V knihách Karoliny Francové nedostane nikdo nic zadarmo a jen málokdo by se v nich chtěl ocitnout dobrovolně. Všechny jsou pořádně temné, a kdyby existovalo něco jako dark scifi, Konstantynův efekt by tam spadal.
Jak to dopadne, když si nakladatel vydá to, co má opravdu rád? Robert Pilch téměř po šestnácti letech fungování svého nakladatelství Brokilon konečně sestavil první antologii a není náhodou, že právě v rámci Edice Evropská space opera.
Představovat knihu Hustej nářez z dnes již kultovní série Bratrstvo krve je jako by vám někdo pouštěl záznam rozhovoru prezidenta republiky v rádiu – všichni už ho slyšeli.
Na kvantové úrovni jsou porušována všechna základní pravidla zdravého rozumu. Ještě že má Chris Yanton své neměnné jistoty – camelky a panák Jacka Danielse.
Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude. Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné…
Jestli nějaký první díl série nastavil laťku hodně vysoko, tak to byly Jantarové oči z Mycelia. Už při jejich vydání bylo oznámeno, že na další svazek nebudeme muset čekat déle než do nejbližších vánoc a už je to tady, máme Led pod kůží. A stejně svižným tempem to prý půjde i dál; Vilma Kadlečková totiž napsala celou pentalogii ještě před vydáním prvního dílu, čímž (narozdíl třeba od G.R.R.Martina ) ušetřila čtenářům muka a stres.
Ta kniha je jinak napsaná báječně. Je to sci-fi pro mládež, ve které autoři chtěli pojmu sci-fi vrátit jeho původní smysl vědecko-fantastická literatura s úmyslem přivést čtenáře k zájmu o vědu. To tedy splňuje na jedničku s hvězdičkou.
Pět stupňů má cesta k osvícení, pětice drog vám nabídne nejzazší prozření a pět dílů má i fascinující sága Mycelium české autorky Vilmy Kadlečkové. První část můžete potkat v knihkupectví od přelomu letošního jara a léta a druhá přichází právě nyní. Jaké to je zažít Led pod kůží? Okuste sami v ukázce na Sardenu.
Nač si lhát do kapsy, většinou mi k životu a ke štěstí při čtení stačí tohle. A pokud značná část knih Vladimíra Šlechty obsahuje obého požehnaně, tak Emminy eskapády v ruinách civilizace jedenadvacátého století představují destilát výše zmíněné olympské ambrózie. Jen místo limetky má v sobě tenhle koktejl pořádný kus postapokalyptické science fiction.
Sex, násilí a postapo – nač si lhát do kapsy, tohle mi stačí vrchovatě.