RECENZE: S. T. Joshi (ed.), Černá křídla Cthulhu

Když jsem na začátku tisíciletí začal zabředávat čím dál tím víc a víc do fantastiky, bylo zvláštní sledovat, jak se přelévají módní vlivy. Tu vedla fantasy, protože frčel Pán Prstenů, tenkrát povzbuzený filmovým zpracováním, jindy zase science fiction, když vyšel nějaký knižní nebo filmový hit, ale co se týče hororů, darmo mluvit. Ano, je tu King, vždycky tu byl a vždycky bude, ale až na něj vlastně neměl člověk z mainstreamu fantastiky možnost se začíst do něčeho děsivého, zvláštního a zároveň kvalitního. Stará vydání Lovecrafta zmizela jako pára nad hrncem někdy na začátku devadesátek a ta nová ještě nebyla na světě. Snad proto mě tento autor úplně minul a s tím i obecný přehled o zahraničním horroru. O autorech, trendech a hlavně knihách. Když pak přišly sebrané spisy a Hory šílenství byl jsem ohromen. Obrazotvorností, jazykem, mýty, prostě vším. No, a pak přiletěla Černá křídla Cthulhu...

 

Psát klasickou recenzi, rozebírající do podrobna obsah Černých křídel Cthulhu, by byla tak trochu ztráta času. Už sestavení S. T. Joshim a to, že jde o první sbírku série, dává tušit  velmi reprezentativní výběr. I když jsou povídky navzájem velmi rozdílné, nenajdete žádnou, která by se dala označit za slabší. Je zde pár takových, které jsou jen dobré, ale to je tak vše. Než vypíchu těch několik, které utkví na dlouho v paměti, zmíním ještě jednu vedlejší, ale podstatnou výhodu Černých křídel. Hlavní deviza knihy pro českého čtenáře totiž podle mě leží v medailoncích autorů. Jsou velice stručné, až strohé, ale našlapané odkazy na další lovecraftovská díla. Ano, to že jsou lovecraftovská, je ten rozdíl oproti běžným medailonkům v běžných antologiích. Tady jde totiž o velice úzce specializované rady, kam se podívat po dalším čtivu, což kvituji s povděkem. 

 

Abychom to ale úplně neodbyli, přeci jen bych se rád věnoval několika povídkám, nebo spíše skupinám povídek. Odkaz H. P. Lovecrafta totiž, jinak to ani nemohlo být, pojal každý autor po svém. Někteří rozvíjejí děj Mistrových prací, jako například Caitlín R. Kiernanová s Pickmanovou modelkou, ve které zasazuje původní lovecraftův příběh do kontextu života hollywoodské smetánky a její obliby ve všem podivném a rozvíjí ho o další neméně podivné svědectví. Dále tu jsou Obyvaté Strašidlesa od W. H. Pugmireho, kteří oplývají vysokou mírou obrazotvornosti, podivnosti i lovecravtovského snění. Hotel Broadsword Lairda Barrona je také ještě věren lovecraftovým motivům, ale už ujíždí po cestě do současnosti a konec už více inklinuje k současnému pojetí horroru - i když si jistě vzpomenete i na některá mistrova díla, která by si s ním nezadala. 

 

Takových povídek z přítomnosti je koneckonců v knize více. Asi největší oblibě se kromě Pickmana těší všemožné chapadlovité věci. A to jak v drobných odkazech jako je podivná Kopule Mollie L. Burlesonové, tak i atmosferické Jak dostat chapadláka Michaela Shea, které nám připomíná, že i dnes tam ta potvora někde číhá a ukazuje nám Lovecraftovské propriety zasazené do netypického prostředí velkoměstské spodiny a černošských gangů. Obzvláště děsivá a přitom z většiny nevinná je povídka Záměna. Nenajdete zde žádná chapadla a vlastně vůbec nic konkrétního, ale svých, i vzdálenějších sousedů, si od teď budete mnohem více všímat. 

 

Předělem mezi chapadlovitými věcmi a tajemnými božstvy jsou povídky Uchvácení a Pouštní sny, které jsou si velmi podobné námětem nutkavého únosu a také nejméně lovecraftovská povídka (ale zas nejakčnější a nejsoučasnější, koketující se zombie apokalypsou, Doomem a pod.) Nižší démoni Normana Partridge. Na svět vtrhli skrze magické knihy a tajemné rituály démoni, kteří deformují svým obětem těla, případně z nich dělají nemyslící kanibalské zrůdy a hlavní hrdina se to snaží hlavně přežít.

 

Poslední jasně vyhraněnou skupinou jsou povídky ve kterých potkáte přímo Lovecrafta. Ty nejsou až na jednu výjimku prakticky vůbec děsivé ani podivné, alespoň ne tím lovecraftovským způsobem. Jde spíš o vzpomínky nebo atmosferiské hříčky, které rozmlouvají s autorem, případně představují Providence, autorovo působiště a jeho proměny jako je to v Přízraku nad Providence Jonathana Thomase. Tou děsivější výjimkou je soubor fiktivních dopisů Korespondence Camerona Thaddea Nashe od Ramsey Campbella, která zachycuje stalking v podobě, kterou mu mohl dát začátek minulého století a který baví, i mrazí. 

 

Černá křídla Cthullhu jsou opravdu velmi reprezentativním výběrem bez slabých kusů s velkým množstvím výjimečných prací, a to se přitom obešla bez pro nás známých jmen, takže máte možnost zkoumat a oblíbit si další autory, k jejichž poznání byste jinak neměli příležitost.