RECENZE: S. T. Joshi, Cosi z hloubi

Sunand Tryambak Joshi je v současnosti považován za jednoho z největších znalců života a díla H. P. Lovecrafta, známý především jako editor (Černá křídla Cthulhu) a oceňovaný autor monografií a pojednání o hororech a weird fiction.

Když se mi tedy – jakožto člověku na Lovecraftovi odkojeném – do rukou dostal Joshiho vlastní beletristický počin, měl jsem velká očekávání.

A ta se naplnila. Bohužel i s obavami…

No, jelikož autor na Lovecrafta přímo navazuje, srovnání se nevyhne.

COSI Z HLOUBI

Cosi z hloubi je soubor tří povídek a stejnojmenné novely zasazených do „lovecraftovského univerza“, čili mýtu Cthulhu.

Ve stěžejním příběhu se s Alison Manneringovou vracíme z vysoké školy do jejího rodiště, zapadlého těžařského městečka, kde se pokusí vyřešit otcovu nejasnostmi obestřenou smrt. Matka a spoluobčané jsou podezřele nesdílní, a tak Alison nezbývá než o pomoc požádat bývalého přítele. Společně se pouštějí do pátrání, které postupně zpochybní její znalosti o domovině, rodině, místním uhelném dole a jeho tajuplném majiteli, a odhalí konspiraci, která se vymyká nejšílenějším představám.

Už volba protagonisty – tedy protagonistky – dává najevo, že jde o Lovecrafta v „moderním kabátku“ (zasvěcení vědí, že počet ženských hrdinek v Lovecraftově literatuře spočítáte na prstech jednoho chapadla). Autor tak osvěžuje zatuchlé vody tradičního kosmickému hororu dvacátého století a čtenáře už od začátku zajímá, jak se s tím popere. To jde ruku v ruce s klíčovým motivem příběhu – sexualitou, Lovecraftovi cizejší než neznámý Kadath.

Je-li tento motiv dobře zvládnutý, může být – zvlášť v hororu – výjimečně silným prvkem. Tady ale erotické pasáže působí rozpačitě, občas až komicky (nejednou mě zaskočilo vlastní uchechtnutí), což nejspíš způsobuje to, jak je autor popisuje – dlouze a detailně, zároveň však věcně, s „akademickým“ odstupem. Jde doslova o pouhý popis aktu, než abyste s hrdinkou skutečně prožívali nějaké emoce.

Na škodu je také dvanáct plus stran jakoby vytržených z young adult románu, kde Alison rozebírá milostné eskapády z vysoké školy. Nejenže to žánrově ke kosmickému hororu neladí, především to na dlouhou dobu odvádí pozornost od zápletky. Hrdinka nás sice přesvědčuje, že jsou tyto detaily důležité, a ano, vzhledem k závěru jejich zmínění smysl dává – pokrátit by je ale neuškodilo.

Na popisnost ostatně trpí i zbytek díla. Pokud princip „show, don't tell“ (předveď, nepopisuj) přijímáme jako atribut kvalitního vypravěčství, Joshi se mu (zřejmě po Lovecraftově vzoru) obloukem vyhýbá a téměř každou akci doprovází vysvětlujícím komentářem. Po chvilce to začne nudit, hlavně to čtenýře ale opět zbytečně rozptyluje.

Dalším neduhem je časté probourávání čtvrté stěny, kdy Alison přímo oslovuje čtenáře. Pro žánr nic neobvyklého – i Lovecraft psal většinu příběhů v první osobě (přímé výpovědi očitých svědků, varování, dopisy na rozloučenou), čímž jim dodával na důvěryhodnosti. Tady jsem se ale musel ptát: Komu Alison píše? Koho oslovuje?

A to jsem se bohužel nedozvěděl. Příliš nepomohly ani krátké mezihry, kde se vypravěč mění na „vševědoucího“ pozorovatele a objasňuje věci, o kterých Alison nemá ponětí.

Dohromady to bohužel na důvěryhodnosti ubírá.

I přes nedostatky mě ale příběh držel v dychtivosti dobrat se rozluštění záhady. Nejvíc děj paradoxně posouvají zmíněné mezihry – krátké, svižné, založené z větší části na akci či dialogu. Škoda, že se v podobném duchu nenese i hlavní dějová linka.

A přestože je závěr zprostředkován kýčovitým „záporákovým vysvětlením“, je náležitě bizarní a katastrofický. To mě potěšilo.

A to i za cenu, že jsem se ho musel dobírat občas až úmorně pomalu.

POVÍDKY

Povídky, které novele předcházejí, si zaslouží vlastní kapitolu. Dávají nám totiž možnost udělat si o tvorbě S. T. Joshiho a jeho návaznosti na Lovecrafta mnohem širší obrázek.

Už Periodická hrozba stylem a jazykem jako by vypadla z pera „podivného pána z Providence“. Klasický mix sci-fi a okultismu (odehrává se v roce 1940, čímž na Lovecrafta symbolicky navazuje) vypráví o invazi vetřelců, kterou se – alespoň prozatím – podařilo odvrátit. Ne, to není spoiler, to se dozvídáme v prvním odstavci. A to je v pořádku – stejně jako Lovecraft, ani Joshi neusiluje o nepředvídatelnost a nečekané zvraty, ale o pozvolné stupňování napětí a utvrzování čtenářových nejhorších předtuch.

Přestože od začátku víme, kam se děj ubírá, užíváme si skládání jednotlivých dílků, odhalování zrůdných pravd, ale hlavně nejrůznější „comebacky“ ze světa Cthulhu. Ať už je to listování zpuchřelými stránkami Necronomiconu, či zmínění postav nebo míst z Volání Cthulhu a dalších povídek, Azathothovým fanouškům to vždy vykouzlí úsměv na tváři doprovázený důvěrným pokývnutím.

Podobně je na tom i Incident ve Ferney (detektivka z osvícenské Francie) a Jakýsi omyl (kde se Joshi vrací do oslizlých uliček stinného Innsmouthu… tedy do jeho anglické obdoby), ve kterých se nám dostává jak zajímavé reinterpretace dějinných událostí v rámci lovecraftovského univerza, tak dopad současných globálních problémů na něj.

Pokud už jste tedy odložili pátou a poslední knihu Lovecraftových Spisů a prahnete po pokračování – tady ho máte.

Tím ale navážu na jeden z hlavních nedostatků povídek – totiž na fakt, že pokud zmíněné narážky neznáte, přinejmenším vás zmatou. Přičemž pokud neznáte (či nemáte rádi) Lovecrafta obecně, nepotěší vás ani styl, ani jejich kompozice.

Joshiho tvorba bohužel (ač možná záměrně) sdílí i Lovecraftovy neduhy (za které otce kosmického hororu kritizovali už jeho současníci). Přestože povídky koření kapkou dialogů a snahou o charakterizaci postav, stále trpí na dnešní dobu přílišnou popisností a plochostí, což zapříčiňuje pravděpodobně přehnaně formální jazyk s minimem důrazu na emoce.

Přesto se nezbavíme pocitu, že čteme moderního Lovecrafta (čímž můžou připomínat třeba Kingovo Prokletí Jeruzalémské). Dokazují, že S. T. Joshi je skutečným lovecraftovským expertem, protože z originálního mýtu nejenže chytře čerpá, ale především v něm pokračuje, aniž by narušil jeho vnitřní integritu.

Návrat do světa Cthulhu tak každého fanouška potěší a zmíněné neduhy autorovi určitě odpustí.

VERDIKT

H. P. Lovecraft svou mytologii stvořil mimoděk. Mýtus Cthulhu vlastně uspořádali až jeho následovníci. Sám své příběhy totiž nepsal na pokračování, ale jako samostatná díla, ve kterých občas náhodou zmínil entitu či událost z jiné povídky.

S. T. Joshi však na svého předchůdce přímo navazuje a v příbězích pokračuje či cíleně odkazuje na konkrétní události. Tím jeho povídky nejen ztrácejí na originalitě (ač se je snaží originálně pojmout), ale hlavně: bez znalosti originálů ztrácejí na celistvosti.

Zatímco u Lovecrafta můžete začít jakoukoli knihou, Joshi už předpokládá určitou sečtělost. Proto ho lze doporučit především Lovecrafta znalým čtenářům. Jeho dílo napodobuje tématy i stylem, a k tomu ho důmyslně rozvíjí o problémy jednadvacátého století.

A tak jste-li obrněni proti popisnosti Lovecraftova slohu, Cosi z hloubi vám určitě nebude dělat problém. Ukazuje nám, jak by nejspíš Lovecraft psal, kdyby žil dnes.

To může být pochvala. Ale i výtka.

Za sebe musím říct, že jsem byl spíš zklamán. Velká očekávání se holt vždy nevyplácejí.

Autor: S. T. Joshi
Název: Cosi z hloubi

Obsah: Periodická hrozba, Incident ve Ferney, Jakýsi omyl, Cosi z hloubi
Překlad: Milan Žáček
Nakladatelství: Carcosa
Rok vydání: 2022
Vazba: pevná bez přebalu
Počet stran: 232
Cena: 299 Kč