KOMIKS: Sek a Zula podrobně

Doprovodné obrázky naleznete v Galerii. Nepřehlédněte další text o Seku a Zule na Sardenu.

Po víc než dvaačtyřiceti letech od uveřejnění prvního obrázku v časopise Ohníček se loni v prosinci vynořilo prvé takřka kompletní knižní vydání komiksu Jiřího Wintra-Neprakty a Miloslava Švandrlíka Sek a Zula, a to ve třech svazcích nazvaných Sek a Zula (2009), Nové příběhy Seka a Zuly (2010) a Přátelé z pravěku (2010).

"Slavný" (jak nakladatel zdůrazňuje přímo na obálce) kreslený seriál je vlastně lepší variantou amerických Flinstoneových, kteří ho předešli o necelých deset let, ale v ryze českém podání a vznikal ve dvou vlnách. První zastavila normalizace sedmdesátých let, druhá je i navzdory nezpochybnitelnému malířovu umu možná místy výtvarně odbytější. Švandrlík v roli scenáristy zůstává ovšem supermanem pravěku a veškeří ostatní komiksoví scenáristé nechť se od něj učí výstavbě příběhu!

Zmíněná "druhá vlna" Seka a Zuly cílila už víc na kamaráda pravěkých sourozenců brontosaura Punťu, zatímco jejich malý kamarád, tygr Drápek jaksi zmizel. Ona vlna sestává ze tří cyklů Punťa chrání přírodu, Punťa, hvězda pravěku a Přátelé z pravěku a celek se, nutno  říct, objevil jako knížka už dvakrát, ale pokaždé jako výbor. I poslední "trilogie" je ovšem JEN výborem, jak si brzy objasníme!

První a prakticky dnes už nesehnatelný výbor ze Seka a Zuly má jen 47 komiksových stránek a vyšel už roku 1971, tedy ještě než bylo první uveřejňování v Ohníčku ukončeno. Náklad byl tenkrát pětašedesát tisíc výtisků a šlo o pátý svazek tzv. Knihovničky Ohníčku, v níž jinak vyšly v těch rocích třeba i anekdoty čtenářů časopisu (Made in Popletov) či úplně, ale úplně první knížka Boříkových lapálií. Seka a Zulu mi tenkrát koupila maminka a kde asi jinde než v maloměstské trafice u nádraží, která už neexistuje, a jako bych pořád viděl Punťovu hlavu na obálce v té první chvíli a před tím, než jsem sešitek otevřel a začal číst!

Druhý z výborů byl překvapivě většího formátu než původní časopis i předchozí výbor a pořídilo ho v květnu 1994 nakladatelství Madagaskar. Šlo o první vázanou knihu o Sekovi a Zule a obnášela už 72 stránek komiks (opět nečíslovaných). Pan Švandrlík tentokrát doplnil úvod, který je – mimochodem – úplně beze změny přetištěn i dnes, po patnácti letech a Švandrlíkově smrti… Čímž jsme u nejnovějších svazků obnášejících 217 komiksových stran, se kterými to však bohužel NENÍ vůbec jednoduché. Jak to?

Snadno! Tři jednostránkové příběhy totiž v trilogii úplně chybějí a je to ještě složitější, anžto doktor Neprakta nakreslil (anebo tedy zatím nakreslil, protože samozřejmě žije a v Plzni na náměstí má výstavu) jen 211 stránek Seka a Zuly, ke kterým se dají přičíst leda dva stripy (každý po dvou obrázcích) a dva vtipy se Švandrlíkovým textem umístěným v bublinách. Plus pár "sekozulích" ilustrací. Nu, a nová trilogie sice dala dohromady snad i všechny ony "volné" obrázky, fóry a stripy, nicméně…

Došlo tu asi i na určitý obchodní tah, protože jen "český šlendrián" bych tomu neříkal: kupř. už starý příběh Punťu bolí zuby jsem totiž nově vůbec nenašel a zrovna tak chybějí dva novější díly s moudrou sovou pálenou. Inu, příští, už doplněné a možná i jednosvazkové vydání (vzorem mohou být třeba Rychlé šípy) se bude nepochybně prodávat o to lépe.

Bohužel to není jediný nedostatek. Už ve svazku 2 se trapně dvojstránka Jak Archibald zhubnul, i když pod novým názvem Sportem proti obezitě, a třetí díl pak hřeší extrémně.

Určitě ne tím, že je o polovinu kratší než dva svazky předchozí (má jen 45 komiksových stránek, ale obchod je obchod), nýbrž však docela určitě tím, že se zde opakuje hned sedm dalších stran, nu, a to už mi neříkejte, že šlo opět jen o lidsky omylný faktor. Jde to tak trošku podvod i obchodní záměr současně, přičemž je všechno trochu uboze kamuflováno zbrusu novými tituly opakujících se pokračování, a tak se díl Lyžovat se dá i bez sněhu náhle jmenuje Punťa a hory, díl Uražený Bonifác se stal Jezerem hrůzy, Jak ještěři drželi pohromadě je dílem Ještěří solidarita, Pravěká móda se nově jmenuje Módní barvy, Prastrašidla v jezeře si podruhé říkají jen Strašidla v jezeře, Jak se kočka a pes stali domácími zvířaty se jmenuje Ať žijí pes a kočka a Kultura v pravěku = Zpívající ochechule. V posledně jmenovaném případě, pravda, je starší varianta alespoň kolorována dvěma odlišnými barvami a doufám - samozřejmě, že bylo Nepraktovi opakujících se devět stránek i regulérně a dvakrát zaplaceno (a vůbec mi to nevadí, o to nic), nicméně jakákoli reprezentativnost vydání akcí Zalepíme to utrpěla. Dost.

A výkonný pachatel? Je jím hlavně redaktor třetího svazku Jaroslav Kopecký, zatímco jeho hezká kolegyně při práci na předchozích dvou dílech (Pavlína Kajnarová) ho… při práci na dílu třetím už nehlídala.

Taky vážená Pavlína Kajnarová má ale na triku zmíněnou předchozí redundanci a možná i onu ztrátu zubařského dílu, takže skutečně nezbývá než čekat, nakolik se podobná zvěrstva zopakují ještě i v příštím, čtvrtém knižním vydání.

Abych to ale shrnul! 217 nynějších komikových stránek Seka a Zuly vypráví tedy méně než 217 příběhů, a to nejen kvůli výše zmíněným patlalům, ale i proto, že každému příběhu jednoduše nestačila vždycky jen stránka a kolik tedy existuje dobrodružství Seka a Zuly je oříškem k rozlousknutí, ale osobně jsem došel k verdiktu sto čtyřicet jedna (plus ony dva stripy). Polemice zůstávám otevřen. A teď se na problematiku těchto počtů podívejme blíže.

Kupř. hned v prvním (už předloňském) svazku trilogie se název Pim a jeho rodina vztahuje na obě úvodní stránky, že ano. Nejde však vlastně o dva samostatné příběhy? Já tvrdím, že ano, a počítám každý zvlášť.

Proč taky ne? V prvním vzniká před našima očima jedna čtyřčlenná prarodina: Pym, Pola, Sek a Jorika. Tedy Zula. Nu, a v druhém pokračování na straně dvě učí pak hlava této rodinky děti lovit mamuta a… Sek a Zula do jamky šťastně lapí aspoň králici, které se pak narodí pět mladých (a to bude dobrota).

Pokračujme však v listování místo v jídle. Jako dvě dobrodružství chápu totiž i dvojstranu Sek  Zula získávají přátele, jejíž titul je poněkud nesmyslný, anžto sourozenci tu nacházejí jen jediného nového kamaráda, malého tygra, kterému začnou říkat Drápku a kterému předtím jejich vlastní tatínek bohužel kopím prošpikoval jeho vlastní maminku!

Ve starém sešitovém vydání se první polovina této dvojstrany jmenovala Sek a Zula získávají Drápka, zatímco druhá tam chybí, ale již tenkrát ovšem končila úvodní stránka tak poklidně. A Sek prý: "Ochočíme si ho a naučíme spoustu věcí."

Jak začíná následující list? Akcí. Pravěká hyena jde po Zule, ale malý tygr hyenu zažene a nato díky děckům absolvuje hotový cirkusácký výcvik. "Zbaští" bohužel i zmiňované už "králíky domácí" a tak… "Ten tygr musí z domu, vlastně z jeskyně!" je si jist otec Pim, ale poté, co Sek slibuje, že polapí nové králíky, je Drápkovi (ještě) prominuto.

Pokračujme však v průzkumu! Hned za dvě dobrodružství počítám i dvojstránku Moderní zbraně, jejíž prvá polovina líčí děsuplný nálet kmene Vaj-Vaj metajího z hřbetů "tryskových" pterodaktylů, kdy metají dolů na zem hotovou smršť kokosových ořechů. "Používají jaderné zbraně," volá Sek. "Házejí kokosovými ořechy." A Miloslav Švandrlík, podotýkám, až bohorovně tavil prehistorické éry v éru jedinou, kterou bych pracovně a bez fantazie pojmenoval druhohory až čtvrtohory. Ale k památnému bombardování… Jak to dopadlo?

Sek kupodivu zahnal kmen jediným šípem "země-vzduch", po čemž zůstalo před jeskyní "střelivo". "Děti přišly na to, že s kokosovými ořechy se dá báječně provozovat sport," začíná další stránka a podle mě i další samostatný příběh, načež se ke kopálistům přibatolí "dlakozubec Metoděj" (podobný mamutovi) a utvoří z klů slušivou branku okolo Seka. Ale pokračujme v listování!

Za dva příběhy šlo by, pravda, považovat i dvojstránku S Punťou není zábava, na které se brontosaurus vyskytuje jen v té v první polovině, načež Zula se Sekem zažijí úplně jiné dobrodružství, nicméně… Toto je NAOPAK podle mého názoru jediný příběh.

Ano, ano. Pana Švandrlíka i s Nepraktou máme i dál rádi a chtěli bychom tedy míti historií o Sekovi a Zule maximum, že ano, a mohli byste mě při té příležitosti taky podezírat, že tu jejich dobrodružství štěpím ze sentimentálních důvodů, ale… Není tomu tak a…

Co je vlastně samostatný příběh? A co je "jedno pokračování"? Předvedu to v praxi na dvojstránce Potíže s klokany.

Hle! V první polovině strčí (krátkozraké) klokanice (má sto šedesát dioptrií) do kapsy (na břiše) omylem Drápka. Pradětem tak zůstává leda její osaměle ubrečený syn. "A kde bydlíte, klokánku?" ptá se synka Zula. "Já bydlím v kapse, ale teď jsem v bytové tísni." "Musíme něco podniknout a Drápka dostat zpátky!" reaguje Sek na vůbec posledním obrázku vpravo dole, načež se další stránka počne vlevo nahoře jeho nápadem: "Víš co? Jdeme k očnímu lékaři!"

Ano, tato stránka 2 má úplně jiný barevný tón a taky vnímám onen dějový přeryv, nicméně jde o jediný příběh, řekl bych, a zrovna takový je případ dvojstránky Praslimák obrovský.

Vpravo dole končí ovšem Praslimák úplným poklidem, kdy se prehistorická rodina dočká kýženého stínu pod obří houbou (dodanou rovnou z Punťovy tlamy). Vlevo nahoře na následující straně je pak houba pojednou pryč. Už vydloubnutá. A protože stránka 2 postrádá bez předchozí stránky logiku, konstatuji, že jde o jediný příběh o dvou stránkách.

Všimněme si ovšem i opačného přístupu k centru podobných dvojstránek, jak je uplatněn u příběhu S orly není legrace v podobě věru že mistrného přerušení děje v sekundách nejmaximálnějšího napětí. Co se tu stane? Sek neumí vyšplhat na vysokou, strmou a hladkou skálu, na jejíž špičce tkví orlí hnízdo, do kterého dravec mláďatům záludně zanesl Drápka. "Vrr! Oni do mne klovou," doléhá k Sekovi shůry a stránka končí. Na té další a tedy vlevo nahoře pak ovšem Švandrlík hned začíná příchodem "starého a dobrého" Punti, který vzápětí úspěšně zužitkuje vlastní výšku i schopnost stát na zadních a...

Za dvě dobrodružství editoři naopak právem považovali stránky Jak upravit hřiště a Drápek a had škrtič, nicméně si všimněte, že ty příběh na stránce dvě očividně začíná jen pár okamžiků po událostech na konci stránky jedna, kde a kdy mamutů vydusalo dětem z džungle hřišťátko jako mlat. "Drápek si hrál na hřišti se Zulou a Sekem," pokračuje Švandrlík úvodem tohoto dalšího a podle mě samostatného příběhu, nicméně v prvním sešitovém vydání je stejná dvojstrana uvedena jen jediným společným titulem Jak si upravit hřiště.

Vidíte tedy, že je třeba být sice zásadní, ale současně rozhodovat případ od případu. A protože jsme až dosud nejednoznačný počet pokračování spíš navyšovali, pojďme jej nyní i snížit právě v obráceném gardu. A hle, stránka Ani fakír to nemá přehánět a navazující Fakíři to nikdy neměli lehké jsou přece jednoznačně jediným příběhem, ne snad? Určitě, a totéž platí i pro stránky Bude doba ledová a Lední medvěd Archibald. Inu, jak se mi zdá, editoři četli příběhy poněkud nedbale a oba příběhy sice uprostřed obsahují matoucí "druhý začátek", ale nesporná jejich nedělitelnost může uniknout leda člověku mírně ovíněnému.

Nic bych neměl (dodávám) ani proti pojmenování veškerých stránek v novém vydání a bez Švandrlíkovy účasti, nicméně ÚZEM celku nic takového očividně nebylo a není, a tak je na místě rázně zrušit i právě nastíněnou fakírovu a Archibaldovu výjimku. Anebo si myslíte, že ne? Anebo snad chcete jen kvůli trapně nadbytečným titulkům přidat do součtu dílů ještě i další dvě položky? Já tedy takový nebudu, jenže NOVÝ KOMPLET obsahuje taky pět dalších případů, kdy se dobrodružství rozvinula nejen do dvou, ale do čtyř, do šesti a dokonce do osmi komikových stránek, takže co s tím?

Co by? Také v těchto případech považuji každý delší celek jen za jediné dobrodružství a jediné "pokračování" a stejně tak pojím v jedinou položku i dvojstránky Podivné uzdravení krávy Filomeny a Jak si Filomena vydělala na operaci (a hle, Švandrlík i navzdory své době líčí pravěk naprosto kapitalisticky).

Mezi ona "dlouhá" dobrodružství náleží ovšem i fascinující historie "strašlivé vichřice" Jak se ztratila Zula, Hledání Zuly aZachráněna, nu, a kdybych měl ze všech příhod vybrat jen tu jednu a jedinou sekvenci jako reprezentanta, přiklonil bych se právě k téhle. Asi. A mimo to slouží i jako důkaz, že ne pokaždé znamená méně více. Tady je delší příběh jednoznačně i lepší a v dětství mě sice uhranul celý Švandrlíkův a Nepraktův seriál, avšak právě delší pasáže "na pokračování" ze všeho nejvíc, jak si uvědomuji až dnes. Mnozí mi možná dají za pravdu.

Mezi ony delší historky náleží i dobrodružství Zlomyslná želva, Bonifác zasahuje aZrada je potrestána, kde dojde k pověstnému sežrání pravěké želvy mravenci zaživa - a poté, co ji děti nalákaly právě do oblasti mravenišť. Skvělá jest i další šestistránková série Filomena má pozvání na návštěvu, Zlomyslný hlavonožec aŠťastný konec návštěvy a zrovna tak vnímám co jediné pokračování nejdelší z těchto cyklů Žravý vorvaň Kvído, Kvído neumí kouřit, Sek a Zula zakládají cirkus aKonec cirkusu. Abych ale řekl pravdu, v posledním případě mi stmelení do pouhé jediné položky přijde nejdiskutabilnější. Ano, po první ani po třetí dvojstraně nedochází sice k přerušení děje, tam uprostřed těch osmi stránek ale fakticky ano. První část totiž líčí dobrodružství Seka a Zuly ve vorvaním žaludku a jejich vykýchnutí následkem vorvaňova pokusu kouřit obrovský doutník z pravěké trafiky (který vorvani Kvidovi donese na hřbetě kráva Filomena a který mu připálí ochočený tygr Drápek), zatímco druhá část vypráví o úplně již jiném dobrodružství tuleňů Vavřince a Filipa, kteří byli… Ano, právě že vykýchnuti spolu s dětmi. Báli se však zpátky do moře a Sek a Zula tedy kvůli nim založili cirkus, jehož návštěvníky pak mistrně zmasakruje "tyrannosaurus Bohoušek", poněvadž na něj "nezbyl ani lísteček". Inu, a po téhle nejbrutálnější lekci seriálu museli Vavřinec a Filip svorně konstatovat, že je i Kvido "proti téhle obludě učiněný beránek"… a sklapli a vrátili se do moře. Máme tedy či nemáme považovat tuto nejdelší sekvenci za dvě dobrodružství?

Nevím, ale všimněme si ještě jednou počátku strany 5. Co se děje? Kvido přece z oceánu zlobně slibuje pomstu, zatímco Sek (teprve) děkuje Filomeně a Drápkovi. Chápali bychom to bez znalosti předchozího děje? Sotva, a tak i zde volím sloučení a započítání jediné položky. Zanechme však už počtů a shrňme si raději to zásadní.

Co je to?

Tak především si nelze nevšimnou, jak Švandrlík zpočátku doplňoval psané slovo i pod obrázky. Současně však ho vpisoval i do bublin. Proč? Vždyť repliky v bublinách zvládal přece tak mistrně, až má matka kdysi konstatovala, že je "spodní" linie vyprávění nadbytečná. Neměla snad pravdu?

Asi se nespletu, když teď vyslovím domněnku, že slova pod obrázky jsou typickým pozůstatkem strachu z dob, kdy i výroky u bublin v Rychlých šípech musely putovat "dospod", a ne, nevím, jak to bylo, a možná tohle Švandrlíkovi v Ohníčku tenkrát někdo nakázal (i ještě ve svobodném roce 1968), spíš bych ale v tomhle případě předpokládal Mistrovu přehnanou opatrnost. "Spodní" komentáře však později stejně zmizely a nemyslím si, že by kdy komukoli chyběly.

Co dál? Všimněme si i Nepraktova už zmiňovaného lajdáctví. A nikoli, nechci zveličovat, ale ač sám doktor Winter seriály toužíval kreslit a tlačil na Švandrlíka, v čase "druhé vlny" seriálu o Zule a Sekovi prostě některá pokračování… trošku odbyl a asi nejhorším dílem tak zůstává Jak Sek a Zula ztloustli, který dnes náhodou zakončuje druhý ze svazků. A zakončuje ho prostě proto, že laxní editoři odmítli i následovat ohníčkovskou chronologii.

Taky třeba (knižně stále nevydané) díly "o sovách" jsou sice nakresleny stále ještě únosně, nicméně s původními, starými díly se už vůbec nedají srovnat, nehledě pak už vůbec na to, že Neprakta neudržel původní vzezření sourozenců! Taky dobrácký ryboještěr Bonifác, který stále tak slibuje, že se odstěhuje do Loch Nessu, vypadá bohužel pokaždé jinak a třeba díl Módní barvy musel být na papír nahozen věru že úžasným tempem. Strádá i proto markantním nedostatkem detailů.

Je proto trochu paradoxní, že když se v letech osmdesátých konala výstava Seka a Zuly v podchodu pod Václavským náměstím, objevily se tam právě ty pozdější díly… Ale ani Miloslav Švandrlík se pořád nevyznamenával a za šťastný nepovažuji kupř. zmíněný už úkrok od sourozenců směrem k brontosaurovi. Chtěje zúročit úžasnou popularitu "obří ještěrky" (ta se nakonec objevila v 84 dílech), produkoval totiž Mistr další a další díly i úplně bez Seka, Zuly, natož pak jejich rodičů Pima a Poly, a třeba v části Punťa záchranář zachraňují tudíž brontosaurus z bažin místo původních hrdinů dva úplně cizí kluky. A to se mi nelíbí.

"No co?" dodá však Punťa. "Jednou z vás mohla být nafta!"

O dalších principech seriálu Sek a Zula jsem na už psal přímo na Neviditelném psu a ještě za Švandrlíkova života, kdy jsem tu uveřejnil i rozhovor s ním samotným, a tak se nebudu opakovat a připojím už jen posledních pár zajímavostí…

Sama koncepce světa Seka a Zuly je krajně absurdní, chci totiž zdůraznit, a fantazijní a anachronická, takže o to zvláštněji zapůsobí, když je podobně nerealistická vykolejenost umocňována ještě na druhou či na třetí. Jak že a čím?

Např. setkáním s mimozemšťany v příběhu Návštěva z talíře. Hle. Marťané přistanou v pravěku s plánem natočit širokoúhlý film. Neandrtálci je překvapivě vítají úplně beze strachu a zvou… na nadívanou užovku. "Maminko, vedu ti hosty. Přiletěli v talíři." A dál? Naivní brontosaurus Punťa má bohužel červený létající talíř za velikou pravěkou škebli a pomůže tedy jako dobrák této škebli zpátky do vody. Nepozemšťané následkem jeho dobrotivosti nemohou domů, jak už to chodívá, ale pračlověk? Ten to věru a vůbec nepovažuje za tragédii: "Nevadí – alespoň obohatíte naši pravěkou přírodu!"

Podobným absurdistánům vládl ovšem Švandrlík s přehledem i bez létajících talířů a nelze zapomenout kupř. na část, v níž vystupuje kuriózně seriózní přežvýkavec s chobotem, který vyrašil místo čenichu po "pilulkách pro mamuty". Lepá to kráva, říkáme si, ale v díle Vyhlídkový let přijde ještě vyšší trumf a stanete se šokovanými svědky, jak jakési hejno pralabutí vynáší až "k blankytu" nejen neandrtálce, nýbrž i celého mohutného brontosaura. V plachtě. Labutěnky cípy s přehledem drží v zobáčcích, ale absurdity zdaleka neskončily a během "leteckého dne pterodaktylů" odpálí Punťa ocasem i "velemeloun". Nejen profesoru Čabajzlovi se zdá, že až na oběžnou dráhu, ale ve skutečnosti pouze na pravěkou chalupu. Naštěstí prý pojištěnou, protože málo zbude.

Co však mě na Sekovi a Zule jako dítě děsilo?

Inu, určitě Švandrlíkova stálá pohotovost přitakat i drsnějším tvářím paživota, a tak se před námi věru neopakuje Ferda Mravenec, v němž se, tedy s výjimkou rané verze, vůbec nikdy neumírá, a v němž nikdo nic a nikoho nepožírá. Nikdy. Tady je to jiné káva.

Tyrannosaura Bohouška i Drápkovu zapíchnutou maminku a mravenci rozhlodanou želvu jsem už připomněl, nicméně Zula se Sekem zrovna tak vlákali před veleježka Bivoje obřího hada Boleslava, který je ihned zbaštěn. Brilantní zůstala i Pimovu likvidace přemoudřelého papouška (byl pratatíkem prostě zardoušen) a navzájem se zlikvidovali taky další tyrannosaurus a gigantická chobotnice "ze zálivu". Ovce či jedna z prahyen končí pak před zraky předvěkých dětí v krokodýlích čelistech (mj. v dílu Mlsné hyeny není škoda) a sám krokodýl Otakar je před dětskýma očima hned po "zkousnutí" ovce sežrán ryboještěrem Bonifácem (i když to byl jinak skutečně dobrák).

"Na druhou stranu" je ale faktem, že jsou Švandrlíkova prazvířata značně odolná.

A ne snad?

Na veleježka Bivoje skočí mamut jako na tatranku, ale Bivojovi stačí k uzdravení křenová placka. A osel Hadrián přežije nabodnutí srstnatým nosorožcem Želmírem a když skočí tento "Šemík pravěku" z vysoké skály na svisle vztyčený mečounův meč, nezemře, ale s klidem odkluše s přední částí meče v zadku k doktorovi.