Je to pro mě neobvyklé, ale recenzuji knihu, která není science fiction. Stalo se to samozřejmě čirou náhodou. Název knihy, fakt, že se jedná o příběh o astronautovi, i nakladatelství Subterranean Press, mě zmátli natolik, že jsem si myslel, že kniha Dana Simmonse s názvem Fáze gravitace musí být science fiction. Ve skutečnosti je to kniha...
Ne každý si může dovolit napsat román křížený s lingvistickou a filozofickou statí. Alespoň takový, aby jej někdo četl. Leč najde se jeden takový - britský bard moderní fantasy a sci-fi literatury China Miéville. Vítejte v jeho odvážné intelektuální show zvané Ambasadov.
Žijete ve městě? Vidíte v něm nějaké zvláštní věci? Nadpřirozené věci? Pokud ano, napište do komentářů místo vašeho bydliště, ale pokud ne, můžete si o tom alespoň přečíst v zářijové Pevnosti.
Ani ve chvíli, kdy děj na okamžik opustí kulisu nelítostné městské války a zdá se, že v podniku s mazlivým názvem Mazaný králíček dojde i na trochu té romantiky a něhy, nepoleví zběsilý autor JWP v rozdávání ran a stránkám knihy nadále vévodí třeskot palných zbraní snad všech myslitelných kadencí i svistot chladných čepelí.
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se mění v pověsti. Pověsti blednou v mýty a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když se věk, jež se zrodil, vrátí.
Předposlední pravda patří k příběhům, které napsal Dick ve svých nejlepších letech. Je to poznat na lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit svou vizi tak, aby byla zcela srozumitelná a zároveň nebyla zjednodušená až na kost. K tomu si přimyslete na mistra výjimečně akční styl, který je dosti vzdálený jeho nejslavnějším „filozofickým traktátům“ Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo UBIK.
Nemrtvé si většina čtenářů spojuje jen s tou nejpokleslejší oddechovou literaturou. A ze všech druhů nemrtvých si vláčení spodními proudy béčkové kultury nejhůře odskákaly zombie. Nyní se smradlavé rozpadající se mrtvoly vrací z hrobů do úplně jiné kategorie čtiva, než na jakou byly zvyklé.
Ičigo Kurosakimu je patnáct let a kromě toho, že má dost neurotického otce, který ho běžně zdraví kopem z otočky, a že vidí duchy, je poměrně normální teenager. Jestli on ty duchy nevidí proto, že je tak často mlácený do hlavy. No, asi ne. Jeho sestry totiž ty duchy vidí taky, i když poměrně omezeně. Taková normální japonská rodinka.
Jmenuje se Remo. Za svou existenci vděčí u nás zatím neznámému španělskému autorovi. Je to nadprůměrný zabiják, průměrný vrhač nožů, zdatný šermíř, amatérský čaroděj nebo rytíř se zlomeným srdcem? Od všeho něco. Kdysi býval členem elitního pluku Ďáblovy hordy, dnes je z něj nájemný vrah, který se potlouká od jedné zoufalejší zakázky ke druhé a hledá svůj ztracený sen.
Máme pro vás čerstvou novinku Transport ledu, tedy její recenzi. Recenzi přeloženou ze SF Site od naší nové redaktorky Zireael. Recenzi od profíka se jménem Rich Horton. Ze SF Site. A ač se může zdát, že obsahuje spoiler, není tomu tak.
Genius loci literárního světa, plzeňská ikona či civis Starého Plzence Ivo Fencl letos vydal v malém nákladu svou desátou knihu, jak uvádí (podle jiných počtů ale teprve osmou), a daroval mi ji.