NEDĚLNÍK: Proč psát recenze?

Čtete recenze? Máte své oblíbené recenzenty, se kterými se shodnete? A hlavně: proč čtete recenze? Vím, že se jako odpověď na tuto otázku okamžitě vnucují obvyklá slova o tučňácích, stepujících za mdlých letních odpolední na zavřené desce klavíru v kavárně Slávii, jak praví klasik. (Než vážené čtenáře unudím k smrti, vyhlásím si tu takovou malou soutěž: protknu tento nedělní zákusek citacemi z jiných textů, vy můžete dohledávat či hádat, odkud co pochází. Kdo uhodne všechny, dostane za odměnu… odkaz na videopohádku o sovách. Ptáte se, proč byste po něčem takto výbušném měli toužit? Nepovím. Život na venkově je plný záhad. A náhlá vzplanutí jsou tu dosti běžným jevem…). Klasiky totiž vynechat nelze.

Zazní-li jméno F. X. Šalda, ozve se v mnohých střední škola. Horší už to bude s F. V. Krejčím, Václavem Černým, Janem Lopatkou, Janem Štolbou nebo Evou Klíčovou – to je namátkový výběr, za kterým nic nehledejte, mohl bych na jejich místě jmenovat třeba Jiřího Karáska ze Lvovic, Arna Nováka, Jana Grossmanna, Pavla Janouška nebo Alenu Dvořákovou. Jinými slovy: zdá se, že „vážná“ literární kritika se s tou fantastickou příliš neprotíná. Za světlé výjimky lze považovat Ivana Adamoviče, Pavla Mandyse nebo Borise Hokra, jejichž texty (bylo) lze najít v Hospodářských novinách, na iLiteratuře nebo na webových stránkách ČT Art.

Ne že by nebylo z čeho se poučit! Nemusíte hned sáhnout po knize Co je kritika, co není a k čemu je na světě Václava Černého, pro začátek bohatě stačí třeba Třináctero přikázání literární kritiky Ivana Adamoviče (pro zájemce: vyšlo to v Ikarii v roce 2002). A provázet by nás mělo vědomí, že reakce poučenějších i méně poučených čtenářů k literatuře neodmyslitelně patří. Vznikla by Poeova Filosofie básnické skladby nebýt literárních teoretiků a kritiků? Těžko. I když nám to už autor Havrana nepoví. Poučení? Zajímejte se o havrana. Havran se zajímá o vás. Havran žere kdeco.

Fantastika taky žere kdeco. A žere ji kdekdo. Abyste o ní (nebo o čemkoliv jiném, když jsme u toho) mohli psát, potřebujete jen dostatečnou drzost a internetové připojení. Recenzent přichází s nabídkou pomoci, jak si v neustále se rozpínajícím vesmíru titulů vybrat. Dnes stačí málo: blog, instagramový účet, kanál na YouTube. Nemusíte mít žádné školení, vzdělání, můžete být libovolného stáří i vyznání. V době předinternetové byla tato činnost nutně exkluzivnější. Dnes se ti, kteří to zažili, mohou tak leda sejít ve ztichlé kavárně Slávii z prvního odstavce a pošeptat si do ouška: „Byli jsme lidi Tajemství.“  Jistou exkluzivitu má recenzování pořád. Vždycky jsou nějací kluci, co spolu chodí (aby nebyli vážení čtenáři balamuceni: toto není jedna z těch citací; jednak to není citace, jednak se aluze na Bylo nás pět nepočítá, neb to všichni znají, ne?): ti, co píší blogy, si vzájemně texty komentují a občas se někde srazí, komentátoři z Legie se znají přinejmenším podle přezdívek, hádám, že něco podobného bude platit o booktuberech a instabookerech (vážení mladší čtenáři prominou, pokud termíny nepoužívám správně, v případě nouze mě můžete setřít komentářem: „Ok Millenial!“).

Toto není filipika proti… no, proti nikomu. Osobně bych byl nadšen, kdyby všechny recenze vypadaly jako texty, které najdete, plácnu, v Revolver Revue, Hostu / H7O nebo v Souvislostech. Kdyby měly nadšenecké vlogy na YouTube podobnou úroveň jako Mluvící hlavy FF UK. Nebo aspoň jako kanál Na potítku. Ale rozumím tomu, že různé věkové a různě čtenářsky zkušené skupiny mají odlišné potřeby. A je nádherné sledovat, jak se někdo vypisuje a zlepšuje. Co si budeme povídat, všichni, kdo píší, si tím procesem prošli a procházejí (držíme palce Frecerickovi, poslednímu přírůstku do sardenské stáje!). V neposlední řadě také není špatné mít výborné, průměrné i špatné texty. Jak poznáte výborný text, když budou výborné všechny? Snahy o zlepšení jsou chvályhodné – ale kdo si ještě vzpomene na Soutěž recenzentů? Dnes už z toho zůstalo jen pár roztroušených článků, počin to byl ovšem bohulibý. Tak aspoň něco z „mainstreamové“ strany, kde se též vedou četné diskuze o literární kritice – no, vedou… tohle konkrétně je z roku 2009, ale stále je to v mnohém aktuální!), většina webů, které se věnují fantastice, má zkušené psavce, kteří dokážou dobrou radou pomoci těm méně zkušeným, a najít text, který je prostě skvělý, to je radost sama o sobě. Moc rád jsem čítával poučené a poučné texty Jana Peregrina na XB-1 (kde je mu konec?!), na FantasyPlanet si svého času nebral servítky Regis (už nějaký čas se ho pokouším ukecat, aby napsal něco pro Sarden, ale nechce se nechat…), na Sardenu mi citelně chybí Honza Žlebek (tomu vím, kde je konec – a chápu, že u protinožců se obtížně sleduje česká fantastika) a abychom se neplácali v dávné minulosti, asi před rokem mi udělal radost blog Kaleidoskop šílenství… no, našlo by se, ne že ne. Ale to už jsem se ztratil v meandrech vzpomínek. Takže zpět.

Proč psát recenze? Protože to přispívá k literárnímu chaosu. A literární chaos je literární život. Přestože se nám to nemusí líbit a přestože se v tom nemusíme orientovat, až přijde nějaká náročnější doba (a ona vždycky přijde…), budeme na tato léta vzpomínat jako na zlatý věk diskuzí o fantastice. Pokud se k nám tedy někdo neskloní, neukousne nám hlavu a nesní nás.

P. S.: Těch citací je v textu pět.
P. P. S.: Že vidíte jen čtyři? To jste dobří! Pátá je zde: „Sklonila jsem se k němu, vzala ho za krk a ukousla jsem mu hlavu. A snědla jsem ho, Homolku, snědla, protože mě neměl rád.“