RECENZE: Jan Pohunek, Temní ilumináti

Nakladatelství Straky na vrbě si pro nás na začátek podzimu nachystalo dvě novinky. Tou první je dlouho očekávaná antologie Legendy: Draci. Druhou je pak nenápadná útlá knížečka, která se tak trochu krčí v dračím stínu. Řeč je o Temných iluminátech, druhém počinu Jana Pohunka. Ten si před dvěma lety udělal slušné jméno svým debutem Polomené světy: Atlantský harc, příběhem na hranici fantasy a sci-fi, v němž nakousnul problematiku paralelních světů. Jan Pohunek ale zřejmě patří mezi autory, kteří nevydrží dlouho u jednoho žánru, Temní ilumináti jsou již na první pohled z trochu jiného soudku než jeho prvotina – jedná se o humornou fantasy. Jak si spisovatel poradil s jiným žánrem?

V Temných iluminátech nás autor zavádí do světa tajných společenství, magie a podivných, možných i nemožných bytostí. Naším průvodcem se stává Jaroslav Malina, přezdívaný Generál, předseda jeskyňářského klubu Spelis. Generál při průzkumu starého dolu objeví namísto očekávaného pohádkového pokladu pečlivě ukrytý trezor a v něm podivné vědecké zápisky šíleného komunistického pohlaváře. Jak se brzy ukáže, nebudou to až takové nesmysly, jak si Generál myslí, protože po nich (o čemž Generál samozřejmě neví) hrozně touží tajné společenství Temných iluminátů. Ti následně vyvraždí všechny členy Spelisu a poštvou na Generála dva psychopatické žoldáky. Generál se skrz svého přítele Miloše Štajgra, profesora na FF UK a nedobrovolného krále permoníků, dostane pod ochranná křídla podivného Barokního spolku a v čele armády složené z trpaslíku, ohnivých psů a dalších bizarností zahájí tažení proti Temným iluminátům. Do toho všeho se snad stačí i zamilovat a zachránit svět před tajemným démonem. A taky samozřejmě přežít. To je však až vedlejší.

„Temní ilumináti jsou svým způsobem kniha dost šílená,“ říká Jan Pohunek v nedávném rozhovoru pro Sarden a nezbývá, než mu dát za pravdu. Ovšem šílená v tom dobrém slova smyslu. Po trochu pomalejším rozjezdu ve filmovém stylu „něco se na plátně děje, ale divák zatím neví, o co jde“ na vás totiž Jan Pohunek začne sypat jednu vtipnou (nezřídka absurdní, šokující či dojemnou, občas všechno dohromady) situaci za druhou, nouze  rozhodně není o různorodé vtipy nebo narážky, ušetřeny nezůstanou ani státní zakázky nebo Zdeněk Troška. Humorná fantasy je pro nezkušené autory poměrně ošidný žánr, od vtipnosti se lze velmi snadno dostat k trapnosti a křečovistosti, ale Jan Pohunek se s ní dokázal vypořádat se ctí. Občas sice přehršle humoru začne působit jako sranda za každou cenu, jindy ve vás však autor vyvolá naopak ještě větší reakci než pouhé pousmání.

„Tady se píše, kdo ve skutečnosti zabil Kennedyho!“
„Kdo?“
„Gagarin. Bylo nutné utajit, že Kennedy vyhodil z okna Jana Masaryka.“ 

str. 142

Stejně jako třeba Daemonica Martina D. Antonína, i Temní ilumináti vypadají jako čistě oddechová fantasy, první pohled však klame. Jasně, dočkáme se i akce, ke slovu přijdou samopaly, krumpáče permoníků, magické rituály, dokonce i ruské dalekonosné rakety typu země-země, nedílnou součástí příběhu jsou však také intriky. Temní ilumináti se snaží vymýtit z povrchu zemského magii (svět už bohužel ovládají, tak něco dělat musí…), čemuž se snaží zabránit Barokní spolek, jehož členové jsou z velké části magické bytosti. Prastarý démon Algol, poslední z nesmrtelných pratyranů (neptejte se mě, co to znamená), by zase rád svrhnul vládce pekel, v čemž by snad nebyl problém, kdyby před tím nechtěl zničit celou zemi. Máte v tom trochu zmatek? Pokud budete knihu číst na půl plynu, bude ještě větší.

Se spletitým příběhem samozřejmě není problém, jak se ale budete knihou pročítat dál, vše se začne komplikovat možná až příliš. Přichází stále další zvraty a intriky, což už bude trochu únavné. V jednoduchosti je přeci krása, čehož je důkazem skvělá obálka Josefa Fraška nebo ilustrace Ondřeje „Neriona“ Janovského. Přes opravdu hodně zamotaný děj však nehrozí, že byste se začali nudit. Autor si vypracoval velice čtivý styl, kterému pomáhají rychlé prostřihy mezi jednotlivými dějovými liniemi, jež zase prospívají dynamice příběhu. Temní ilumináti vás také díky na humornou fantasy překvapivě temnou atmosférou chytí a nepustí až do konce, který přijde nepříjemně brzy (kniha má necelé dvě stovky stran samotného příběhu). Jedinou větší výtku směřuji k počtu nejrůznějších fyzikálních pojmů, ve kterých je občas dost těžké se vyznat.

Jaká je tedy odpověď na úvodní otázku? Jan Pohunek se za svůj kousek nemusí vůbec stydět, podařilo se mu stvořit román, který potěší milovníky akce, intrik a především ty, co se rádi zasmějí dobrému vtipu.

Hodnocení: 70 %.

Temní ilumináti
Jan Pohunek
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Josef Fraško
Vnitřní ilustrace: Ondřej „Nerion“ Janovský
Odpovědný redaktor: Michael Bronec
Korektury: Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2010
Počet stran: 224
Rozměry: 115 x 165
Vazba: Paperback
Cena: 185 Kč