správkyní jménem lady Pátková – jí musela něco provést.

Možná jsem ztratila ještě víc času, pomyslela si Lístka. Mohlo se stát cokoli. Arturovi. Mým rodičům. Edovi. Cokoli.

Lístku vylekal zvuk, který se ozval z druhého konce pokoje. Na okamžik ztuhla, skrčila se za postel a pak přelezla k jejímu konci, aby se porozhlédla po místnosti. Někdo otevíral dvojkřídlé létací dveře na konci pokoje. Nejdřív něco proklouzlo škvírou mezi oběma křídly.  Lístce chvilku trvalo, než rozeznala, že je to kbelík, který někdo tlačí před sebou mopem. Hned potom prošla dveřmi i osoba, jež kbelík sunula před sebou, a zavřela za sebou dveře zkušeným kopnutím paty.

Vypadala velice obyčejně a lidsky: žena ve středních letech s očima upřenýma k zemi a vlasy prakticky svázanými  dozadu, oblečená v zeleném plášti a zelených kalhotách. Na nohou měla bílé galoše. Lístku to uklidnilo. Kdyby byla ta žena dva metry vysoká a nápadně hezká, byla by to pravděpodobně Starousedlice a to by znamenalo, že je Lístka zpátky v Domě.

Když uklízečka prošla dveřmi, na okamžik se zastavila a namočila mop do kbelíku. Potom začala vytírat podlahu směrem od dveří do místnosti v pásu širokém asi dva metry. Nevypadala nijak zvlášť pozorně, ale přesto nebylo možné, aby si za chvíli nevšimla prázdné postele. Lístka se rozhlížela kolem sebe po nějakém předmětu, který by se dal použít jako zbraň. Zároveň zkoušela odhadnout, jestli ji nohy unesou, když se znovu pokusí vstát. Cítila se neuvěřitelně zesláblá, což byl důsledek toho, že proležela takovou dobu v posteli, ale strach jí dodával sílu. Na tělech ležících na tomhle oddělení bylo něco tak divného, že to v ní vyvolávalo paniku. Prostě to nebyl normální nemocniční pokoj a Lístka si byla jistá, že to má co dělat s lady Pátkovou.

Rychlý pohled kolem dokola jí potvrdil, že není v obyčejné nemocnici. Na zdech ani u postelí nebylo nic z běžného nemocničního vybavení – kyslíkové ventily, zvonky na přivolání sester a všechny tyhle věci. Ve skutečnosti nebylo v celé místnosti nic jiného než jednoduché postele a lidé spící v nich tím podivným spánkem.

Lístka se znovu podívala na uklízečku, která naneštěstí právě v tom okamžiku vzhlédla od kbelíku. Vteřinku se dívaly bez hlesu jedna na druhou a pak uklízečka tlumeně vykřikla a upustila mop.

Lístka se potácivě vztyčila a pokusila se po něm vrhnout. Přestože se stěží udržela zpříma a nevypadala nijak zvlášť hrozivě, uklízečka znovu vyjekla a ustoupila zpět. Lístka téměř upadla přes kbelík, ale podařilo se jí popadnout mop a zamávat s ním jako s holí.

„Ne... nedělej nic!“ zašeptala žena. Vypadalo to, že se do šepotu nutí. Očividně se bála – ale ne Lístky. Ohlížela se po dveřích. „Musíš zpátky do postele. Ona už jde!“

Lístka sklonila mop. „Kdo už jde? Co je tohle místo zač?“

„Ona!“ řekla uklízečka. „Rychle! Vlez si do postele. Musíš dělat, že jsi jako ti druzí. Prostě dělej všechno jako oni.“

„Proč?“

Uklízečka se zachvěla.

„Musíš. Když to neuděláš, ona ti něco provede s hlavou. Viděla jsem to jen jednou. Byl tu někdo takový jako ty, někdo, kdo se probudil, když neměl. Zvedla to svoje zrcadlo a já viděla... viděla jsem...“

„Co!?“

„Viděla jsem, jak z něj vysála život,“ zašeptala žena.

Nix, Garth: Lady Pátková (Lady Friday)
nakladatel: Triton
překlad: Lenka Němečková-Smetanová
obálka: John Blackford
240 stran; hardback; 140 x 210
289 Kč
plánováno na září 2011